dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázce podstaty slabiky

Alena Skaličková

[Články]

(pdf)

-

Otázka podstaty slabiky je velmi starého data, první definice jsou již z 2. století př. n. l. Přesto však dosud nedovedeme určit, co je skutečnou podstatou slabiky, a nejnovější teorie stejně jako nejstarší nedocházejí obecného uznání, protože nemohou uspokojivě vysvětlit všechny případy slabičného spojení.

Teorií slabiky je mnoho. Lze je však v zásadě rozdělit do několika základních skupin.

Podle některých je podstatou slabiky výdechový impuls, který je pro každou slabiku samostatný. (K zastáncům této teorie patří na př. Merkel, Whitney, Storm, Sweet, který mluvil o důrazovém jádru slabiky, a z nejnovějších fonetiků Stetson,[1] který se snaží experimentálně dokázat existenci tak zvaných „chest pulses“, t. j. samostatných výdechových impulsů.)

Podle jiných fonetiků tvoří jádro slabiky nejsonornější hláska, kolem níž jsou seskupeny hlásky nižší sonornosti, oddělující ji od dalšího vrcholu, jenž pak tvoří novou slabiku. (Pro tuto teorii byly hlásky rozděleny podle sluchového dojmu do osmi kategorií sonornosti.) Tento názor však nevyhovuje pro slabiky, jako lžu, sto, rty a pod., kde se objevují dva vrcholy sonornosti v téže slabice (totiž l-u, s-o, r-y). Jeho zastánci si v takových případech pomáhali terminologickým únikem, tvrdíce, že jde o t. zv. pobočné slabiky (Nebensilben), takže slabika jako rty, sto a pod. se vlastně skládá ze dvou slabik, pobočné a hlavní. (Podobně na př. německé slovo Stutzer má prý tři slabiky.) K zastáncům tohoto názoru patří Lloyd, Jespersen, Brücke, Trautmann, Viëtor, u nás Hujer a j.[2]

Protože ani jedna z těchto teorií nevyhovovala plně, snažili se někteří vysvětlit otázku kompromisem mezi nimi a došli tak jednak k pojmu slabik daných [20]výdechovým impulsem (Drucksilben), jednak k pojmu slabik daných sonorností (Schallsilben). Při prvních je hlavním činitelem výdech nebo síla, tlak, který je uprostřed největší a při hranicích nejmenší, při druhých je hlavním činitelem sonornost (Schallfülle), jak již o tom byla výše zmínka. K přívržencům tohoto kompromisu patřil kromě Techmera, Passyho, Roudeta a u nás Trávníčka také Sievers[3], podle jehož názoru může při vytváření slabiky působit princip výdechový i sonornostní zároveň, ale není tomu tak ve všech případech.

Ostatní teorie nedosáhly takového rozšíření jako ony základní, totiž výdechová a sonornostní a kompromisní teorie mezi nimi. Na př. E. A. Meyer[4] vytvořil teorii založenou na výslovnostním taktu, t. j. střídavém napínání a uvolňování artikulačních orgánů. Pozornost však vzbudila kritická část jeho práce, nikoli část positivní. Podobně i lotyšská fonetička Abelová[5] říká, že nejdůležitějším činitelem je svalové napětí artikulačních orgánů, které vzrůstá až k vrcholu slabiky a klesá k její hranici. Podobně se o této otázce vyjadřuje ruská akademická mluvnice z roku 1952.[6]

Podle B. Hály[7] „lze slabiku nejvhodněji prohlásit za impuls k vydání hlasu, což se projevuje jednak impulsem výdechovým, jednak artikulačními pohyby jazyka, rtů a zubů od sevřenosti k otevřenosti“. Grammont,[8] který základy své teorie převzal od de Saussura, definuje slabiku jako „une suite d’appertures croissantes, suivie par une suite d’appertures décroissantes“ (t. j. sled rostoucích otevření následovaný sledem ubývajících otevření). De Groot[9] mluví o slabice jako o nejmenší rytmické jednotce řeči. Hjelmslev[10] definuje slabiku jako „a chain of expression, including one and only one accent“ (t. j. výrazový řetěz zahrnující jeden a pouze jeden přízvuk). Avšak přízvuk může prý být považován za slabikotvorného činitele jen v těch jazycích, kde rozlišuje slova (tedy na př. v němčině a angličtině). Ve franštině takový přízvuk není, takže tam — podle Hjelmsleva — slabiky neexistují. A. S. Čikobava[11] mluví o slabice jako o nejmenší fonetické jednotce, která má přízvuk. Někteří fonetikové (na př. Scripture a Calzia)[12] popírají existenci slabiky vůbec.

Protože tedy žádná z dosavadních teorií nevyhovuje plně, je nutno se znovu [21]a znovu pokoušet o objasnění této otázky. Podívejme se tedy na některé skutečnosti, které by nám snad mohly podstatu slabiky blíže osvětlit.

Jak víme, má každá hláska tři artikulační fáze: intensi, tensi a detensi (neboli implosi, oklusi a explosi), graficky znázorněno: grafické znároznění slabiky.

Víme také, že sousední hlásky působí na sebe navzájem a že detense jedné se nejen dotýká intense následující, nýbrž že se nějakým způsobem překrývají nebo prostupují, prolínají: prostupování detense a intense. Ani toto znázornění však neodpovídá plně skutečnosti ve všech případech. Jak ukázal Luigi Belgeri,[13] proniká na př. vokál často netoliko detensí předcházejícího konsonantu, ale i velkou částí jeho tense, což ukazují i zápisy exspirometru.[14] Přibližně si to můžeme graficky znázornit: prostupování vokálu a konsonantu. (Všechna tato grafická znázornění jsou ovšem jen pomocná a nevystihují přesně skutečnost. Lepší však dosud nemáme.) O skutečné existenci nejtěsnějšího prolínání hlásek se můžeme přesvědčit i bez přístrojů. Vyslovíme-li na př. slabiky ki, ku, vidíme markantní rozdíl v postavení rtů již od začátku veškeré artikulace. Už při pouhé přípravě k artikulaci těchto slabik můžeme pozorovat, že retní štěrbina se zaostřuje, resp. zaokrouhluje ještě dříve, než cokoli vyslovíme. Je tedy v náležitém postavení již na začátku artikulace, kdy bychom spíše očekávali pouze zdvižení kořene jazyka pro k a nikoli zároveň již přípravu rtů pro následující vokál. To nám ukazuje, že tato artikulace odpovídá celé slabice najednou. Víme také, že žádný konsonant nelze vyslovit samostatně. Dovedeme vyslovit vždy jen spojení jako ka, ke, , ok, uk, ik …, tedy jen slabiku. Vokály můžeme vyslovit samostatně, ale také ty samy o sobě již tvoří slabiku. Tím docházíme k první charakteristice slabiky. Poznali jsme, že je to nejjednodušší samostatně vyslovitelný element řeči.

Budeme pátrat po dalších charakteristikách. Víme, že slabikovanému slovu zcela dobře rozumíme, zatím co , , ·á, , , ·o, , ·a, , ·é, , ·u již méně a předškolní dítě, které slabikované slovo bezpečně chápe, nerozumí hláskovanému již vůbec (což je právě to, co mu dělá potíže, když se učí číst a psát). Takové dítě také dovede samo slovo slabikovat, nikoli však hláskovat a také dospělý člověk, který slabikuje bez zvláštního přemýšlení, musí si při hláskování již pomáhat v mysli grafickým obrazem daného slova. Při slabikování tedy neměníme akustický obraz slova do té míry jako při hláskování, kdy nutně vkládané cizí elementy stírají jeho dorozumívací hodnotu. Jakmile chceme hlásky jedné slabiky od sebe odtrhnout, musíme již přidat něco, co do naší představy o této slabice nenáleží, takže pak její hlásky přestáváme vnímat jako jednu slabiku. (Na př. místo ku, vyslovíme , ·u). Z předcházejícího vyplývá, že spojení hlásek uvnitř slabiky musí být tedy těsnější než spojení hlásek mezi slabikami. [22]Docházíme k druhé charakteristice slabiky, že totiž jde o nejtěsnější spojení nebo jednotu. (O tom také svědčí diftongy, které představují nejtěsnější spojení dvou samohlásek, což je právě možné jen v rámci jedné slabiky.)

Je však spojení různých hlásek (t. j. hlásek náležejících do různých artikulačních a akustických kategorií) vždy stejné? Přesvědčili jsme se, že při vyslovení slabiky typu ba (t. j. konsonant plus vokál), nebo typu a (t. j. samotný vokál) odpovídá artikulace celé slabice najednou. Vyslovme si však na př. slabiky uk, ik. Vidíme, že rty zaujímající z počátku postavení pro u, resp. pro i, vracejí se do neutrálního postavení při zaznění k (resp. do postavení náležejícího následujícímu konsonantu — na př. při vyslovení , up …). Spojení vokál-konsonant tedy zřejmě není tak těsné jako spojení konsonant-vokál. Právě tak v případě spojení konsonantu s konsonantem je zřejmé, že toto spojení nemůže být tak těsné jako v případě, kdy jedním ze dvou spojovaných prvků je vokalický element. (Na př. ve slově pták není možné, aby t pronikalo do tense, t. j. do závěru p, nebo nějak zabarvovalo celou jeho explosi, tak jako třeba ve slově sup proniká u do tense i detense s, takže sykot tohoto s je poněkud jiný než ve slově syp nebo ve slově kup, kdy u zabarvuje explosi k jinak než i ve slově kyp). Přesto však ku stejně jako uk, ši stejně jako , nebo pták stejně jako sup tvoří slabiku, protože jde o nejtěsnější možné spojení (nebo jednotu). Těsnější spojení konsonantu s vokálem, vokálu s konsonantem a konsonantu s konsonantem není v češtině možné. Pokusíme se nyní podle toho zhruba znázornit graficky spojení hlásek na př. v slově sestra: spojení hlásek ve slově sestra. Víme, že můžeme dělit se-stra, ses-tra, nebo sest-ra, ale nikdy ne -·estra, nebo sestr-·a. V případě -·estra již přidáváme cizí element ә, dále předraz, který sem nepatří, a ze slova dvojslabičného děláme trojslabičné. V druhém případě měníme r neslabikotvorné v r slabikotvorné a přidáváme také předraz a jednu slabiku jako v předchozím dělení. Tedy v obou případech již měníme akustický obraz slova a stíráme tím do jisté míry jeho dorozumívací hodnotu. Setřeli jsme ji proto, že jsme odtrhli od sebe nejtěsněji spjaté elementy, totiž konsonant plus vokál, že jsme nerozdělili slovo podle pravidla nejtěsnějšího možného spojení, t. j. v daném celku, v daném slově, v daném jazyce možného, t. j. připuštěného našimi artikulačními a akustickými zvyklostmi.

Posud jsme tedy zjistili, že slabika je nejtěsnější a nejjednodušší možná artikulační jednota. Proč však není možné takové spojení jako bdg, zvk, a pod.? I kdybychom se pokusili takové hlásky samostatně vyslovit, bylo by to pouze huhlání akusticky nezpůsobilé k dorozumění. Když tedy v takové jednotě hlásek není žádný prvek, do kterého by tato jednota nebo toto spojení mohlo vyznít, aby bylo po akustické stránce způsobilé k dorozumění, nemůže být vytvořena slabika. K naší charakteristice slabiky musíme tedy ještě dodat přesnější určení. Slabika je nejjednodušší a nejtěsnější možná artikulační jednota funkčních prvků řeči, která akusticky vyhovuje dorozumívání. (Termín [23]„funkční prvky řeči“ jsme do své definice přidali již zcela samozřejmě, protože nemůže jít o prvky nefunkční.)

Víme již tedy, že každá slabika musí obsahovat vokál nebo slabikotvorný konsonant právě proto, aby akusticky vyhovovala dorozumění. Proč však z konsonantů právě likvidy a nasály mají tuto funkci? Čím se liší od ostatních hlásek? Vezměme příklad. Slabikotvorné m je na př. ve slově sedm, v citoslovci hm. Při vyslovení poznáme, že m nemá na konci explosi, tedy část pro explosivu zvlášť charakteristická chybí, a přesto nikdo nepochybuje, že jde o m a nikoli třeba o b. (Explosivy bez explose nejsou v jazycích výjimečným zjevem, ale jsou v takovém případě obyčejně předcházeny vokalickým prvkem, ke kterému se připínají.) Tedy m zřejmě poznáváme podle tónu nosní dutiny a rozezvučení této dutiny je pro nás nejdůležitější. Právě tak při l jde především o tón dutiny při jeho artikulaci vytvořené, protože jeho šum je velmi slabý. Tak je tomu i u ostatních jmenovaných hlásek.[15] Rozdíl mezi slabikotvornými a neslabikotvornými hláskami tedy spočívá v tom, že při slabikotvorných je hlavní nebo převládající charakteristikou tón, při druhých šum.[16]

Naše definice, že slabika je nejjednodušší a nejtěsnější možná artikulační jednota funkčních prvků řeči, která akusticky vyhovuje dorozumění (a že podstatou slabiky je právě ona jednota, ono artikulační a zároveň i akustické minimum), se nám zdá již správná. Nemusíme si znovu dokazovat, že vyhovuje dobře pro nejobvyklejší slabiky, t. j. slabiky typu a, ba, ab, bab, stejně jako pro slabiky, v kterých sonornostní teorie nacházela dva vrcholy sonornosti (jako na př. v slovech strom, prst, lžu, lká, rtu, rdí, pštros a pod.). Právě tak není nezbytné rozvádět otázku, proč takové spojení jako sas tvoří jednu slabiku, zatím co asa jsou slabiky dvě. (Spojení asa nesplňuje podmínku nejjednodušší a nejtěsnější možné artikulační jednoty, takové, kterou již nelze dále dělit, aniž bychom přidávali cizí elementy, jež mohou stírat její dorozumívací hodnotu.)

Pokud jde o dělení slabik, ukázali jsme si již výše na příkladě slova sestra, že dělit lze různým způsobem (což je už věcí konvence a pravopisných pravidel), nikdy však nemůžeme dělit tak, abychom roztrhávali nejtěsnější spojení, t. j. konsonant-vokál nebo v jiném případě vokál-vokál v diftongu. Dělení slabik není ovšem výhradní doménou artikulace a akustiky. Vzájemné vázání sousedních hlásek nezávisí pouze na artikulačních možnostech. Je také modifikováno morfematickým a slovním dělením řeči. (Na př. v češtině je do spojení [24]konsonant-vokál vkládán v některých případech předraz — s·okem proti sokem, s·uchem proti suchem — přesto však vyslovíme vždy jen jednu slabiku, protože v obou případech jde o nejtěsnější možné spojení. Také nebudeme rozdělovat vys-pal, ačkoliv by takové dělení z čistě artikulačního a akustického hlediska vyhovovalo, když dobře cítíme sémantickou i morfologickou složenost takového slova z předpony vy a tvaru spal.)

Nyní ještě uvážíme, jaký je vztah našeho názoru k názorům dosavadním. Každá z dosavadních teorií má do určité míry pravdu, ale nevysvětluje spolehlivě všechny případy slabičného spojení. Domnívám se, že princip sonornosti, výdechový impuls, svalové napětí nebo sled otvírání a zavírání atd. atd. spolupůsobí při vytváření slabičného spojení, ale že žádný z těchto jevů sám o sobě netvoří podstatu slabiky, protože není výlučně její charakteristikou, vyskytuje se i mimo její tvoření. Nepopírám všechny jmenované jevy, ale pokládám je za průvodní.


[1] C. L. Merkel, Physiologie der menschlichen Sprache (Physiologische Laletik), Leipzig 1866, s. 312. — W. D. Whitney, Oriental and Linguistic Studies II, New York 1874, s. 293—4. — J. Storm, Englische Philologie I, Leipzig 1892, s. 91. — H. Sweet, A Handbook of Phonetics, Oxford 1877, s. 59, 89. — R. H. Stetson, Motor Phonetics, A Study of Speech Movements in Action (Archives Néerlandaises 1—3).

[2] R. J. Lloyd, Speech-sounds, their Nature and Causation (Die neueren Sprachen 5, 1897—98, s. 10). — O. Jespersen, Lehrbuch der Phonetik, Leipzig—Berlin 1932, s. 190—207. — E. W. Brücke, Die physiologischen Grundlagen der neuhochdeutschen Verskunst, Wien 1871, s. 4. — M. Trautmann, Die Sprachlaute im allgemeinen, Leipzig 1884, s. 129. — W. Viёtor, Elemente der Phonetik, Leipzig 1894, s. 297.

[3] F. Techmer, Einleitung in die Sprachwissenschaft I, Phonetik, Leipzig 1880, s. 80—84. — P. Passy, Les sons du francais, Paris 1889, s. 50. — L. Roudet, Eléments de phonétique générale, Paris 1910, s. 187. — F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1949, s. 205 n. — E. Sievers, Grundzüge der Phonetik, Leipzig2 1885, s. 180.

[4] E. A. Meyer, Die Silbe (Die neuren Sprachen 6, 1898).

[5] A. Abele, K voprosu o sloge (Slavia 3, 1924).

[6] Grammatika russkogo jazyka I, Moskva 1952, s. 51.

[7] B. Hála, Úvod do fonetiky, Praha 1948, s. 141—2.

[8] M. Grammont, Traité de Phonétique, Paris 1933, s. 97—104.

[9] A. W. de Groot, La Syllabe, essay de synthèse (Bull. Soc. Lingu. de Paris 27, 1926).

[10] L. Hjelmslev, The Syllable as a Structural Unit (Proceedings of the IIIrd International Congress of Phon. Sc., Ghent 1939).

[11] A. S. Čikobava, Vvedenije v jazykoznanije, Moskva 1952, s. 164.

[12] E. W. Scripture, The Elements of Experimental Phonetics, New York—London 1904, s. 451. — G. Panconcelli-Calzia, Die experimentelle Phonetik in ihrer Anwendung an die Sprachwissenschaft, Berlin 21924, s. 23.

[13] L. Belgeri, L’insertion entre éléments contigus et le temps phonique autour d’un centre de rayonnement sonore. (Publicazioni dell’ universita del Sacro Cuore. Contributi del laboratorio di Psicologia XXXV.)

[14] Exspirometr je nový přístroj pro měření spotřeby dechu při řeči.

[15] Hála nazval ve svých přednáškách tyto hlásky velmi výstižně „hlásky znivé“.

[16] Co však s takovou slabikou jako je pst? Přesto že při s nejde o žádný tón, nýbrž pouze šum, může i ono do jisté míry vyhovovat požadavku akustické způsobilosti k dorozumění, protože jeho šum je velmi vysoký, pronikavý (asi 8.000 vd, daleko vyšší než u všech ostatních souhlásek), velmi dobře slyšitelný, má ze všech souhlásek největší donosnost (viz přednášky prof. Hály). Přesto však zřejmě nevyhovuje do té míry jako ostatní slabikotvorné hlásky, protože je ho k vytvoření slabiky užito právě jen v případě pst. Nejlépe vyhovujícím slabikotvorným elementem jsou ovšem vokály, které jsou proto obsaženy v ohromné většině slabik.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 1, s. 19-24

Předchozí Milan Romportl: K artikulační asimilaci nosových souhlásek v češtině

Následující Jana Ondráčková: O mluvním rytmu v češtině