Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Význam roku 1839 ve tvoření srbského spisovného jazyka

Mil. Pavlović

[Články]

(pdf)

-

1. Obyčejně se hledí na vznik srbského spisovného jazyka dosti zjednodušeně: reforma Vuka Karadžiće se nazývá revolucí ve spisovném jazyce, a má se celkem prostě za to, že Vuk Karadžić dal nový směr písemnictví a nový podklad srbské a charvátské kultuře. To vše je přesné; je však třeba zdůrazniti, že Vukova reforma měla revoluční charakter pouze v první své fázi. Již od r. 1818 počíná Vuk Karadžić hledati stále formu lepší, právě od doby, kdy zpracovávání materiálu pro slovník stavělo před Karadžiće věcné problémy spisovného jazyka. Od té doby vykazuje Karadžićův spisovný jazyk zajímavou evoluci, a ta je ukončena v roce 1839 právě v polemice s Jovanem Hadžićem — Milanem Svetićem. Potom se Karadžićův spisovný jazyk stabilisuje a tím právě vzbuzuje nové polemiky, ba i útoky některých dotavadních Karadžićových přivrženců. To vše vede výrazně k vítěznému roku 1849, kdy Vukův směr bez váhání přijala mladá generace i v literatuře krásné jako Branko Radičević a Bogoboj Atanacković, i ve vědě, kde vyniká zvláště stať Ðura Daničiće „Rat za srpski jezik i pravopis“.

V údobí od r. 1818 do 1836 vyvíjí se především jeho chápání významu spisovného jazyka. Na počátku tohoto údobí nejsou Karadžićovi ještě jasné jisté základní otázky, dokonce ani ne tak, jak je mohl znáti na základě soudobé vědy. Soudí, že se srbský jazyk nezměnil za pět století, a ve své odpovědi kritiku prvního vydání mluvnice zdůrazňuje, že chtěl seznámiti Josefa Dobrovského a S. Bog. Lindeho i jiné vědce s tím, „jak srbský národ v dnešní době mluví“, a že je třeba přesně odděliti srbský jazyk od církevněslovanského, aby se mohly oba lépe poznávati. Rozlišuje, nepřesně, pouze tři dialekty, nechávaje stranou nejen archaistické srbské dialekty, nýbrž i nářečí ikavské; uvádí pouze zvláštnosti nářečí hercegovsko-ijekavského, resavsko-ekavského a sremsko-ekavského, ale nedůsledně. Brzo koriguje tento názor a přináší rozdělení srbského jazyka na tři nářečí: ikavské, ijekavské a ekavské. Nářečí ijekavské, které vzal ještě v roce 1818 za základ, udržuje i dále pod názvem „hercegovské“, když počíná boj proti nenárodnímu umělému „slavjanosrbskému“ jazyku v písemnictví, ale nahlíží těžkosti s tím, aby nový jazyk zůstával naprosto takový, jakým sám začal psáti.

 

2. V dvacátých letech minulého století připouští Vuk pouze různé psaní střídnice za „jať“, domnívaje se, že se ve všem ostatním v různých krajích vyslovuje stejně a že odchylky v jiných věcech jsou „nepravidelnosti“ a „kazy“. Proto sám i dále píše jižním, ijekavským nářečím, ale nesoudí, že by ekavština mohla býti překážkou definitivnímu vítězství v boji za utvoření národního jazyka. Proto, aby dal příklad ekavského nářečí v písemnictví, jak sám praví, a pravděpodobně aby získal pro svou reformu knížete Miloše Obrenoviće, napsal ekavsky knihu „Miloš Obrenović, knjazъ Srbiji“ (1828). Později se ještě dvakrát vrátil k ekavskému nářečí, ale jinak psal důsledně jekavsky. Poznav rozdíly mezi dialekty skutečně lidové mluvy, hlavně [176]na svých cestách po západních krajích srbské a charvátské země, navrhoval, aby každý spisovatel psal svým nářečím, ale tak, jak národ mluví, a později se časem z takového upotřebení vykrystalisuje obecný národní jazyk spisovný. Tak Karadžić formuloval významný princip pro tvoření spisovného jazyka, princip usu, a zároveň nepřerval nit mezi svým dílem a pozdější evolucí srbského jazyka k ekavismu.

I když Karadžić všechny ostatní rysy, které nebyly jednotné, měl za nepravidelnosti, přece vždycky zdůrazňoval, že je proti těm zvláštnostem, které se neslyší v lidu. V době práce na slovníku měl zato, že se ch (v charvát. latince psáno h) nikde u lidu neslyší. „ch Srbové nemají v žádném slově, a ostatní Slované mají (a jaké!)“, praví. Přiznává, že jeden druh ch existuje při smíchu a při výkřicích; připomíná obtíže při psaní cizích slov, jako Haller, Hagedorn, Hamburg, Haag, a hlavně u přijatých rusismů, jako vozduh. O hlásce ch mluví Karadžić ještě v jedné stati z r. 1821 v „Dodatku“ k petrohradským srovnávacím slovníkům. — Z jiných rysů se dotýká mn v mnogo, které tehdy považoval za zvláštnost výslovnosti „učených“ lidí; byl neústupně pro psaní mlogo, jako se vyslovuje mlaz а ne „mnaz“. A pokud do své cesty do Dubrovníku znal díla dubrovnických spisovatelů, myslil, že psaní htjeti, djevojka a pod. je nelidová zvláštnost, a dlouho o ní ani nemluví. A to jsou rysy, které pak postupně sám uvedl do spisovného jazyka a tím mu dával stále obecnější ráz.

 

3. První velkou novotu v Karadžićově jazyku, kterým bylo dlouho vlastně hercegovské nářečí, nalézáme v jeho prvním vydání spisu „Srpske narodne poslovice“ i s teoretickým výkladem v předmluvě. Tato novota, která jasně znamenala Karadžićův ústupek a která je skutečně významná, je uvedení písmeny h а přiznání příslušné hlásky za prvek spisovného jazyka. Napsal onu knihu napřed ekavsky a pak při převádění do ijekavského nářečí vnesl i h; avšak poněvadž je kniha tištěna na Cetinji a Vuk nemohl osobně provést celou korekturu, je v ní dosti chyb a nedůsledností. Ale důležité je, že zde přijímá onu hlásku a objasňuje, že ji přibírá proto, že se s ní setkal v lidové mluvě Dubrovníka a boky Kotorské. To bylo mnohým Vukovým přivržencům po vůli, ale byli i jiní, jako Jovan Stejić, kteří to neschvalovali. Stejić ho v dopise napadl ostrými slovy pro nedůslednosti a tytéž myšlenky vytiskl v článku „Mojemu Milanu“ („Zabave“, IV.). Naproti tomu dává Vasiljević Vukovi za pravdu a Vuk mu sděluje, že chystá odpověď Stejićovi. Odpověď ta zůstala nedokončena v rukopise, ale je významná (srov. Lj. Stojanovič, Vuk Karadžić, str. 443—444). Karadžić v ní dokazuje, že Justin Mihailović měl pravdu, když mu psal, že viděl z předmluvy sbírky „Poslovice“, že Vuk měl věcné důvody k uvedení písmeny h а dodává: „a právě tím jste dokázal, že se ničeho neodříkáte ze vzdoru, nýbrž že přijímáte, co je lepší a správnější.“ V dalším výkladu se Vuk vpravdě přiznává, že mu bylo nejtěžší přijmouti h. „Nikomu z našich spisovatelů, praví, není h větší závadou a těžkostí než mně, ale když jsem je našel a přesvědčil se, že se v lidu takto vyslovuje, musil jsem je přijmouti, a při čtení nechť se vyslovuje, jak je kde obvyklejší a jak je komu běžnější.“ Tímto způsobem Karadžić, neopouštěje své stanovisko k smíšenému „slavjano-srbskému jazyku“, došel k poněkud synthetickému typu lidového jazyka. Těch několik etymologických rysů, které jsou v některém dnešním nářečí, bylo jistě i v jednotném starém srbském jazyku, a Karadžić je [177]neodmítá. Nebylo by tedy přesné, co mu Lj. Stojanović přičítá, že „i nevědomky mísí dialekty“ (str. 445). Naopak, Karadžić to udělal vědomě a odpovídá to jeho názoru na spisovný jazyk.

 

4. Když objevil Karadžić ch v lidové mluvě, počíná se viklati v názoru na důsledné užívání hercegovského dialektu v úloze spisovného jazyka. V principu je Karadžić i dále proto, aby se jeden dialekt stal spisovným jazykem analogicky podle ostatních spisovných jazyků, ale připouští, aby se spisovný jazyk vytvářel. „Dokud neznáme dobře náš jazyk všeho lidu, praví, bylo by, jak jsem i dříve řekl, nejlépe, aby každý spisovatel psal tak, jak se v jeho kraji mluví (ale opravdu а věrně tak, jak se mluví, aby i druhý z jeho knihy mohl poznati jazyk onoho kraje); a obecný spisovný jazyk povstane časem sám od sebe, podle oněch pravidel, podle nichž vznikl i u jiných národů.“

Tak byl r. 1836 stvořen jasný podklad pro evoluci a zobecnění spisovného jazyka. Vuku Karadžićovi bylo ovšem jasno, že je třeba, aby základem zůstal hercegovský dialekt, ale přijal i zdokonalování tohoto základu. I když mezitím přibral ch jako typický dubrovnicko-bokokotorský rys, nepřijímá ještě Karadžić druhý dubrovnický rys, zachování t a d před střídnicí „je“ za „jať“ (tjerati, gdje, djed), nýbrž píše i tu důsledně hercegovsky (ćerati, đe đed). Jistě přitom vzpomíná psaní t, d u dubrovnických spisovatelů, ale zdá se, že ještě toto psaní nepřijímá, a to proto, že se v Boce vyslovuje s „jotací“ (dijete-đeteta), i proto, že je jeho kniha tištěna na Cetinji a považuje zachovávání t, d za „panskou“ výslovnost. Avšak nepochybně i tento rys vzbudil u něho veliký zájem, zvláště proto, že jím mohl navázat svou reformu na plodnou epochu starého písemnictví a dáti svému spisovnému jazyku podklad tradice, právě to, co mu protivníci nejvíce zazlívali. Ona myšlenka brzo uzrála a došla výrazu v jednom článku, jehož význam se obyčejně dosti nezdůrazňuje; je to Vukova prvá odpověď M. Svetići na „Sitnice jezikoslovne“ (Drobnosti jazykoslovné), tištěná r. 1839.

Vedle mnohých druhých podrobností, které se tehdy zdály Svetićovi a Karadžićovi vážné, vynikají svým významem Karadžićovy výklady o nářečích (ovšem jen novoštokavské oblasti, kterou jedině znal), zvláště o poměru střídnice za „jať“ v oblasti jižního nářečí. Opět vytýká rozdíl podle délky: kde „se neprodlouží“, vyslovuje se je, a kde se „prodlouží“, ije (vjera, sjeme, pjevati, cvjetovi, bježati, ale dijete, sijeno, bijelo, lijep, nijesam, riječ, rijeka atd.). Ještě většího významu je jeho konstatování rozdílu jednotlivých nářečí při krátkých slabikách, zvláště vedle velmi rozšířeného hercegovského „jotování“ (đed, đevojka, đeca, videti, đe, ovđe, onđe, vrćeti, lećeti, ćerati) připomíná i výslovnost v Dubrovníku i v Bosně (djed, djevojka, djeca, vidjeti, gdje, ovdje, ondje, vrtjeti, letjeti, tjerati). I když nazývá onu výslovnost městskou a panskou mluvou jižního nářečí, přijímá tentokrát tuto zvláštnost sám a dokazuje, že ve vývoji došel toho stupně, že pohlíží na vědecký materiál zcela objektivně. Vykládá, že tak píše, aby se „lépe poznalo“ i toto nářečí, ale je to ve skutečnosti nevyhnutelný důsledek započaté vnitřní evoluce jeho spisovného jazyka a nepochybný vliv usu dubrovnických spisovatelů.

Když r. 1839 v odpovědi M. Svetićovi začal psáti bez „jotace“, provedl to důsledně a psal tak dále. Že to není náhoda, nýbrž vědomé psaní, lze vidět z toho, že [178]se ten nový rys pojí k jednomu dříve přijatému а k několika novým. Především je v odpovědi M. Svetićovi h zcela důsledně provedeno a právě tak jsou důsledné tvary „bez jotace“, jako htjelo, ovdje, ondje, gdje, gdjekoli, stidjeli, vidjeli, vidjeti a pod. — Důkazem toho, že tu Vuk Karadžić pojal spisovný jazyk v pravém smyslu, je, že nyní píše důsledně mnogi m. mlogi, i když ještě píše umaljuje а ne umanjuje, njeki а ne neki.

 

5. Že r. 1838 značí skutečný obrat a že tehdy dal Karadžić definitivní formu svému spisovnému jazyku nejlépe dokazuje to, že s onou jotací spojuje i psaní mnogo místo mlogo. A nejenom to; tiskl po onom roce po druhé dva články takovým spisovným jazykem, jakým psal vzpomenutou odpověď M. Svetićovi. První článek „Primječanija na prevode g. Tome Ljubibratića i na primječanija na nji g. Stanimira Živkovića,“ byl tištěn r. 1820 hercegovským dialektem a přetištěn r. 1845 v knize V. St. Karadžića a Savy Tekelija „Pisma vis pr. gosp. Platonu Atanackoviću“. Karadžić konstatuje v poznámce, že při přetiskování „vsunul h a některá slova opravil“, a to znamená: dal tj-dj místo hercegovského „jotování“ před střídnici za „jať“, potom mnogo m. mlogo, množ m. mlož, čovjek m. čoek, njekoliko m. nekoliko. — Druhý článek má název „Izь pisma ednomь členu Matice Srb. pisanogъ“; vytištěn byl r. 1842 v hlavní části ekavsky, pravděpodobně na přání redakce, po druhé v knize vzpomenutých dopisů a r. 1845 byl přetištěn novým Vukovým jekavským způsobem psaní. Je v něm nyní mnogi, čovjek, v zájmenném sklonění ije místo dřívějšího i (kojijeh, kojijem) a j. Zajímavé je, že při přetištění onoho článku provedl i stylistické změny, změnil určitá slova a dává infinitiv místo vazby s da.

Tak dotvořil Karadžić r. 1839 svůj spisovný jazyk a v této podobě jím píše i dále. Základem zůstalo hercegovské nářečí, ale s několika zvláštnostmi jiných ijekavských nářečí. To již znamená jakýsi druh obecnějšího a do jisté míry synthetického ijekavského nářečí. Není to však nedůsledné míšení, není to zmatek, nýbrž jsou tu v základním dialektu důsledně provedeny určité rysy typu. I když Karadžić zdůraznil práci katolických spisovatelů v ikavském nářečí, nikdy nepomýšlel na to, že by se ikavské nářečí mohlo státi obecným spisovným jazykem srbského a charvátského národa. Ekavsky se i sám pokoušel psáti, ale přesto se přidržel ijekavského typu a vyzvedl jej na niveau spisovného jazyka. Nikde výslovně neřekl, že je proti ekavské výslovnosti v písemnictví: pro něho bylo důležitější vytvářeti spisovný jazyk na základě přesných reálných lidových nářečí. Změna neki místo njeki (z r. 1847) se musí pokládat za věc detailu. Vukovo pojímání je zcela vytříbeno již r. 1839, jak soudí i A. Belić („O Vukovim pogledima za srpske dijalekte i književni jezik“, str. 211; srov. „Vuk Karadžić i naš književni jezik“, Naš jezik VI).

 

6. Období Karadžićovy evoluce, charakteristické pro vytváření jeho spisovného jazyka není tedy skončeno r. 1836, nýbrž od té doby do r. 1839 dozrávalo u samého Karadžiće pojímání úlohy a podstaty spisovného jazyka a došlo svého plného výrazu r. 1839. Tím byl podnícen a oživen zájem o otázky spisovného jazyka a uvedením dubrovnického typu byl stvořen lepší podklad, aby i Charváti, dokonce čakavci a kajkavci, přijali štokavsko-ijekavské nářečí za spisovný jazyk. Vjekoslav Babukić souhlasí s myšlenkou Vuka Karadžiće, který je pro jednotu spisovného jazyka Srbů [179]a Charvátů, a přeje si, aby jedna abeceda zcela odpovídala druhé: „Všichni se musíme snažiti, dokud nedosáhneme toho, aby jazyk v knihách byl tak stejný, aby se každá kniha mohla od písmene do písmene přetisknouti z latinských liter cyrilskými a z cyrilských latinskými; tehdy teprve (a jenom tehdy) budeme jeden národ a budeme míti jedno písemnictví“ (Kolo IV, str. 71).

Ačkoliv zbývalo ještě mnoho práce a spisovný jazyk srbský nebo charvátský přijal mnohé prvky, které Karadžić neměl, přece je základ současného srbského, resp. charvátského jazyka dobře postaven a celý vývoj Karadžićova pojetí ukazuje, že nalezl principiální řešení. Srbský jazyk není uniformován, není bez vývojové schopnosti, ale je v dostatečné míře sjednocen, aby mohl fakticky sloužiti národní kultuře. Vuk Karadžić ukázal správnou cestu rozvoji spisovného jazyka svým dobrým instinktem, svěžím jazykovým citem a zdravým úsudkem.

To je třeba znáti nejen proto, aby se rozumělo charakteru dnešního spisovného jazyka srbského, resp. charvátského, a jeho dnešním problémům, nýbrž také proto, aby se ve slovanské vědě mohlo správně užívat materiálu Karadžićova jazyka; právě Karadžićův jazyk, slova z jeho slovníku a jazykové tvary z jeho spisů brávají se pro srovnávání v slovanské linguistice. Tyto výklady obracejí pozornost na to, že je třeba rozlišovati, do které doby můžeme přijímat Vukův materiál jako čistý materiál nářečí hercegovského, tedy jednoho dialektu z novoštokavské skupiny, a odkdy se musí určité rysy pojímati jako rysy spisovného jazyka. Bez oněch výhrad může vždycky vésti upotřebení Karadžićova jazykového materiálu ať ve větší či menší míře k mylným závěrům.

(Z rukopisu přeložila Markéta Štěrbová)

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 4, str. 175-179

Předchozí Vilém Mathesius: O tak zvaném aktuálním členění věty

Následující Bohumil Trnka: Vliv latiny na pravopis