Vliv latiny na pravopis

Bohumil Trnka

[Články]

(pdf)

-

V nejnovější době věnuje se jazykozpyt soustavnému zkoumání historického vývoje pravopisu, které bylo dosud opomíjeno badateli, soustřeďujícími hlavní pozornost na hláskové problémy historické linguistiky a dialektologie. Již sama skutečnost, že jazyk minulých dob je bádání dostupný jen prostřednictvím psaných památek, svědčí o důležitosti tohoto studia, kterému strukturální jazykozpyt hned s počátku dává dva důležité pojmy, pojem pravopisného systému a pravopisné normy. Uplatněním obou zásad vyniká složitost tohoto rozboru, neboť je nutno nejen zkoumati celý systém pravopisný v jeho různých vztazích k fonologii, fonetice a morfologii písemných památek, nýbrž i zjišťovati normu, kterou se pravopis řídí a která se během doby mění, aniž se zároveň nutně mění fonologické protiklady nebo norma jazyková. Pravopisným problémům, jejichž řešení jistě doplní nebo objasní vývoj jazyka v celé jeho složitosti, je věnováno již několik průkopnických prací. Po příspěvku Dr. Artymoviče (Charisteria, 1932, 114 n.) jest uvésti především studii Jos. Vachka o současném českém pravopisu a jeho pojednání o poměru obou systémů, fonologického a pravopisného (Travaux VIII, 1939, str. 94 n.). Z dánských jazykozpytců fonologicky orientovaných věnoval pěknou studii „předběžné orientaci v pro[180]blematice starodánského pravopisu“ Paul Diderichsen, vydavatel „Fragmentů starodánských rukopisů“ (1931—37), pod názvem Probleme der altdänischen Orthographie (zvl. otisk z časopisu „Acta Philologica scandinavica“), v níž správně zdůrazňuje jednak důležitost pravopisu jako kriteria klasifikace a charakteristiky rukopisů, jednak závislost jazykové interpretace na rozboru pravopisného systému a normy. Nutnost zjištění této normy jako nezbytného předpokladu pro správné poznání poměrů hláskoslovných vyplývá i z pojednání Marjorie Dauntové, které vyšlo pod názvem Old English sound-changes reconsidered in relation to scribal tradition and practice v ročence Filologické společnosti (Transactions of the Philological Society, 1939, str. 108—137). Opírajíc se o základní fonologické zásady, autorka dovozuje, že je nutno znova prozkoumati celou nauku o krátkých staroanglických dvojhláskách s hlediska vlivu irského pravopisu, v kterém druhý člen „dvojhlásky“ označoval i-ový, u-ový nebo snad i a-ový timbre následující souhlásky, takže dvoučlenné skupiny samohláskových písmen, jež tímto způsobem vznikaly, nejsou dvojhlásky. Výklad Dauntové se setkává s některými potížemi, ale základní její požadavek, aby se bádání v staroanglickém hláskosloví opřelo o nový rozbor pravopisu písemných památek, je správný.

Zkoumáme-li vznik a vývoj pravopisných systémů střední a západní Evropy, musíme vycházeti ze studia výslovnosti a pravopisné normy středověké latiny. Psaná její forma, ustálená s nepatrnými výjimkami podle starého klasického vzoru v době karolinské renesance (8. stol.), stala se podkladem k vytvoření domácích způsobů psaní, které mají ráz jakéhosi pohyblivého kompromisu mezi pevnou písařskou tradicí latinskou a fonologickou strukturou živých jazyků. Přilnutí k latině, žijící ve funkční symbiose s jazykem domácím, bylo zejména silné ve Francii, kde se od konce 11. století vyvinula bohatá literatura psaná jazykem lidovým. Jevilo se po dvou stránkách: vlivem latinského pravopisu na vývoj domácí normy pravopisné na jedné straně a výslovností latiny podle fonologického systému živého jazyka na straně druhé. Ve svých dějinách francouzského pravopisu (Histoire de l’orthographe française, 1. sv. v Paříži 1927), které po vydání druhého svazku budou tvořiti důležitý protějšek Brunotových dějin jazyka francouzského, dochází Ch. Beaulieux k názoru, že celkem dokonalý pravopisný systém byl vytvořen ve 12. století písařskými školami žonglérskými, ten však byl pokažen v následujících stoletích těsného prolínání latiny a francouzštiny písaři soudních dvorů. Humanismus uplatňoval sice požadavky jasnosti a jednoduchosti, odstraňuje zbytečné zdvojování písmen[1] a zaváděje rozlišení i-j[2] а u-v, ale v celku přijímal — vyjmeme-li pokus Ronsardův o systém pravopisný, připomínající orthografii hrdinských písní 12. století — latinisovaný pravopis právníků minulých století, který se ustálil konečnou kodifikací Francouzské akademie v 2. pol. 17. století. Právě tak, jak vývoj pravo[181]pisné normy francouzské byl určován normou latinskou, byla výslovnost latiny úplně pod vlivem fonologického vývoje francouzštiny. Karolinská renesance, která — mimo nepatrné výjimky — obnovila plné tvary a správné psaní latinských slov, neoživila starou klasickou výslovnost, které učil ještě latinský gramatik Priscian, žijící v 6. století v Cařihradě, nýbrž ponechala čtení podle fonologických protikladů živého jazyka. Z různých pramenů víme na př., že se d nerozlišovalo od t na konci slova (at = ad, jako v české výslovnosti); s ve znělém okolí se čtlo [z]; písmena с a g se vyslovovala před e, i [ts, dž] od 12. století [s, ž]; t před i + samohl. [ts], později rovněž [s]; zdvojené souhlásky jako jednoduché; souhl. h, která podle přímých zpráv i podle svědectví pravopisných chyb zmizela na značné části latinského území jazykového z inventáře vývoje schopných fonémat již v prvním století po Kristu, se zanedbávala i ve výslovnosti latiny této doby; ph se četlo jako f; latinská pravidla přízvuková se nezachovávala; dlouhé samohlásky se ve výslovnosti nerozlišovaly od krátkých, ačkoliv klasická kvantita byla známá z prosodie; samohlásky před m, n se nasalisovaly; souhláskové skupiny se zjednodušovaly a pod. Tato výslovnost,[3] která se udržela přes vliv italské výslovnosti renesanční i autority Erasma Rotterdamského (srov. jeho spis De recta latini graecique sermonis pronunciatione, Basilej 1528) s jistými odchylkami do přítomné doby, přiblížila latinu k domácímu jazyku a umožnila jeho prolínání i po stránce slovníkové přejímáním slov latinsky sice psaných, ale francouzsky vyslovovaných a morfologisovaných (t. zv. „mots savants“). Tato společná lexikální zásoba, která vzrůstala zejména od 13. do 16. století, působila, že i slova, která prošla románským vývojem, se přibližovala k latinským aspoň po stránce pravopisné.

Při vytváření domácí normy pravopisné se uplatňovaly i teoretické zásady Donatovy a Priscianovy, „distinctio“ a „origo“, z nichž první dovolovala rozlišiti stejně nebo podobně znějící slova na př. zdvojením písmen (nešlo tudíž o rozlišení fonémat, nýbrž slov), druhá psáti slova podle jejich morfologické nebo (domněle) etymologické příslušnosti (srov. na př. psaní angl. ache „bolest“ upomínající na ř. achos). Jinak byla psaná řeč i Erasmem Rotterdamským považována za „mutus sermo“ a žádána pravidelná shoda hlásek psaných a vyslovovaných. Je jasné, že se v latinské teorii gramatické neuplatňovala třetí zásada, „mos receptus“, o které mluví anglický gramatik Alexander Gill, ředitel slavné školy svatopavelské v Londýně, při výkladu o anglické výslovnosti ve své Logonomia Anglica (1621), ježto pravopis latinský, ustálený již koncem starověku, se neměnil, postrádaje dynamického činitele, kterým je pro pravopis živých jazyků fonologický jejich vývoj. Pravopisná tradice je tudíž i v jazykové teorii moderní pojmem poměrně novým (XIX. století). O latinskou teorii gramatickou se opírají i různé zvláštnosti pravopisné v moderních jazycích. V angličtině se na př. píše po koncovém v vždy „němé“ e (jako to live „žíti“), ačkoliv jinak toto e označuje délku předcházejícího samohláskového písmena (srov. can : cane, win : wine). Příčina této nedůslednosti, kterou před grafickým rozlišením u-v nebylo možno odstraniti zdvojením u, je ta, že podle Donata a Prisciana se nikdy na konci slov nevyskytuje „u consonans“, nýbrž vždy jen „u vocalis“, takže angličtí písaři 15. století ponechali toto e po u, ačkoli se toto psaní křížilo s obvyklou platností koncového e a vedlo k nedůslednosti [182]i v tvarech před příponovou samohláskou (srov. win : winning, ale live : living). Z téže příčiny užívali staroseverští písaři za koncové v písmena f, které ve švédském pravopise ustoupilo písmenu v teprve v nedávné době (1912). Jen v případech, v nichž latinský usus pravopisný naprosto nevyhovoval, docházelo ke grafickým odchylkám, jako k užívání spřežek a zdvojování písmen, diakritických znamének nebo dokonce písmen z jiné abecedy (srov. na př. runové znaky pro w [i ve skupině kw] a th v staroanglických rukopisech a pod.).

Důležitou okolností při vytváření středověkých norem pravopisných byla nejednotnost ve výslovnosti latiny, která se přizpůsobovala fonologickému systému živých jazyků na podkladě rané výslovnosti románské. Její studium, které je dosud zastoupeno jen několika pracemi,[4] přináší výsledky zajímavé s hlediska kulturně historického a cenné i pro poznání fonologických protikladů jazyků domácích. Zejména to platí o angličtině. V Anglii se latina vyslovovala původně podle irského způsobu, jak dosvědčuje psaní с před e, i, у v platnosti k ve slovech domácích, ale méně konservativní výslovnost pevninská se uplatňovala zřejmě již v 10. století, v době benediktinské reformy. Opat Aelfric vytýká ve své mluvnici, psané kolem r. 1000 pro jeho žáky, jako zvláštnost, že Irové vyslovují latinské samohlásky krátce nebo dlouze podle pravidel prosodických. V této době tudíž vyslovovali Anglosasové krátké samohlásky v slabikách zavřených, dlouhé v slabikách otevřených podle vzoru staré výslovnosti románské, kdežto v irských klášterech, od pevninské kultury odloučených, uchovala se výslovnost původní. Nicméně anglická výslovnost latiny se ještě tehdy lišila od francouzské, jak lze souditi z gramatického pojednání, které pro své anglosaské žáky napsal mnich francouzského kláštera ve Fleury, Abbo, za svého dvouletého řízení klášterní školy v Ramsey. Praví ve svých Quaestiones grammaticales,[5] že „my vyslovujeme“ (nos exprimimus) koncové b, d, g jako p, t, k; zdá se tedy, že na rozdíl od výslovnosti francouzské anglosaští jeho žáci rozlišovali obě řady i na konci slov podle svého mateřského jazyka. Písmeno с učí Abbo vyslovovat [ts], ale zná i výslovnost [k], neboť na jiném místě vytýká jako nedůslednost, píše-li se sequor, sequeris, sequitur i secutus, ačkoliv výslovnost qu i с jest stejná, a slova civis a quivis považuje za homonyma. Vedle výslovnosti [k] za qu zná i výslovnost [kw]; s ve znělém okolí vyslovuje [z] a v témže postavení nerozlišuje dobře p, t, k od b, d, g. T před i + samohl. (nepředchází-li s) vyslovuje [ts], ph jako [f], kdežto th a kh považuje asi ještě za aspiráty. Jest zřejmé, že nezná hrdelný ráz, upozorňuje-li, že je nutno vyslovovati par sest místo pars est, feli xes místo felix es, ale, ačkoliv Francouz, vyznal se dobře v přízvukových i kvantitativních pravidlech Priscianových. Po záboru normanském francouzská výslovnost latiny asi zevšeobecněla; ježto však některé její rysy (j. nasalisace samohlásek) byly angličtině již s počátku cizí, lze s jistou pravděpodobností souditi, že se záhy vyvinula na podkladě francouzské nová výslovnost anglická. Таk с před e, i, у se vyslovovalo [s] jako ve francouz[183]štině 12. století, ale výslovnost [dž] za g před týmiž písmeny zůstala, ačkoli se ve francouzštině změnila v [ž]. Koncové t a d po samohlásce se vyslovovalo již v 11. stol. j. novoangl. th, jak dosvědčuje ještě John Hart v pojednání o anglickém pravopise (1569). Délka samohlásek — zachovávala-li se v údobí staroanglickém — řídila se mechanicky otevřeností nebo zavřeností slabiky, jakož i polohou nebo počtem slabik ve slově. Za u v otevřené slabice se vyslovovalo ēu (později iū, nyní jū) místo franc. [ǖ]. Nosové samohlásky byly nahrazovány samohláskami orálními. Zda se zachovávala pravidla latinského přízvuku, nelze s určitostí tvrditi, ale ať tomu bylo v středoanglickém údobí jakkoli, je jisté, že v 16. století — snad zásluhou Erasma Rotterdamského — byl přízvuk již latinský. Soustavné prozkoumání středoanglické výslovnosti latiny, které nebylo dosud ani začato, přinese jistě cenné doplňky i k anglickému hláskosloví, zejména ke kvantitě a přízvuku slov původu francouzsko-latinského.

V současné době uplatňuje se snaha obnoviti původní klasickou výslovnost latiny, ale posud jen v Anglii se jí podařilo ve škole nahraditi výslovnost národní, která se v symbiose s vývojem nové angličtiny značně odlišila od výslovností pevninských. Angličtí žáci vyslovují nyní na př. j jako [j] (místo dž), každé c, g, t jako [k, g, t], dlouhé samohlásky i, u, e, o, a podle klasické kvantity, j. ī, ū, ē (nebo spíše eⁱ), ō (o^u), ā místo ai, jū, ī, o^u, eⁱ; au jako au (místo ō) a pod. Rub této reformy, která vrací latině — aspoň zdánlivě — klasickou výslovnost, jest, že se přetrhávají stoletá pouta vížící starý jazyk s novým a současně vnáší zmatek do výslovnosti anglických slov původu latinského (srov. pojednání G. C. Moore Smitha v Jespersenově sborníku 1930). Také u nás uvažoval B. Sládeček ve Sborníku přednášek 1. sjezdu profesorů filosofie, filologie a historie (1928) o opravě české výslovnosti latiny (která s německou spočívá na výslovnosti erasmiánské), ale celkem lze říci, že snahy ty nenalézají ohlasu ani u nás ani v cizině. Není skutečně ani nutno rušiti jimi symbiosu obou jazyků v zájmu mezinárodním, pokud latina nenabude funkce mezinárodního dorozumívacího jazyka, o kterou se zasazuje esperanto, a nezmění se i její poměr k jazyku národnímu. Dosažení této funkce latinou je ovšem více než pochybné.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 4, s. 179-183

Předchozí Mil. Pavlović: Význam roku 1839 ve tvoření srbského spisovného jazyka

Následující Ferdinand Pujman: Dva příspěvky erbenovské