Cesty k jasnému výkladovému slohu v češtině (Diskuse o stylu III)

Vilém Mathesius, rd. (= Redakce)

[Články]

(pdf)

-

Výklady, které následují, opírají se o dvě zásady. Jedna z nich je přesvědčení, že prostému jasnému slohu výkladovému lze učit a také naučit a že proto musí být ctižádostí každého kulturního národa, aby se takový sloh stal obecným majetkem alespoň těch jeho příslušníků, kteří chtějí být považováni za lidi vzdělané. U nás jsme od takového stavu věcí ještě na hony vzdáleni a prostý jasný sloh výkladový není obecným majetkem ani všech známých odborných spisovatelů. Cesta k nápravě je zatarasována tím, že se konstatování slohové neumělosti nebo ledabylosti zpravidla zakončuje voláním po lepší znalosti školské mluvnice. Jasný výkladový sloh však vyžaduje především — a to je druhá zásada, z níž vycházím — přiléhavého označování našich představ a jasné a plynulé formulace našeho mínění ve větě. A o těchto dvou věcech se v našich školských mluvnicích vykládá pramálo. Tu je třeba nového zkoumání a nových výkladů. Chci k nim přispět několika poznámkami.

[198]Z obou uvedených činitelů, vhodné volby výrazu a jasné stavby věty, zdá se mi v dnešní situaci důležitějším činitel druhý. Česká próza neprošla v 18. stol. tuhou kázní klasicismu jako próza předních kulturních národů evropských a nepřišla proto do 19. stol. s dědictvím prosté a jasné věty. Příklad češtiny veleslavínské a zbožňovaný vzor slohu latinského ji dlouho zatěžovaly. Ještě v době, kdy Neruda psal své feuilletony lehkým hovorovým slohem, skládali vydavatelé matičního Brusu úvod k němu v humanistických periodách. Je velkým výbojem nové české prózy, že se sama bez teoretické podpory dopracovala k větě prosté a jasné. Ta je však u nás, jak se zdá, stále ještě jen výsadou krásné literatury a vybrané žurnalistiky. Nestala se dosud obecným majetkem lidí s vyšším vzděláním a v literatuře úvahové, zvláště odborné, je jen vzácnou výjimkou. Náprava je věcí vyššího školního vzdělání, a aby k ní mohlo dojít, musíme nejdřív zjistit, jak vypadá a má vypadat prostá a jasná česká věta. Aby nedošlo k omylu, podotýkám hned, že nejde o větu jako jednotku mluvnickou, tedy o větu se stanoviska jazykového systému, nýbrž o větu jako materiál výstavby významové, to jest o větu se stanoviska kontekstu, se stanoviska situační a promluvové souvislosti. Věta stavěná správně gramaticky nemusí být ještě správná v kontekstovém užití. Požadavky, které klade na větu mluvnice, musí být doplněny ještě požadavky, které pro větu vyplývají z její funkce kontekstové.

Na prvním místě můžeme uvést třeba požadavek, aby každý samostatný větný celek obsahoval jen jednu myšlenku, která se svou závažností projevuje jako jeho výpovědní jádro. Řekl jsem už jinde, že čeština, alespoň čeština v dnešním stupni slohové vypracovanosti, stěží dopouští, aby se v ní naráz vyjadřovaly celé uzly myšlenek. Vyžaduje, aby se myšlenková nit nejdřív rozmotala a rozstříhala na úseky, které lze vyjadřovacím aktem lehce zvládnout. Požadavek jediné kontekstově závažné myšlenky, jediného výpovědního jádra, platí nejen pro věty jednoduché, nýbrž i pro každou hlavní větu s rozvádějícími větami vedlejšími. Lze říci, že k jasnému slohu v češtině dospějeme především tím, že budeme psát, pokud možno, ve větách jednoduchých i po stránce významové a v takových souvětích, kde věty vedlejší jen rozvádějí nebo doplňují obsah věty hlavní. Nesmíme do věty vedlejší (ani do žádného vedlejšího určení věty samostatné) vměstnávat myšlenku, která svou kontekstovou závažností budí podezření, že jde o druhé výpovědní jádro téhož větného celku. Prohřešky proti této zásadě jsou stále ještě časté a těžce s nimi musí zápasit nejen svědomití redaktoři, nýbrž i ti, kdo mají prózu jimi postiženou překládat do některého západoevropského jazyka. Přistupme však k ilustračnímu příkladu. Poslouží nám třeba tato věta: Vzplanutí racionalisticky osvícenského úsilí o vědecké poznání prospěšné celému lidstvu, spojené v Čechách se staršími patriotickými snahami o poznání minulosti českých zemí, které zasáhlo koncem 19. století osvícenou šlechtu a inteligenci českou, českou ve smyslu územním a nikoli ještě nacionálním, zůstavilo v osobnosti Dobrovského, které dalo příznivé prostředí a umožnilo klidnou vědeckou práci, nejlepší důkaz své opravdovosti a životnosti. Obsah tohoto souvětí můžeme stručně shrnout ve slova, že vzplanutí racionalisticky osvícenského úsilí o vědecké poznání, které zasáhlo koncem 18. století osvícenou šlechtu a inteligenci českou, zůstavilo v osobnosti Dobrovského nejlepší důkaz své opravdovosti a životnosti. Z toho je zřejmé, že výpovědním jádrem našeho souvětí je ta jeho část, která se počíná slovesem „zůstavilo“, kdežto část předcházející je jeho výpovědním základem. Stejně zřejmé je však, že zejména první z těchto dvou částí obsahuje ještě druhotné výpovědní jádro, neboť její [199]vedlejší určení a vedlejší věty nejsou jen pouhým rozvitím větných členů, ke kterým patří. Poznáme to, když se pokusíme vyjádřit obsah souvětí větnými celky, které by se neprohřešovaly proti zásadě jediné hlavní myšlenky. Dospějeme k výsledku asi takovému: Koncem 18. století zasáhlo vzplanutí racionalisticky osvícenského úsilí o vědecké poznání prospěšné celému lidstvu osvícenou šlechtu a inteligenci českou, českou ve smyslu územním a nikoli ještě nacionálním, a spojilo se se staršími patriotickými snahami o poznání minulosti českých zemí. V osobnosti Dobrovského, které dalo příznivé prostředí a umocnilo klidnou, vědeckou práci, zůstavilo nejlepší důkaz své opravdovosti a životnosti. Myslím, že není už zapotřebí dalšího důkazu o existenci vedlejších výpovědních jader v původním souvětí. Naše úprava však není ještě u konce. Stačila by, kdyby nebylo zapotřebí v ní přihlédnout také k širšímu kontekstu a vyvodit důsledky ze skutečnosti, že společným tématem celé pasáže je Dobrovský. Toto společné téma se musí nějak uplatnit i v první větě upraveného znění, aby zapadla hladce do širšího kontekstu, a toho dosáhneme vsunutou větou, jejíž obsah bez nesnáze vyplývá ze souvislosti. Konečný tekst v naší úpravě je tedy tento: Koncem 18. století, kdy individualita Dobrovského vyzrávala, zasáhlo vzplanutí racionalisticky osvícenského úsilí o vědecké poznání prospěšné celému lidstvu osvícenou šlechtu a inteligenci českou, českou ve smyslu územním a nikoli ještě nacionálním, a spojilo se se staršími patriotickými snahami o poznání minulosti českých zemí. V osobnosti Dobrovského, které dalo příznivé prostředí a umocnilo klidnou vědeckou práci, ustavilo nejlepší důkaz své opravdovosti a životnosti.

Vedlejší určení nemusí však chybovat jenom tím, že obsahuje myšlenku příliš závažnou a že proto tvoří vedlejší výpovědní jádro svého větného celku. Požadované jasnosti slohu může vadit sama jeho konstrukce, i když je po stránce mluvnické zdánlivě správná. Patří k charakteru češtiny, že nemiluje příliš komplikované konstrukce nominální a že užití takových konstrukcí ztěžuje v ní jasný přehled větného obsahu. Musíme si být toho vědomi tím spíše, že přední kulturní jazyky evropské jsou po té stránce jiné. Sebe spletitější nominální konstrukce jim nevadí a větný obsah se dá i při nich snadno přehlédnout. Čeština to však napodobovat nemůže a musí hledat svou vlastní cestu k vyjádření toho, co jiné jazyky dovedou se zdánlivou zhuštěností vyjádřit svými komplikovanými nominálními konstrukcemi. Cesta, která se tu češtině naskýtá, je cesta vyjádření větného. Jako nemá čeština ráda komplikované nominální konstrukce, miluje určité sloveso. Určité sloveso je okno, kterým do české věty proudí jasné světlo. Je až ku podivu, jak se vyjasní obsah větného celku, když se komplikovaná nominální konstrukce nahradí vhodnou větou vedlejší. Na tuto věc poukazovali naši češtináři v posledních letech častěji, a proto není zapotřebí hromadit příklady. Vybírám namátkou větu, kterou jsem nedávno našel v jednom z našich literárních časopisů. Zní s malým zkrácením takto: Generace znamená společenskou skupinu v téže době žijících a působících lidí, jež v době největší vnímavosti a ovlivnitelnosti jejich bytostí ztvárňovaly tytéž poměry fysické i duchovní. Jistě se v této větě málokterému z čtenářů líbí časové určení v době největší vnímavosti a ovlivnitelnosti jejich bytostí. Je to příklad (a příklad nikoli nejnápadnější) těžkopádné nominální konstrukce, jakou čeština nelibě nese, protože vadí rozhledu po obsahu větného celku. Situaci ztěžuje, že ze dvou souřadných substantiv, spojených tu spojkou a a opatřených společným přívlastkem podřadným, vyjadřuje první schopnost aktivní a druhé schopnost pasivní. Zkusme nápravu, kterou jsme shora doporučovali, a nahraďme nominální určení vhodnou větou [200]vedlejší. S touto změnou a s malými úpravami jinými se dostáváme k tomuto znění: Generace znamená společenskou skupinu lidí žijících a působících v téže době, kteří byli ztvárňováni týmiž poměry fysickými i duchovními právě tehdy, kdy jejich bytosti byly nejvnímavější a nejvíce podléhaly vlivům. Doufám, že takto zní naše věta plynuleji a že se nám její obsah hned na první pohled jeví jasněji.

Větný celek, který neobsahuje víc než jedno výpovědní jádro a který se ani neprohřešuje proti jasné české stylisaci komplikovanými konstrukcemi nominálními, musí ještě vyhovovat jiným a v podstatě základnějším požadavkům, má-li platně přispívat k jasnosti českého výkladového slohu. Jde o požadavky plynoucí ze zásady aktuálního členění větného, jehož podstatu jsem vyložil v předminulém ročníku Slova a slovesnosti (V, 1939, str. 171 n.). Je to zjev povahy tak základní, že se dá beze vší pochyby zjistit v promluvách z kteréhokoli jazyka, ale způsob, kterým se projevuje, je podle povahy jazykového systému různý. Musíme si proto zvlášť všimnout, co znamená princip aktuálního členění větného v praksi pro výkladový sloh český. Běží vlastně o tři věci, které neleží v téže rovině. Musíme dbát o to, aby výpovědní základ větného celku byl zřejmý a vyplýval přímo a jasně ze souvislosti situační nebo kontekstové, a to se týká významové výstavby odstavce. Musíme dále pečovat, aby výpovědní základ a výpovědní jádro byly správně rozděleny a byly od sebe odděleny s dostatečnou zřetelností a aby části větného celku vyjadřující výpovědní základ a výpovědní jádro následovaly po sobě pokud možno tak, jak toho vyžaduje t. zv. objektivní pořad. To dvoje se zase týká významové výstavby větného celku. Konkretně se ukáže, co tyto tři věci znamenají, nejlépe opět při podrobném výkladu opřeném o příklady.

Požadavek zřejmého a ze souvislosti jasně vyplývajícího výpovědního základu se týká, jak již bylo řečeno, významové stavby odstavce. Odstavec, má-li být stavěn organicky, musí mít společné základní téma, které se ovšem neprojevuje v každém jeho větném celku jako aktuální základ výpovědi. Mohou být v odstavci výpovědní celky, které svým výpovědním základem od obecného tématu odstavce odbočují. Jejich výpovědní základ musí však být s obecným tématem odstavce spřízněn a z něho vyplývat, a když to spojení není na první pohled patrné již z obsahu, musí být zvlášť slovně vyjádřeno. Příkladem může být první věta v naší shora uvedené úpravě komplikovaného souvětí o Dobrovském. Mimo to se musí obecné téma zpravidla výslovně opět objevit, jakmile se k němu souvislost po odbočujícím větném celku znovu vrací. Je to požadavek zcela přirozený a vyhovuje mu bez nesnází i prostý sloh našich pohádek. Všimněme si na př. těchto několika vět, které názorně ukáží, co bylo právě vyloženo: Jiřík šel a šel, až přišel k tmavému lesu. Les nebral konce a Jiřík už myslil, že se z něho nedostane. V těchto větách je společné téma zřejmě Jiřík, ale ve větě les nebral konce toto společné téma ustupuje jinému výpovědnímu základu, který ovšem přímo vyplývá z věty předešlé. Toto spojení je zcela jasné, takže by bylo zbytečné výslovně je zdůrazňovat. Když však odbočující věta je u konce, vynoří se zase společné téma, a protože je to po odbočce s jiným výpovědním základem, je znovu výslovně uvedeno (Jiřík už myslil). To vše je zcela běžné každému dobrému vypravěči, i když je to vypravěč necvičený. Přesto vím ze své redaktorské zkušenosti, že na tyto samozřejmé věci u nás často zapomínají autoři článků a pojednání. Bývají tak zabráni do svého hlavního tématu, že jim ani nepřijde na mysl, aby je po odbočujících větách znovu výslovně uvedli. Je to ovšem chyba, kterou je zapotřebí opravovat. Není to věc ne[201]snadná, neboť chyba i její podstata jsou zřetelné i stylistovi málo zkušenému a náprava je proto nasnadě. Většího výcviku stylistického je zapotřebí, aby se odkryl původ slohové drsnosti, která záleží v tom, že ve větném celku odbočujícím od společného tématu není s dostatečnou zřetelností vyznačeno spojení aktuálního výpovědního základu se společným tématem. Náprava může být různá. V naší úpravě věty o Dobrovském, shora připomenuté, se toho dosáhlo tím, že se na společné téma ukázalo přidanou vedlejší větou. Jindy je k zřetelnému spojení zapotřebí přidat samostatný větný celek. Bývá to zejména tehdy, když nejde jen o přičlenění aktuálního výpovědního základu k obecnému výpovědnímu základu kontekstovému, nýbrž i o vytčení jejich vzájemného poměru. Ukazuje to tento výňatek z pojednání jazykozpytného, v němž korektura je již provedena větou, obsaženou v hranatých závorkách: … O podobném postupu se můžete přesvědčit u dalších českých příkladů. Je to postup, řekli bychom přirozený a klidný. Jsme v určitém smyslu vždycky hotovi, neboť můžeme vždycky něco přidat nebo také nepřidáme nic. [Němčina si tu počíná, jak jsme už naznačili, docela jinak.] Chceme-li po německu vyjádřit výraz ústav pro vzdělání učitelek, musíme začít slovem, které význam nejvíce zužuje.

Pokud jde o zřejmé oddělení výpovědního základu a výpovědního jádra, je nejlépe, když mezi oběma těmito základními členy významové stavby větného celku je mezera vyplněná členy přechodními. Jsou to členy, které sice patří už do oblasti výpovědního jádra, ale jsou ještě na jeho periferii a tvoří přechod k němu od výpovědního základu. Vyložil jsem jejich povahu v shora uvedeném článku o aktuálním členění věty. Kde není o takovou mezeru mezi výpovědním základem a výpovědním jádrem postaráno, zakaluje se průhlednost významové stavby, zvláště když oba její základní členy jsou samy o sobě složité. Ukazuje to na př. toto souvětí: Patří k podivnostem našeho divadelního návratu do minulosti, kdy velmi mnoho střízlivého a překonaného bylo vyhlašováno za hodnotu záchovnou, jak z něho vyšel naprázdno jeden z mála našich skutečných tvůrců, jejichž poznávacím znamením je pěst a její úder. Je to větný celek, který stojí na samém počátku kritického referátu, a proto je jeho výpovědním základem jen to, co je poměrně nasnadě, t. j. dnešní situace našeho divadelního repertoáru. Patří tudíž k oblasti výpovědního základu všecko, co se této situace týká, tedy vše od slov našeho divadelního návratu do minulosti až ke slovům za hodnotu záchovnou, kdežto ostatek patří do oblasti výpovědního jádra. Na rozhraní výpovědního základu a výpovědního jádra se tu setkávají dvě vedlejší věty, z nichž každá má bohatý obsah, a tím se stalo, že základní členy významové výstavby větného celku nejsou od sebe odděleny dost zřetelně. Že tím trpí průhlednost významové výstavby ukáže se hned, jakmile se pokusíme o korekturu tímto způsobem: V dnešním našem návratu do minulosti, kdy velmi mnoho střízlivého a překonaného bylo vyhlašováno za hodnotu záchovnou, setkáváme se také s tou podivností, že z něho vyšel naprázdno jeden z mála našich skutečných tvůrců, jejichž poznávacím znamením je pěst a její úder. Opravená stylisace je jistě jasnější než znění původní, ale jsem jist, že dobrý stylista není zcela spokojen ani s ní. Prohlédneme-li si původní znění s větší bedlivostí, shledáme, že chyba vězí hlouběji nežli v tom, že jsou základní členy významové výstavby větného celku nedosti zřetelně od sebe odlišeny. Pisatel dobře cítil, že je zapotřebí obě vedlejší věty, v nichž je těžiště celé výpovědi, položit těsně vedle sebe, neboť hlavní věc, o kterou jde, je kontrastování jejich obsahu. Zvolil však nevhodnou formulaci větnou a významovou výstavbou obě věty zase od sebe odtrhl, neboť [202]první z nich přiřadil k výpovědnímu základu a druhou k výpovědnímu jádru. K stylisaci zcela jasné dospějeme teprve tehdy, když obě věty přiřadíme k výpovědnímu jádru a tím je uvedeme na stejnou významovou rovinu, na níž se protikladnost jejich obsahu teprve plně projeví. Touto odvážnou korekturou dojdeme asi k tomuto znění: Patří k podivnostem našeho divadelního návratu do minulosti, že velmi mnoho střízlivého a překonaného bylo vyhlašováno za hodnotu záchovnou, ale přitom že vyšel naprázdno jeden z mála našich skutečných tvůrců, jejichž poznávacím znamením je pěst a její úder.

Třetí a v této souvislosti poslední náš požadavek se týkal rozložení výpovědního základu a výpovědního jádra podle zásady pořadu objektivního. Ta vyžaduje, aby výpovědní základna byla vyjádřena v první části větného celku, kdežto výpovědní jádro v jeho části druhé. Nedbá-li se této zásady, dostává výkladový sloh zabarvení vzrušené. Na to se musí pamatovat, když se ve výkladovém kontekstu určuje pořad slov i vět. Do kontekstu,v němž je obecným výpovědním základem německá soustava pádová, nezapadá na př. hladce právě pro nevhodný pořad svých částí tato věta, jinak mluvnicky zcela správně stavěná: To, co my vyjadřujeme pátým, šestým a sedmým pádem, musí tedy němčina umět vyjádřit svými čtyřmi pády. Slohová drsnost ihned zmizí, když položíme obecný výpovědní základ do první části věty a ve shodě s tím upravíme celou větu takto: Musí tedy němčina umět vyjádřit svými čtyřmi pády také to, co my vyjadřujeme pátým, šestým a sedmým pádem.

Ke konci zkoumání o tom, čeho musíme při významové výstavbě věty v českém výkladovém slohu nejvíce dbát, má-li to být sloh jasný, připojuji ještě několik poznámek. Řekl jsem již shora, že správností mluvnickou není ještě zaručena správnost stylistická. Významová výstavba věty je něco jiného nežli její stavba mluvnická. Obojí však spolu těsně souvisí, a i když požadavky stylistické přesahují požadavky pouhé mluvnické správnosti, přece je předpokládají a o ně se opírají. Stylisační detaily se musí v každém jazyku řešit ve spojitosti s jeho mluvnickým a lexikálním systémem. Proto i to, co vypadá jako stylistický požadavek obecně platný, realisuje se v každém jazyku po svém. Zkoumat, jak se to v tom neb onom jazyku děje, je úkolem stylistiky pojaté jako nauka u funkčním užívání daného jazyka k úkolům nadindividuálním. Jeden z takových úkolů je i prostý a jasný výklad, jehož slohové ovládání kladu jako obecný požadavek vyššího vzdělání u nás. Když zdůrazňuji jasný a prostý sloh výkladový, nechci tím arci říci, že je nepřípustné, aby se při výkladu užívalo i slohu komplikovanějšího nebo vzrušenějšího. To jsou prostě individuální slohové variety vyrůstající z osobních potřeb nebo osobních zálib nad průměrem, který je představován výkladovým slohem prostým. Mají-li však zůstat v mezích dobrého slohu, nesmějí ani tyto variety zcela nedbati zásad, které jsme shora stanovili, neboť na těch závisí jasná významová výstavba a to je vlastnost, bez níž není dobrého slohu. Nemohu alespoň uznat za dobrý žádný výkladový sloh, který pracuje s větami, jimž porozumíme teprve po dvojím nebo trojím přečtení, a to nikoli pro potíže věcné, nýbrž jen pro nejasnou stylisaci.

 

Poznámka k „Diskusi o stylu“: Naše diskuse o základních problémech stylu není ještě ukončena; budeme v ní pokračovati v příštím ročníku, v němž zejména vyjdou ještě příspěvky k ní od Boh. Havránka a J. Mukařovského.

rd.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 4, s. 197-202

Předchozí Vladimír Skalička: Problémy stylu (Diskuse o stylu III)

Následující Josef Hrabák: Čítanka českého strukturalismu