Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Problémy stylu (Diskuse o stylu III)

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

-

V debatě, která se rozvinula v tomto časopise kolem pojmu ‚styl‘, vyplynulo najevo již několik zajímavých věcí. V našem článku chtěli bychom k těmto novým věcem zaujmout stanovisko a přitom se pokusit o některé nové výhledy.

Především se ukázala plodnou definice stylu, kterou podal B. Havránek v Ottově slovníku naučném nové doby VI, 1940, 472, s. v. Stylistika: „Styl je individualisační (svébytnou) organisací jazykového strukturního celku (celistvosti), jakým je každý daný jazykový projev.“ Tato definice, třeba snad trochu složitě formulovaná, může nám sloužit za východisko našich úvah. Můžeme ji rozložit na tři prvky:

Za prvé je tu termín ‚individualisační‘. To je věc velmi důležitá. Styl je možný jen tehdy, jsou-li aspoň dvě možnosti, mezi kterými si můžeme vybrat. Styl odlišuje jeden projev od druhého, dává mu individualitu (jedinečnost).

Za druhé je tu obrat „… jazykového strukturního celku (celistvosti), jakým je každý daný jazykový projev“. Pro náš účel zde stačí, užijeme-li tu pouze slova ‚promluva‘. Tento moment vyzdvihuje také B. Trnka: „K stylistické oblasti náležejí [192]podle mého mínění všechny jazykové skutečnosti, které vznikají strukturálním vytvářením (organisováním) promluvového celku a mohou být pochopeny jen vzhledem k tomuto celku“ (v. zde na str. 66). To je velmi důležité. Jednotlivé slovo nebo jednotlivá věta nemá nikdy sama o sobě svůj styl. Slovo vesna je poetismus, t. j. má tendenci k stylu ‚poetickému‘, ale jakou má stylistickou funkci, to se pozná teprve v promluvě, t. j. velmi záleží na tom, budeme-li toto slovo číst v básni Svat. Čecha nebo v groteskně povídavé soudničce.

Za třetí je v Havránkově definici termín ‚organisace‘. Ten je také velmi důležitý. Znamená to, že v promluvě jako jednotce stylistické jsou organisovány složky, které styl tvoří.

A tak pro naše účely snad postačí definice: Styl je individualisující organisace promluvy.

Tím je dán také náš názor na definici, s níž pracuje J. M. Kořínek (částečně ve stopách B. Havránka, Spis. čeština a jaz. kultura 1932, 67 n.): Specifický odraz cíle jazykového projevu v jazykovém materiálu je jazykový styl (v. zde na 29). K tomu je třeba dodati: podle Kořínka každý jazykový projev předpokládá dvě věci, totiž jazyk-systém a cíl projevu. Cíl je jev mimolinguistický, ale zanechává v jazykovém materiálu odraz. Podle toho, jaký je cíl, vypadá také jeho odraz. A tento odraz, který je specifický pro různé druhy cílů projevu, jmenuje se styl.

Na tomto názoru je mnoho správného. Speciální cíl jazykového projevu má rozhodně vztah k jeho stylu, ale tento vztah není tak jednoduchý, aby se dal vyjádřit slovem ‚odraz‘. Kořínek (na str. 29) praví, že cíl sám je faktor mimolinguistický, kdežto do linguistiky patří právě jen ten odraz.

Zkoumejme hlouběji tento málo jasný termín. Odraz je něco, co samostatně neexistuje, co má existenci jen vypůjčenou. Jaké je potom spojení mezi stylem a ostatními jevy jazykovými? Pouze mimolinguistické. Styl je pouhým odrazem mimolinguistických jevů, totiž cílů jazykových projevů, a jedině přes ně je spojen s jevy ostatními, tedy také jazykovými. To není plané teoretisování. Kořínek právě na základě své pracovní definice vnáší do stylu, který sám prohlašuje za jev linguistický, hlediska a dělítka mimolinguistická: „Zásadně lze cíle jazykových projevů roztřídit — v souhlase s ustálenými pojmy idejných citů pravdy, krásy a dobra — ve tři typická zaměření: v zaměření logické, estetické a etické, a to obecně směrem k oběma pólům příslušných protikladů (správnost ~ nesprávnost, krása ~ ošklivost, dobro ~ zlo). V konkretních případech jde ovšem o nekonečně rozmanité kombinace různých druhů a stupňů těchto zaměření, při čemž jedno z nich může více nebo méně dominovat. Podle této dominanty v zaměření jazykového projevu lze pak rozlišovat tři základní typy jazykově-stylové: typ logický, estetický a etický“ (na uved. m.). Ať se na toto dělení díváme jakkoli, nemůžeme popřít, že je mimojazykové.

My však chceme styl jako jev linguistický posuzovat s hledisek linguistických. Není proto pro nás styl odrazem cíle promluvy. Jsme přesvědčeni, že vztah mezi stylem a ‚cílem‘ je složitější. Je to podobný vztah jako mezi významem slova a předmětem, které označuje. Víme přece dobře, že slovo kráva není odrazem předmětu ‚kráva‘, nýbrž že má svou samostatnou existenci a že je ve vztahu k ostatním slovům jazyka. Bylo by jistě nevhodné dělit substantiva podle významu na lidi, zvířata, [193]neživé předměty atd., ač ovšem některé jazyky dělítek těchto druhů užívají k vytvoření gramatického systému. Byla by to nepřípustná schematisace. A stejně nepřípustnou schematisací by bylo dělit styly podle cílů, když přece přední starostí musí být rozbor jazykozpytný.

 

A tak se vrátíme opět k jazykovému rozboru stylu. Při rozboru Havránkovy definice jsme viděli, že styl je útvar o dvou rovinách: Vyšší rovinou je tu promluva, v níž se organisují jednotlivé složky. O těchto složkách bychom chtěli říci několik slov. A tak se dostáváme k pojmu synonymity, která má — jak jsme přesvědčeni — pro styl důležitost rozhodnou.

Synonyma se pojímala jako slova téhož významu. Dnes jsme ovšem poučeni ženevskou školou linguistickou, že tomu tak není, že naopak není v jazyce dvou slov, která by měla stejný význam. Synonyma se ovšem vyznačují tím, že poměr jejich významů je zvláštní. Dalo by se říci, že synonyma jsou slova, u nichž významová podobnost je dominantou jejich vztahu.

Pro naše účely je nutné pojem synonymity poněkud rozšířit. Dosud se týkala synonymita téměř jen lexikální stránky. Nutno však upozornit, že docela stejný poměr, jako je mezi dvěma slovy-synonymy, může být i mezi jinými prvky jazyka. Vezměme si dvojici chudý — chudej a srovnejme ji s dvojicí strážník — policajt. Význam koncovky v první dvojici a význam slov v druhé dvojici se kryje. Dominantou jejich vztahu je významová podobnost. Rozdíl jedněch členů dvojice od druhých je v tom, že jedněch (chudý, strážník) se užívá spisovně, v řeči pečlivější atd., kdežto druhých (chudej, policajt) se užívá v jazyce obecném, v řeči ležérnější. Zásadního rozdílu mezi poměrem prvých dvou a druhých dvou není. Nazveme-li proto vztah slov strážník — policajt synonymitou, musíme nazvat synonymitou i vztah koncovek ve slovech chudý — chudej. Synonymita je tu po každé stejná, jenomže v prvním případě se uplatňuje na lexiku, kdežto ve druhém na fonologii ( po určitých souhláskách se střídá s -ej).

Probereme si jednotlivé případy synonymity podle toho, kde se uplatňují.

Především uvedeme příklady z fonologie (různost funkcí jednotlivých dvojic zatím necháváme stranou): veliký — velikej — velký — velkej, zdvíhati — zdvihati — zdvíhat — zdvihat, více — víc, budeme — budem, oko — voko, úřad — ouřad, enteriér — interiér, géte (Goethe) — ḡöte atd.
Morfologická synonymita je na př. ve dvojicích kupuji — kupuju, kupují — kupujou, (oni) trpí — trpějí, klepu — klepám, beru — béřu, bereš — béřeš, šach — šachy, ten Olomouc — ta Olomouc.
Slovosled je, jak známo, dvojí: vázaný a volný. Vázaný je využit obyčejně gramaticky, volný může mít funkci různou a může být také synonymní. Tak na př. v češtině je zřejmě synonymní poloha přívlastku: staré české pověsti — staré pověsti české.
Syntaktická synonymita je na př. ve spojeních nemám peníze — nemám peněz, dobyl město — dobyl města, učil se úkolu — učil se úkol, přišed — když přišel, nevida — protože neviděl, k podepsání — aby podepsal, dyš ste takovej — protože jste takový atd.
Lexikální synonymita se jeví v synonymech: jaro — vesna, strážník — policajt atd.

Z tohoto přehledu vidíme, jak je synonymita rozšířena po celém systému jazyka. Přejdeme nyní k funkci synonymie. V každém synonymním svazku, který jsme dosud uvedli, byl rozdíl obou členů synonymní dvojice stylisticky charakterisován. Každý člen dvojice má tendenci, aby tvořil určitý styl. Členové jednotlivých dvojic se sdružují podle svého stylistického zaměření.

[194]Protiklad intelektuálních a afektivních synonymických členů dvojic je dobře znám: co — có, dělají — dělaj, peníze — prachy, hoch — kluk.
Stejně dobře jsou známy synonymní svazky členů poetických a nepoetických, srov. říše — říš, pohled — hled, jaro — vesna, pysk — ret, hrob — rov atd.
Velmi důležitý je protiklad členů knižních (spisovných) a hovorových (obecných). Vytkneme si nejdůležitější hláskoslovné a tvaroslovné zjevy:
1. ý — ej, é — í, hovorově velkej, bejt, krejt (k tomu analogicky kreju, krej), velký pole, velkýho.
2. odpadnutí j- před souhláskou: sem, si n. seš, sme, ste, sou, du, di, méno.
3. přisunutí v- před o-: von, voko.
4. zánik slabičného -l v minulém čase a jinde: tlouk, japko.
5. zjednodušení deklinace: velkí (místo velcí, velké, velká), hochách, hochama.
6. zjednodušení konjugace: prosejí, trpějí jako umějí, abysme jako že sme, kupuju, kupujou jako nesu, nesou.
7. splývání gen. a ak. osobních zájmen: mně, ho (než.), jí, ho (neut.).
8. akus. místo gen. v některých vazbách: nemám peníze místo peněz, dobýti město m. města.
S hlediska synonymity a stylu je třeba poznamenat toto: Většina z toho, co jsme uvedli, má jasně vyznačeny členy dvojic: velký je spisovné, vedle toho je hovorové velkej, je spisovný tvar hochy a vedle toho je hovorový tvar hochama. Ale pohleďme na bod 7 a 8! Tyto dva body se kříží. Nahradíme-li ve větě dobyl hradu, tvrze, města (spis.) a dobyl hrad, tvrz, město (hovor.) substantivum pronominem, dostaneme ve spisovném i obecném jazyce stejnou vazbu dobyl ho, jí, ho. Po každé však je třeba vazbu jinak interpretovat. Ve spisovném jazyce je to náležitá vazba genitivní s náležitým tvarem genitivním, v hovorovém jazyce je to hovorová vazba akusativní s hovorovým tvarem akusativním. Týž tvar má tedy dvojí možnou interpretaci stylistickou. A to je vážná chyba. Je tu stylistická neujasněnost, která netříbí styl, nevychovává k stylistické citlivosti, ale oslabuje ji. Spisovnost se tu stýká s nespisovností v podivném chaosu; není věcí sebevědomého jazykového citu, nýbrž pouhého naučení, ne věcí jazykového povědomí, nýbrž vědění. A tak s hlediska synonymity a stylu je třeba vznést požadavek, aby byly kodifikovány v jazyce spisovném tvary: gen. ak. či mně, ho, jí, ho.

Aby nebylo nedorozumění ve věci synonymity. My neklademe rovnítko mezi synonymitou a stylistikou. Poměr mezi oběma není mechanický, nýbrž dialektický. Někdy splývá synonymita se vztahem stylistickým: ve dvojicích chudý — chudej, strážník — policajt jde u obou svazků téměř jen o poměr stylistický. Ve dvojici jaro — vesna dávají rody oběma slovům dost odlišné významové odstíny: jaro se personifikuje jako dítě, vesna jako žena. Jindy zase jsou významové rozdíly synonym dost veliké: hlína — prsť. Také nebývají synonyma vždy prostě sdružena v dvojice (srov. lógr — kávová ssedlina), někdy jedno synonymon jednoho stylu odpovídá více slovům jiného stylu (srov. hovorové zvíře proti přírodopisnému živočich, ssavec, čtyřnožec). Někdy dokonce může několik slov jednoho stylu odpovídat rozsáhlým významovým konstrukcím jiného stylu (srov. hovorová slova slovo, mluviti, povídati, vypravovati, jazyk, český, německý atd. s rozsáhlou konstrukcí jazykovědy).

Tak vypadá stylistika ve svém nižším patře, ve stylistických prvcích, založených na synonymii. Obrátíme se nyní k vyššímu patru, kterým je, jak vyplývá z pojednání Havránkova a Trnkova, promluva. Promluva teprve dává jednotlivým stylistickým prvkům stylistickou funkci. Podle toho, jakým způsobem zacházejí se stylistickými prvky, se také promluvy od sebe liší.

Odmítli jsme s počátku Kořínkovo ponětí stylu jako odrazu mimolinguistických jevů, protože nás vede (jako se to stalo Kořínkovi) na scestí mimolinguistických problémů. Asi stejně jako my, vyjadřuje se Havránek (na uved. m. 472): „Bohaté stylistické rozrůznění spisovného jazyka, dané rozmanitou individualisační organi[195]sací jeho projevů, nelze tuším ztotožňovat se základním funkčním rozvrstvením spisovného jazyka podle několika obecných funkcí (na jazyk hovorový, odborný jazyk praktický a odborný jazyk vědecký); při tomto rozvrstvení jde o strukturní jevy zasahující sám soubor jazykových prostředků, jde o strukturu jazyka samého, jako normovaného systému, nikoli jen o organisaci konkretních jazykových projevů, třebaže tato organisace je rovněž funkční a podřízena normám.“ Ano, to je pravda. Stylistické rozrůznění nelze ztotožňovat s funkčním rozvrstvením spisovného jazyka na několik obecných funkcí. Ani si nesmíme pomoci útěkem k nekonečnu, jak v základě činí Kořínek: „V konkretních případech jde ovšem o nekonečně rozmanité kombinace různých druhů a stupňů těchto (t. j. logického, estetického a etického) zaměření, při čemž jedno z nich může více nebo méně dominovat“ (na uv. m. 29). To by nám znemožňovalo stylisticky rozebrat jednotlivou promluvu, nejvýše bychom mohli narýsovat její vzdálenost od tří pořadnic: logické, estetické a etické.

Souhlasíme tedy s Havránkem, že nesmíme ztotožňovat styl s funkčním rozvrstvením jazyka. Je však jisto, že stylistické rozrůznění s funkčním rozvrstvením nějak souvisí a my se ptáme jak. Neuspokojuje nás ani starší rozdělení B. Havránka ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (str. 69), které chce styl přiřknouti k parole a funkční jazyk k langue. Tento Havránkův názor z r. 1932 je vyvrácen však výrokem téhož autora v Ottově slovníku z r. 1940, který jsme právě citovali a v němž se tvrdí, že i organisace projevů je podřízena normám. Je tedy třeba hledat řešení jiné.

Podle našeho přesvědčení jde zde, tak jako u jiných útvarů linguistických, o jev semiologický, významoslovný. Každý jev semiologický (znak) se skládá z označovaného (signifié), t. j. toho, co je označováno (na př. zvíře ‚kráva‘), a označujícího (signifiant), t. j. toho, co označuje (na př. slovo kráva). Myslím, že ve zjevech stylu se dá snadno najít označované i označující. Označovaným je to, čemu Havránek říká funkční jazyk (Spis. čeština 67) a funkční rozvrstvení jazyka (Ott. slov. 472), Kořínek pak cíl jazykového projevu (na uv. m. 29). Označujícím je protiklad dvou synonym, přítomného a nepřítomného.

Poměr mezi označujícím a označovaným může být různý. U jazykového pojmenování je to věc dávno známá, ponětí významu původního a přeneseného patří dávno do kánonu školní moudrosti. Dnes ovšem víme, že vztah mezi slovem a věcí, kterou slovo označuje, může být mnohem složitější (srov. J. Mukařovský, Genetika smyslu v Máchově poesii, Torso a tajemství Máchova díla, zvl. str. 22n.). A takový právě může být poměr označujícího a označovaného ve stylistice.

Některá promluva je stavěna tak, že jsou vybíráni jednosměrní stylističtí členové synonymních dvojic. K takové organisaci tíhne promluva vědecká. Do promluvy vědecké jsou vybíráni členové stylistických dvojic, jejichž významová problematika byla stlačena na minimum, a to s takovou důsledností, aby jejich stylistická souhra se stlačila na minimum. Také zde však jsou možní členové různosměrní. Šalda, Šaldův zápisník V, 401, praví: „Próza Pflegerova je řídká, hadrovitá, konversační plihotina, utahaná onuce bez tvaru a skladu, obrysu a čistoty.“ Některá slova zde směřují k vulgárnosti (hadrovitá, plihotina, utahaná, onuce), jiná jsou stylisticky bezbarvá (próza, řídká, konversační), jiná zase mají směr literárněvědný (tvar, sklad, obrys, čistota). Tato poslední dominují v promluvě, o niž jde, a mění tak [196]směr oněch synonym vulgarisujících. Tato vulgarisující slova jsou v metafoře, to je jasné. Vedle toho jsou však i v metafoře stylistické, t. j. mají jiný stylistický směr, než mívají obvykle.

Promluva básnická je zaměřena na výraz sám (Mukařovský). Proto má bohaté možnosti buď se chýlit k stylistické jednosměrnosti nebo různosměrnosti. Popsat všemožné kombinace různosměrných stylistických prvků znamená z poloviny vypsat dějiny básnictví. Postoj ke kombinacím různých směrů je různý a stále se mění.

Srovnej na př. Březinův verš (Tajemné dálky, Mrtvé mládí):

Hrou třpytných konstellac se nebes krása stkvěla

a k tomu výrok Zichův (O typech básnických, 1937, 50, 51, 51 pozn.): „Že není důvodu, proč by nemohl básník místo „hrou třpytných konstellac“ říci „hrou třpytných souhvězdí“, jest jasno … právě s uměleckého hlediska je užití cizích slov v básni chybou, jsouc prohřeškem slohovým … I nádherné básně Březinovy jsou zhyzděny četnými náladovými slovy cizími.“ Dnes jsme přesvědčení jednak, že jazyk básnický je autonomní, jednak že cizí slova mají svou důležitou funkci v jazyce básnickém.

Dalším problémem stylu je otázka, patří-li styl (podle formulace Trnkovy) „do té jazykové oblasti, která je společná všem členům jazykového společenství či je jen individuálně jedinečným způsobem, kterým mluvčí vyjadřuje jistý jazykový obsah.“ Čili kratčeji, patří-li styl k ‚langue‘, jazykové normě či k ‚parole‘, aplikaci jazyka. Myslím, že i na tento problém může vrhnout světlo pojem synonymity.

V každém jazyce existuje určitý počet synonymických svazků. Tyto svazky jsou součástí ‚langue‘ a proto jsou její součástí i stylističtí členové těchto svazků. Součástí ‚langue‘ jsou tedy také souhrny synonym stejného stylistického směru — to znamená: do české ‚langue‘ patří na př., že slova vesna, jeseň, smavý, ret jsou poetismy. ‚Langue‘ podle toho také určuje, že promluva, která bude mít hojně poetismů, bude mít svůj zvláštní ráz, rovněž tak promluva, která bude mít hojně vulgarismů, výrazů afektivních atd. Existuje nesporně norma pro to, jak má vypadat promluva afektivní, vulgarisující atd., norma, která se ovšem mění jako všechno v jazyce, ale nesporná norma a tedy také ‚langue‘.

Avšak styl náleží i k parole, aktuálnímu mluvení. To vidíme dnes dobře na př. ze studie Kořínkovy. Srov. jeho výrok (str. 30): „Krátce, linguista je při zkoumání jazykově-stylových jevů zaměřen co možno k nadindividuálnímu; v tom je podstatný rozdíl mezi linguistou a stylistikem, neboť stylistik je při zkoumání jazykově-stylových jevů zaměřen naopak co možno k individuálnímu.“ Nemusíme se stavět na příkře individualistické hledisko Kořínkovo; je však jisto, že má pravdu v tom, že styl náleží i do ‚parole‘. Myslím, že o tom není třeba diskutovat.

Je však tu důležitá věc, na kterou je třeba upozornit. Mluvení či tvorba literární, vědecká a p. je jen jednou stránkou ‚parole‘, jazykové činnosti. Druhou stránkou je poslouchání, resp. čtení. Na tento problém naráží Kořínek, na uv. m. 32, řeší jej však způsobem, s kterým nesouhlasíme: „Nutno si však uvědomit, že zdaleka ne všechno, co příjemce jazykového projevu může pociťovat — na pozadí své vlastní jazykové činnosti — jako jev stylový, je jím ve skutečnosti; s jazykově-stylovými jevy máme tu co činit jen tehdy, jsou-li jimi ony zvláštnosti především s hlediska mluvčího, t. j. závisí-li jejich užití na cíli jeho projevu.“ Atd. Kořínek pak upozor[197]ňuje na „nesprávné“ pochopení pathologických a jiných promluv a postuluje pečlivější teoretickou práci, aby bylo možno s náležitou objektivností rozlišit „skutečné“ jazykově-stylové zjevy od „zdánlivých“.

Souhlasíme plně s Kořínkovým požadavkem pečlivé teoretické práce při vyšetřování stylistických zvláštností. Tento požadavek je zvláště naléhavý tam, kde jde o promluvy z doby dávno minulé. Tak na př. k zhodnocení jazyka Máchova je třeba dobře znáti jazyk soudobý s Máchou (srov. např. Slovo a sl. II, 200). Nesouhlasíme však s Kořínkovým záporným hodnocením „zdánlivých“ jazykově stylových jevů. Na těchto zjevech není nic zdánlivého. Při každé promluvě se setkává dvojí ‚langue‘, ‚langue‘ mluvícího a posluchače a tedy také dvojí stylistická interpretace. Obojí tato interpretace je však stejně důležitá. Je zřejmo, že interpretace posluchačů mohou být různé a proměnlivé. Tak na př. pro současníky byly Máchovy délky ňádra, líbý, šírý stylisticky indiferentní, kdežto pro dnešního čtenáře jsou stylisticky velmi výrazné. Stylistická „konkretisace“ Máchova jazyka je dnes v mnohém ohledu jiná, než byla za jeho doby.

Protiklad ‚langue : parole‘ se uplatňuje i ve slohu individuálním. Životem se individuum vklíní do jazykového kolektiva, které je zařadí. Promluvy individua jsou pak posuzovány s hlediska systému synonym, které jsou pro ně charakteristické. Individuum musí pak opakovat své immediate Rohovína Čtverrohého, t. j. musí užívat slohových zvláštností, které se mu přisuzují, jako Rohovín opakuje své immediate, chce-li se vyjadřovat nenápadně.

Končíme své nesoustavné poznámky k debatě o slohu. Mnoha problémů slohu, jako problému slohové správnosti, slohové pedagogiky a j., jsme se ani nedotkli. I jinak byly naše poznámky snad často příliš stručné a málo doložené. Jsme však přesvědčeni, že z debaty o slohu vyvstává před námi stavba nauky o stylu, fundovaná dobře a na široké základně.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 4, s. 191-197

Předchozí Ladislav Rieger: K sémantickému rozboru filosofických tekstů

Následující Vilém Mathesius, rd. (= Redakce): Cesty k jasnému výkladovému slohu v češtině (Diskuse o stylu III)