Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O tak zvaném aktuálním členění věty

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

-

Aktuální členění věty je třeba klásti proti jejímu členění formálnímu. Kdežto formální členění se týká složení věty z prvků gramatických, týká se aktuální členění věty způsobu, jakým je začleněna do věcné souvislosti, z níž vznikla. Základními prvky formálního členění věty jsou gramatický subjekt a gramatický predikát, základními prvky aktuálního členění věty jsou východiště výpovědi, to jest to, co je v dané situaci známo nebo alespoň na snadě a od čeho mluvčí vychází, a jádro výpovědi, to jest to, co mluvčí o východišti výpovědi nebo se zřetelem k němu vypovídá. Aktuální členění věty je problém, kterého si linguistika již dávno všimla, ale který nebyl sledován soustavně, protože jeho poměr k formálnímu členění věty nebyl jasný. Nejvíce se o aktuálním členění věty psalo (třebaže nikoli pod tímto názvem) zhruba v třetí čtvrtině XIX. století. Již roku 1855 upozornil francouzský linguista Henri Weil na důležitost aktuálního členění věty pro problémy slovosledné a horlivě se jím zabývali linguisté seskupení kolem časopisu Zeitschrift für Völkerpsychologie.[1] Východiště výpovědi nazývali psychologickým subjektem a jádro výpovědi psychologickým predikátem. Nebyly to termíny šťastné, neboť jednak východiště výpovědi není vždycky jejím tématem, jak by se zdálo podle názvu psychologický subjekt, jednak přílišná blízkost názvů psychologický subjekt a psychologický predikát k názvům gramatický subjekt a gramatický predikát nijak nepřispívá k jasnému rozlišování dvou věcí v podstatě různých. Psychologické zabarvení obou termínů přispělo mimoto, jak se zdá, k tomu, že celý problém byl zatlačen ze zorného pole oficiální linguistiky. Jest toho litovat, neboť právě poměr mezi aktuálním a formálním členěním věty je jednou z nejcharakterističtějších věcí v každém jazyku.

Jak již bylo řečeno, není východiště výpovědi vždy také tématem výpovědi ve větě obsažené, ale je nutno dodat, že je jím velmi často. Nejjasněji je to vidět v prostém souvislém vyprávění, kde obyčejně východištěm výpovědi je téma, které vyplývá z věty předcházející. Na příklad: Byl jednou jeden král | a ten král měl tři syny. Nejstaršího z nich napadlo, že prý si půjde do světa hledat nevěstu. Tu, jak je vidět, je východištěm výpovědi v druhé větě téma obsažené explicite ve větě první a východištěm výpovědi ve větě třetí je téma obsažené implicite ve větě druhé. Na samém počátku vyprávění, kde ještě nic není možno pokládat za známé, stojí věta existenciální s obecným určením času — byl jednou jeden král. Se stanoviska aktuálního členění můžeme tuto větu považovat za výpověď nečleněnou, neboť obsahuje vlastně jen jádro výpovědi se slovy průvodními. Neurčité určení časové — jednou — je zcela zatlačeno do pozadí, takže se tato věta obsahově zcela rovná větám, kde takového určení vůbec není: Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. Byla jedna vdova, ta měla dvě dcery, Dorlu a Lenku. Leckdy je ovšem taková počáteční věta existenciální opatřována různými úvody, jež zajímavě ukazují rozma[172]nitost vztahů, které se na počátku vyprávění mohou uplatňovat. Při mluveném vyprávění může být počáteční věta existenciální spojena se situací, v níž k vyprávění dochází, různými výrazy, jejichž obecný smysl je asi tento: Chcete na mně pohádku a tady ji tedy máte.[2]

Tyto výrazy se mění podle toho, jak se vypravěč staví ke svému vypravěčskému úkolu: Tak byl jednou jeden král… Tak tedy byl jednou jeden král. Čím je tento situačně uvozující výraz rozsáhlejší, tím spíše může nabýt samostatnosti a změnit se ve větu s vlastním melodickým zakončením. Na příklad No tak tedy. Byl jednou jeden král. Takovou větou se samostatným zakončením melodickým bývá někdy vyjádřeno stanovisko vypravěčovo k tomu, co hodlá vyprávět. Bylo-nebylo : byl jednou jeden král… Pro naše vlastní téma jsou však nejdůležitější případy, v nichž se pro první větu využívá věcné situace obsažené ve vyprávění samém. Někdy se v ní jakýmsi předjetím vybírá z nevyložené ještě věcné situace vyprávění určení místní nebo časové a klade se na počátek věty existenciální jako východiště výpovědi v ní obsažené. Na příklad: V jedné zemi panoval král, který byl nesmírně bohatý. V jednom městě bydlili rodičové a měli tři dcery. Daleko, až tamhle někde za červeným mořem, býval kdysi jeden mladý pán. Někdy se dokonce vypravěč vůbec obejde bez úvodní věty existenciální a začne vyprávět o hrdinovi hned tak, jako by byl už znám, a jen tu a tam poznáváme podle nedostatku určenosti (někdy přímo podle vyslovené neurčitosti), že se s hrdinou setkáváme po prvé. Na př.: Chudá selka šla do lesa na stlaní. Myslivec šel jednoho dne na lov. Vávrovi umřela žena. Libor byl jediný syn chudé vdovy. Počáteční věty vyprávění, v nichž je předjato z dané situace určení místní nebo časové, můžeme nazývat počátkem opřeným a počáteční věty, v nichž se hned mluví o hrdinovi, počátkem staženým, neboť na př. větu Myslivec šel jednoho dne na lov — bychom mohli v její uvozující funkci plně vyjádřit větami dvěma: Byl jeden myslivec a ten šel jednoho dne na lov. Prostou větu existenciální typu: Byl jednou jeden král můžeme nazývat počátkem holým. Typy počátků vět, které jsme tu zjistili na našich pohádkách, objevují se ovšem i ve vyprávěních umělých, v povídkách a románech.

V útržkovém všedním hovoru se jeví obraz aktuálního členění větného bohatší nežli v řeči upravené, zejména v řeči psané, a jeho bohatost je tím větší, čím jsou si životem a denní zkušeností bližší osoby, které spolu hovoří. Je to tím, že se u nich neobyčejně rozšiřuje daná situace, z níž je možno vybírat témata výpovědí nebo alespoň určení, která mohou být východištěm výpovědi. Do této dané situace patří vlastně všecko, co společně znají a co se v řeči může aktualisovat jako něco známého. Je-li zapotřebí, podtrhne se toto aktualisování vnitřní deiksí, která má ovšem vždycky zabarvení emocionální nebo se na přítomnou osobu nebo věc přímo ukáže deiksí vnější.[3] Z takových útržků všedního hovoru vybírám na př. tyto věty: U Jirsů budou mít svatbu. Záruba za námi staví nových pět domků. Ten Váš vchod se mi pranic nelíbí. Tady ty knihy musí pryč. V oblasti časové je nejvíc nasnadě dnešek s nejbližší minulostí a budoucností: Dnes už k Vám nepřijdu. Včera byla sobota a to se vždycky koupeme. [173]Zítra bude hezky. Je přirozené, že částí dané situace je vždy osoba mluvící a osoba, ke které se mluví: Já půjdu zítra do města a koupím Ti to. Ty tedy nechceš. Za část dané situace se považuje také podmět obecný, neboť se zpravidla týká zkušenosti, kterou si mluvčí získal. Na př.: Lidé si na tom moc pochutnávají. Někteří lidé jsou takoví, že nechtějí vůbec nic měnit. Rozumí se samo sebou, že i v denním hovoru se setkáváme s tím, co jsme v předešlém odstavci nazvali počátkem staženým. Za příklad uvádím tuto větu: Nějací (lidé) přijeli ze Strakonic a říkali, že je tam hotové pozdvižení. Velmi často obsahuje východiště výpovědi nikoli jeden, nýbrž dva, tři nebo i více elementů vzatých z dané situace. Pak je centrem východiště ten z nich, který je aktuálnější a ostatní se stávají elementy průvodními. Tak ve větě: Paní Meisnerová to dělá bez kvašení a také se jí to nezkazilo je obecná situace dána hovorem o vaření malinové šťávy (na tu skutečnost ukazuje zájmeno to) a na tomto pozadí aktuálně vystupuje zkušenost, kterou přitom učinila paní ze sousedství, patřící ovšem také k dané situaci. Ve větě Teď tam ti lidé stojí a povídají jsou ve východišti výpovědi obsaženy tři různé elementy dané situace, mezi nimiž aktuálností převládá určení časové. Jádro výpovědi rovněž velmi často (ba snad zpravidla) obsahuje vedle vlastního centra výrazy průvodní, které k centru vedou a spojují je s východištěm výpovědi. Tak v uvedené již větě Záruba za námi staví pět nových domků vyjadřují známou situaci výrazy Záruba za námi, kdežto ostatek věty staví nových pět domků vyslovuje o tomto základě něco nového. Vlastní jádro výpovědi je tu obsaženo ve slovech pět nových domků, kdežto slovo staví je průvodní výraz vedoucí od východiště výpovědi k jejímu jádru. S oběma je spojeno jak gramatickou funkcí, tak významem; mluvčí i oslovený vědí, že jde o podnikatele staveb, u kterého je stavební činnost nasnadě.

Výrazy průvodní si zaslouží pozornosti po několika stránkách. V této souvislosti budiž upozorněno jen na jednu z nich. Již shora byly uvedeny věty, v nichž tématem výpovědi je osoba mluvčího nebo osoba osloveného, které jsou ovšem vyjádřeny náměstkami osobními, a to, jak se samo sebou rozumí, osoby prvé a osoby druhé. Téma může být vyjádřeno i náměstkou osoby třetí, jde-li o osobu nebo o věc, která byla v užším kontekstu již jmenována. U jazyků, které ve větě oznamovací vždy kladou u určitého slovesa samostatně vyjádřený podmět, je to věc zcela všední. Jinak je tomu však u jazyků, v nichž určité sloveso ve větě oznamovací vyžaduje samostatně vyjádřený podmět jen ve zvláštních případech. V takových jazycích — patří k nim také čeština[4] — se pak stává, že téma výpovědi, které by mělo být vyjádřeno náměstkou osobní, samostatně vůbec vyjádřeno není, nýbrž se obráží jen v morfologickém aspektu slova, které náleží k jádru výpovědi, ať už jako jeho vlastní centrum nebo jako výraz průvodní. V pohádce, jejíž první dvě věty byly rozebrány na počátku druhého odstavce, je možno pokračovat takto: Rozloučil se s otcem a bratry, vzal si na cestu něco jídla a šel, kam ho oči vedly. Tu je vlastně všecko jádrem výpovědi a její téma, nejstarší syn královský, o němž byla řeč v předešlé větě, se obráží jen v tvarové stránce sloves rozloučil se, vzal si, šel. Stejně tomu bývá i v útržkovém všedním hovoru. Nejčastěji osobní zájmeno chybí ve východišti výpovědi, když by bylo jen průvodním výrazem po jiném aktuálnějším odkazu [174]k dané situaci. Příkladem mohou být věty: Tak jsem dál už nevybírala a šla jsem domů. Zítra po tom nebudete mít ani památky. Ale i vět, které pro nevyjádření pronominálního podmětu jsou celé vyplněny jádrem výpovědi, je v útržkovém denním hovoru s dostatek. Uvádím na příklad tyto věty: Jdu do města a tak jsem se Tě přišla zeptat, jestli něco nepotřebuješ. Potřebovala bych, aby to někdo za mě udělal. Neměl ses do ničeho míchat.

Východiště výpovědi a jádro výpovědi, skládají-li se z několika výrazů, bývají ve větách různě spolu propleteny. Přesto se však dá zpravidla říci, která část věty je zabrána především východištěm výpovědi a která je zabrána především jádrem výpovědi. Přitom je normální postup ten, že na východiště výpovědi připadá počáteční část věty, kdežto na jádro výpovědi její část konečná. Tento pořad můžeme nazvat pořadem objektivním, neboť se při něm postupuje od známého k neznámému a posluchači se tím usnadňuje pochopení toho, co se říká. Ale bývá také pořad opačný, při němž nejdříve přichází jádro výpovědi a za ním teprve její východiště. Je to pořad subjektivní, při němž mluvčí nedbá přirozeného postupu od známého k neznámému, nýbrž je zaujat jádrem výpovědi tak, že je klade na místo první. Proto tento pořad dodává jádru výpovědi zvláštního důrazu. Poznáme to snadno ze srovnání těchto dvou vět: Dala jsem za ni dvacet korun (pořad je objektivní) — Dvacet korun jsem za ni dala (pořad subjektivní). Jako další příklady pořadu subjektivního uvádím tyto věty: Takové tmavě červené to bylo. Dvakrát jsem tam byl a nikdy jsem nikoho nenašel doma. Moc si na tom lidé pochutnávají. Jenom noviny přišly. V pořadu objektivním by tyto věty zněly takto: Bylo to takové tmavě červené. Byl jsem tam dvakrát a nikdy jsem nikoho nenašel doma. Lidé si na tom moc pochutnávají. Přišly jenom noviny. Prostředky, kterými se hledí vyhovět potřebám objektivního a subjektivního pořadu při aktuálním členění věty, jsou téměř v každém jazyce jiné a jejich zkoumání je velmi důležité. Nenáleží k nim jen pořádek slov, nýbrž, jak jsem ukázal pro angličtinu[5], také třeba užívání pasivní predikace.

Jak je vidět z uvedených příkladů, omezil jsem se v tomto pojednání jen na samostatné věty oznamovací, a to takové, které mají určité sloveso a které nejsou odpovědí na předcházející otázku. Učinil jsem to hlavně proto, že se na nich problémy, které jsme tu zkoumali, projevují nejzřetelněji. Je to také nejhojnější prvek řeči mluvené a prosté prózy psané. Doufám, že se mi podařilo na materiálu takto omezeném vyložit alespoň nejzákladnější stránky zkoumaného problému. Pro práci další zbývá ještě věcí dost. Bude netoliko zapotřebí prozkoumat materiál, který jsem prozatím nechal stranou, tedy ostatní druhy samostatných vět oznamovacích, věty tázací, rozkazovací, zvolací a věty složené, nýbrž také některé jemné odstíny větné stylisace, které sem patří a kterých jsem se nedotkl. Dalším úkolem bude ukázat na konkretním materiálu poměr formálního a aktuálního členění věty, neboť teprve tím se ukáže pravá důležitost všeho toho, co tu bylo vykládáno. Pro češtinu se o to pokusím v chystaném článku o základní funkci českého slovosledu.


[1] Nejdůležitější pojednání toho druhu jsem rozebral již před více než třiceti lety v první části své práce „Studie k dějinám anglického slovosledu“, Věstník České Akademie XVI, 1907, str. 261 a n. Tam je též podrobnější výklad o spisku Weilovu „De l’ordre des mots dans les langues anciennes comparées aux langues modernes. Question de grammaire générale.“

[2] Na podobné zjevy upozornil nedávno Karel Erban v článku „O stylistické úloze spojovacích výrazů.“ (Naše řeč XXIII, 1939, str. 139—141); přináší však jen snůšku zajímavých postřehů a nesnaží se je linguisticky jasně utřídit. Bühlerovo lišení mezi Appell, Kundgebung a Darstellung by mu bylo přitom hodně pomohlo. Ani název popisovaného zjevu, uvedený v titulu článku, není šťastný.

[3] O deiksi vnitřní a vnější viz mé pojednání „Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině“ (Naše řeč X, 1926, str. 39—41).

[4] Srovnej mou studii „Pronominální podmět v hovorové češtině“ (Pastrnkův sborník, Praha 1923, str. 118—121).

[5] Viz mé články „Několik poznámek o funkci podmětu v moderní angličtině“ (Časopis pro moderní fil. X, 1924, str. 244—248) a „Zur Satzperspektive im modernen Englisch“ (Archiv für das Studium der neueren Sprachen u. Literaturen, sv. 155, 1929, str. 202—210).

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 4, str. 171-174

Předchozí Josef Hrabák: Roudnické umučení a Rada otce synovi

Následující Mil. Pavlović: Význam roku 1839 ve tvoření srbského spisovného jazyka