dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Wolfgang U. Dressler – Lavinia M. Barbaresi: Morphopragmatics. Diminutives and Intensifiers in Italian, German and Other Languages

Marek Nekula

[Recenze]

(pdf)

Wolfgang U. Dressler – Lavinia M. Barbaresi: Morphopragmatics. Diminutives and Intensifiers in Italian, German and Other Languages

Wolfgang U. Dressler – Lavinia M. Barbaresi: Morphopragmatics. Diminutives and Intensifiers in Italian, German, and Other Languages (Trends in Linguistics. Studies and Monographs, 76). Mouton de Gruyter, Berlin – New York 1994. 657 s.

 

Obecnější úvahy o pragmatice vycházející z pragmatiky filozofické se lingvistika snaží zpřesnit jednak detailními analýzami fenoménů, jakými jsou například zdvořilost (k ní srov. vyčerpávají bibliografii v Bachleitner-Held (1992), DuFon et al. (1994) aj.), jednak detailními analýzami užití výrazových prostředků, které vyvolává různé pragmatické efekty. Druhý pohled na pole pragmatiky volí také obsáhlá monografie W. U. Dresslera a L. M. Barbaresi.

Nejpodstatnější část monografie je věnována výkladům o deminutivech a pragmatických efektech spojených s jejich užíváním. Nepoměrně méně prostoru je věnováno intenzifikaci (augmentativy a intenzifikátory), spíše okrajově se monografie dotýká také italských a německých interfixů (Sprach-wechsel x Sprach-en-wechsel, rak. Rind-s-braten x něm. Rind-er-braten) a jejich role při koherenci textu a dále též německého excesivu (Es ist höchste Zeit x Es ist allerhöchste Zeit apod.). Autoři však nejen do detailu pojednávají o deminutivech, ale shrnují navíc obrovské množství literatury, která se dotýká pragmatiky jako takové. Morfopragmatiku tak autoři vidí v širším kontextu jazykové pragmatiky, jež se stala obecně uznávaným lingvistickým tématem také v souvislosti s pragmatickými konferencemi v Bologni (1986) a Antverpách (1987), pracemi autorů z okruhu Journal of Pragmatics, Philosophy and Linguistics apod.

V úvodních kapitolách autoři vymezují pragmatiku a její zakotvení v komunikaci. Vnější atributy mluvní (komunikační) situace přitom popisují v termínech divadla, což je pozice blízká u nás Ivanovi Osolsobě (1974). Vztahy mezi subjekty komunikace charakterizují s ohledem na kooperativnost, ve smyslu griceovském i s odkazem na Ehlichovy (komplexní) vzorce jednání. Ke Griceovi se autoři vracejí i ve výkladu o implikaturách, které jsou interpretovány jako inference sémantického významu a kontextové evidence. Tyto inference mají pro výklad Dresslera a Barbaresi zvláštní význam. Autoři se totiž domnívají, že na jejich pozadí lze postihnout tzv. pragmatické strategie, tj. strategické užití některých (morfopragmaticky aktivních) morfologických pravidel užívaných s cílem docílit jisté pragmatické efekty. Stranou přirozeně nezůstávají ani výklady o teorii mluvních aktů, už proto, že pragmaticky aktivní morfologické prostředky se uplatňují právě na úrovni mluvních aktů (zapojených do sekvencí mluvních aktů). Dressler a Barbaresi jsou také přesvědčeni o možnosti systematického popisu strategického utváření pragmatických významů v určitých typech kotextu (prototypických mluvních situacích), které doplňují/zpřesňují rámec jednání daný ilokuční silou mluvního aktu. Funkce výpovědi v komunikaci nelze přirozeně redukovat na jejich ilokuční potenciál.

[56]Využití jazykových prostředků v jazykovém jednání nebo např. při konstituování sociálních rolí apod. vysvětlují Dressler a Barbaresi v úvodních kapitolách v souvislosti s deixí. Zatímco kohezivně užité indexikální výrazy přisuzují gramatice, exoforicky orientované indexy zahrnují do pragmatiky. V druhém případě může jít např. o sociální deixi, která hraje významnou roli při zdvořilosti (ty x vy) i při vymezení vlastní sociální role identifikací s určitou skupinou nebo distancí od ní (my x oni). V kontextu výkladu užití přirozených jazykových prostředků, zde především deminutiv, v různých pragmatických (též zdvořilostních) strategiích je přínosný popis japonského systému osobních zájmen, který zahrnuje také honorifika a rodově, věkově i situačně (tedy pragmaticky) vázané formy. Na tyto prostředky se v poslední době zaměřují též kontrastivně založené studie ke zdvořilosti; srov. Watts (1992) aj.

V části věnované deminutivům (a augmentativům) přistupují autoři nejprve k formálnímu popisu systému deminutiv v italštině, němčině (který zahrnuje i deminutiva užívaná výhradně ve „vídeňštině“) a angličtině s přihlédnutím k některým dalším jazykům včetně češtiny. Rozlišují přitom tzv. analytickou a syntetickou deminuci a detailně popisují oba tyto typy také s ohledem na augmentativa a v kontrastu s nimi, přičemž se vyrovnávají s klasickými pracemi k tomuto tématu. O typologický popis deminuce v jednotlivých jazycích se pokouší celá řada kontrastivních příspěvků: Koeckeová (1994), Würstleová (1992) apod. Pro srovnávané jazyky však tyto práce – v lepším případě statistickými metodami – vyhodnocují preference pro analytické nebo syntetické formy deminuce a jejich varianty. Dressler a Barbaresi však právem poukazují na meze pouze typologického přístupu k tomuto problému. Typologie totiž nevysvětlí, proč je deminuce častější v italštině než v němčině a ve „vídeňštině“ častější než v ostatních regionálně vázaných variantách němčiny. Zde je třeba obohatit typologii o pohled sociolingvistický. Italština se ukazuje v jistém smyslu jako „více otevřená“: deminutiva se objevují běžně i na otevřených pohlednicích a jejich užití nevyžaduje takový stupeň důvěrnosti mluvčích jako v němčině. Autoři nicméně odmítají tradiční klišé, která např. velkou frekvenci deminutiv ve slovanských jazycích vysvětlují větší srdečností a emotivností Slovanů ve srovnání s Anglosasy a Germány; tato vysvětlení, založená na „Volksgeistu“, zpochybňuje třeba i skutečnost, že deminuce je velmi frekventovaná také v holandštině apod.

Autoři se ve svých výkladech samozřejmě zmiňují také o „lexikalizovaných deminutivech a idiomech“ typu kartáček (na zuby), kolíček (na prádlo), ramínko (na šaty), (toaletní) zrcátko, chodit za někým jako ocásek, spát jako andílek/andělíček apod., ale hlavní pozornost věnují pragmaticky aktivní deminuci, pragmatickým efektům docilovaným mj. deminutivy. Tyto efekty přesvědčivě vysvětlují odkazem na Bühlerovu teorii znaku. Opouštějí tak slovotvorný rámec interpretace deminutiv jako emocionálně příznakových jednotek a jejich pragmatický význam chápou jako součást a výsledek celého mluvního aktu; jejich výkladový rámec je tedy sémantický. Ukazují, že deminutivum ve výpovědi typu Podej mi tu skleničku může ve smyslu bühlerovském plnit funkci odrazovou (jde-li skutečně o malou sklenici), ale také apelovou (jde-li o normální sklenici a deminutivum je součástí minimalizační strategie mluvčího, kterou minimalizuje svůj nárok vůči adresátovi). Dressler a Barbaresi pak tento interpretační rámec funkcí deminutiv shledávají [57]aplikovatelný i na deixi, gramatické kategorie aj.; srov. např. obdobnou perspektivu při interpretaci vidu u Hentschelové (1991) apod. Pragmatické efekty spojené s deminutivy se tedy nechápou jako jev tzv. metamorfologie nebo expresivní či periferní morfologie, protože tyto efekty se mohou objevit v kterékoli oblasti morfologie a jazyka vůbec. (Pojem metaroviny, přesněji roviny pragmatických pravidel, která doplňuje rovinu pravidel systémových, nemá v tomto výkladu místo. Tady se autoři rozcházejí např. s Givónem (1989), který ve svém pojetí pragmatiky vychází z předpokladu, že pragmaticky aktivní jsou systémové(á) prostředky (pravidla) právě tímto způsobem.)

Od celé řady nově vzniklých kontrastivně zaměřených prací k deminutivům se recenzovaná monografie liší tím, že nehledá výrazové ekvivalenty, ale že se – vycházejíc především z italštiny (a němčiny) – pokouší najít vhodné tertium comparationis, tj. prototypické mluvní situace, v nichž mluvčí užívá deminutiv jako součást určité pragmatické strategie. Teprve pak si autoři kladou otázku, jak mluvčí takové prototypické situace řeší jazykově a jak lze tyto pragmatické strategie jazykově ztvárnit v jiných jazycích.

Souhru prototypických mluvních situací a pragmatických strategií při užití deminutiv si lze přiblížit takto: Deminutiv se užívá např. při „oslovení dětí dospělými“ (tj. prototypická mluvní situace). Pokud jde o formy Klárinko místo Kláro, chlapečku místo chlapče apod., lze obecně říci, že se jich užívá „depreciačně“ (pragmatická strategie). Základní situace má však několik podtypů. Jedním z nich je oslovení dětí známou (blízkou) osobou. Tam má mluvčí k adresátovi (a adresát k mluvčímu) předem pozitivní vztah (důvěrnosti). Depreciace je proto vnímána pozitivně jako výraz důvěrnosti, solidarizace mluvčího s adresátem v aktuální situaci, potvrzení dosavadního statu quo apod. Důvěrnost je totiž nepřímo úměrná zdvořilosti a depreciace je zde na místě. V jiném případě, kde je dítě osloveno neznámým dospělým chlapečku, holčičko apod., může mluvčí v aktuální situaci konstruovat pozitivní vazbu k adresátovi také jinými prostředky: např. „sladkou“ barvou hlasu, přiměřeným přiblížením (např. podřepnutím) samotného mluvčího k dítěti (adresátovi), kterým dospělý současně depreciuje také sebe. Takto se mluvčí může vyhnout případnému negativnímu efektu depreciace.

Obdobně se deminutiv užívá i v „komunikaci mezi mužem a ženou” a „ženou a mužem“ (prototypická mluvní situace), kdy se forem miláčku, zlatíčko, drahoušku, holčičko apod. užívá opět „depreciačně“. S pozitivními efekty (prohlubováním nebo potvrzováním solidarizace, důvěrnosti apod.) lze počítat tam, kde je mezi partnery (předem daný nebo jinými prostředky konstruovaný) důvěrný vztah, který dovoluje i užití (deminutivy „otupených“) dysfemismů (ty můj blbcu, kozlíku, bejčku apod.). Tam, kde takové předpoklady chybí, se oslovení deminutivem vnímá jako prostá depreciace bez solidarizačního efektu a je hodnoceno značně negativně, zvláště při oslovení ženy mužem.

Není však pravda, že by se způsob oslovení s naznačenými negativními efekty omezoval pouze na oslovení ženy mužem, jak tvrdí Schneiderová – Schneider (1991), kteří v něm vidí projev mužského šovinismu (sexismu). Toto tvrzení je slepé k strategickému užití deminutiv ve výpovědích, jimiž se ženy obracejí na muže (Tak co to bude, chlapečku; v českých filmech a v českém dabingu západních detektivek se objevují v replikách, jimiž se emancipované ženy a prostitutky obracejí na muže), [58]ženy na ženy (to ti byl, holčičko, mužskej), muži na muže např. při hádce (zmizni, chlapečku). Zde jsou ovšem deminutiva, užitá v osloveních a depreciující partnera, (alespoň/také verbálním) výrazem převahy nad adresátem, popř. způsobem, jak ho (alespoň/také verbálně) ponížit (např. při hádce). Tedy opakem toho, co o nich říká Wierzbiczká, podle níž je užívání deminutiv součástí negativní zdvořilostní strategie: „vyhýbání se konfliktu“ (viz zde též „hodnocení“; tam je také zřetelně vidět, že je zásadní rozdíl v tom, je-li deminutiv užito v oslovení nebo v pojmenování předmětu řeči neidentického s adresátem apod.).

Při popisu užití deminutiv tedy autoři vycházejí z rozdílných mluvních situací (komunikace mezi milenci, komunikace (blízkých) příbuzných s dětmi, dospělých s dětmi, (příbuzných) dospělých o dětech, lidí s domácími zvířaty, lidí o (vlastních) domácích zvířatech apod.), v jejichž rámci si všímají uplatnění deminutiv v různých mluvních aktech, jejichž podobu a účinek vedle deminutiv ovlivňují také další faktory (kreativita, emoce, sympatie/antipatie, důvěrnost apod.). Příslušná mluvní situace určuje také volbu vhodného deminutivního sufixu. Zatímco například vůči dítěti (a zvířatům) lze užít forem Nein, du Kerl-i!, vůči dospělému se užije spíše Nein, du Kerl du!, nebo ironicky Nein, du Kerl-chen! Obdobných sufixů se užívá i v komunikaci s domácími zvířaty, opět v různých typech mluvních aktů. Rozdíl je především v užitém lexiku: Hauf-i/Hauf-erl/Häuf-erl, Lack-i/Lack-erl, Hund-i, Weib-i, Fleisch-i apod. Na komunikaci s (domácím) zvířetem nebo s dítětem, pro něž je deminuce první slovotvornou operací, kterou zvládá, jsou omezeny např. německý deminutivní sufix -i a vídeňský sufix -erl, které se uplatňují nejen u substantiv, ale také u sloves a predikativ, a to v různých typech mluvních aktů: Is-erl doch gut-i gut-i. – Was hat-erl das Butz-i hier? Da sitz-i. – Jetzt trink dein Wass-erl/Wass-i. (Se slovesy a jinými slovními druhy se ovšem pojí i jiné deminutivní sufixy: Was macht-chen das Kind-chen denn-chen?) Dalo by se shrnout, že deminutiva se vážou na lexikální základy, jejichž referenty jsou pragmaticky v ohnisku pozornosti mluvčího, a proto se preferuje vázání deminutivních sufixů na syntaktickou hlavu fráze; to je důvod, proč se deminutivní sufixy nepřipojují např. ke spojkám. (Na rozdíl od Greuleho (1983/1984) se v recenzované monografii nezpřesňuje vztah deminutiv k jiným substantivům na -i; vedle hypokoristik, křestních jmen a regionálně vázaných deminutiv končí na -i také substantiva onomatopoická, zkratková, přejatá, označení zboží apod. Greule ve svém příspěvku vidí „sílící produktivitu“ tohoto sufixu v rostoucím vlivu angličtiny; to ovšem platí pro přejímky a označení zboží, nikoli pro regionálně a jinak zakotvená označení a stěží pro užití sufixu -i se slovesy, adverbii apod.)

S ohledem na český materiál by se výčet prototypických mluvních situací mohl snadno rozšířit. Minimálně o užití deminutiv v gastronomických zařízeních a ve specializovaných prodejnách s potravinami (pekárny, obchody s masem a uzeninami, lahůdky), kde deminutiva mohou být součástí minimalizační (pragmatické) strategie nebo – spolu s jinými prostředky – prostředkem solidarizačním, překlenujícím distanci mezi účastníky komunikace a motivujícím ke kooperaci v aktuální komunikační situaci i v budoucnu. Poměrně různorodé jsou i mluvní akty, v nichž se deminutiva objevují: Tak copak to bude, mám tady pěknou kotletku .. nebo čerstvý jatýrka; Ták, gulášek pro pána a řízeček bude? .. pro mladou paní, prosím pěkně; Tady je to pivečko; Tady jsou ty rohlíčky, mladá paní; Minutku, hned jsem [59]u vás; Ještě nějaké přáníčko?; Tak to by byly dvě pivečka, jedna polívečka, jeden gulášek a dvě houstičky, jeden řízeček … Role deminutiv v těchto příkladech by Brownová a Levinson (1988) nejspíš interpretovali jako „okrašlovací“ a nejspíš by ji chápali jako pozitivní zdvořilost. Dressler a Barbaresi v této souvislosti mluví o (re-)elaboraci vzájemného (komunikačního) vztahu, k němuž užití deminutiv jistě přispívá. (Užití deminutiv v minimalizačních strategiích v češtině, jejichž efekty jsou často dosti různorodé, ukazuje na nutnost zavést vedle kritéria formálnosti, důvěrnosti, známosti také další kritéria přesněji vymezující užití deminutiv: věk mluvčích a sociální status jejich i instituce, v níž se komunikace uskutečňuje, apod. S nimi Dressler a Barbaresi nepracují.)

Užitečnost vymezení mluvních situací se ukazuje na tom, že jakmile je deminutivní sufix užit, i ve stejném mluvním aktu a u téhož výrazu, mimo danou mluvní situaci, mění se také funkce výpovědi a role sufixu v ní: zatímco užití „něžných slůvek“ mezi milenci je „neutrální“, popř. (re-)elaboruje důvěrný vztah (Jsem doma, miláčku), užita ve výpovědi o milencích mohou signalizovat ironii (Přišla tam s tím svým miláčkem apod.).

S ohledem na užití v různých typech mluvních aktů pak deminutiva nabývají různé funkce. V žádostech se chápou jako „downtoners“, které minimalizují nárok vznášený na adresáta: Počkej na mě hodinku atd. Minimalizace deminutivy má odlišné funkce podle prototypické mluvní situace, v níž jsou užita, i v závislosti na dalších proměnných (viz výše); podle autorů se němčina nebojí nepřitlumených žádostí (autoři pomíjejí obdobnou funkci modifikačních částic typu mal aj.). Zajímavý je postřeh, že deminutivum se v sérii žádostí objevuje na konci této série: Dammi una mela! Dammi un’altramela! Ancora una melina! Dodejme, že obdobně ekonomicky zachází němčina s modifikačními částicemi, které se zpravidla objevují jen na začátku, popř. na konci dialogu, tematického bloku, sekvence apod. Při hodnocení, které autoři řadí mezi asertiva, deminutiva mohou minimalizovat třecí plochy mezi mluvčími, snižovat míru odpovědnosti mluvčího za pravdivost obsahu výpovědi apod.: Já to chápu trošinku jinak; Tady se vloudila chybička; Můžete si zavolat toho pejska apod. Ve větách se zvolací intonací (To je muzička! To je pěkná sumička! apod.) je hodnocení silně emocionální. V deklarativních mluvních aktech se deminutiva v němčině neobjevují, v italštině jen minimálně. Důvodem je jejich formulkovitost, která se narušuje snad jen při ironii nebo při jejich parodizaci. V rámci expresiv se uvádějí příklady s deminutivy v „omluvách“, „poděkováních“, „gratulacích“, „kondolencích“, ale také „přivítáních“ a „pozdravech“: Tag-chen, Hallo-chen, vídeň. Hallo-tscherl, švýc. Tschau-li, bav. Grüß-i aj.; srov. též č. zdravíčko (při „pozdravu“ od zdravit), nazdárek; čeština tu ovšem využívá jiných výrazových prostředků, např. enklitických partikulí ahoj-ky, dloužení ááhóój aj. Autoři si všímají i komisiv a dalších typů mluvních aktů, přičemž rozšiřují Searlovo (1979) základní rozdělení typů mluvních aktů.

Obecně lze říci, že ve výpovědích s pragmaticky aktivními deminutivy dochází k eufemizaci obsahu nebo oslabení funkce výpovědi, dle kontextu se pak výpovědi chápou též jako ironie, sarkasmus apod.

Materiálově vycházeli autoři ze slovníků, hlásí se však také k lingvistické intuici pro své rodné jazyky. Objektivitu chtějí zaručit kombinací vlastní jazykové intuice a dodatečného otestování příkladů jinými rodilými mluvčími, ať u svých rodných [60]jazyků nebo u jazyků, jejichž rodilými mluvčími nejsou. Naopak nepřeceňují materiál získaný z interview, kde je ve hře příliš mnoho proměnných. Upozorňují na zkreslení, které přináší sběr materiálu v určitém regionu a který pak zástupně reprezentuje jazyk jako celek. Např. v Neapoli má společnost charakter Gemeinschaft a materiál zde sebraný není proto možno srovnávat např. s americkou angličtinou bez toho, že by se hledal srovnatelný společenský rámec; v Americe má totiž společnost obecně charakter Gesellschaft.

Monografie jistě nevyčerpává otázku deminutiv ani po stránce slovotvorné, vyčerpávající není ani popis v jejich užití v určitých mluvních situacích. Avšak o naše vyčerpání monografie ani neusiluje. Místo toho přichází se starými, nově položenými otázkami a nabídkami odpovědí, které jsou metodologicky neobyčejně podnětné. To se týká zvláště pokusu načrtnout souhru prototypických mluvních situací a pragmatických strategií realizovaných jazykovými prostředky. Autoři tedy vykročili směrem, který se delší dobu tuší, jehož prozkoumání však lingvistika zatím zůstává mnoho dlužna.

 

LITERATURA

 

BACHLEITNER-HELD, G.: Verbale Höflichkeit. Habilitationsschrift, Salzburg 1992.

BROWN, P. – LEVINSON, S. C.: Politeness. Some Universals in Language Usage. Cambridge University Press, Cambridge – New York – New Rochelle – Melbourne – Sydney 1988.

DUFON, M. A. – KASPER, G. – TAKAHASHI, S. – YOSHINAGA, N.: Bibliography on linguistic politeness. Journal of Pragmatics, 21, 1994, s. 527–578.

GIVÓN, T.: Mind, Code and Context. Essays in Pragmatics. Lawrence Erlbaum Associates Publishers, London 1989.

GREULE, A.: ’Abi’, ’Krimi’, ’Sponti’. Substantive auf -i im heutigen Deutsch. Muttersprache, 94, 1983/1984, s. 207–217.

HENTSCHEL, E.: Aspect versus particle: contrasting German and Serbo-Croatian. Multilingua, 10, 1991, s. 139–149.

KOECKE, B.: Diminutive im polnisch-deutschen Übersetzungsvergleich: eine Studie zu Divergenzen und Konvergenzen im Gebrauch einer variierenden Bildung. Sagner, München 1994.

OSOLSOBĚ, I.: Divadlo, které mluví, zpívá, tančí. Supraphon, Praha 1974.

PARRET, H. – VERSCHUEREN, J.: (On) Searle on Conversation. John Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia 1992.

SEARLE, J. R.: A taxonomy of illocutionary acts. In: J. R. Searle, Expression and Meaning. Cambridge University Press, Cambridge – London – New York – Melbourne 1979, s. 1–29.

SCHNEIDER, I. – SCHNEIDER, K. P.: Ach Kindchen, davon verstehen Sie nichts! Über den sexistischen Gebrauch deutscher Diminutivformen. In: E. Fedlbusch – R. Pogarell – C. Weiß (Hrsg.), Neue Fragen der Linguistik. Akten des 25. Linguistentagung. Paderborn 1990, Bd. 2. Niemeyer Verlag, Tübingen 1991, s. 169–174.

WATTS, R. J. (ed.): Politeness in Language. Studies in Its History, Theory and Practice. Mouton de Gruyter, Berlin – New York 1992.

WÜRSTLE, R.: Überangebot und Defizit in der Wortbildung. Eine kontrastive Studie zur Diminutivbildung im Deutschen, Französischen und Englischen. Lang, Frankfurt/M. – Berlin – Bern – New York – Paris – Wien 1992.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 1, s. 55-60

Předchozí Olga Müllerová, Jana Hoffmannová: Čeština spisovná, hovorová, obecná … a hlavně mluvená (v současné komunikaci a v současném výzkumu)

Následující Ludmila Uhlířová: Luděk Hřebíček: Text Levels. Language Constructs, Constituents and the Menzerath-Altmann Law