Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Obecné otázky strukturálního jazykozpytu

Bohumil Trnka

[Články]

(pdf)

-

Jazykozpyt 19. století považoval za metodu svému předmětu plně adekvátní jen metodu genetického srovnávání. Odsunuje stranou otázky jazykové kultury, díval se na jazyk jako na ústrojný organismus, který roste a který lze tedy pochopiti jen v přirozeném vývoji, nebo pojednával o něm jako o duchovém produktu kolektiva s hlediska individuální i kolektivní psychologie. S historismem se současně v jazykozpytu uplatňoval i individualisující, atomisující směr proti dřívějšímu statickému nazírání ovládajícímu 18. století, které zdůrazňovalo rozum a obecnou platnost rozumem získaných poznatků, všímajíc si hlavně shod mezi jednotlivinami, nikoli tak individuálních rozdílů mezi nimi. Jazykozpytec 19. století chápal tedy jazykové dějiny jako souhrn isolovaných postupných změn, které neustále přetvářely jazyk, a nepodnikl nikdy strukturální rozbor jazyka jako systému znaků, kterým by jazyk zachytil jako funkční celek. Snažil se sice vyložiti zjištěné změny různými příčinami, ale velmi často se spokojil zásadou post hoc, ergo propter hoc a precedenci jazykových zjevů zaměňoval s jejich vysvětlením.[1] Je zajímavé uvědomiti si, že atomismus historického jazykozpytu považoval za oprávněný i Ferdinand de Saussure, který si v prvním desítiletí tohoto století — ve sledu myšlenkových proudů vytčených jmény, jako Brentano, Husserl, Russell, Höffding a jinými, umožňujících nový pohled na jazyk, — první z jazykozpytců položil otázku o předmětu jazykozpytné vědy a odpovídaje na ni ve svém známém, posmrtně vydaném spise Cours de linguistique générale (1916), stal se jedním ze zakladatelů strukturálního jazykozpytu. Švýcarský jazykozpytec oddělil totiž synchronii jazyka od jeho diachronie silnou čarou: jen synchronické jevy jazykové se drží v systému, kdežto diachronické změny tento systém ruší. Čára však, kterou de Saussure vedl, ve skutečnosti neexistuje. Jazyk nepřestává být v žádném bodě svého vývoje systémem funkcí, neboť i při změnách zůstávají všechny jeho složky dobře uspořádány, mění se najednou a každá z nich si všímá druhých. K pohybu systému dochází neustále, ač v nestejné jeho šíři a v nestejném tempu. Zastávajíc názor, že ani v jazyku není forma bytí protikladem k formě dění, Pražská škola linguistická obrátila již z počátku vědomí strukturálních jazykozpytců k tomu, že jazyk dané doby nepředstavuje jen systém, jehož skupiny jsou udržovány v relativní neměnnosti vzájemnou solidárností svých členů, nýbrž zároveň i systém, v kterém komplementárnost (synonymita) a schopnost jedněch složek zastupovati druhé (homonymita) umožňují jeho pohyb a tím i jeho adekvátní fungování v čase. V jazyku jsou tedy vždy latentní [58]možnosti k mutacím,[2] to jest k nastoupení nových dílčích norem za normy staré, a tím i možnosti k neustálým jeho inovacím. Historický jazykozpyt, který chce zachytiti pohyb jazyka jako funkčního celku, musí používati nutně metod strukturálních.

Historická kontinuita jazyka je nám přístupná jen srovnáváním jeho stadií, která ji svírají mezi sebou. Čím více je těchto stadií, to jest čím kratší jsou historická kontinua mezi jednotlivými příčnými průřezy, tím pravdivější jsou výsledky našeho zkoumání minulých skutečností; čím méně je oněch průřezů a čím delší jsou jednotlivé časové úseky mezi nimi, tím více se vzdalujeme od možnosti zjistiti skutečný průběh kontinua. Absolutní kontinuum, jehož krajní mezí by byla nulová délka času mezi jazykovými stadii, nebude moci být nikdy zjištěno, poněvadž to předpokládá nekonečnost etap. V badatelské praxi se musíme ostatně spokojiti srovnáváním jen těch stavů jazyka, které jsou nám dochovanými památkami literárními přístupné. Diference, které shledáme mezi starším a mladším systémem jazykovým, jsou jazykové změny. Historická mluvnice je tudíž založena na diferenční mluvnici jazykových systémů na sebe navršených podle souřadnice času, tak jako je diferenční mluvnicí i srovnávání dialektů (nebo jazyků) podle souřadnice prostoru. Se srovnáváním dialektů má historické srovnávání také jednu společnou theoretickou potíž: nesnáz ohraničiti systémy, jež tvoří podklad srovnání, mezi sebou. Jako není dána míra a jakost strukturálních rysů, kterými se vůči sobě ohraničují v terénu dialektické systémy, tak nejsou v theorii dány ani pro rozlišení jednotlivých etap v čase. Podnikáme-li jejich rozbor a promítáme-li všechna fakta daného stadia na zdánlivě synchronickou plochu, není to plocha roviny, na které stojíme, nýbrž plocha koule, jež se láme tím více, čím více se náš pohled vzdaluje od časového bodu, který jsme jako basi historického pozorování zaujali. Není hranic, které by oddělovaly postupující kontinuum na příčné navzájem srovnatelné průřezy, a ten, který jsme si zvolili, nepředstavuje nikdy dokonalou synchronii zkoumaného jazyka, k němuž náleží na př. i synchronické rozdíly v mluvě generací a „funkční jazyky“ společenských tříd. Odtud i nesnáze strukturální periodisace, paralelní s nesnázemi strukturálního seskupování dialektů. Zjišťujeme-li význačné strukturální rysy jazykového systému minulé doby — jsou to (jako na př. přehlásky v češtině 12.—14. stol.) v prvé řadě ty, které obracejí na sebe pozornost pro svůj kontrast mezi jazykem doby ještě starší a jazykem doby nynější — mizí nám jejich dominance pro onu dobu jaksi pod rukou, ježto se ukáže, že v nepřetržitém řetěze mutací nebyly ony změny v systému češtiny oné doby dominantní. Je nutno ovšem říci, které rysy považujeme za strukturálně dominantní. Jsou to ty, které podmiňují existenci většího počtu jiných strukturálních složek systému podle logické formule „jestliže je A, musí být také B, C, D“ atd. Zjišťování dominantní hierarchie, které je jedním z úkolů strukturálního jazykozpytu, pohybuje se na basi srovnání kvantitativního: čím více funkčních protikladů závisí na protikladu fundujícím, tím dominantnější je tento protiklad. Od dominantnosti nutno lišiti charakterističnost jevů, kterou můžeme pozorovati i bez opory strukturálního rozboru. Nynější periodisace dějin jazyka se zakládá buď na takovýchto charakteristických jevech nebo na hlediscích vzhledem k pohybujícímu [59]se časovému kontinuu vnějších, ať jsou to hlediska rázu negativního (nedostatek písemných památek) nebo positivního, t. j. kulturní, náboženské nebo politické proudy, s nimiž je jazyk neustále spínán v nutné symfysi a které mají svou vlastní strukturu. Tyto cizí struktury přetínají příčně jazykové kontinuum a právě pro svou cizorodost jsou pro ně dobře orientujícími a prakticky cennými dělítky, byť s hlediska jazykového systému ryze vnějšími. Vnitřní strukturálně nutná periodisace je dosud problémem: jazyk kterékoli doby je systémem norem různé časové hloubky a prohlašovati délku trvání normy relativně dominantní za totožnou s délkou nějaké historické periody, která by jí byla konstituována, znamená vždy onu normu isolovat: tato je dána vždy svou souvislostí s pohybem celého systému. Zdá se, že strukturální nazírání nás vede k tomu, abychom nedělili časové kontinuum jazyka na úseky, nýbrž pojednávali o něm jako o jednotném trvání.

Mluvíme-li o pohybu jazyka v čase a prostoru, můžeme připojit, že lze poměrem k jejich extensi charakterisovat i spisovný jazyk na rozdíl od dialektů. V důsledku svých zvláštních funkcí vyvíjí spisovný jazyk — ne beze ztráty v jiném ohledu — schopnost k daleko silnější expansi časové i prostorové než dialekty. V extensi prostorové snaží se získávati stále více a více terénu, tvořiti tak dlouho z jazykových systémů, jež byly s ním původně v paralelní funkční řadě, dialekty, až se octne v rozporu s jinou spisovnou řečí, která si činí na tak zvané přechodné dialekty stejné nároky. Mimo prostorovou expansi uplatňuje spisovný jazyk i expansi časovou, která se jeví jeho snahou po větší monumentálnosti a museálnosti. Jejím nejdůležitějším prostředkem je písmo. V tomto technickém vynálezu se dostalo spisovnému jazyku spojence zvlášť vydatného, poněvadž jej organisuje v produkt zvláštního rázu, odolnějšího vůči prostoru i času. Jazyk, který je původně nástrojem dorozumění a výrazu, stává se tak stále více nositelem jistých aspirací politického, náboženského, sociálního nebo jinak kulturního rázu, tedy tendencí v podstatě nelinguistických. Působí však i na dialektické systémy (které jimi činí svým nárokem na expansi), jsa jakýmsi jejich společným dodavatelem, jehož nabídka ovšem nemusí býti a také není ve všem dialekty přijímána. Tyto problémy, o kterých pojednal B. Havránek ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932) a s hlediska pravopisné normy Jos. Vachek v pojednání Psaný jazyk a pravopis (Čtení o jazyce a poesii, sv. 1, 1942, str. 229—306), musím ponechati stranou; dotkl jsem se jich ostatně — ve vztahu k ceně, kterou spisovný jazyk musí za svou expansi platit — v Mathesiově sborníku (Časopis pro mod. filologii 28, 1942, str. 397—402). V souvislosti s nynějším thematem bych ještě dodal, že se dalším spojencem může státi spisovnému jazyku pro jeho časovou expansi i zvuková literatura (do ní zahrnuji všechny technické prostředky k uchování mluvené řeči, jako gramofonové desky a zvukový film), neboť ta zprostředkuje přímo zvukovou realisaci jazykových promluv i příštím generacím a může tak zesíliti snahu spisovného jazyka o neměnnost i po této stránce. Bude jí také potřebí, neboť na jazykový systém bude asi doléhat stále silněji vnější tlak v důsledku rozvoje vzdušné dopravy, usnadňující styky s příslušníky jiných jazykových skupin.

Vraťme se k svému vlastnímu výkladu! Dějiny jazyka se zakládají, jak jsme dovodili, na strukturálním srovnávání příčných průřezů tvořících systémy a z toho vyplývá, že i změny, t. j. diference mezi nimi musí být posuzovány s hlediska struktu[60]rálního.[3] Ve fonologické oblasti jazyka mluvíme tedy o fonologisaci kombinatorních variant, o defonologisaci fonémů, o neutralisaci fonologických protikladů v jistém postavení ve slově, o odstranění neutralisace (o deneutralisaci), o přefonologisování (na př. o změně korelativního protikladu v protiklad jiného rázu a naopak), o přeskupování fonémů atd. Při pohybu systému jsou zastoupeny oba aspekty řeči, „jazyk“ i „mluvení“, a nelze říci, že by změna jedné stránky byla snad příčinou změny stránky druhé nebo že by odchylky v mluvení (t. j. aktualisace řeči fysickými osobami) byly jakýmisi předbojníky v posunutí normy, jak se zdá přijímati van Wijk (Travaux VIII, str. 297—318) a A. W. de Groot v přednášce De klankwetten in het licht der structurele taalkunde, přednesené r. 1941 v Nizozemské fonologické společnosti. Jazykový systém vystupuje i při svém pohybu jen v konkretních realisacích, ale oba aspekty jsou stránkami téhož listu. Jsou sice na sebe zaměřeny, ale nestojí k sobě ani v protikladu ani v poměru příčiny a následku. Historický jazykozpyt, který si chce klásti nárok na vědeckost, musí hledati zákony, t. j. konstantní poměry mezi starším a mladším stadiem jazykovým, v jiném směru. Někteří jazykozpytci uznávají takovouto konstantnost, jak podotýká Bröndal ve svém spise Praepositionernes Theori (1940), jen v oblasti hláskoslovné, nikoli však v oblasti významové. Předpoklad takovéhoto dualismu je zřejmě nesprávný a jazykozpyt musí klásti nárok na vědeckost celé své oblasti, snažit se dojít ke zjištění pravidelných korespondencí i v řadách významových, jako již došel k metodicky důležitému pojmu bezvýjimečných zákonů hláskoslovných.[4] Tím spíše musíme uznávat pravidelné korespondence ve funkčním hláskosloví, ve fonologii; zjistíme-li fonologickou mutaci (t. j. nově nastupující zákon fonologický), musíme očekávati — za předpokladu, že byl správně interpretován podle konkretních svých realisací —, že všechny případy se jím budou bezvýjimečně říditi. Z řady případů uzavíráme na př. pro češtinu zákon neutralisace znělostního protikladu, který nastoupil v jisté době po zániku jerů na konci slova před pausou a který trvá dosud; tento funkční zákon musí platiti bezvýjimečně ve všech případech, v nichž znělostně párová souhláska se octne v této poloze. Nastoupení této neutralisace musilo býti jistě v souvislosti s celým fonologickým systémem češtiny a musilo v něm vzbuditi i jisté reakce. Za každou funkční ztrátu, jíž je neutralisace, defonologisace a pod., nastupuje v jazyku nutně jistá [61]funkční náhrada a naopak, ať již je náhrada rázu kvantitativního, kvalitativního nebo obojího. Nový a starý stav jazykového systému klademe při jazykovém srovnávání jako dvě strany komplikované rovnice: přibude-li jistá hodnota na straně jedné, musí být vyvážena, aby rovnice zůstala ekvivalentní, úbytkem na straně druhé. Opravdu strukturální dějiny (na př. fonologického systému) daného jazyka mají podávati celou tuto složitou souhru hierarchicky uspořádaných zákonů, z nichž má každý nestejnou, ale jistou dobu trvání své funkce.[5]

Pravidelnou korespondenci, kterou žádáme pro srovnávání starého a nového stavu jazyka, musíme předpokládat i pro srovnávání jazykových systémů, podniknuté podle pořadnice prostorové bez ohledu na pořadnici časovou. Mladogramatická škola považovala tento postup za nevědecký (zejména v oblasti hláskového srovnávání), ale funkční jazykozpyt a zvláště fonologie ukázala na oprávněnost a plodnost tohoto funkčního srovnávání, které přinese výsledky tím úplnější, čím hustší bude síť srovnávaných systémů. O tom, zda zdůrazňujeme funkční shody na pozadí růzností nebo spíše funkční rozdíly na pozadí shod mezi srovnávanými jazyky, rozhoduje účel zkoumání. Zdůrazňujeme-li překvapující shody na pozadí mnohých růzností (na př. shody mezi různými balkánskými jazyky), docházíme k pojmu jazykového svazu. Pojem ten — mimochodem řečeno — je podložen i jistými zřeteli kulturními, zeměpisnými a politickými, neboť je jisto, že strukturální shody nalezneme i mezi jinými jazyky, zeměpisně třeba vzdálenými. Ukázal by to jistě atlas fonologických a jiných strukturálních isogloss, jehož pořízení je velikým úkolem jazykozpytu. Stejně velikým a záslužným dílem bylo by však i pořízení atlasu historických isogloss, které by ukázaly nástup a časovou hloubku (právě tak jako zeměpisné isoglossy ukazují rozšíření) jednotlivých funkčních zjevů ve vývoji jazykovém. Pojem časových isogloss, k němuž tu docházíme, je jedním z důsledků strukturálního nazírání jazykového. Starší jazykozpyt k němu nemohl dospět, ježto zastával buď theorii pozvolných, neznatelných změn fonetických, u nichž nelze dobře zjistiti začátek, anebo byl pod vlivem písma toho názoru, že změna jednou provedená (na př. posunutí explosiv v němčině) trvá doposud.

Všimněme si nyní podrobněji poměru změn fonetických a změn fonologických. Velmi často se fonologické mutace ohlašují jistými změnami v artikulaci, ale není tomu vždy tak. Jestliže se na př. změnila v některém stadiu jazykovém kombinatorní varianta ve foném, nemusil se tento nový foném realisovati jinak, než se realisovala ona varianta. Středoanglické varianty v, z, δ se vyslovovaly asi stejně i po své fonologisaci, která nastala v důsledku odpadnutí koncového -e (před r. 1400). Stejně snadno bychom si mohli představit, že by výslovnost české varianty g (na př. ve slově kdo) zůstala stejná, i kdyby byla tato varianta fonému k fonologisována a stala se samostatným fonémem; jedinou známkou její fonologisace by byla asi zvýšená snaha odstraniti kolísání typu lokál : logál, ježto by se g octlo v protikladu ke k. Toho by se mohlo dosáhnout na př. rozlišením významovým (logál by znamenalo lidovou místnost, lokál místnost pro náročnější hosty), kterého v nynější době artikulační rozdíl k-g schopen není. Shledáváme-li, že fonetické mutace nemusí být [62]provázeny fonetickými změnami, je nutno se tázat, zdali nemusí mít fonetické změny oporu vždy ve změnách fonologických. Odpovídáme na tuto otázku kladně. Zahrnujeme totiž i varianty — jakož i ty realisace fonémů, které jsem nazval modifikacemi (znělé z je v dánštině, kde není distinktivního protikladu znělosti, modifikací fonému s, kdežto g v češtině, v které je znělost distinktivním činitelem, je variantou) — do nauky o funkčním hláskosloví, ježto i k nim docházíme funkčním hodnocením, hodnotíce je jako živly, které postrádají schopnosti rozlišiti intelektuálně slova. Ostatně i varianty (a modifikace) mají jistou funkci: signalisují následující hlásku nebo spíše utužují slovo jako celek. Uznáváme-li tedy varianty a modifikace jako produkty funkčního hodnocení, docházíme k thesi, že všechny změny artikulační — pokud nejsou ryze fysiologického rázu — musí odpovídati jistým pohybům fonologickým, kdežto naopak fonologické mutace nemusí být provázeny změnami v artikulaci. Je však nutno dotknouti se i jiné věci. Někteří fonologové, jako A. W. de Groot v citované již přednášce, vylučují vůbec z historické fonologie ty změny, které se netýkají inventáře fonémů nebo vzniku, po příp. zániku fonologických protikladů. Fonologickou mutací mu není na př. rotacismus v latině (Venesis > Veneris), ježto souhlásky s i r byly v latině již před touto změnou fonémy, a není jí podle jeho názoru ani náhrada kvality za kvantitu v pozdní vulgární latině. Naproti tomu za hláskové zákony pokládá všechny pravidelné změny „slovních forem“ a domnívá se, že tyto změny předcházejí vždy před změnami fonologickými. Zužování pojmu fonologie na pouhý repertoár fonologických protikladů, které tu de Groot činí, a zneuznávání kombinací fonémů jako části fonologie není jistě odůvodněno. Je jasné, že se řadění fonémů řídí rovněž určitými zákony, které nepatří do „parole“, a že musíme tedy mluviti nejen o repertoáru fonémů a fonologických protikladů, nýbrž i o repertoáru fonématických kombinací. Změnu Venesis > Veneris musíme chápat jako neutralisaci fonologického protikladu s : r v jisté posici mezisamohláskové, neboť se jí vyřazuje jeden z členů protikladu s : r v onom postavení. Podobně na př. staročeská přehláska a>ě je fonologickou mutací, ačkoli se jí nerozhojňuje inventář staročeských fonémů; je to opět neutralisace protikladu a : ě, k níž dochází v jistých postaveních (na konci slova po měkkých souhláskách a uprostřed slova po měkkých souhláskách, následuje-li v další slabice měkká samohláska) a která se realisuje samohláskou ě. I tyto mutace, které lze nazvat mutacemi fonématické vazby na rozdíl od mutací fonématického inventáře jazykového systému, se dějí skokem.[6]

Jazykový systém se skládá z několika velkých dílčích systémů, které se prolínají a kooperují hladce bez přesahování a tření. Je to systém fonologický, morfologický a syntaktický. Ačkoli jsou autonomní, neměl by jeden bez druhého smysl. Lze říci, že fonémy (po případě kombinace fonémů) jsou potenciální slova a slova potenciální věty, nebo spíše to, že morfologické protiklady (jako na př. protiklad singulár : plurál) se realisují vazbou (kombinací) fonémat, syntaktické opět vazbou slov jako příslušníků plánu morfologického. Přes toto funkční prolínání je systém protikladů [63]syntaktických (jako protiklad podmět : přísudek) sám o sobě nezávislý na systému protikladů morfologických a tento opět na systému protikladů fonologických. Žádnou změnou fonologickou (ani syntaktickou) nelze vyložiti na př. zánik pádů v bulharštině, zánik duálu nebo aoristů a imperfekt v češtině, zánik konjunktivů v severštině, splynutí dativu s akusativem v angličtině nebo naopak vznik nového složeného perfekta v jazycích slovanských atd. Na co mají fonologické zákony (jež v historické perspektivě jsou mutacemi) vliv, je pouze realisace morfologických protikladů; ta je však něco jiného než ony protiklady samy. Ohrozí-li fonologická mutace některou realisaci morfologického protikladu a nevystačí-li jazyk s komplementárností svých prostředků (t. j. s jejich schopností podporovati se, při čemž jeden z nich může odpadnouti, aniž to ohrozí akci), najde si analogie jiný prostředek pro jeho realisaci. Mnohdy souvisí zánik realisace morfologického protikladu s její homonymností.[7] Autonomnost dílčích systémů jazyka vykládá také jev, na který jsem dříve poukázal; nedostatek dokladů toho, že by mutace fonémů, kombinací fonémů a fonologických protikladů byly působeny přímo morfologickou analogií. Dva příklady připomenou moje staré pozorování. Jsou-li v češtině vedle sebe tvary téhož slova s variantou η i n fonému n (srov. sklenka, -y, -u atd.: sklenek, sklence), očekávali bychom vyrovnání obou variant analogickou cestou (kterou je na př. vyrovnáváno střídání s : z v tvaru prozeb podle prozba); ale analogie tu nemůže zasáhnout, ježto n i η jsou varianty téhož fonému a její zásah by znamenal jejich fonologisování. Druhým dokladem je známý jev, že v češtině a jiných jazycích (na př. v holandštině) nikdy nedochází k odstranění neutralisace znělosti párových souhlásek na konci slov analogií podle flektovaných tvarů. Nechceme-li nedostatek analogického vyrovnávání v těchto a jiných případech vykládati „náhodou“, uzavíráme, že analogie jako morfologický činitel nezasahuje do inventáře fonologických prostředků jazykových, nýbrž jen hospodaří s celými významovými úseky slova (s morfémy), vytvořenými pomocí fonologického inventáře.[8] Podobně lze tvrditi, že ani existence vztahů syntaktických nemůže býti ohrožena ani změnami morfologických protikladů a jejich kombinací ani ovšem jejich realisacemi. Autonomnost těchto tří oblastí připouští, abychom i při historickém zkoumání pojednávali o každé z nich zvlášť.

Zjištěním strukturálních změn mezi jednotlivými stadii jazykovými není úkol historického jazykozpytu ještě skončen. Je nutno též zjistiti cíl, který dává smysl funkčním změnám postupně působícím a který je řadí v jednotnou linii, tendenci. Bez předpokladu cíle a tendence by byly mutace isolovanými změnami prostými smyslu. Konstatujeme-li tudíž nějakou mutaci, musíme se tázati, co znamená pro celkový pohyb daného jazyka. Bude mi snad dovoleno, abych uvedl doklad z oboru mi blízkého, známý Vernerův zákon. S fonologického hlediska je tento zákon neutralisace znělosti tří spirant f, ϑ, χ po nepřízvučné samohlásce (po případě po nepřízvučné samohl. + souhlásce) a vytvoření varianty z fonému s v témže postavení. Nastupuje v době, kdy byl v germánštině ještě fonologický (pohyblivý) přízvuk, a [64]zaniká po ustálení, t. j. defonologisování přízvuku, takže musíme jeho zánik chápat jako náhradu za tuto defonologisaci. Jakou tendenci však sledoval při svém vzniku? Poznáváme ji, když pozorujeme, že další řada různých změn souhláskových, zasahujících hluboko i do historických údobí staré saštiny, staré angličtiny a severštiny, měla při své různosti jeden cíl: změniti korelační svaz typu p : f : v (který je doložen na př. i v nové řečtině) ve svaz typu p : b : f, to jest defonologisovat znělost spirant a fonologisovat znělost explosiv. Počátek tento tendence je Vernerův zákon. Byl to první krok na této cestě, poněvadž jím přestal fungovat protiklad znělosti spirant v jisté posici ve slově. Posunutí přízvuku zmařilo účinek tohoto kroku a mimo to přivalilo do cesty tendence ještě nový balvan, nový korelační pár spirant s : z, který bylo nutno odstranit. Stalo se tak změnou z v R(r), jíž korelace znělosti tohoto páru vzala za své. Tendence na rozdíl od jednotlivých mutací samých se neuplatňuje, jak vidíme, skoky, nýbrž postupně. Z počátku potřebuje jen málo místa a vstupuje opatrně v činnost, později však se upevňuje a podniká boj s jinými tendencemi, které ji kříží a oddalují od cíle, kterého nemusí vždy dosáhnouti. Cesty k cíli jsou tedy různé a jazyk stojí neustále před volbou mezi více možnostmi, jež anticipuje a z nichž si volí ty, které jsou spojeny s největší úsporou energie. Tendence dává skokům jistý řád, takže nepostupují naslepo a nepředělávají jazyk mechanicky díl za dílem. Jeví se spíše jako významové složky aktu ve hře, která není nikdy ukončena.

Mohly by býti proneseny pochyby o tom, zda všechny postupné mutace germánského systému souhláskového, které jsme uvedli, Vernerův zákon, změna z v r, změna znělých spirant v explosivy v jistých posicích, asimilace, ztráta znělosti spirant na konci slova, změna neznělých spirant ve znělém okolí ve znělé, zmizení h ve znělém okolí[9a] atd., z nichž mnohé se dály po rozpadu germánského společenství jazykového, lze skutečně shrnouti jako prostředky jedné tendence. Ale máme vykládat jako náhodu fakt, že všechny ony mutace pracují k stejnému výsledku? Vylučujeme-li náhodu, musíme uznati tendenci, která působí k jednomu cíli, která se rozvíjí a budí tendence speciální, z nichž každá uchovává a rozvinuje z tendence původní to, co není neslučitelné s její speciálností. Přítomnost těchto tendencí umožňuje vlastně rekonstruktivní jazykozpyt a neuznávat je znamenalo by podrývat jeho vědecké oprávnění. Mluvíme-li o tendencích, musíme dodati, že si je vždy myslíme v protikladu k tomu, co je konstantní. Tendence předpokládají konstanty a zjišťování konstant (v našem případě na př. neměnnost protiklady likvid a j.) je právě tak důležité jako zjišťování tendencí. Pojem absolutních změn je nám nedostupný, ježto myšlení vůbec je nám dáno jen ve vztazích.

 

Pozorování jazykového vývoje vede k poznání, že jazyk nemůže býti posuzován jen s hlediska logických, intelektuálních hodnot a vztahů. Aby byl jazykový systém jazykem, nutno jej prožívati. Jen v té míře, v které je prožíván, nabíjí se potřebnou expresivností a stávaje se součástí našich „já“ mění se v dynamický systém schopný plynulého vývoje v čase a prostoru. Prožívání jazykové můžeme si uvědomiti při osvojování si cizího jazyka. I když se s ním seznámíme sebelépe po stránce jeho intelektuálních vztahů, zůstane pro nás tak dlouho mechanickým, neměnným systémem, od něhož jsme oddáleni a na který nemůžeme působit, pokud nesroste aspoň [65]v jistém úseku s naším životem a pokud odchylky od něho necítíme jako chyby. Prožitím stává se složitý intelektuální nástroj jednoduchým organismem, který slouží potřebám svého vnitřního i vnějšího media, do něhož zapouští nesčetné kořínky tak jako strom do živné půdy. Bez prožívání by nefungoval jazyk ani jako systém hierarchicky uspořádaných znaků, odlišný od stroje, poněvadž by jeho složky neměly onu schopnost zesilovati a zastupovati se navzájem, jež umožňuje jeho dynamický pohyb v čase. Theorií prožívání (které je faktem individuálním i kolektivním) vysvětlují se zvlášť jasně některé stránky jazyka, které dosud unikaly našemu pochopení. Docházíme k poznání, že prožívání jazyka má při své rozloze nestejnou hloubku uprostřed a po okrajích; některé živly se cítí na periferii prožití, v odstupu od těch, které mají prožití hlubší a které tudíž tvoří vlastní proud jazykový, pociťovaný jako jednoduše fungující totalita. Tímto pojetím se vysvětluje jazykový problém cizostí (který nemůžeme řešiti jen s hlediska vnější provenience cizích rysů), neboť řez, který v jazyku probíhá v podobě křivky mezi cizostmi a necizostmi, je dán právě různou hloubkou jejich prožívání. Jak jinak bychom si vysvětlili na př. skutečnost, že f je v českém jazykovém vědomí cizím fonémem, ačkoli svými vlastnostmi je v potenciálně témže poměru k českému fonému v, jako je na př. foném p k fonému b? Jeho strukturální cizost, která se jeví v tom, že jeho znělostní protějšek v nepůsobí neutralisaci znělosti předcházejících párových souhlásek a řadí se tedy dosud mezi nepárové fonémy, odráží se od pozadí fonologických rysů domácích, ale toto pozadí samo je dáno hlubším stupněm prožívání. Bez této opory bychom nemohli dojíti ani k pojmu hierarchie cizostí, neboť různý jejich odstup od domácího pozadí není možno zachytiti rozdílem v počtu jejich odchylných vlastností. Bez prožívání jazyka nebylo by také možno si představiti, jak by mohl jeden jazykový systém působiti na druhý, jak by mohl nejen přijímati cizí rysy jako záměrné cizosti, nýbrž i považovati za žádoucí je asimilovat a napnout své složky k tomuto cíli. Stupněm prožívání obou jazykových systémů, které se setkávají ve vědomí mluvčích, je dána jakost vlivu, který vykonává jeden jazyk po stránce strukturální na jazyk druhý a který utvářel např. rumunštinu a maďarštinu ve styku s jazyky slovanskými, dolnofranské dialekty německé ve styku s francouzštinou a pod. Hlubším stupněm prožívání je dán i rozdíl mezi tradicionalismy spisovného jazyka (k nimž náleží na př. fonologický tradicionalismus é v českých tvarech kamének, dobré) a dynamickými tvary dialektů, které jim odpovídají (kamínek, dobrý). Různé stupně prožívání podmiňují také různý dynamický pohyb jazykové hladiny; zdá se, jako by tendence a skoky, které zjišťujeme ve fonologickém systému jazyka, byly připravovány v této koherentní vrstvě, která prolíná celý systém, činíc z něho skutečnou organickou jednotu. Odtud pochopíme také správnost poznatku, že fonologický rozbor daného jazyka může s plným zdarem — za podmínek jinak stejných — podniknouti jen ten jazykozpytec, jehož mateřskou a obcovací řečí je zkoumaný jazyk, neboť jen pomocí svého jazykového vědomí může vniknouti do nejjemnějších záhybů tendencí, které se uplatňují v systému a utvářejí jeho dějiny[9b]. Jazykozpytec, který se nemůže opříti o přímé [66]vědomí prožitého jazyka, je při jeho rozboru odkázán hlavně na evidenci kvant.

Systém logických vztahů jazyka a jeho prožívání jsou dva různé momenty, které jsou na sebe navzájem namířeny. Strukturální jazykozpyt zdůraznil v jazyku říši logických vztahů, forem a kategorií, bez kterých je nemyslitelná objektivní povaha jazyka. Musíme si však býti vědomi, že při tomto zkoumání byl zahrnut mlčky i druhý moment. Rozborem jazyka jako systému ryzích logických vztahů a hodnot nebyli bychom jazyku bez uznání momentu prožívání zcela právi, poněvadž sebe podrobnější analysí jazyka bychom dospěli jen ke zjištění skupin o různém počtu členů — tedy i skupin o jednom členu a skupin o nule členů —,[10] které jsou se systémem sourodé a tvoří jeho systémy dílčí. Vyňaty ze systému a správně zhodnoceny, řekli bychom očíslovány, mohly by být opět do systému vsazeny jako součástky do dokonalého stroje. Teprve pojem prožívání vysvětluje, jak se tento stroj stává dynamickým systémem a adekvátním prostředkem jazykového společenství, který známe a kterého se týkaly předcházející naše úvahy.[11] Prožívaná totalita jazyková nemůže sama o sobě existovat, ale nemůže bez ní existovat ani systém jeho ryzích logických vztahů. Odtud také nemožnost předzírati přesně budoucí stavy jazyka, neboť přesně předzírati budoucí jazykový celek by znamenalo tolik, jako jej mít již prožitý. Prožívání jazyka se děje v individuálním i v kolektivním vědomí a proto nemůže být směšováno se Saussureovým pojmem „parole“, individuálním aspektem aktualisované řeči. Náleží nejen k jazyku, nýbrž i k mluvení a jeho směr a intensita jsou určovány zkušenostmi a cíli individuálního i kolektivního života.[12] Ačkoli je vždy provázeno afektem, nesmí býti ztotožňováno ani s afektivní stránkou řeči, poněvadž můžeme prožívati i hodnoty ryze intelektuální.

 

Zahrnuje-li jazyk nutně prožívání, může býti položena otázka, zda je v pravidelné korespondenci s psychologií svých nositelů. Fenomenologie popírá takovýto přímý vztah, učíc v odklonu od směru Diltheyova a Wundtova, že význam (Bedeutung) je sice intendován psychickými akty, ale že se nikterak v nich nevyčerpává, nýbrž zůstává ve své objektivní oblasti. Je od nich odloučen směrem v konkretním celku, takže se s nimi nekryje, třebas nestojí proti nim jako cosi nesrovnatelně cizího, co by bylo reálně a jednoznačně od nich navždy odloučeno. Psychologie řeči a jazykozpyt jsou tudíž podle ní dvě různé vědy. — S hlediska jazykozpytu je možno říci, že jazyk formuje individuální myšlení mluvčích, kteří jej prožívají, v jistém směru odlišném od směru, kterým je formuje jazyk jiný. Tento zpětný vliv objektivního lidského výtvoru na „ducha“ samého není vyhrazen řeči, nýbrž vůbec každému duchovému produktu kolektiva vůbec, které neustále tvoří pod tlakem svých vlastních produktů. Formy řeči však neodpovídají formám nebo stupňům [67]„ducha“.[13] Je zajímavé, zjišťuje-li Bröndal ve své „Theorii předložek“ (Praepositionernes Theori, 1940), že anglický předložkový systém zdůrazňuje daleko více logické relace numerického rázu než francouzština, v jejímž předložkovém systému stojí v popředí logické relace ordinativní (geometrické) a uplatňuje se i větší tendence po abstraktnosti, ale stavěti tyto rysy v přímou korespondenci s psychologií obou národních celků je nepřesné a předčasné. Ale i tak řeč může obrážeti myšlenkové názory již dávno překonané, neboť její vývoj není ve stejném tempu s vývojem myšlení, jak správně podotkl Ch. Bally ve svém spise Le langage et la vie (2. vyd. 1935). Kdo by dnes shledával na př. přesnou korespondenci mezi rozdělením jmen na tři rody v češtině a psychologií českých mluvčích nebo činil závěry na psychologii Maďarů, kteří tuto mluvnickou kategorii v řeči nemají? Ostatně se ukazuje, že ani na primitivních stupních vývojových neodpovídají kulturní a názorové kategorie kategoriím jazykovým. U četných afrických kmenů jsou na př. všechny předměty rozděleny podle čtyř světových stran, ale jejich jazyky dělí jména podle kategorií zcela jiných. U jiných primitivních kmenů je opět velmi ostré společenské i názorové rozlišení mezi mužem a ženou, ale v jejich jazycích není po tomto rozlišení stopy.

Položíme si druhou otázku. Existuje nějaká obecná tendence, kterou sledují všechny jazyky? Víme, že všechny jazyky světa mají jisté zákony své výstavby společné — ve fonologické oblasti je to na př. zákon neslučitelnosti fonologické délky s fonologickým přízvukem nebo zákon o jistém minimu kontrastu mezi fonémy za sebou ve slově následujícími — a že vývoj jazyků se musí těmto obecným zákonům podrobiti. Na otázku samu nelze však odpověděti kladně. Rozumíme-li onou obecnou tendencí diferenciaci funkcí, lze ukázati na případy, v nichž k diferenciaci ve vývoji dochází, ale také na případy opačné, v nichž se vyvíjí větší homogennost z homogennosti menší. Ani vývoj k stále větší abstraktnosti nebo k stále větší konkretnosti nelze prokázat jako obecný zákon jazykového vývoje vůbec. Není možno se ani domnívat, že vývoj jazyků se děje v koloběhu, na př. že se isolující jazyky mění v agglutinační a ty opět ve flexivní, pak v isolující atd. Základní omyl tohoto názoru je, že vidíme v těchto typech tři postupná stadia rozvíjející se tendence, kdežto ve skutečnosti jsou to tři různoběžné směry jazykové techniky, přesněji řečeno realisace morfologických protikladů, které se mohou uplatňovati a také uplatňují v témže systému jazykovém. Jeden není fundován druhým. Je-li za obecnou tendenci jazykového vývoje považována snaha po jednoduchosti, lze ukázat nejen na případy vývoje, jehož výsledkem je jednoduchost (ztotožněná s analytickou stavbou v Jespersenově spise „Progress in Language“), nýbrž i na ty, v nichž vzniká složitost ještě větší. Ostatně posouzení jednoduchosti jazykové je velmi subjektivní: s našeho hlediska nelze na př. říci, že by čínština, která má velmi jednoduchou mluvnickou stavbu, byla zvlášť lehkým jazykem, poněvadž [68]je nám obtížný právě onen její analytický, kaleidoskopový ráz s velkým počtem homonym. Vše, co lze obecně říci o vývoji, je to, že se jazyk snaží být vždy adekvátním prostředkem sdělným a výrazovým pro své nositele, čili podle slov Bröndalových je svým vlastním optimem. Aby docílil adekvátnosti, uplatňuje jazyk mutace, jež sledují jistý cíl cestou nejmenšího odporu. I pro jazykový systém platí vis inertiae: hýbá tím, co může vyvinouti jen nejslabší odpor. Tak si vykládáme fakt, že se v jazykovém vývoji mění více (asémantický) plán fonologický, kdežto systém morfologických a systém syntaktických protikladů, které nelze tak snadno potlačit, je mnohem konstantnější. Doklad je v štěpení jazyka v dialekty: docházívá k němu nejdříve v oblasti fonologické na pevném společném pozadí protikladů morfologických a syntaktických.

Dotkněme se v závěru otázky imanence jazykového systému. Kdyby systém mohl existovati bez prožívání, byly by popudy k dynamice takového systému nutně mimo něj. Uznáváme-li však prožívání za objektivní podmínku jeho fungování jako lidské řeči, a to jak v jeho aspektu „langue“, tak i „parole“, je imanence systému zajištěna a otázka jeho samohybnosti ujasněna. Jazykový systém myšlený monisticky jako systém vztahů, a prožívání tohoto systému v kolektivním i individuálním vědomí mluvčích spolupůsobí ke společnému úkolu, ač jsou to živly navzájem nepříbuzné. Historický vývoj sémantických systémů je dán prolínáním obou dvou navzájem nepříbuzných složek.


[1] Kant formuloval zákon příčiny takto: „Vše, co se děje, předpokládá něco, z čeho podle nějakého pravidla následuje.“

[2] Název „mutace“ se po prvé objevuje v biologii, odkudž byl přejat do terminologie fonologické. Hugo de Vries označoval jím variace, které na rozdíl od pozvolných změn uznávaných Darwinem se dějí skokem.

[3] Pojem systému chyběl jazykové theorii Hermanna Paula. Zcela se ovšem bez něho obejíti nemohl, ale užil náhražky: průřezu vedeného mluvní činností nesčetných individuí, jež mu byly ve vzájemném působení na sebe vlastním předmětem jazykozpytu. Jaké kvality podmiňují vedení tohoto průřezu, Paul neudává. Jeho „Prinzipien der Sprachgeschichte“ přispěly tak k zesílení atomičnosti v jazykozpytu, ježto v době, která odmítala jazykovou filosofii a chtěla se zabývat jen „fakty“, byly jediným dílem, které sjednocovalo linguistiku jako jednotnou vědu. — Výsledků dosavadní historické mluvnice může strukturální jazykozpyt upotřebit jen částečně, poněvadž nemajíc v patrnosti celý systém všímala si časové posloupnosti isolovaných faktů. Totéž platí i vzhledem k dialektologickému zkoumání, které řadilo svůj materiál podle časové hloubky jazykových změn bez ohledu na to, v jakém vztahu jsou k nynějším dialektům jako jazykovým systémům.

[4] Otázku, zda duchové vědy vůbec připouštějí svou vlastní povahou zákonitost, si položil Rickert ve svém spise „Die Grenzen der naturwissenschaftlichen Begriffsbildung“ (2. vyd. 1913). V reakci proti monistickým tendencím 19. století (z nichž je zejména vytknouti Machovu nauku o počitcích jako společném základu věd duchových i přírodních, charakteristickou pro dobu impresionismu) a v rozporu s tendencí vnášeti přírodovědecké metody do věd duchových dospěl Rickert k popření možnosti zákonů v oblasti těchto věd vůbec. Starý kartesiánský dualismus tu vyvstal v celé své strohosti: duchové, historické vědy se svou individualisující metodou byly Rickertem postaveny v nesmiřitelný protiklad k zevšeobecňujícím přírodním vědám, postrádajícím teleologické historie. Tento protiklad ve strukturálním jazykozpytě neexistuje. Vycházíme ze zkušenosti a odkrývajíce strukturální systém jazykových jevů, vyžadujeme naprostou zákonitost jednotlivých případů.

[5] Uvědomíme-li si, že k historii jazyka dospíváme srovnáním příčných průřezů, tedy různých systémů jazykových, nemůžeme říci s J. M. Kořínkem (Mathesiův sborník, Časop. pro mod. filologii 28, 1942, str. 374), že „pro exaktní řešení otázky t. zv. jazykového vývoje není strukturální linguistika kompetentní“. Strukturalismus naopak dodává přesnosti a úplnosti i zkoumání minulé jazykové skutečnosti.

[6] Názor de Grootův o tom, co patří do „jazykového systému“, opírá se jako názor Bröndalův o pojetí Saussurovo v jeho „Cours de ling. gén.“ (str. 13). — Bröndal zahrnuje do pojmu fonologického systému jen repertoár fonologických protikladů, kdežto kombinování fonémů pokládá za záležitost jazykové „parole“ (srov. Morfologi og Syntax 1932 a referát v Čas. pro mod. fil. 21, 1935, 347). Také syntaxe je mu věcí „parole“ na rozdíl od morfologie, kterou řadí do „jazyka“. Stejně poměr syntaxe k morfologii pojímá A. H. Gardiner ve spise „The Theory of Speech and Language“ (1932); srov. o něm ref. V. Mathesia v Slově a slovesnosti 1, 1935, 42—46.

[7] Hymonymnost (mnohovýznamnost) je základní jev jazykový. Nepohodlná v jazyku je mnohovýznamnost jen tehdy, octne-li se jeden z významů slovního útvaru v protikladu s jiným významem „téhož“ slova na rovině téže sféry významové. V takovýchto případech je nutno užíti výrazů synonymních nebo odstraniti homonymnost slova tím, že oba jeho významy, které chceme klásti v protiklad, rozlišíme blíže slovními určeními (jako genitivem, adjektivem a pod.).

[8] Viz Slovo a slovesnost 2, 1936, 221—2; Časopis pro mod. fil. 24, 1938, 261n. a přednášku autorovu na Mezinár. sjezdu fonetickém v Gentu 1938.

[9a] Srov. Časopis pro mod. fil. 21, 1935, 44—52 a 154—162; 23, 1937, 385—8.

[9b] Při zkoumání starých jazykových stadií je proto nutno pro jeho vědecký zdar vhroužení se do všech písemných památek doby, nikoli jen mechanické shromažďování dokladů, které samy o sobě mají jen malou cenu. Jazykový systém kterékoli doby musí být proniknut jako celek jednoduše fungující. Takovýmto proniknutím jednotlivých stadií jazyka i rekonstrukce jeho stadií, nedoložených nebo málo doložených písemnými památkami, nabude větší pravdivosti.

[10] Skupiny o počtu nuly členů a skupiny jednočlenné viz v relační logice Bertranda Russella (Introduction to Mathematical Philosophy. 2. otisk 2. vyd. 1930). Russellově logice děkuje fonologie za mnoho podnětů i termínů.

[11] Bez předpokladu prožívání byl by takový logicky monistický systém jen abstraktním rámcem postrádajícím možnosti reálné existence. — Okolnost, že někteří badatelé (jako Bally, Mathesius) nezdůrazňují pojem jazykové zákonitosti, souvisí asi s tím, že pojímají jazyk spíše s hlediska jeho prožívání.

[12] Musíme si při této příležitosti uvědomit, že slova „individuum“ užíváme ve dvou různých významech. Individuem rozumíme především nejmenší skupinu kolektiva, s nímž je strukturálně spjato. Individualitou rozumíme však také totalitu, jež je jedinečná a neopakuje se. Skládáním individuí takto pojatých nedospějeme nikdy ke kolektivnosti, ježto vylučují protiklad celku a části, jsouce sama svým účelem.

[13] Flexe není příznakem superiornosti, agglutinace příznakem inferiornosti jazyka atd. Tvrzení jazykozpytce Byrnea, že „musí být synthesa myšlenková tam, kde je synthesa výrazová“ (On the Science of Language 1866), není správné. Byrne však postupuje ještě dále. Ježto psychické různosti se vysvětlují různostmi podnebí a půdy, na které národy žijí, uvádí různosti mezi jejich jazyky s rozdíly zeměpisnými. Je to stará myšlenka, která se objevuje na př. u Montesquieua, jenž zjišťuje závislost ústavy a zákonů jednotlivých národů na podnebí, v kterém žijí. N. Finck nejde tak daleko jako Byrne, ale i on spojuje typické vlastnosti jazyka s povahovými rysy jeho mluvčích.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 2-3, s. 57-68

Předchozí S. L. (= Stanislav Lyer): Literatura o fonologii a funkčním jazykozpytu

Následující Julius Heidenreich: O tvaru motivů