Roudnické umučení a Rada otce synovi

Josef Hrabák

[Články]

(pdf)

-

Koncem XIV. století stává se verš v českém písemnictví pozvolna znakem lyriky, a tak se zužuje jeho funkce. Epické básnictví je vystřídáno prózou, která vzniká jako nový výrazový prostředek české beletrie v době Karla IV. a dává hned vynikající plody. V epice je verš zatlačován na literární periferii, mezi eposem a prózou klade se rovnítko všude, kde jde o literární čin většího významu. Tento proces byl ovšem pomalý, nové rozvrstvení funkcí připravovaly dlouhé pasáže dialogické v epice (leg. o sv. Kateřině) a skladby, položené celé do přímé řeči (Cato). V tomto vývoji je velmi zajímavá doba Václava IV. jako období, v kterém je verš vytlačován ze svých posic, kdy jsou literární formy v pohybu a kdy napětí mezi veršem a prózou nabývá dramatické povahy. Verš se stává napřed symbolem přímé řeči a to připravuje jeho rozchod s epikou; toto rozlišení funkcí verše a prózy je ostré již v době Václavově a v době husitské je verš cítěn už jako typický znak písně (verš zpěvný) nebo útočné satiry (verš mluvní).

Po stránce politické je toto období zajímavé jako doba boje krále se šlechtou, usilující o obnovu feudálního ideálu. Literárním výrazem této reakce je nejvýznačnější dílo konce XIV. stol., Smilova Nová rada, a pokud jde o renesanci feudálního ideálu bez přímé tendence politické, Rada otce synovi. Odpor ke královskému absolutismu, nechuť k selskému stavu, silné třídní vědomí, které proniká oběma jmenovanými díly, znamená návrat k ideologii staročeské Alexandreidy a Dalimilovy kroniky. Do očí bijí i některé formální shody a reminiscence, které neušly pozornosti badatelů.[1] Zde se naskýtá literární historii zajímavý problém: k jakým formálním prostředkům sáhl autor Nové rady a Rady otce synovi, aby podal svůj reakční ideál? Epický verš, forma to Alexandreidy a Dalimilovy kroniky, byl jako básnický prostředek zastaralý, prostý návrat k němu nebyl možný, bylo nutno zúčtovati s dlouhým vývojem básnické formy a zúžením funkce veršové formy vůbec. Úkolem Smilovým bylo podat reakční ideál formou dobovou, moderní.

Chtěl-li autor té doby sáhnouti k verši, musil téma zpracovati buď lyricky nebo aspoň sáhnouti k přímé řeči. Zároveň s epickou nití byla rozbita objektivnost. Jakési objektivnosti bylo lze dosáhnouti tím, že se báseň podala buď jako řeč nějaké osoby mimo autora (Rada otce synovi) nebo jako dialog (Podkoní a žák) nebo že autor uvedl celou řadu mluvčích (Nová rada). Jasná tendence, zahrocená osobně, musela být zakryta alegorií, i když to byla alegorie velmi průhledná (Nová rada). Tak se mohly vyrovnati pomezní proudy přímé řeči jako prvku lyrického a snaha po jisté dávce aspoň zdánlivé objektivity. Vyrovnání však musilo nastat i ve struktuře verše. Nebylo lze převzíti prostě takový verš, jakého bylo užito na př. v legendě [162]o sv. Kateřině nebo v epických skladbách ze začátku století. I verš se musil přizpůsobit dominující próze, neboť bohatý verš byl by působil v tendenčních skladbách komicky.

S těmito problémy se vyrovnávaly všechny skladby našeho období, t. j. vedle výše jmenovaných básní ještě Roudnické umučení a Svár vody s vínem. Všechny tyto skladby mají mnoho společných formálních rysů a pro ty podobnosti, které nemohly ujít pozornosti badatelů zvláště proto, že jsou naše skladby dochovány až na Roudnické umučení pohromadě v jednom rukopise, bývaly všechny — mimo Umučení, u kterého si společných rysů v starší době nikdo nevšímal[2] — přičítány Smilovi. Bylo to vyvráceno (Fejfalíkem, Gebaurem),[3] jindy podporováno (Haškovcem),[4] ale k definitivnímu závěru se nedospělo. Formální podoba je nepopiratelná, a proto lze s právem mluviti o jedné škole, jinak však dosud nelze říci nic definitivního.[5] Pro rozřešení vztahu jednotlivých skladeb této školy je nutné podrobiti všechny skladby podrobnému formálnímu rozboru. Nestačí všímati si jen sumárně jednotlivých složek, jako na př. Fejfalík a Haškovec si všímali některých rýmů. Je třeba vyjít ze souboru tvárných prostředků; isolovaná podobnost (na př. stejný rým) neříká nic, ale stejně neznamená mnoho isolovaný rys odchylný (na př. zvláštní zvuková rovnice v rýmu, je-li ojedinělá, nemusí naprosto být důkazem zvláštního rysu hláskového). K cíli nemohlo ovšem vésti ani zjišťování t. zv. vnitřních kriterií.

V této studii bych chtěl proto podati charakteristiku Smilovy školy a vyhledati nitky, kterými souvisí s naší literární tradicí. Nebudu se tedy obírat složitými problémy literární filiace (na př. souvislostmi s literaturou francouzskou, anglickou atd.) a stránky tematické si budu všímati jen potud, pokud to je nutné pro jasnější pochopení tvárných prostředků. Není ovšem žádoucí a ani technicky dobře možné podat mikrologický rozbor všech složek slovesných děl, o která jde (bylo by to zbytečné utápění v nepřehledném materiálu); proto vyvolím raději postup srovnávací: vyberu nejdůležitější prvky, které jsou společným znakem probíraných děl, z nich vyberu prvky dominující a od nich budu postupovati k některým zajímavým podrobnostem, charakterisujícím jednotlivá díla.

I když si díla této školy neodporují po stránce ideové, nelze dobře hledati společné známky v jejich námětech: je zde skladba náboženská, skladby satirické i politické. Společné znaky lze hledati jen ve formě. U všech těchto básní je především společným znakem dramatické podání, které se ovšem projevuje různě: buď jde o monolog nebo o rozhovor („hádání“) nebo konečně o řeči celého sněmu. Je jasné, že tato různě pojatá dramatičnost působí různě na stylistiku a celou strukturu jednotlivých básní. Proto musí být zkoumána u každé skladby zvláště. Druhým společným znakem všech skladeb je verš. Verš — stejně jako stylistická stránka — je podmíněn dramatičností i na něj působí dialogická forma; na druhé straně [163]však verš působí zpětně na stylistiku, a to zpravidla víc než samo téma (na př. silně omezuje výběr slov). Dialogická forma působí na verš našich básní hlavně tím, že ochuzuje jejich stránku eufonickou a zároveň oslabuje rytmus: toto oslabení však není ve všech skladbách stejné, pozorujeme individuální rysy, které zpravidla mají své zvláštní důvody.

Nejdelší a nejméně objasněnou skladbou této školy je Roudnické umučení, které má nejvíce společných rysů s Radou otce synovi. Proto rozeberu obě skladby společně a pokusím se vyjasniti jejich vzájemný vztah.

Poznámka bibliografická. Roudnické umučení (RU), které neznámý skladatel nazval Summa čili Pravenie o božiem umučení, vydal v ČČM 1883, str. 370—396 a 550—593 Ad. Patera. Z rukopisu, který pochází z let 1380—1400 scházejí tři dvojlistí — začátek a dvakrát po dvou listech uvnitř (asi 420 veršů). Celkem je dochováno veršů 2916. — Rada otce synovi (RO) je dochována ve 4 rukopisech. Nejstarší, ale neúplný, je Roudnický. Nejstarší úplný rukopis je Petrohradský z r. 1404 (je datován), pak je rukopis Universitní asi z r. 1409. Nejmladší rukopis, Musejní, liší se v mnohém od starších rukopisů, původní osmislabičný verš je změněn na verš bezrozměrný. — Kde cituji, užívám Paterova vydání v ČČM 1892, str. 393—415, které se zakládá na všech rukopisech (v podstatě je to podle rkp. Petrohrad.). Skladba má 644 veršů.

Literaturu uvádí podrobně Jakubec v Dějinách literatury české (Praha 1929, I. díl, na str. 166 RU, a 262 RO). Jiné uvádím na svých místech.

Tématem RO (rytíř dává svému synovi rady pro život) je obnovení feudální ideologie, jak jsme již připomněli. Skladba přímo napodobuje začátek Alexandreidy, kde dává mladému Alexandrovi rady pro život jeho učitel Aristoteles. RU zpracovává téma, které bylo po celé 14. století velmi oblíbené, o čemž svědčí několikeré starší zpracování téže látky. Obě skladby jsou tedy — přes zdánlivou různorodost námětů — obrazem téhož gotického ideálu jako ve stavitelství chrám a hrad: RU se stránky náboženské, RO se stránky světské, laické. Stránka náboženská ovšem dominuje: RO sice směřuje k ideálu života světského, ale vyznívá bohatým citem náboženským, Bohem začíná i končí. Hledíme-li na obě skladby s tohoto ideologického hlediska, vidíme, že si jsou blízké.

Obě témata jsou zasazena do obdobného rámce — řeč jedné osoby k někomu. Je to dramatisace látky, které lze snadno užíti i k záměrné lyrisaci, zvláště v řetězu modliteb a rozjímání, který tvoří RU. Téma RU čistě lyricky podáno není, nebylo to ani dobře možné v tak rozsáhlé skladbě. Je to řada lyricko-reflexivních motivů s epickými náměty, které nejsou rozvedeny, nýbrž jsou podány jaksi narážkou. Básník se snaží dokonce podat epicky i modlitbu, jak upozornil výstižně Jakobson.

U obou skladeb se setkáváme s osobou pomyslného mluvčího, avšak i v RO, kde jasně čtenář cítí, že ústy starého rytíře mluví sám autor, i v RU, kde není epické linie, nýbrž jen řada vzdechů, jimiž se básník obrací přímo k Bohu, mluvčí se skrývá a svou osobnost staví do pozadí. V RO je mluvčí sice stručně uveden, ale jen několika slovy, bez jakéhokoli líčení, popisu nebo charakteristiky. Osoba mluvčího je pouhý konvenční prostředek, pouhý rámec. Z obsahu by bylo ovšem možné vyanalysovati jisté prvky; ty by však nepodaly žádnou karakteristiku mluvčího, nanejvýše obecnou, neúplnou schematickou kostru. Je-li tlumen mluvčí, obě skladby na druhé straně stále zdůrazňují rámec tím, že je opět a opět oslovována osoba, ke které se mluví, a to uvnitř tekstu:

[164]RO 41: Toť má prvnie rada, synu
RO 48: Pomni na to, synu milý
RO 80: Protož, synu, buď čím kázán
RO 93: Synu, tak všie cti dosiehneš
RU 2: Též já proši, milý pane
RU 15: Proši, tvórce, mými hlasy
RU 21: Rač na mně, nebeský králi,
proměniti mé zlé činy
atd. atd.

Obě básně jsou zaměřeny silně racionálně. Řeč starého rytíře není sice zdaleka tak barvitá, názorná a protkána bohatými přirovnáními a sentencemi jako rady Aristotelovy v Alexandreidě, ale přesto neobsahuje jen řadu dogmaticky podaných rad, nýbrž se snaží přesvědčovat a dokazovat, působit na rozum, srov. na př. v. 77n. „… ktožkoli má k Bohu čest | ten jest hřiechem jako svázán. | Protož, synu…“ Básník RU postupuje zpravidla tak, že Bohu připomíná různé zázraky a skutky a na ně pak navazuje své prosby, jako by chtěl těmi připomínkami učiniti své prosby naléhavějšími. I to je v podstatě postup racionální, který připomíná síť důkazů v učených hádkách legendy o sv. Kateřině.

Na př. v. 174 a dále:
Vzpomeň na to, mocný králi,
ktož jsú kdy tebe hledali,
že jsú tě nalezli…

Po delší pasáži, uvádějící příklady na téma, uvedené citovanými verši, připojuje básník svou prosbu (v. 191 n.):

Hospodine, já dnes tebe
hledám, bych neztratil sebe…

Jiný příklad (v. 344 n.):
Vzpomeň na to, tvorce milý,
žes sě z plné božské síly
smiloval nad hřiešnú ženú
nad Maří Magdalenú…

Na tyto úvodní verše zase básník navazuje řadu úvah a vzpomínek a pak končí prosbou (v. 411): „Smiluj sě, měť mój hřiech suší…“ Podobných příkladů je velmi mnoho.

Pokud jde o stavbu sujetu, je společným znakem obou skladeb dělení na samostatné, obsahově ucelené odstavce, kuplety. Je to způsobeno i tématem (řada rad v RO a řada rozjímání v RU) i značným rozsahem obou básní. Tyto odstavce mívají stereotypní začátky, což vede ke značné monotonnosti.

Na př. RO 239: Buď spravedlný…
RO 285: Buď ščedr…
RO 314: Buď pokorný…
RO 404: Nebuď nestatečný…
RU 13: Pro ten třetí div já…
RU 45: Pro ten čtvrtý div…
RU 85: Pro ten pátý div…
atd.
RU 114: Upomínám tě v tvé moci
RU 142: Upomínám tě, Bože správný
RU 164: Upomínám tě vší silú
atd.
RU 224: Hospodine, vztiehni…
RU 240: Hospodine, buď spomocen
RU 252: Hospodine, učiň…
atd.

Začátky všech rad a vzdechů bylo by lze snadno uvésti na několik schemat, ale není snad třeba uváděti více příkladů ani rozbírat podrobně jednotlivé schematisované začátky, chtěl bych jen ještě upozorniti, že monotonnost je mnohem menší v RO než v RU. Větší monotonnost v RU je záměrná; jednak má podobnou funkci jako monotonnost v litaniích (zdůraznění úpěnlivé prosby), jednak je způsobena větším [165]rozsahem skladby, spíná totiž těsněji jednotlivé její odstavce tím, že stále zdůrazňuje rámec. Rozdíl mezi oběma skladbami je v rozdílném postoji mluvčího — v RO starý rytíř dává rady, v RU je básník naopak pokorným prosebníkem. S tímto rozličným postojem souvisí do jisté míry i stručnost, ba někdy i poměrná úsečnost oné básně a jistá rozvláčnost básně druhé.

Dramatisace tématu, která je společným prvkem našich básní, pokračuje v formálních bojích legendy o sv. Kateřině. RU má k ní značně blízko i tím, že vetkává do náboženské látky čistě světskou erotiku. Legenda o sv. Kateřině má také silný prvek dialogický. Uvádění přímé řeči do epiky je prvním krokem k tomu, co bychom mohli nazvat středověkým realismem: básník nemluví sám, nýbrž nechá mluviti osoby, které uvedl do děje; to pak vyvrcholilo v Podkoním a žáku. Spojovacích článků našich skladeb s legendou o sv. Kateřině je ovšem mnohem více a ukáži na ně ještě; legenda o sv. Kateřině je tím dílem, s jehož výboji se musili vypořádati básníci Smilovy školy, i když se vraceli k básníku rytířské Alexandreidy.

Jak souvisí s těmito sujetovými vlastnostmi stavba věty?

Slovosled je co možná přirozený, básník se vyhýbá inversi (to souvisí i s celkovou prozaisací verše). Věty jsou značně dlouhé, v RU pak mnohem delší než v RO (litanie v básni jedné — úsečnější rady v básni druhé). Básník RO uhýbá také mnohem nápadněji neshodě syntaktického členění verše s členěním rytmickým než RU; přesah je zde zcela ojedinělý a omezuje se na případy, kterých bylo užito asi ve stejném rozsahu už v nejstarší epické škole.[6] Konec věty je zpravidla koncem verše. Odchylky jsou ojedinělé, na př. (v. 9n.):

Svůj mu ctný úmysl pověděl,
a řka: Synu, by ty to věděl…

V RU je přesah hojnější, což připomíná básnickou techniku legendy o sv. Kateřině, přihlédneme-li však ke kvantitě, vidíme, že je v legendě přesahů téměř čtyřikrát více; i RU se tedy vrací k technice nejstarší epické školy, ač ne tak ostře jako RO. Je to pochopitelné, neboť jde o skladbu s tématem mnohem vznešenějším, přímo lyrickým.

Příklady přesahů z RU:

921:
Nechať to vše pro tvú čest
trpím, Hospodine milý
1096:
… zde mé všecky hřiechy shladě
se mne; daj pak věčnost živú
mně pro tvú smrt milostivú.
1190:
Pro to slovo, ježtos míle
řekl z svých božských úst nelstivě…

Rýmuje se sdružené (aabbccdd…). Nejstarší epická škola se snažila monorýmní dvojverší vymezit i syntakticky, t. j. po druhém verši ve dvojverší bývala větší syntaktická pausa než po prvém. V našich skladbách se dvojverší velmi často syntakticky nevymezují, ale jako rytmické celky pociťována jsou, jak ukáži [166]níže. Případy, kdy jsou dvojverší syntakticky vymezena, konfrontují se s případy, kdy vymezena nejsou. V RU se setkáváme velmi často s řadou veršů prvního typu, po které následuje řada veršů typu druhého. Na př. hned na začátku:

1 n.:
Ti zdravie opět přijéchu.
Též já proši, milý pane,
až se na mně ten div stane,
prve, než mě v tom obezříš,
jehož sám k libosti nezříš:
Umoř na mně mé všie zlosti
………………………………
věta končí (12):
Abych byl živ i zdráv věčně.
Pro ten třetí div já vděčně
………………………………
věta pak končí (v. 19):
by na mně túž mierú slula
podobnost v srdečnej táli.
Rač na mně, nebeský králi,
atd.

V uvedených verších končila věta dvakrát po sobě po druhém verši dvojverší, pak zase byla snaha dvojverší syntakticky nevyznačovat. V dalších verších pak věta končí zase po druhém verši [49, 59], ještě dále se znova rozbíjí dvojverší [70, 62] atd. Oba typy se konfrontují, autor uhýbá monotonnosti.

Odstavce končí zpravidla opakovaným rýmem (dvojverší je na konci odstavce vždy syntakticky vymezeno), na př.:

RU 81 n.:
s tobú vždy ústavně jest
pro tvú slavnú božskú čest.
RO 39n.:
v starej vieře to obnovi
jenž Jakob odjal Esuaovi.

V legendě o sv. Kateřině je naopak snaha rozbíjeti syntakticky dvojverší i zde, na př. v. 67n.:

67n.: proto sě vystřiehaj z toho.
Ciesař Maxencius jim z toho
poděkova…
atd.[7]

Pokud jde o syntaktické vymezení verše, nacházíme tedy shody v základních věcech mezi RU i RO; velmi podobně se chová i verš leg. Kat., jenže tam je zvláštností užito mnohem hojněji. To souvisí do jisté míry s tím, že se v této skladbě přesahy atd. měly odrážeti od bohaté dosavadní literární produkce legendární, kdežto RU a RO konfrontují různé typy v mezích jedné památky a na druhé straně se vědomě vracejí nazpět; některé výboje leg. Kat. nebyly totiž schopné dalšího vývoje v mezích verše s určitým počtem slabik: silné hodnocení prvků větné fonologie (jemná hra intonací, která je patrna v záměrném využívání přesahů, otázek, zvolání a vůbec přímé řeči) ukazovalo cestu jinam — k verši volnému, k bezrozměrnému verši husitské doby. Proč se nedali básníci RU a RO touto cestou, když měli příklad bezrozměrného verše už v Dalimilově kronice, která této škole byla i ideově [167]blízká? Protože se pokoušeli o skladbu vyššího stylu a verš bezrozměrný byl pociťován jako znak epické skladby stylu nižšího (srov. dvojici Alexandreis: Dalimilova kronika).

Verš je osmislabičný. Výjimky nejsou četné; zvláštní funkci z nich mají dvojice veršů sedmislabičných, zakončené jednoslabičným rýmem (jinak je všude pravidlem rým dvojslabičný). Dvojice sedmislabičných veršů, zakončené mužskými rýmy, nacházíme již v Alexandreidě a v legendě o sv. Kateřině; není to tedy básnický prostředek nový, ale v RU a RO vystupuje velmi charakteristicky:

RO 21n.:
Že jsem se tak krásně staral,
jakž mne nikte neukáral
ve cti za nejmenší vlas.
Synu, dajť Bóh dobrý čas
atd.
RO 77n.:
vší dobrej mysli vrah jest
ktož koli má k Bohu čest
atd.
RU 82n.:
s tobú vždy ústavně jest
pro tvú slavnú božskú čest
atd.
RU 1195n.:
tvé jmě, jenž nikdy nemine,
v němž ty Buóh jediný mój
stvořitel, já hřiešník tvój
atd.

Rozložení slovních celků ve verši připomíná nejstarší epickou školu. Rytmus je tlumen, podobně jako v leg. Kat. Verš je však prozaisován silněji než v leg. Kat., neboť nesahá k prostředkům eufonickým (RO) nebo k nim sahá (RU) jen episodicky a nesoustavně. Souvisí to s řečnickým zaměřením našich skladeb. Srovnáme-li rozložení slov ve verši obou skladeb, shledáme překvapující podobu mezi veršem RO a RU. Kdybychom statistická data o počtu césur (hranic slovních celků uvnitř stop) a dieresí (hranic slovních celků, které jsou zároveň hranicemi stop) zachytili graficky, diagramy obou skladeb by se téměř kryly. Podobnost je tak veliká, jako kdyby šlo o dvě části jedné skladby. Tak veliká podobnost metrických půdorysů je možná jen u prací téhož autora z jednoho vývojového období.

Verš obou skladeb mírně vyzveduje střední dieresi, dierese na hranici první a třetí stopy jsou vyznačeny asi stejně. Uvádím procenta mezislovních předělů před jednotlivými slabikami verše.

Rozložení slovních přízvuků je zhruba stejné, neboť slovní přízvuk připadá v češtině téměř vždy na první slabiku slovního celku. Na jednotlivé slabiky verše připadá tedy přibližně tolik slovních přízvuků, kolik je před nimi mezislovních předělů. Proto statistická data o slovních přízvucích obyčejně zvláště neuvádím.

Poznámka. Čísla, udávající procenta césur a dieresí mohou býti pro touž památku u různých badatelů často poněkud odchylná, neboť pojem slovního celku (slovo s proklitiky a enklitiky) může býti dost labilní. Na př. verš „pakli tě kdy myslí jinú“ (RO 101) by se měl děliti na slovní celky takto: „pakli tě | kdy | myslí | jinú“, ale metrum nás poučuje, že je třeba čísti: „pakli | tě kdy | …“ Že metrum může oddělovati příklonky, o tom poučují takové případy, kdy jsou příklonky odděleny přesahem, na př. leg. Kat. 1272n:

Tiesař vece: Juž proneslo
sě jest tvé učenie divné…

[168]Slovní celek se chová jako stopa jen fakultativně, pojem příklonky je ve verši jen prvkem potenciálním.

Při rozboru verše je sice možný též postup takový, že se přesně držíme pojmu ‚slovní celek‘, ale takový postup je nutný jen tam, kde máme po prvé stanovit, kterými metrickými tendencemi je verš nesen. Známe-li tyto tendence, je nutné přihlížeti i k takovým případům, kdy metrum jazyk znásilňuje, deformuje. Sám postupuji tak, že nejprve stanovím profil verše rozborem takových veršů, kde není pochyb, a teprve pak přistoupím k veršům s příklonkami a pod. Tak dostanu metrický profil sice poněkud ostřejší než při postupu, o kterém jsem se zmínil, ale tento ostřejší profil lépe vystihuje verš. — Pokud srovnáváme metrum různých památek, které rozebrala tatáž osoba, není ovšem nebezpečí, že bychom došli k nesprávným závěrům; srovnáváme-li však rozbory různých badatelů, musíme být opatrni při dělání závěrů.

Verše s konjekturami z rozboru vylučuji — metrika se nedá dělat z konjektur, naopak četné konjektury lze dělati právě na základě rozboru metrického.

Již výše jsem se zmínil, že dvojverší je pociťováno jako zvláštní rytmický celek. Vidíme to z toho, že první a druhý verš ve dvojverší má odlišnou rytmickou strukturu. Rozdíl mezi rytmem prvního a druhého verše je nápadnější tam, kde se dvojverší ostřeji syntakticky vymezuje, tedy v našich skladbách v RO: střední dierese je zde v lichých verších nápadně tlumena, v sudých však vyzvedována. U RU není potlačování dierese před 5. slabikou v lichých verších tak nápadné, ale v sudých verších je vyzvedován neméně ostře jako v RO.

Statistická data jsou takováto:

Podobnost mezi oběma skladbami je ještě nápadnější, přihlédneme-li k slovům, která vystupují na nejdůležitějších místech a na která se klade zvláštní důraz, t. j. k rýmům. Nápadně mnoho rýmů je v obou památkách stejných, více než jedna třetina rýmových dvojic z RO je doložena i v RU. Část těchto shodných rýmů lze ovšem pokládati za obvyklé, automatisované dvojice, s jakými se shledáváme i v jiných památkách, avšak tak velikou podobnost v rýmování nejeví RO s žádnou jinou skladbou Smilovy školy.

Příklady některých rýmových dvojic, doložených v RO i RU: cele-směle RO 55, 181, RU 1567, 1325, 2121; činy-viny RO 383, RU 22; hlúpý-skúpý RO 59, RU 1377; pomnieti-mieti RO 479, RU 746; pověděl-věděl RO 501, RU 314; silen-pilen RO 117, RU 2333; svaté-bohaté RO 61, RU 528, 674; vážně-snažně RO 131, RU 1321; věku-člověku RO 75, RU 270; atd.

Rým nestačí zkoumat jenom s hlediska konkretních slov; pro charakteristiku školy je velmi důležitý rozbor gramatický, aspoň pokud souvisí se sujetem mluvnický ráz rýmu. U RU souvisí se sujetem značná jednotvárnost rýmu po mluvnické stránce. Asi v 70 % se rýmují navzájem stejné druhy slov, nejčastěji se rýmují dvě substantiva (více než čtvrtina všech rýmů). V RO jsou rýmy rozmanitější, stejné druhy slov se navzájem rýmují jen v 58 % všech rýmů a mnohem více vystupuje sloveso, neboť jde o skladbu pohybovější, dynamičtější i námětem. (Rýmů se slovesem je zde téměř polovina, v RU necelá třetina.) Tam, kde se rýmují stejné druhy slov, [169]je v obou skladbách silná tendence po homojoteleutonu (rýmech stejných koncovek), poněkud silnější v RO než v RU.

Pokud jde o zvukovou stránku[8] rýmu, pozorujeme především, že je normou (jako ostatně všude v stč. básních) rým dvojslabičný. Rým jednoslabičný (mužský) se vyskytuje pouze ve verších sedmislabičných, stejně jako je tomu už v nejstarší epické škole, v Alexandreidě i v legendě o sv. Kateřině. Souvisí to do jisté míry s rytmem; je to snaha, aby přízvuk padal na tutéž slabiku verše jako ve verších osmislabičných, t. j. na sedmou. Místo přízvuku není pro rým závazné, stejně možný a obvyklý rým je nemohu : bohu (RO 17) jako buda : udá (RO 11). Vzhledem k tomu a přihlížeje k nejčastějšímu typu definuji rýmy památek, které rozbírám, jako zvukovou shodu konců slov, počínající samohláskou druhé slabiky od konce, nehledě na místo přízvuku. Rýmy, v kterých se shoduje více zvukových prvků (zdůrazňuji, že na tom nezáleží, jaké jsou ty prvky, nemusí to býti pouze t. zv. opěrná souhláska, jak se zmíním podrobněji níže), nazvu tradičně bohatými; rýmy, v kterých je zvukové shody méně, nazvu chudými. Těchto názvů užívám jen proto, že jsou vžité; naprosto nemají to být termíny hodnotící, neboť na pozadí rýmů vůdčího typu jsou oboje odchylky pociťovány jako vědomé odchylky, které mají prolomiti jednotvárné rýmování dvou posledních slabik. Naopak rýmy t. zv. chudé jsou pociťovány intensivněji než rýmy bohaté, jsou tedy více zatíženy, hrají důležitější úlohu. Bohatý rým je vlastně pouhým různotvarem rýmu normálního a jeho občasné užití neupoutává tak nápadně pozornost na rým jakožto básnický prostředek, jako ji upoutává nápadnější rým „chudý“. Zdá se, že by tedy stačilo mluviti pouze o rýmech vůdčího typu (normálních) a o rýmech odchylných; básnická prakse nás však poučuje, že se oba typy nechovají u básnických škol stejně, vždy je využito více buď rýmů bohatých nebo naopak chudých.

Obě naše skladby rýmují celkem velmi přesně (rýmů normálního typu mají přes 90 %), rým je tu spíše tlumen než zdůrazňován. Je to další složka prozaisace veršové. RU užívá více rýmů bohatých než chudých, RO má poměrně více chudých rýmů než RU (z největší části jde o homojoteleuton). Je však důležité, že rukopis Universitní má na několika místech přesné rýmy, kde mají ostatní rukopisy rýmy chudé. U RO je někdy vůbec těžko stanoviti, co je dílem autorovým a co je dílem přepisovačů, a proto si netroufám z poněkud jiného procenta chudých rýmů, než je v RU, dělati zvláštní závěry, ač se ten zjev dá snadno vyložiti tím, že jde o skladbu nižšího žánru.

Příklady rýmů chudých:
RO: nemarný: plný 391; omráčen: strčen 269; čilý: smělý 541; nutil: mučil 139; neomýlil: pochybil 3; zvelebí: čeledi 321; atd.
RU: mladosti: bolesti 1715; bolesti: milosti 508, 1783; hledám: padám 434; obrany: pannami 2613; přirozenie: skonánie; poslal: dostal 1835; skonánie: nenie 2455 atd. — I zde jde většinou o homojoteleuton.

Příklady rýmů bohatých:
RO: zdravie: právě 51, 63 (na rozdíly v kvantitě stč. verš nehleděl a z citovaných příkladů je vidět, že jich bývalo naopak užíváno jako zvláštního eufonického prostředku); ochoty: dobroty 261; túžiti: doslúžiti 529; tupiti: odsúditi 467; chuditi: odsúditi 467;
[170]RU: hodinách: dědinách 1059; blažně: vlažně 378; kapal: krapal 842; pilnosti: milosti 428; poroben: podoben 347; žalost: žádost 370; věčný: vděčný 84 (v podobě adverbiální 8krát); apoštolové: slove 548; mnohú: mohu 1367, 2848; svému: všemu 2467; atd.

Některé z uvedených příkladů jsou téměř slovními hříčkami a jsou důkazem, jak je úzká školská definice bohatého rýmu jako rýmu s opěrnou souhláskou. Právě tyto nápadné rýmy typu věčný: vděčný, které přitahují pozornost jistě mnohem více než typ túžiti: slúžiti, by se podle školské definice za bohaté nepokládaly. Zdá se mi, že tyto rýmy byly stejně intensivně pociťovány jako rýmy t. zv. chudé a že měly proto i podobnou funkci. Tím by se vysvětlilo, proč je více chudých rýmů v RO а naopak více kalamburních rýmů v RU.

Celkem zvuková (eufonická) stránka obou skladeb je tlumena, neutralisována, a to více v didaktické RO. Nosným sloupem veršové skladby, jako byla v leg. Kat., není však nikde, ač se v RU nejednou setkáme s dosti jemným využitím zvukové stránky jazyka:

ke všie vóli světu semu (v. 10),
v němž jsú tvých sil skutci známi
ti všichni, ješto vyhnáni
bychu od svých vlastí, sta sě,
bychu navráceni zasě (46—49)
stal sě, skrzeňž radost světlá (116)
atd.

Jako episodický tvárný prostředek vystupují v obou skladbách také rýmy homonymní a rýmy, které přesahují hranici slova (nemá: zle má, RU 1529). Homonymita je nejčastěji jen částečná, t. j. jedno slovo se svým hláskovým složením kryje s koncem druhého slova, je v něm tedy celé obsaženo (chudobu: dobu, RU 1269). U rýmů, které sahají přes hranici slova, jde nejčastěji o rýmy předložek (typ. rým je za to: zlato, RO 385). Oba tyto typy jsou známé ze starších básnických škol. V našich skladbách nemají silného funkčního zatížení.

Příklady rýmů, přesahujících hranici slova:
RO: lskne sě: v lesě, 423; nikdy: by kdy, 591; na sě: hlasně, 389; na ny: prostranný, 221; a j.
RU: nejsú: že jsú, 70; nemá: zle má, 1529; na zemi: pole mi, 88; sta sě: zasě, 48; (ukaž) jemu to: kruto, 2291; a j.

Příklady rýmů homonymních:
RO: (vesměs homonymita částečná): otcě: potcě, 7; věku: člověku, 75; buda: udá 11 (využití rozdílu kvantity); užíti: slúžiti, 365, 655; a j.
RU: na světě: (šli) světě, 224, 582, 2033, 2747; pílí: pili 2053; v porucě: rucě, 2155; chudobu: dobu, 1269; plačné: lačné, 2787; skrovná: rovná, 1127; oka: hluboká 2021; atd.

Ze svého rozboru tvárných prostředků uzavírám, že autor RO a RU byl týž. Podobnosti jsou mnohem větší, než jaké by bylo lze vyložiti touž básnickou školou, zejména podobnosti metrické a rýmové. Naopak není, a to ani v stránce tematické, ani ideologické, nic, co by společné autorství vylučovalo. Je však jiná otázka: je tímto básníkem Smil Flaška z Pardubic, kterému se zpravidla připisuje Rada otce synovi? Na to bude lze odpověděti jen srovnávacím rozborem této Rady а Nové rady, mezi nimiž je však méně společného po stránce formální, než je mezi Radou otce synovi а Roudnickým umučením.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 4, s. 161-170

Předchozí Stanislav Lyer: Učebnice francouzštiny pro samouky

Následující Vilém Mathesius: O tak zvaném aktuálním členění věty