K otázce stylu (Diskuse o stylu II)

Bohumil Trnka

[Články]

(pdf)

-

Každý pokus o řešení stylistických otázek naráží hned s počátku na problém poměru individua ke kolektivu. Náleží styl do té jazykové oblasti, která je společná všem členům daného jazykového společenství, či je jen individuálně jedinečným způsobem, kterým mluvčí vyjadřuje jistý mimojazykový obsah? Je styl částí té stránky řeči, kterou F. de Saussure označil názvem „langue“, t. j. systému obecně platných abstraktních pravidel jazykových, či je ve své vlastní podstatě individuálností odrážející se od jazykových norem a tudíž podle známé věty „le style, c’est l’homme même“ jen jazykovým habitem individua? Tato otázka, z které vychází naše úvaha, zdála se být již rozřešena jazykozpytnou teorií druhé poloviny 19. století, podle níž stylistika nenáležela do vlastní linguistiky.

Tak August Schleicher, jehož myšlenky přijal jazykozpyt šedesátých a sedmdesátých let do značné míry za své, podal ve spise Die deutsche Sprache (1. vyd. 1859, 3. vyd. 1874) toto roztřídění jazykozpytné vědy: „Hláskosloví je pokračování vědy o lidském těle; nauka o větě uvádí do vědy o duchu. Tu hned zasáhne filologie; větná stavba spisovatele, nauka o stylu nenáleží již k jazykozpytu, zde počíná volnost vůle, přirozený tlak se uvolňuje a věda, která se zabývá stylem, je vědou o duchu, vědou historickou (v nejširším smyslu slova), nikoli vědou přírodní. Tak jsme tedy se syntaxí dospěli na konec glottiky.“[1] Jak patrno, Schleicher odlišil hláskosloví jako fysiologickou nauku o těle od nauky o větě, která se již částečně podle něho zabývá duchem, kdežto styl vyloučil z vlastního jazykozpytu čili „glottiky“, ježto se v něm uplatňuje svobodná vůle a zároveň úměrně ubývá přírodního tlaku. Věda o stylu je podle jeho názorů, v nichž se mísí hegeliánství s darwinismem, částí filologie, nauky duchové, historické, nikoli přírodní a jazyko[62]zpytné, kterou je výlučně jen hláskosloví. Podrobnější rozbor a kritika těchto názorů, jejichž poslední stopy mizejí teprve v dnešním jazykozpytu, by nás zavedla daleko od našeho tématu, ale musíme tu aspoň podotknouti, že názory Schleicherem vyslovené zahrnují — v protikladu k jeho snaze dobrati se positivní skutečnosti — jakýsi mystický monismus,[2] z něhož nás vyvádí teprve fenomenologické pojetí jazyka jako systému znaků. Je-li ostatně jazyková skutečnost dána v Schleicherově pojetí nerozlučným spojením „těla“ s „duchem“, vyplývalo by pro nás z toho dnes, že tato polarita musí být přítomna v každém jazykovém živlu, tedy i v té oblasti jazykové skutečnosti, kterou nazýváme stylem.

Naše otázka nepozbývá však důležitosti ani v naší době, kdy je stylistika již uznávanou součástí jazykozpytu. Její důležitost se počíná vynořovati v jazykozpytné problematice již počátkem tohoto století, kdy se současně uplatňovala ve výtvarnictví a básnictví secese zdůrazňující slohovost, ozdobnost a lidskou účelnost. Již r. 1904 prohlašuje mnichovský romanista K. Vossler ve spise Positivismus und Idealismus in der Sprachwissenschaft, psaném pod přímým vlivem protimaterialistické a protipsychologické teorie italského estetika Benedetta Croceho, že všechny jazykové jevy docházejí vrcholného vysvětlení v stylistice jako nejvyšší, všeobsáhlé oblasti jazykozpytné. Jiný německý romanista a stoupenec „idealistické“ školy Vosslerovy, L. Spitzer vyslovuje opět větu „nihil est in syntaxi, quod non fuerit in stylo“, a obecnou řeč prohlašuje za průřez řečí individuálních, za gramatisování mluvních aktů. Oba badatelé chápou styl jako prostředek individuální tvůrčí činnosti, kterou se udržuje jazyk, a věnují proto zvláštní pozornost rozboru mluvy individuální a hovorové.

Zejména Spitzer, opíraje se o podnětné výklady a praktické příklady Vosslerovy, podal v četných studiích (j. Aufsätze zur romanischen Syntax und Stylistik, 1918) ukázky stylistických rozborů, jimiž chtěl dospěti až k samým kořenům jazykového tvoření. Rozbíraje však styl uměleckých děl — jež jsou přece také objektivními výtvory a neobrážejí jako takové osobní styl svých autorů — posunul během času své badatelské zaměření. Stylistika, kterou původně s Vosslerem chápal jako nauku o osobním stylu, stala se mu brzo jakýmsi mostem mezi jazykem a literaturou, mezi oblastmi, které již Vossler k sobě přiblížil a které chtěl i Spitzer mít spojeny aspoň v personální unii, a styl mu pak byl jazykem ve smyslu ryze názorně činnosti, umění. Ve spise Romanische Stil- und Literaturstudien (1931) nerozbírá — snad pod vlivem Walzelovým — již vůbec styl díla ve vztahu k autorově „duši“, nýbrž zabývá se podle hesla Wort und Werk, který si nově razil za starší „duše a slovo“, vztahem slova k celému dílu, ztotožňuje stylistiku s estetickým rozborem díla a žádá dokonce, aby stylistika opět splynula s literární vědou, od níž se prý oddělila. V dřívějších svých studiích (j. Stilstudien, 1928) byl Spitzer zcela na půdě osobního stylu, zjišťuje psychologické reality autorů a jejich typy. Spolu se Sperberem, autorem monografie Einführung in die Bedeutungslehre (1923, viz ref. v Čas. pro mod. fil. 13, 40 n.) předpokládal totiž v básníkově duši paralelismus mezi motivem (t. j. fabulí, postavami, světovým názorem a vůbec vším, co není v literárním díle slovem) a slovem a tento předpoklad formuloval heslem „duše a slovo“. Vše, co je v díle stylisticky významné, mělo se zjistiti a za pomoci literární historie uvésti na společného jmenovatele, jímž je jistá konstanta autorovy vnitřní osobnosti. Tímto cílem svého bádání, který pak posunul, byl Spitzer blízký psychoanalyse, Vosslerovi cizí. Co se týče poměru [63]stylistiky ke gramatice, uznává Spitzer vzájemnost a doplňování obou disciplin, neboť k ohraničení gramatického podkladu stylistična je potřebí jazykozpytné zkušenosti a uměleckého taktu právě tak jako ke stylistickému vysvětlení gramatična. Tytéž mluvnické prostředky mohou býti stylisticky mnohovýznamné a naopak, totéž stylistično může být vyjádřeno různými prostředky mluvnickými, takže se obě nauky navzájem osvětlují.

Srovnáme-li obě hlavní stadia vědeckého vývoje Spitzerova, pozorujeme, že Spitzer ani v jednom ani v druhém stadiu nedospěl — a na vosslerovské základně ani dospěti nemohl — k synthesi svých bystrých, ale roztěkaných rozborů stylistických, jež zůstaly jen analytickými studiemi na pomezí literární estetiky a jazykozpytu bez pevného filosofického zakotvení. Celkem lze o idealistické škole Vosslerově říci, že představuje rozhodnou reakci proti tehdejšímu kolektivnímu, zároveň však fysiologickému pojímání jazyka u mladogramatiků, i proti W. Wundtovi, který se pokoušel překonati vnitřní rozpory mladogramatického jazykozpytu svou mechanickou, voluntaristicky zbarvenou koncepcí národní psychologie, navazuje na starší, hegelovsky orientovaný směr Lazarův a Steinthalův.[3] Únik jazykozpytu z jeho vlastní empirické základny do oblasti psychologie se ovšem nezdařil a zdařiti nemohl.

Nadosobní styl nalezl svého nejvýznačnějšího teoretika v díle ženevského jazykozpytce a žáka F. de Saussurea, Ch. Ballyho. Ve svém průkopnickém díle Traité de stylistique française (Heidelberg 1909), pokládá Bally stylistiku za nauku, která zkoumá „les faits d’expression du langage organisé au point de vue de leur contenu affectif, c’est-à-dire l’expression des faits de langage sur la sensibilité“, t. j. za nehistorickou nauku o afektivní stránce řeči. Nevylučuje ji sice ani z nauky o „parole“, neboť obě stránky řeči, jazyk i mluvení se uplatňují podle jeho mínění ve stylu, jako se uplatňují i v řeči intelektuální, ale vlastní svůj rozbor staví zcela na jazykovém systému organisované skupiny společenské. Toto nadosobní hledisko na styl mu dovoluje, aby proti francouzské stylistice položil na př. stylistiku anglickou nebo německou, aniž mu lze vytknouti contradictio in adiecto, jíž se dopouštějí ti, kteří styl považují za záležitost ryze individuální, ale přece píší na př. stylistiku francouzskou nebo německou. Bally se netáže, proč autor nebo mluvčí užívá tako[64]vých a takových výrazů, jakého účinku chce dosíci jejich kombinacemi a jakou úlohu má ten či onen význam nebo jakou úlohu má na př. napodobení mluvené řeči v systému jeho osobního slohu,[4] nýbrž zjišťuje afektivní obsah slov a zkoumá prostředky, kterými jej jazyk vyjadřuje, postupuje přitom od myšlenkové jednotky (blíže nedefinované) k odpovídajícímu jazykovému výrazu (morfému, slovu, sousloví). Stylistika se může připnouti podle názoru Ballyho i ke studiu mrtvého jazyka nebo i k rozboru toho stavu jazyka, který nyní neexistuje, ale v žádném případě nemůže prý býti vědou historickou, neboť výrazová fakta existují jen ve vzájemných a současných vztazích. Mluvčí sám má prý ostatně vždy vědomí stavu, nikoli vývoje nebo časové perspektivy (srov. Traité, str. 21). V těchto výkladech, které měly značný vliv na jazykozpytné myšlení a přispěly zejména k jasnému rozlišení „funkčních jazyků“, podržuje Bally — jako i v pozdější své Linguistique générale et linguistique française (1932), v níž reaguje na jazykozpytnou teorii Pražského linguistického kroužku — jednostrannou koncepci de Saussureovu, podle které jazyk ve svém vývoji nepředstavuje strukturálně se měnící systém funkcí, nýbrž chaos, z něhož se systém staticky pojatého jazyka teprve tvoří. Praví-li mimoto, že úkolem stylistiky je pouze zkoumati jazyková fakta „sans rigueur trop grande“, zeslabuje tím již předem víru i ve vědecké zvládnutí stylu současného stavu jazyka. Jeho francouzská stylistika je spíše jakousi charakteristikou dnešní francouzštiny, cennou i prakticky s hlediska emocionálního výrazu, než vědecky všestrannou naukou o stylu, jak správně poznal již V. Mathesius ve své Potencionálnosti jevů jazykových (1911).

Názorům Ballyho se poněkud blížil vídeňský romanista a odpůrce Spitzerův[5] Emil Winkler, jenž vyměřuje stylistice za hlavní cíl „výklad duševních hodnot jazykových útvarů z jejich účinků“ a považuje styl sám za „charakteristický svéráz celého souboru takových hodnot daných mluvčím, píšícím, básníkem, celým jazykovým společenstvím“ (srv. Grundlegung der Stilistik 1929, str. 1 n.). Styl je v pojetí Winklerově ryze subjektivní záležitostí, ale pokud lidské duše jsou stejného utváření, má i platnost obecnou. Na složité výklady Winklerovy, které se čtou snadněji, než bychom soudili z Glässerova referátu v Čas. pro mod. fil. (18, str. 209-212), mohu na tomto místě upozorniti jen jako na součást jeho jazykové teorie, opírající se o fenomenologii. Celá nauka o jazyce dělí se podle Winklera na jazykovou logiku [65](Sprachdenklehre), 2. na nauku o hláskové stránce jazyka (Sprachlautungslehre) a 3. na nauku o mimointelektuálních „hodnotách“ jazykových útvarů, kterou je právě stylistika. Jazyková logika — která se ovšem liší od „logické“ logiky — pojednává: 1. o prostředcích jazykového myšlení (Begriffslehre), 2. o zacházení s těmito pojmy, t. j. o mechanice jazykového myšlení, jíž jsou jednak postihové úkony při pojmech průběhových (j. časy, mody a pod.) a stavových (j. číslo a rod subst., stupňování, tvoření adverbií atd.), jednak operační mechanika pojmů (syntaxe) a 3. o jazykově pomyslných stanoviscích, t. j. nauce o větě. Hláskosloví, kmenosloví a fleksi řadí Winkler do 2. oddílu nauky o jazyku.

Do stylistiky, která je mu naukou o mimointelektuálních „hodnotách“ jazykových útvarů, zahrnuje s hlediska těchto hodnot všechny jevy jazykové logiky i nauky o hláskové stránce jazykové, při čemž za mimointelektuální hodnoty považuje vedle duševních hodnot i „hodnoty společenského prostředí“.

Ačkoli se Winkler filosofickým zakotvením svých výkladů blíží poněkud Pražskému linguistickému kroužku, je rozdíl mezi ním a naší jazykozpytnou školou patrný. Winkler se obejde bez pojmu jazykového systému, který je v popředí jazykozpytného myšlení našeho a pojem hodnoty vnáší do oblasti psychična, čině tak stylistiku přímo závislou na živlech mimolinguistických. Podle jeho názoru nemohou se styly časově vyvíjeti, nýbrž jen vystřídávati. Psáti historickou stylistiku bylo by, jak praví, právě tak nesmyslné jako psáti historickou psychologii.

Od Winklerových názorů je jen krok k mělkému pojetí německého anglisty M. Deutschbeina, který ve své Neuenglische Stilistik (1932) stylistiku považuje za vědu ryze normativní, kdežto mluvnici, nauku o jazykové skutečnosti, za vědu nenormativní.

Hodnoty stylistické, které nutně předpokládají normu a které jsou Winklerem zařazeny do psychologična, jsou sice Deutschbeinem vráceny do oblasti jazykové, ale současně je ostatním jevům téže oblasti upírána norma. Deutschbein přehlíží zcela skutečnost, že i mluvnice pojednává o jazykových normách a naopak že i stylistika se zabývá skutečnostmi, které nenáleží do normy. Hledisko normy — aspoň v tom významu, který jí přikládáme — nemůže tudíž být kriteriem rozlišení mezi mluvnicí a stylistikou.

 

Tím, co bylo uvedeno, rýsuje se snad již jasně naše hledisko na styl. Styl nelze pokládat ani za záležitost ryze osobní ani za věc ryze kolektivní (nadosobní). Obě stránky řeči, která se objektivisuje v ústních nebo psaných promluvách, jsou nutně přítomny i v její oblasti stylistické a nelze je od sebe oddělit. Je ovšem možno dívat se na styl promluvy s badatelským zaměřením na první nebo druhý aspekt řeči, ale každý z obou aspektů musí býti vždy předpokládán, ať již jako východisko bádání nebo jeho cíl. S hlediska individuálního je styl každého jazykového projevu jedinečného rázu a nikdy se neopakuje, ježto závisí nejen na promluvových zvyklostech individua, nýbrž i na měnící se zevní i vnitřní jeho situaci, na jeho poměru k mluvčímu, na kategorii projevů a pod. Individuálno je však vždy zamířeno na kolektivno, bez něhož by nebylo ani individuálnem. Je přítomno v každém jazykovém projevu a jeho nedostatkem by byla popřena sama existence jazyka, který [66]by byl ve své absolutnosti zcela mimo dosah individuálního použití. Styl se může zploštiti potlačením individualisačních složek až po samu plochu kolektivního jazyka nebo se může od této plochy oddálit až po samu mez srozumitelnosti, ale vždy jsou oba jeho aspekty přítomny, jako jsou v něm přítomny až do nejjemnějších záhybů i živly monologické a dialogické. Styl jako ostatní složky jazykové promluvy nemůže vystoupiti z rámce své jedinečnosti, ale mimo tuto svou konkretní, estetickou skutečnost, která je sama o sobě nesdělitelná, má zároveň ještě jinou existenci, která je stejně reální, byť ne konkretní, skutečnost kolektivní, danou vztahy jednotlivých složek k systému a dostupnou nám jen logickou abstrakcí. Jazykové individuálno, které postrádá vývoje, chápeme jen ve vztahu k jazykovému systému, bez něhož by nebylo možno je zachytiti. Odtud plyne nemožnost napsati nějakou nauku o „parole“ beze zření k jazykovému systému. Stejně však jednostranný je názor, podle něhož je řeč jen systémem abstraktních pravidel. Jazyková individuálnost a kolektivnost jsou dány jen svou koexistencí, neboť jako každá skutečnost je nám i řeč přístupná jen immanentním spojováním představ s logickou skutečností (abstrakcí). Dělením jazyka na jazyky různých společenských skupin nedospějeme proto nikdy k jazyku individuálnímu a naopak seskupováním svérázných rysů individuální mluvy nedojdeme nikdy k jazyku kolektivnímu. Uznání této jazykové polarity nacházíme nejprve u F. de Saussurea. Před ním Benedetto Croce upřel autonomní existenci jevům logickým, ale uznával ji u jevů estetických, které se mohou podle jeho názoru vyskytovati nezávisle na jevech logických. Pojem jazykového systému, cizí Croceově estetice, schází i jazykozpytné škole mnichovské a tím si vysvětlujeme, že Vossler nedospěl ani k stanovení hierarchie jazykových složek ani nerozlišil různou strukturální podmíněnost jazykových skutečností, pokládaje na př. přízvuk za jakési universální pojítko mezi „duchem“ a „hmotou“ bez ohledu na jazykové systémy a přenášeje strukturální složky jednoho jazyka (j. přízvuk) na jazyk jiný.[6] Teprve Pražský linguistický kroužek, opíraje se o strukturální zásady de Saussureovy užil pojmů funkce a systému pro metodické vybudování fonologie a promítl je i do časové hloubky, postaviv proti Saussureovi thesi, že jazyk i ve svém vývoji zůstává vždy systémem funkcí měnících se za jistým cílem. Tím byl strukturální jazykozpyt uplatněn i v jazykové diachronii, do níž uvedena přísná funkční zákonitost, kterou de Saussure uznával jen pro jazykovou synchronii. Je nyní také jasno, že promluva jako objektivní skutečnost jazyková je materiálem linguistického rozboru, který může býti zamířen buď k individuálnosti nebo kolektivnosti, a že ji nelze zcela ztotožňovati se Saussureovou „parole“. S obou hledisek je rozbírati i styl promluvy, ať již na půdě jazykové synchronie nebo diachronie.

O kterých jevech pojednává stylistika? K stylistické oblasti náležejí podle mého mínění všechny jazykové skutečnosti, které vznikají strukturálním vytvářením (organisováním) promluvového celku a mohou býti pochopeny jen vzhledem k tomuto celku.[7] Promluvou může býti věta, souvětí, rozmluva o jistém tématu nebo celé [67]slovesné dílo. Od syntaxe se liší stylistika tím, že zkoumá jednotlivé složky s hlediska záměrnosti nejvyšší jednotky jazykové, kterou je promluva, kdežto syntaxe se zabývá mezislovnými vztahy vzhledem k menším úsekům promluvy, k větám, jež mají v promluvě poměrně autonomní postavení. Obě jazykozpytné nauky se mohou ovšem zabývati týmiž jazykovými živly, ale s jiného hlediska a za jiným cílem. Že promluva tvoří strukturální celek, který má svůj význam, vidíme již z toho, že i složky přímo na ní závislé se v časovém vývoji autonomně mění tak, jako se mění i živly syntaktické. Také básnické dílo, které představuje jednu promluvu nebo složitou kombinaci promluv, je podrobeno časovému vývoji, jímž je dána literární dynamika.

Rozborem promluvy s hlediska estetického se zabývá J. Mukařovský. Jeho četné studie o básnickém jazyce vycházejí ze stejného materiálu a je tudíž nutno vytknouti poměr jeho estetického rozboru ke stylistice. Po této stránce jsou důležité jeho názory, které vyslovil v pojednání Estetika jazyka (Slovo a slovesnost VI, 1 n.). Vycházeje z protikladu estetických a mimoestetických živlů promluvy, praví, že básnické estetično je dáno zaměřením mluvčího nebo píšícího na výraz sám, t. j. svou samoúčelností, kdežto mimoestetično, jímž je sdělnost, jsou podmíněny svou funkcí sdělnou. Estetické živly se často objevují v promluvách isolovaně, strhujíce na okamžik čtenářovu nebo posluchačovu pozornost se sdělného kontekstu na výraz sám, a takovéto estetično (kterým je na př. příležitostný rým, aliterace, metafora a pod.) nazývá Mukařovský estetičnem nenormovaným. Teprve estetickou normou (ať již formulovanou nebo, jak tomu bývá v lidovém básnictví, neformulovanou), jež se nutně opírá o konsensus jazykového prostředí, z kterého pramení, dospíváme k estetičnu normovanému, zastoupenému uměleckým dílem. Dialektickou synthesou obou pólů estetična, funkce a normy, vzniká estetická hodnota uměleckého díla, které směřuje jednak k jedinečnosti, jednak k nadindividuální stabilnosti. Zkoumáme-li tyto obecné výklady Mukařovského v souvislosti s našimi, je především nutno zdůrazniti, že obojí živly, sdělné i estetické, jsou immanentně přítomny v každé promluvě. Ani sdělná promluva nepostrádá zcela estetična a ani básnické dílo není nikdy zcela bez funkce sdělné. Tím si vysvětlujeme, že lze rozbírati kterékoli básnické dílo — i lyrickou báseň — také s hlediska sdělení (neboť i tato obsahuje jakési sdělení citu nebo nálady a předpokládá vždy aspoň jednoho čtenáře, t. j. svého autora) a naopak i slovesné dílo sdělného obsahu lze podrobiti rozboru (třeba negativnímu) s hlediska estetické samoúčelnosti jeho složek. Rozdíl mezi oběma druhy promluv je dán jejich celkovým dominantním zaměřením k funkci estetické nebo sdělné. Co se týče pojmu „estetična nenormovaného“, je otázka, zda by nebylo lépe voliti jiný název pro jevy takto Mukařovským označené, neboť hlavní rozdíl mezi „estetičnem normovaným“ a „estetičnem nenormovaným“ není podle mého mínění nedostatek konvenční normy, nýbrž isolovanost, nedostatek shodně zaměřeného kontekstu, do něhož bylo ono „nenormované estetično“ zařaděno. Účelem jeho je sice chvilkový zvrat pozornosti posluchačů na výraz sám, ale tímto zvratem mluvčí jen zesiluje sdělné zaměření své promluvy. K zesílení účinku sdělení může vypravěč nebo píšící užíti dokonce i celého estetického kontekstu (srov. bajku o žaludku a údech, které užil Menenius Agrippa ve své řeči, chtěje odvrátiti hrozící secesi římského lidu), metafor a pod., neboť mnohdy vyjadřují myšlenku přesněji a účinněji než slova a obraty všední řeči. Sdělná promluva musí tudíž pro své účely [68]čerpati z bohatého zdroje básnické řeči, ale tyto živly současně podřazuje svému účelu. Ale i když nahradíme název „nenormované estetično“ názvem estetično isolované, je jasné, že by změna v tomto smyslu nijak neohrozila teorii Mukařovského, která poskytuje pevnou oporu k rozboru básnických děl.

Jejím přispěním vybředáváme nejen ze strukturálně jednostranných výkladů Vosslerových, nýbrž i z nejasných namnoze názorů jiných německých badatelů, jako O. Walzera (srov. jeho Gehalt und Gestalt im Kunstwerk des Dichters, 1926) postupujícího od estetických teorií Wölfflinových, F. Stricha (Klassik und Romantik), H. Pongse (Das Bild in der Dichtung, I. 1937; Zur Methode der Stilforschung, Germ.-rom. Monatsschr. 1929, 256 n.), W. Schneidera (Ausdruckswerte der deutschen Sprache. Eine Stilkunde, 1931), H. Hatzfelda (Gehalt und Gestalt. Schule u.Wiss. 1928, 241 n.; srov. též jeho pojednání v Germ.-rom. Monatsschr. 1929, 59 n.) a jiných, které sice obsahují cenné podněty k metodám stylistických rozborů básnických děl, ale s hlediska strukturální estetiky postrádají úplnosti nebo nejsou prosty teoretických nesrovnalostí, které přejímají i u nás následovníci jejich metod.[8] S našeho hlediska jsou Mukařovského praktické rozbory básnických děl rozbory stylistickými, ale jejich složitost, daná stylistickou mnohovrstevností a jinými problémy s nimi spojenými zařazuje je spíše do oblasti estetiky než jazykozpytu.

V následující části této úvahy necháme tudíž stranou stylistiku básnického jazyka, která by nás nutně zavedla do spleti problémů estetického rázu, a povšimneme si pouze stylu promluv sdělných.

Čím více proniká sdělné zaměření promluvy, tím více se soustřeďuje pozornost k jejímu tematickému obsahu a tím více se uplatňuje základní stylistická tendence nerušiti jej výrazy, které by strhávaly pozornost na sebe samy bez strukturálních potřeb sdělných. Objevují-li se takové živly (j. aliterace, rýmy a pod.) bez strukturálního zapojení ve sdělné promluvě, pociťují se nutně jako neumělé nebo nenáležité křížení prostředků protichůdných funkcí. Z toho plyne, že ve sdělné promluvě užíváme co možno nejpřiléhavějších výrazů a vazeb, které vzhledem k aktuální situaci vyhovují zcela konvenci prostředí a obsahu do té míry, že v mysli posluchačů ustupují zcela do pozadí před vyjadřovanou myšlenkou. Stává se mnohdy, že si posluchači ani pevně neasociují myšlenku s její formou, takže na př. polygloti si často nemohou ani vzpomenouti, kterým jazykem jim byla myšlenka sdělena, nebylo-li v promluvě užito živlů estetického rázu. Je zřejmé, že v promluvách jsou různá uspořádání sdělných složek podle jejich důležitosti pro celou promluvu, při čemž největší relevance (dosahovaná na př. antithesemi nebo metaforami[9]) je věnována živlům, které mají pro ni největší důležitost. V nejvyšších jednotkách jazykových, kterými jsou promluvy, uplatňuje se jazyk jako jev zřejmě podmíněný časem, ježto je nutno složité pochody myšlenkové vyjádřiti po sobě (což se neobejde mnohdy bez úsilí o volbu formy), kdežto v oblastech syntaxe, morfologie a zejména fonologie si v normálních případech ani neuvědomujeme časového rozměru jazy[69]kových exponentů téměř nebo zcela mechanisovaných. Rozbor stylistických prostředků, jimiž jednotlivé jazyky vyjadřují tento nutný časový sled, zaslouží si zvláštní studie a na tomto místě může býti na něj jen upozorněno.

Za hlavní zásadu sdělného slohu jsme prohlásili požadavek, aby pozornost posluchačova zaměřená na sdělení nebyla nenáležitě křížena s obracením pozornosti na výraz. Z této zásady vymykají se zdánlivě jisté živly, které jsou ve sdělné promluvě téměř vždy přítomny, nejsou-li již dány situací. Objevují se v ní totiž výrazy a vazby odchylné od běžného usu, které obracejí mnohdy záměrně pozornost posluchačovu na sebe. Jsou to především ty jazykové prostředky, kterými se mluvčí charakterisuje jako příslušník jisté skupiny společenské (t. j. jistého stavu, povolání, kraje, jisté generace a pod.), ať jím ve skutečnosti je nebo chce, aby ho posluchač za něho pokládal. Tyto živly, které činí zadost své funkci jen potud, pokud se odrážejí od pozadí obyčejného jazyka jako jeho konvenční odchylky, jsou v promluvách nějakým způsobem vždy obsaženy a mají mimoestetický účel zařaděním mluvčího do jisté společenské kategorie usnadniti společenskou funkci promluvy, jíž je styk mezi individuy. Jednotlivci se totiž na sebe dívají vždy a všude mediem jisté konvenční kategorie, jež nikdy nechybí, ačkoli se v čase a prostoru mění. Mluvčí se může i vystříhat takovýchto výrazů a užívat slov společných všem vrstvám daného jazykového prostředí, ale tímto negativním postojem jen potvrzuje přítomnost těchto živlů. Jiný druh stylistických prostředků v promluvách přítomných je ten, jímž mluvčí chce dosíci záměrného účinku na posluchače nebo čtenáře a k němuž náleží na př. různé druhy oslovení, intonace, „tónu“, obratů a pod., vypočtené na cit nebo chápavost posluchače jako příslušníka jisté vrstvy nebo zaměstnání. Tyto prostředky „apelu“ se musí ovšem odlišovati od kontekstového pozadí promluvy, neboť kdybychom užívali v promluvě na př. jen „silných slov“ bez kontrastu k slovům normálním, sotva bychom vzbudili očekávaný dojem na posluchače, který vzniká jen kontrastem slov emocionálních se slovy postrádajícími citového zabarvení. Oba tyto druhy jazykových prostředků, těch, kterými se mluvčí zařaďuje do jisté skupiny společenské, i těch, jimiž dosahuje žádaného účinku na posluchače, slouží účelům sdělné promluvy jednak tím, že obracejí pozornost posluchačovu na mluvčího jako původce tohoto sdělení, jednak tím, že přispívají k jeho zamýšlenému účinku. Oba druhy prostředků zaujímají tudíž ve strukturální stylistice zvláštní postavení a je lépe pojednávati o nich v souvislosti s fonologickými, morfologickými a syntaktickými fakty t. zv. „třídních jazyků“ než ve stylistice ve vlastním smyslu slova. Mimo tyto živly jsou však v promluvě přítomny stylistické prostředky, kterými se zasouvá do jisté konvenční kategorie i promluva sama. Každý projev, ať je to úřední vyhláška, dopis, pohádka, povídka nebo hovor (konversace) a pod. má svou konvenční formu a této formě mluvčí nebo pisatel podřazuje volbu slov a jejich kombinací. Píši-li na př. dopis nebo vypravuji-li pohádku, užívám pro tuto formu svého sdělení jistých stylistických prostředků (j. byl jednou jeden král — Milý příteli!), kterými dopis je dopisem a pohádka pohádkou. Tendence těchto živlů je opět opačná tendenci jazyka básnického, jehož složky směřují k sebeúčelnosti a tím i k uvolnění formy od tématu: zařaděním promluvy do jisté kategorie projevů se typisuje tematický obsah a tím i usnadňuje porozumění. V promluvovém kontekstu jsou i tyto konvenční prostředky v jistém kontrastu se živly ostatními, jak pro ob[70]chodní dopis pěkně ukázal Zdeněk Vančura[10] ve své průkopnické studii „Hospodářská linguistika“ (Praha 1934). Čím více je takovýchto klišé, tím pevněji se váže daný projev ke své kategorii. Kdyby se však promluva skládala z nich samých — což je nemožné, neboť musí mít sdělný obsah — ztratili bychom úplně i dojem příslušnosti promluvy ke kategorii. Jednotlivci užívají těchto prostředků kolektivem pro ně vytvořených, a mění-li je, mění je opět vzhledem k novým potřebám jazykové struktury, bez nichž bychom tyto změny hodnotili jako chyby proti platné normě. Také básnická řeč má svá klišé, ale vedle nich může užíti i klišé projevů sdělných se zcela jinými účinky.

Stylistika pojednává konečně o všech prostředcích, jimiž se daný kontekst připíná k jistému literárnímu směru uvnitř téhož slovesného druhu. Tyto směry mohou býti i současné, ale i když tomu tak jest, jde přece v podstatě o jevy nesené časem. Nový směr na př. v románu vzniká reakcí proti směru staršímu, a i když současně se znova dostavuje tendence vrátiti se k staršímu stylu nebo i když starší styl trvá vedle nového, nezůstává starší styl ani v jednom ani v druhém případě s hlediska pohybující se struktury jazyka týž. Každá doba má svou vlastní stylistickou diferenciaci jazyka, která se nikdy neopakuje.

Výčtem uvedených druhů stylových složek promluvy není obsah strukturální stylistiky ještě zdaleka vyčerpán. Jako vrcholná nauka jazykozpytná musí rozbírati i všechny ostatní skutečnosti, které vznikají při organisaci tak složitého celku, jakým je promluva. Stylové protiklady jednoho jazyka je uváděti ve strukturální vztahy s přízvukem, slovosledem, gramatickými kategoriemi rodu, pádů, slovesných vidů a jinými činiteli daného jazyka.

Uvedu jen jeden doklad. V anglické promluvě platí pravidlo, že se v ní co nejméně mění syntaktický podmět, jímž bývá obyčejně podstatné jméno označující osobu nebo personifikovanou bytost, a přísudek se konstruuje podle potřeby v činném nebo trpném rodě, po příp. v kausativu činném i trpném. Tento známý stylistický rys angličtiny je asi v strukturální spojitosti jednak s vázaným slovosledem, jednak se skutečností, že angličtina nemá mluvnického rodu podstatných jmen a promluva by byla tudíž mnohdy nesrozumitelná častým měněním syntaktického podmětu, které by nutilo mluvčího užívat hojně zájmena it o všech bytostech mimoosobních, v promluvě uvedených. V češtině, která má i mluvnický rod i volný slovosled, je základní tendence opačná: volba podmětů vět tvořících promluvu je podmíněna konstrukcí větného přísudku.

Je jasné, že styl jazykového systému je podmíněn i zrakovou stránkou psaného jazyka, v kterém musíme nahraditi intonaci, emfasi, pausy, různé zvukové prostředky mluvené řeči prostředky jinými a vyjádřiti jimi i transposici času do prostoru, jíž je nutně provázena změna mluvené řeči v řeč psanou. Dynamický pohyb stylistických prostředků daného jazyka je dán strukturálním pohybem celého jazykového systému, takže styly různých dob nelze směšovati, nýbrž zkoumati je ve vztahu s jinými jazykovými činiteli týchž údobí. I ve stylistice je nutno rozlišovati synchronii od diachronie, ačkoli klasická díla umělecká působí po různých strán[71]kách na styl doby nové a poměry jsou tu proto velmi složité.[11] Ale ani ve stylu nevládne libovůle individua, nýbrž přesná zákonitost funkční, která je ve stylistice zastírána jen proto, že se díváme na ni s hlediska morfologie nebo syntaxe. Jde ovšem o zákonitost funkční, opírající se o funkční protiklady: je možno stylistických protikladů nedbat, ale ne bez újmy sdělné nebo estetické účinnosti promluvy; jejich funkčnost se v daném systému jazykovém neporušuje odchylkami individuálního rázu. Zjištění a roztřídění těchto protikladů je nejvlastnějším úkolem stylistiky, který musí být postupně řešen.

Jaké jsou normy sdělného stylu? Jako v básnické řeči tak i ve sdělném stylu se uplatňují různá kriteria, která jsou, jak se zdá, mimojazykového původu a mění se od doby k době. Celkem lze říci, že v době renesanční byla kriteriem dobrého slohu dlouhá věta ciceronská a později koncem 16. století i kratší antithetická věta senekovská, které užíval na př. Montaigne, Joseph Hall a j. V době barokové jsou oblíbeny věty podobného rázu, ale se zvláštním zaměřením na skrytý vnitřní význam. V 2. polovině 17. století ustupuje barokový styl věty v západních zemích slohu klasicistickému, který žádá logickou přesnost jazykových složek, jež musí býti souměrné a vyrovnané ve vztahu k nadřazenému celku. Věty jsou sice často dlouhé i v tomto údobí, ale na rozdíl od klasického slohu Ciceronova představují méně samostatné a méně ucelené kvádry vzhledem k celku. Koncem 18. století nastupuje proti klasicistické tendenci pečlivého vypracování proporcí požadavek individuálnosti, který uvolňuje slovo z pout věty, a v Anglii se počíná uplatňovati později i hledisko jazykové ekonomie, jež se opírá o tehdejší proudy filosoficko-hospodářské plynoucí z osvíceného racionalismu 18. století a jež se mohlo dovolávati i opory klasických děl starověku. Jednostranným požadavkem, podle kterého má mluvčí co nejúspornějšími prostředky dosahovati co největšího účinku na posluchače, zdůrazňovalo se hlavně stanovisko mluvčího (srov. Spencerovu stať The Philosophy of Style, 1883) a tím vzniká ona slohová suchost některých anglických myslitelů, jako Benthama, Darwina i Spencera, která vzdaluje jejich myšlenky zájmu doby přítomné a ještě více podškrtává jejich zastaralost. Reakcí proti této racionalistické a realistické jednostrannosti vznikají v Anglii v devadesátých letech snahy o návrat k požadavkům estetického rázu, jež uvolnily sice cestu stylistickým experimentům doby poválečné, ale zároveň připravily půdu k možnému budoucímu vybudování nové klasičnosti stylu i literatury. Jak vidno, je vývoj stylu podmíněn nástupem různých norem (jež opět pramení z kontekstu společenských hodnot), ale ne zcela: jeho pohyb je určován i nezadržitelným vývojem všech jednotlivých složek celé struktury jazykové. Různým vývojem jazykových struktur si vysvětlujeme skutečnost, že tytéž proudy stylistické vedly v různých jazycích nebo v různých vývojových obdobích jednoho jazyka k různým výsledkům a účinkům a bylo k nim použito i různých prostředků.

Móda dlouhé ciceronské periody s určitým slovesem na konci věty postavila na př. angličtinu 16. století, jež již měla gramatickou funkci slovosledu, před těžkou volbu. Jazyk ji vyřešil tím, že užil místo určitých [72]sloves opisů se slovesem do, na kterém vyjadřoval osobu, číslo, čas a způsob slovesný, takže nositel konkretního slovesného děje, infinitiv, mohl se klásti za předmět, příslovečné určení, vedlejší větu a pod., tedy na místa, kde se objevovaly určité slovesné tvary věty latinské. Čeština pro napodobení latinského slovosledu takovéto konstrukce nepotřebovala.

V závěru k tomuto letmému náčrtu strukturální stylistiky upozornil bych na závažný omyl, kterého se dopouštíme, směšujeme-li nynější kriterium dobrého slohu, vyslovené větou Buffonovou, s jeho funkcí samou. Požadavek stylistické individuálnosti se pokládá mnohdy za podstatný, immanentní rys slohu. Neprávem. Individuálnost jako složka stylistické normy se objevila teprve v době renesanční a vystoupila ještě více do popředí koncem 18. stol. v době romantismu. Před tím se uplatňovalo kriterium slohové správnosti právě opačného rázu: přimknutí k objektivně uznávaným vzorům, které středověk a částečně ještě renesance pojímaly jako hodnoty absolutní. Středověk neznal proto ani pojmu napodobení, ježto přilnutí k hotovým vzorům (které nynější autoři se snaží zastírat) bylo příkazem i pramenem autority spisovatelovy a individuální rysy — které se nyní ve slovesné tvorbě kladou do popředí — pokládaly se za nežádoucí, ač nezbytné odchylky, které autor tehdejší se snažil popírati. Každá promluva je ovšem vždy také individuální a každý jednotlivec si vytvářel svůj stylistický habitus ve všech dobách. Tento funkčně nutný subjektivismus nesmíme však zaměňovati se subjektivismem jako příkazem normativním. Každá doba má svou vlastní normu stylistickou, které se jednotlivci nemohou vymknouti a ke které je nutno přihlížeti i při posuzování stylu různých dob. Všímáme-li si slohové individuálnosti středověkých autorů, přibližujeme sice jejich díla své vlastní době, ale současně je tím vzdalujeme hodnocení doby, v nichž vznikla.

Konečně ještě jednu připomínku. Sloh sdělné promluvy je úžeji a bezprostředněji spjat s tematickým jejím obsahem, než je tomu v básnické řeči. Sloh sám jako vše ve sdělném jazyce je formou, které se lze naučiti jen ve vztahu s jeho obsahem. Bez něho by byla sdělná promluva jen prázdnou mluvní automatisací, s níž se setkáváme u osob, které musily v sobě po jistou dobu potlačovati fysiologickou potřebu mluvit a při náhodném setkání se známými hovoří pak dohromady o všem možném, aby se vymluvily. Hodnotu sdělného stylu je chápati vždy ve spojení s jakostí sdělení. „Les idées seules forment le fond du style“, zdůrazňuje Pascal. Není stylu bez myšlení.

Z naší úvahy plyne, že nauku o stylu je třeba stavěti na nadosobní jeho funkci a na normě. Vypěstění osobního stylu, které stojí nyní v popředí zájmu individuálního a náleží k jednomu z hlavních cílů vyučování mateřskému jazyku, je podmíněno vědomou znalostí stylistických prostředků, jimiž vládne jazyk. Pořízení české stylistiky je tudíž naléhavým úkolem dneška, má-li se pěstění jazykové kultury na školách opříti o pevnou basi a má-li se zvýšiti i úroveň naukové prosy. Jen tato cesta vede, jak ukazuje vývoj spisovné francouzštiny, i ke vzniku pečlivých, dlouhodechých děl básnické prózy, které naše jazykové společenství tolik potřebuje.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 2, s. 61-72

Předchozí Miloslav Seemann: O některých zvláštních způsobech tvoření hlasu

Následující Věra Lišková: O některých problémech nového románu („Odkaz“ a „Zakladatelé“ Milady Součkové)