Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K artikulační asimilaci nosových souhlásek v češtině

Milan Romportl

[Články]

(pdf)

-

V této studii si chci povšimnout některých problémů artikulační spodoby v souhláskových skupinách, jejichž jedním členem, a to obvykle asimilovaným, je některá z českých nosových souhlásek (m, n, ň). I když zásady této asimilace nejsou neznámy, přece doufám, že tu řeším leckteré otázky nové a nově.

 

I. Podívejme se nejprve, jaký je jednak stav zkoumaných jevů v současné češtině, a to především v její formě spisovné, jednak jaké tendence se projevují v některých jiných jejích formách.

Podobně jako hlásky ostatní, i české nosové souhlásky se v různém hláskovém sousedství rozmanitě modifikují a vzdalují se tu více, tu méně od základního typu, vyskytujícího se nejčastěji v poloze mezi samohláskami (intervokalické) a popsaného ve všech hlavních pracích věnovaných fonetice češtiny.[1]

 

1. K obměně prvého druhu dochází, setká-li se nosová souhláska se závěrovou stejného artikulačního místa (tedy na př. m + p, b; n + t, d; ň + ť, ď; η + k, g). Jen výjimečně tu bývají obě hlásky tvořeny ve všech artikulačních fázích shodně se svým základním typem, t. j. se zachováním explose hlásky prvé a implose hlásky následující;[2] přitom se mezi oběma ozve kratičký samohláskový zvuk neurčité barvy (ә). Mám zaznamenáno několik dokladů, kde k takovéto výslovnosti došlo na styku dvou slov (na př. panә důchodňí, venә do přírodi, kúňә ďivoce zaržál atd.), a to při pečlivé výslovnosti na jevišti při recitaci. V běžné výslovnosti se tento způsob téměř nevyskytuje a je zvláště řídký uprostřed slov, kdy je pouze rysem přepjatě pečlivé individuální výslovnosti.[3]

Obvyklá výslovnost těchto skupin se vyznačuje — jak je známo — obměnou, po příp. zjednodušením detense hlásky prvé a intense hlásky druhé. Postavení artikulačních orgánů ve vrcholné artikulační fázi (tensi) obou hlásek je shodné až na postavení měkkého patra. Mluvidla zůstanou tedy v celém trvání obou hlásek ve stejném artikulačním postavení,[4] pouze měkké patro vykoná pohyb, obvyklý v závěru nosové souhlásky a na počátku souhlásky nenosové, t. j. uzavře průchod do dutiny nosní. Přitom ovšem na přechodu mezi oběma hláskami může dojít k nepatrnému oslabení artikulační síly.

[11]Ve spisovné výslovnosti i ve výslovnosti češtiny obecné i nářečí se podobně chovají i skupiny souhlásky n s afrikátami c a č (pancéř, koncem, Kunčice a pod.).

Podobná je situace v souhláskových skupinách, v nichž je ústní souhláska závěrová následována nasální (tedy na př. t + n, b + m a pod.), jen s tím rozdílem, že měkké patro se na přechodu mezi oběma hláskami spouští a otvírá průchod do dutiny nosní (mluvívá se pak častěji o t. zv. nosní explosi závěrové souhlásky). I když je i v tomto spojení uvedený způsob výslovnosti normální a nejčastější, je tu výslovnost s explosí prvé souhlásky (tedy typ studǝna) častější než při pořadí opačném.[5]

Také setkají-li se dvě stejné souhlásky závěrové, tedy i nosové, jsou zřídka obě vyslovovány s explosí, daleko spíše bez explose prvé z nich, avšak s jistým oslabením artikulace mezi oběma souhláskami. Nejde tu ve spisovné výslovnosti téměř nikdy o „dlouhou“ souhlásku, jak se domnívají někteří autoři. Ve výslovnosti obecné češtiny i nářečí dochází velmi často uprostřed slov a na švu složenin, ale i na rozhraní slov k splynutí obou souhlásek v souhlásku jedinou.

2. Obměny artikulace typu druhého je možno označit již zplna jako artikulační asimilaci, při níž se nosová hláska mění buď v jinou nosovou souhlásku, nebo varianta vzniklá asimilací se odlišuje od základního typu hned několika artikulačními momenty. V největší míře se projevuje před závěrovými souhláskami tvořenými na jiném místě, než kde je artikulována základní varianta předcházející nosovky.

Typickým příkladem asimilace tohoto druhu, zasahujícím — pokud jsem mohl zjistit — češtinu ve všech jejích formách (až na individuální výjimky), je známá spodoba alveolárního (dásňového) n v n velární (zadopatrové, ps. η) před měkkopatrovými k a g. Není třeba se jejím rozborem obšírně obírat, neboť je zaznamenávána veškerou českou fonetickou literaturou. Snad tu bude pouze nutno zmínit se znovu o tom, že se velární η nikdy nevyslovuje s explosí. Dojde-li na př. ke styku n a k na rozhraní dvou slov (na př. pan Kopecký) a je-li ve výrazné výslovnosti proneseno n s explosí, je tu vysloveno vždy normální české n dásňové, nikoli velární. Zdá se, že spisovná výslovnost dává na styku dvou slov přednost výslovnosti n dásňového, zatím co uprostřed slov i na švu složenin bývá téměř bez výjimek n velární (v pečlivé výslovnosti spisovné budeme tedy pravděpodobně lišit: Jan |ková od |Jaηková, ovšem též rozdílným umístěním přízvuku; obojí — přízvuk i odchylná artikulace n — tu mají funkci rozhraničující), kdežto výslovnost obecná tu dá vždy přednost n velárnímu.

[12]Setkáme-li se někdy ve výslovnosti herců, recitátorů, hlasatelů nebo zpěváků s výslovností alveolárního n před velárními oklusivami uprostřed slov, jde obvykle o výslovnost „hyperkorektní“, pramenící sice ze snahy o výslovnost správnou, nepodloženou však spolehlivou znalostí. Zdá se, že poněkud častější je v této posici dásňové n ve výslovnosti mluvčích, pocházejících z Moravy, zejména pak z Valašska; ojediněle jsem ji zaznamenal v běžné mluvě i v oblasti nářečí lašských.

K asimilaci téhož typu dochází v obecné češtině a rovněž i v nářečích při styku souhlásky n s retnými souhláskami b a p. Alveolární n tu přechází v labiální retné m, které je pak artikulováno opět bez explose. Spisovná výslovnost si osvojila tuto asimilaci pouze výjimečně (na př. v citoslovci hamba nebo v počeštěném znění jmen a slov cizího původu, jako Rožmberk, Norimberk, brambory) a nikdy ji nepřipouští na rozhraní dvou slov; ve výslovnosti češtiny obecné i v nářečích se však uplatňuje značně (na př. středoč. vom bil, tem bi nekoupil, pochválem buť, zápč. tem bil, kralov. tem podzemek, podkrk. jem prej …)[6] a zasahuje i n před m, s nímž pak často splývá v hlásku jedinou [střč. vomu řek (< on mu), simi povidá (< syn mi povídá), vomá s pekla šťesťi (< on má)].

Je-li ve spisovné češtině zachováno před p, b alveolární n, není vždy artikulováno s výraznou explosí, projevující se vložením krátkého neurčitého samohláskového zvuku (na př. klenǝba), nýbrž velmi často se sevření rtů pro artikulaci následující labiály uskuteční o zlomek vteřiny dříve, než dojde k explosi předcházející souhlásky nosové. Oddálení špičky jazyka od alveolárního výstupku v detensi hlásky n se pak akusticky neprojeví.

K témuž typu asimilace náleží i změna n v ň před souhláskami ť a ď, která je běžná jak ve výslovnosti spisovné, tak i obecné a nářeční, a to uprostřed slov (asisteňťi, fiňťí, haraňťi) i na jejich rozhraní (oň ťi to řekne, zápč. teň ďedeček), ačkoli v pečlivé výslovnosti spisovné se na styku dvou slov občas vyskytá i skupina nespodobená. Pak bývá ovšem souhláska n pronesena s explosí, ne však vždy.

Stejně se asimiluje i t a d před ň (jeďnička, voďňík, koťňík). Předchází-li pak ještě další n, je celá skupina artikulována obvykle na témž místě a s jedinou ústní explosí (toleraňťňí, kulaňťňí), ačkoli se setkáme i s takovou výslovností, při níž prvá hláska skupiny (n) začíná být artikulována v místě obvyklém pro artikulaci n, avšak v průběhu artikulace celé skupiny se jazyk přitiskuje více a větší plochou k tvrdému patru, až v konci skupiny dosahuje postavení pro hlásku ň (někdy však se špičkou jazyka zdviženou k dásním). Měkké patro během této artikulace uzavře a opět otevře průchod do dutiny nosní.

Je tedy zřejmé, že souhláska n podléhá poměrně snadno artikulační asimilaci před oklusivami tvořenými na jiném místě. Naproti tomu na př. souhláska m je — alespoň ve spisovné češtině — proti tomuto typu asimilace značně odolnější. V některých nářečích však podléhá podobným asimilačním změnám jako souhláska n, i když nikoli v takové míře a s takovou pravidelností. Setkáváme se pak se změnou m v η před k i g (jako v han. seηka, opav. zaηknuč“, též vých. laš. un še uηknuł (< umknuł), podobně — a to v týchž nářečích — i s asimilací m v n [13]před t a d (han. mán to, já sen tam choďil, podřip. votantuť, podob. i vých. laš. kúntesa, i řídce ob. čes. já sen tam bil) a ojediněle i m v ň před ť, ď, (též střčes. taň ťi to řeknou).

Zdá se, že poměrně nejvíce vzdoruje asimilačním změnám tohoto typu z nosových souhlásek hláska ň. Ve spisovné češtině je zachovávána důsledně, v některých nářečích i obecné češtině se nejspíše připodobňuje k následujícímu t nebo d (teη kún to neutáhne), zcela výjimečně v nářečích přechází před k, g v η (podřip. pivoηka, sáηki), před p, b v m (podřip. aspom pjet).[7]

Někdy se též mluví o asimilaci m > n po souhlásce d v číslovce sedm > sedn (zejm. na Hané a mor. Slovensku) a uvádí se paralelně se změnou sm > sn v číslovce osm > osn. Domnívám se, že příčinou této změny je spíše analogie s nářečními formami číslovek sednnást, resp. sednást, osnást, sedndesát, osndesát, v nichž primárně došlo k asimilaci m v n před následujícím n, i když vliv předchozí souhlásky jistě mohl přispět k upevnění artikulace na novém místě.

Dosud jsme zaznamenali tento druhý typ asimilace nosovek (spodoby artikulačního místa) pouze před oklusivami. Avšak podobné změně podléhají i souhlásky m a n před retozubnými souhláskami úžinovými f a v. Dojde-li zde k asimilaci, je tu artikulováno retozubné m (μ). Rozsah této asimilace není opět zcela rovnoměrný. Ve spisovné češtině se uplatňuje pouze asimilace m, a to ve většině případů uprostřed slov, jež jsou ovšem převážně cizího původu (výslovnost neasimilovaná je tu spíše výjimečná), méně již na styku dvou slov. Tak se běžně vyslovuje niμfa, eμfatickí, siμfonije, koμfortní, traμvaj, zatím co na rozhraní dvou slov nezní výslovnost sáμ viďíš, kaμ fouká vítr vždy spisovně. V obecné češtině, a pokud jsem mohl posoudit, i v nářečích je tato asimilace běžná i na tomto místě.

Podobná obměna hlásky b se může objevit rovněž před v. Tak slýcháme v obec. češtině vyslovovat slova typu obviněný, obvaz s retozubným b; zcela výjimečně jsem zaznamenal asimilaci opačnou, při níž bylo v vysloveno spíše obouretně.

Poněkud jiná je situace, předchází-li před labiodentální souhláskou hláska n. Ve výslovnosti obecné češtiny i v nářečích (na př. hanáckých) je asimilace n < μ dosti běžná, a to zvláště uprostřed slov, avšak i na jejich styku (tedy ob. č. koμve, iμvalida, faμfári, koμfekce, iμformace, …, paμ farář; han. koμva, páμva), spisovná čeština tu zná téměř výhradně nespodobené n, jen ojediněle se i zde projevuje tendence vyslovovat μ (faμfári || fanfári).

3. V nářečí středočeském i v jiných (podle sdělení prof. Běliče též v dolských) se však občas objeví před f a v další typ asimilační obměny hlásky n. Tato nasála tu přestává být plně artikulována jako samostatná souhláska, z mluvidel pouze měkké patro vykoná příslušný pohyb (otevření průchodu do dutiny nosní), ostatní mluvidla zůstávají v artikulační poloze předcházející samohlásky, jež je tak ve [14]své závěrečné fázi nasalisována. Slýcháme tedy někdy místo konve ve střč. ko~ve, podobně ko~fekce (rovněž podřip. te~virost, taktéž výchlaš. kro~flek a pod.).[8]

Je to typ asimilace, který se někdy vyskytuje (ovšem nikoli v češtině spisovné) před úžinovými souhláskami, zvláště sykavkami. Tak můžeme zaznamenat výslovnost že~ská, ko~zert, je~že a pod.

Častější je tu však — jak je známo — obměna jiná, kdy je totiž n plně artikulováno, avšak průchod do dutiny nosní se uzavře před provedením explose, takže tuto konečnou fázi již nenasalisovaného n ztotožníme s kratičkou závěrovou souhláskou nenosovou (t nebo d podle toho, je-li co do znělosti asimilována k následující souhlásce neznělé nebo znělé), která pak splyne s následující sykavkou v afrikátu. Slyšíme potom: žencká, plzenckí (srv. pozn. 6), honӡa, menčí, jenǯe. Hláska n je tu pochopitelně vyslovena bez explose. Někdy pak dále dochází i zde k další artikulační úspoře, při níž je artikulované n nahrazeno pouhou nasalisací konce předcházející samohlásky (tedy: že~cká …).

K témuž typu obměny souhlásky n dochází, následuje-li po ní ch. Většina autorů zaznamenává, že na rozdíl od posice před k a g se n před ch nemění v η velární, až na ojedinělé případy. Domnívám se, že ani v těchto ojedinělých případech nejde patrně o η (jež by před ch jako úžinovou souhláskou bylo pak pravděpodobně artikulováno alespoň se slabou explosí), nýbrž o nasalisaci závěrečné fáze předcházející samohlásky, v níž už nezřídka jazyk počíná zaujímat artikulační postavení pro následující ch. Ve svých záznamech mám výslovnost koηcha, iηchoatívňí. Nejsem ovšem zcela přesvědčen, je-li možno tuto výslovnost pokládat za spisovnou. Výslovnost pečlivá tu vždy zachovává alveolární n.

 

II. Změny nosových souhlásek, o nichž jsme tu stručně pojednali, neomezují se pouze na češtinu. Je všeobecně známo, že k podobným asimilačním změnám nasál docházelo a dochází v řadě jiných jazyků,[9] nikoli však všude ve stejném rozsahu. Porovnáme-li jen stav asimilace nosovek v češtině se stavem v některých slovanských jazycích, uvidíme tu větší, tu menší rozdíly. Tak v slovenštině, češtině i v tomto ohledu jinak nejbližší, uplatňuje se v značně menší míře artikulační obměna prvého typu (úspora explose), avšak naopak asimilace druhého typu jsou tu, zejména v některých nářečích, snad ještě hojnější (tak střsl. i zápsl. m > η před k, g: maηka, záηki, Saηko atd.; lipt. n > μ před f, v: paμvica; zápsl. m > n před d: zandlet atd.). V polštině je míra asimilací druhého typu opět zhruba stejná jako v češtině, avšak na př. zadopatrové η za n před velárními oklusivami je běžné sice ve výslovnosti krakovské, nikoli však ve všech případech ve varšavské.[10]

Kromě toho — což vyplývá z celého konsonantického systému polského — [15]vzniká na př. před palatalisovanými labiodentálami f’, v’ asimilací též palatalisované labiodentální μ (kaμ'f’ina …), před palatalisovanými velárami η (baη'k’em, veη'g’el). Jinak ovšem — což je pochopitelné tentokrát vzhledem k polskému systému vokalickému a k charakteru polských nosovek — vyskytuje se tu i typ, který jsme uvedli v oddílu 3, kdy se nasalisují samohlásky předcházející před úžinovou souhláskou místo plně artikulované nosové souhlásky (traμvai > tra~vai (není-li tu tramwaj), ka~f’ina; on fchoӡ’i > oμ fchoӡ’i > o~fchoӡ’i). Naproti tomu ruština, ačkoli se v ní uplatňují běžné obměny prvého typu, nevyčerpává zdaleka možností typu druhého. Nejnápadněji se to projevuje v uchování dásňového n před zadopatrovými souhláskami závěrovými (tedy r. angl’ija proti čes. aηglije, r. bank proti č. baηka). Podobně i retozubné μ je možno zaznamenat jen výjimečně a je otázka, není-li pouze rysem individuální výslovnosti. Naproti tomu změna n v ň před ť, ď je tu zcela pravidelná,[11] a to opět vzhledem k souhláskovému systému, kde se zařazuje k jiným případům asimilace měkkosti.

Pokusit se stanovit stáří asimilačních jevů, o nichž tu pojednáváme, není snadné. Je možno předpokládat, že se velkou většinou mohly vyvinout teprve po zániku jerů, kdy mohlo teprve započít bezprostřední působení souhlásek navzájem. Jinak již rozdíly v současném stavu asimilace v jednotlivých slovanských jazycích ukazují, že se tento typ spodoby vyvíjel s největší pravděpodobností v každém z nich samostatně. Naproti tomu shody i s jinými jazyky neslovanskými ukazují, že tu v mnoha případech jde o jevy obecné, mnohdy podmíněné příčinami fysiologického rázu. Nelze tedy z náhodných shod v příbuzných jazycích vyvozovat jejich stáří, je tu možno toliko předpokládat, že tu pouze podobné procesy probíhaly paralelně a na sobě nezávisle.

I tehdy, obrátíme-li se k staročeským památkám a pokusíme se z grafického záznamu starých písařů vystopovat stáří jednotlivých jevů, o nichž tu pojednáváme, narazíme na obtíže. Asimilací se totiž souhláska, v našem případě nasála, sice obměňuje, avšak — jak můžeme usoudit i ze stavu v současném jazyce — tato obměna neznamená v mnoha případech vznik nového fonému, nýbrž je pouze variantou fonému původního. To platí zejména a nejvýrazněji o asimilaci typu, který jsme uvedli v odd. 1, kdy hláska zůstává artikulována na stejném místě, avšak pozbývá explose ústní. Je pak pochopitelné, že se takovéto obměny v písmu nezaznamenávají a že je nenajdeme ani ve starých památkách. Ovšem stejným právem tu nemůžeme očekávat záznam labiodentálního μ, které jako varianta souhlásky m bývá i v dnešní době častěji zaznamenáváno v písmu jako m.[12] Stáří této asimilace, alespoň nejzazší mez možnosti jejího vzniku, bychom mohli hledat též v době změny bilabiálního w ve v retozubné, před nímž teprve může být m asimilováno; jak je však známo, ani tato změna se v staročeské grafice neprojevuje.

[16]Poněkud příznivější je situace tam, kde výsledkem asimilace je jiná hláska, v této podobě v jazyce existující, která je realisací odchylného fonému, jako je tomu při asimilační změně n v m. Tu nacházíme již ojedinělé doklady (na př. žemba < ženba: tak se zemba zdařila, Griz. 155b), které by ukazovaly, že se tato změna sporadicky vyskytuje již v polovině 15. století. Avšak z ojedinělosti výskytu, a to i v dobách pozdějších, lze usuzovat, že tato asimilace nebyla obecně přijata, jak se to konečně projevuje i v současné spisovné češtině.

Zvláštní skupinu tvoří doklady pro změnu označovanou obvykle jako přechod nk, ng > ňk, ňg. Tak nacházíme v staročeských památkách na př.: heryňkow Hus Post. 28b, šeňk, šraňk Všeh. K. 17a, šeňk Br. gen. 41,9, Blaňka Háj. 319b, Duryňk tamtéž 54b, fedruňk tamtéž 425a, Fraňkštayn tamtéž 442b, cyňk Háj. herb. 98b, daňk Blah. 233, Blaňka Vel. Kal. 53, na Ryňku, tamtéž 23, truňky tamtéž 184, ffresuňku Kom. Lab. (1631), 151 atd. (též Melaňchton Blah. 359). Jak vidno, jde vesměs o slova cizího původu, hlavně německá nebo německým prostřednictvím přejatá, v jejichž původní výslovnosti bylo zřejmě artikulováno η velární. Je pravděpodobné, že čeština, neměla-li v té době velární η vzniklé asimilací n před k, g, nahrazovala tuto cizí hlásku hláskou nejblíže artikulovanou, i akusticky nejpříbuznější, jíž bylo ň, v češtině již jako samostatný foném existující. To, že tu nešlo o asimilaci, nýbrž o náhradu, mohou podporovat i doklady další, v nichž při odvozování nebo ohýbání slov tohoto typu zůstává ň zachováno i tehdy, následuje-li po něm jiná hláska než zadopatrová závěrová (na př. na fasuňcích Let. 994), i když se tu ojediněle vyskytnou i doklady opačné (Orobaňka Háj. Herb. 144b proti o Orobance tamtéž 144a). Analogicky se pak dostává ň i do slov domácích, tvořených podobnou příponou (posuňky posuňek atd.). Rozhodně bych však uvedené příklady nepokládal za doklad artikulační asimilace n > ň před velárami, a to jednak proto, že by to byl jediný případ asimilace nosovek, při níž by posunutí artikulačního místa bylo pouze částečné, jednak a především proto, že není tato asimilace v jiných domácích slovech se skupinou -nk-, avšak odchylného typu než truňk, posuňky, doložena, a to ani v památkách označujících ň. Uveďme jen několik dokladů: praménka Hus E. 3, 169, synku Hrad. 10a, Pulk. 31a, stranka Chelč. P. 69b, strankach tamtéž, strankami tamtéž 90a, stranku tamtéž 89b, stránka Reš. Sir. 217b, stranky Kanc. Lomn. 2, 15, stranku Kladr. Num. 27, 20, stránku Kom. Modl. 80, 107, Kom. Lab. 216, Kom. Hlub. 88, gezienka Rokyc. Kl. 118a, pramýnkové Kadl. Zdorosl. atd.

Z uvedených dokladů na t. zv. změnu n > ň, které pocházejí nejdříve z 16. století, vymyká se doklad, který jsem uvedl jako prvý, starší nejméně o celé jedno století (heryňkov z musejního rkp. Husovy Postilly z r. 1414). Snad je označené ň skutečně záznamem vysloveného ň, dalo by se však uvažovat i o jiné interpretaci, k níž svádí ojedinělý výskyt. Snad písař (nebo již autor, sám bystrý pozorovatel fonetických jevů) tu pouze graficky naznačoval odchylnou původní výslovnost nosové souhlásky (t. j. velárního η) grafickým znakem nejbližší české hlásky. K této domněnce by mohl vést jeden rys grafiky písaře tohoto rukopisu. [17]Označuje totiž dosti často na př. palatalisované z, s i c před i nebo e znakem měkkosti, totiž tečkou, na př. v slovu na rathauzě, mnozí (Místři), najviece, druzí, zemsky a pod. To znamená, že neoznačuje měkkou variantu fonému literou obvyklou pro tento foném, nýbrž používá tu sice téhož písmene, avšak s diakratickým znaménkem, které již označuje foném jiný (ž, š, č), k němuž se však ona varianta fonému prvého akusticky poněkud blíží. Náš případ je sice trochu jiný — nejde v této vývojové etapě podle všech předpokladů ještě o variantu fonému n, nýbrž o hlásku cizí — avšak způsob grafického označení je tu obdobný. Všimněme si pro srovnání, že na př. písař Rokycanův (Rokyc. Kl.), i když v době pozdější, užívající velmi podobné grafiky jako písař Husův, označuje na př. v slově gezienka sice palatalisaci hlásky z tečkou, avšak nikoli nějakou obměnu hlásky n.

Ať se mají věci v onom jediném dokladu Husově jakkoli, dá se po mém soudu na základě všech našich dokladů předpokládat, že v 16. století, kdy čeština počíná přejímat z němčiny největší počet uváděných slov[13], neexistovalo ještě v češtině velární η, neboť jinak by bylo cizí η v posici před k, g nahrazováno touto hláskou a nikoli ň. Pozdější přejímání dalších slov tohoto typu z němčiny v podobě s ň a nikoli s η (na př. verbuňk, zejm. v morav. nářečích), i tvoření některých slov nových lze snad vysvětlit jejich zařazováním do existující již kategorie. Přejímání podobných slov v nedávné minulosti a v současnosti zachovává již výslovnost velárního η (srov. obec. čes. ordnuη̄k, český vojenský slang v rak.-uh. armádě: íbuηk,[14] melduηk, dále z angličtiny tréniηk, brovniηk atd.).

Na zánik artikulace nosovky před frikativou a nasalisaci předcházející samohlásky (typ třetí) doklad ze staré doby nemám. Snad se dá předpokládat (neuvažujeme-li o obtížích grafického zachycení tohoto jevu), že jde o jev novější, probíhající — jak jsme viděli — v době současné, a to v poměrně nevelkém rozsahu a pouze v nepečlivé výslovnosti obecného jazyka (a snad i v některých moravskoslovenských nářečích; prof. Bělič jej zaznamenal v nářečích dolských).

Celkově se ukazuje, že od doby zániku jerů v češtině, který byl příčinou vzniku souhláskových skupin, uskutečňovaly se asimilační změny v artikulaci souhlásek nosových velmi zvolna. Dá se tu předpokládat, že se snáze v hovorové formě jazyka provedla asimilační změna jedné souhlásky nosové v jinou již existující (tedy na př. n > m před retnicemi) nežli v artikulačně odlišnou, v jazyce dosud neexistující variantu této souhlásky (na př. n > η před velárními závěrovými). Avšak daleko spíše byla obecně přijata — zejména ve spisovné formě mluveného jazyka — změna tohoto posledního druhu než změna typu prvého, neboť záměnou varianty téže hlásky zůstal nedotčen fonologický systém jazyka, což by nebylo v případě záměny nosovky jedné nosovkou druhou, neboť — i když by zůstal nedotčen repertoár fonémů jazyka — přece v jejich využití by došlo k značnému posunu.

 

[18]III. Závěrem si povšimněme stručně ještě jednou, jaký je stav asimilace nosových souhlásek v češtině v současné době.

Spisovná čeština projevuje značnou odolnost proti této asimilaci. Kromě asimilace prvního typu je tu bez výjimek prováděna pouze asimilace n před velárami, a to uvnitř slov a na morfologickém švu, zatím co na styku dvou slov je fakultativní, stejně jako asimilace n před ť, ď (tato ovšem i uvnitř slov). Spodoba m před f a v se vyskytuje pouze v cizích slovech. Jak je zřejmé, není těmito fonetickými změnami zasažen fonologický systém spisovné češtiny.

Složitější je situace v češtině obecné. Jak jsme již uvedli, kromě asimilací běžných v češtině spisovné se tu uplatňuje pravidelně spodoba n před f a v i před p a b (příp. m) jak v domácích slovech, tak i v slovech původem cizích, a to jak uvnitř slova a na morfologickém švu, tak i na styku dvou slov. Spodoba n v η a ň je tu pak běžná ve všech těchto posicích. Nastává tu tedy zajímavá situace tím, že se jednak n přizpůsobuje co do místa artikulace v posici před závěrovými a některými z úžinových, zatím co ostatní nosovky podobné asimilaci nepodléhají (vyjma m před f a v a ň před alveolárami), jednak, že tu je výsledek asimilace n a m před f a v totožný. Na rozdíl od češtiny spisovné, kde μ by bylo možno pokládat pouze za kombinatorní variantu fonému m[15], v češtině obecné zastupuje tu fonémy dva (členy vícedimensionální oposice!), jejichž protiklad artikulačního místa je pak v této posici rušen.

Některá z nářečí, z nichž jsme tu uváděli příklady, vykazují ještě další tendence. Tak v nářečích hanáckých a — jak se zdá — ve značné míře na př. v nářečí podřipském, i jinde, každý ze tří fonémů nasální řady (m, n, ň) se asimiluje co do artikulačního místa k následující závěrové, polozávěrové, ano i úžinové (s). Poněvadž se tak neděje důsledně, můžeme tu mluvit pouze o zřejmé tendenci, ovšem o tendenci velmi zajímavé, neboť směřuje v těchto posicích k zrušení protikladu artikulačního místa, a to mezi členy vícedimensionální oposice.[16] Toto zrušení oposice artikulačního místa by pak bylo možno označit jako regresivní, kontextem podmíněné a dissimilativní. Artikulační místo hlásky, jež je produktem asimilace, je dáno místem tvoření následující souhlásky, zatím co zachovány zůstávají ostatní rysy původní hlásky, t. j. v prvé řadě nosovost, v druhé závěrovost (tento rys však nikoli při asimilaci třetího typu). Ani zde není touto asimilací zasažen repertoár fonémů, neboť všechny tři nasály, m, n i ň tu svou fonematickou platnost podržují, avšak pouze v intervokalické poloze, v konci slova před pausou i v závěru konsonantické skupiny před vokálem, zatím co před zmíněnými skupinami konsonantů směřuje vývoj, jak se zdá, ke zrušení rozdílu artikulačního místa.

[19]Náznaky podobných změn se mohou projevit i u jiných souhláskových kategorií, hlavně u souhlásek závěrových (zmínili jsme se na př. o možnosti asimilace b před v, nebo t, d před ň a pod.), nedosahují však nikdy takové šíře, jako jsme zaznamenali u nosovek a není jimi zasahován fonologický systém jazyka (v krajním případě jde o fakultativní varianty).


[1] Srov. na př. A. Frinta, Novočeská výslovnost, Praha 1909, s. 135n., 133n., 131n.; B. Hála, K popisu pražské výslovnosti, Praha 1923, s. 11, 19, 29 a j.

[2] Implosí, intensí tu rozumím počáteční fázi artikulace souhlásky, v níž mluvidla zaujímají postavení charakteristické pro tuto hlásku, explosí, detensí pak fázi konečnou, v níž mluvidla charakteristické postavení opouštějí.

[3] Nemám ve svých záznamech ani jediný doklad takovéto výslovnosti uprostřed slov ve skupení m + p, b (a pochopitelně ani η + k, g; o tom srov. dále).

[4] Malé odchylky v místě artikulace obou hlásek na př. ve skupině n + t bývají vyrovnávány obvykle posunutím artikulačního místa hlásky t nepatrně dozadu, do místa, kde se tvoří souhláska n.

[5] Někteří autoři (na př. Sievers, Grundzüge5, § 168) označují takto obměněné závěrové bez ústní explose jako samostatný typ hlásek pod názvem „faukály“. Domnívám se, že je to — alespoň pro češtinu a jazyky s podobnými poměry v souhláskovém systému — nadbytečné, a to vzhledem k tomu, že jde pouze o kombinační obměnu, při níž jak místo tvoření, tak i způsob artikulace zůstávají zachovány; při detensi je ovšem prováděn pouze jeden ze dvou podstatných artikulačních pohybů, neboť druhý je nadbytečný. Je to pouze výsledek tendence po úspoře artikulační námahy. Domnívám se, že podobné stanovisko je třeba zaujmout i k obměnám explose hlásek t, d, n ve spojení s l, neboť ani jinde neoznačujeme takovéto hláskové obměny jako samostatné hlásky (na př. nosové souhlásky i jiné závěrové, vyslovujeme-li je v konci slova bez explose).

[6] Odborníku je jistě zřejmé, že tu užívám kromě vlastních dokladů též materiálu četných našich prací dialektologických, a to monografií i prací souborných.

[7] I před úžinovou souhláskou dásňovou s se v obecné češtině ň asimiluje v n (svinskí, plzenskí), podléhá však dále jiným asimilačním změnám spolu s původním n před s (srv. dále). Změna ň v n je patrně jev dosti starý, jak svědčí řada dokladů (na př. v Hájkově Herbáři).

[8] Haller v Popisu a rozboru lidové mluvy v pěti podřipských obcích, 1932, s. 50 zaznamenává analogickou změnu i u ň (patrně po změně ň v n): aspo~ vás uviďim.

[9] Srov. na př. lat. improbus (< in-p-), contra (< *com-tera), quando (< *quamdo), řec. έϰατόμπεδον (< -νπ-), stfr. conte (< comitem), aint (< amet), ame (< anima), emporter (< indeportare), špaň. sueño (< -nn < < somnum), otoño (< autumnum), střhněm. ummaere (< unm-) atd.

[10] Srov. tu na př. W. Doroszewski, Podstawy gramatyki polskiej, 1952, s. 67n., H. Gaertner, Gramatyka współczesnego języka polskiego, 1931, s. 77.

[11] Srov. na př. Grammatika russkogo jazyka (akademická), 1952, s. 78.

[12] I v dialektologických přepisech se občas setkáváme s psaním na př. pamvica, pimvica, ačkoli tu je velmi pravděpodobné, že jde o μ z n.

[13] Srov. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, 1937, s. 57.

[14] Pouze při emocionálním zabarvení promluvy se tu objeví ň (srov. kleňkibuňki za Gelenksübungen, avšak jen ironicky).

[15] Jak jsme upozornili, vyskytuje se ovšem pouze v slovech původem cizích. Pokud tu uvažujeme o výslovnosti bilabiálního m v této posici jako o výslovnosti rovnocenné, šlo by tu (podobně jako při n > ň před ť, ď) o varianty fakultativní.

[16] Kdežto k zrušení dvoučlenného (dvoudimensionálního) protikladu docházívá v jazycích velmi často (srov. na př. rušení protikladu znělosti v závěru slov v češtině: led — let), šlo by zde o zrušení vícečlenné (trojčlenné) oposice (m, n, ň). Je ovšem třeba uvážit, že všechny tři členy tohoto protikladu nejsou zcela rovnocenné. Je nesporný užší vzájemný vztah fonémů n a ň (které se také častěji střídají ve flexi) než vztah každého z těchto fonémů k m.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 1, s. 10-19

Předchozí Milan Romportl: Soupis prací prof. Bohuslava Hály

Následující Alena Skaličková: K otázce podstaty slabiky