Barbara Sandig (Hrsg.): EUROPHRAS 92. Tendenzen der Phraseologieforschung

František Čermák

[Recenze]

(pdf)

Barbara Sandig (Hrsg.): EUROPHRAS 92. Tendenzen der Phraseologieforschung

Barbara Sandig (Hrsg.): EUROPHRAS 92. Tendenzen der Phraseologieforschung. Universitätsverlag Dr. N. Brockmeyer, Bochum 1994. 686 s.

 

Sborník představuje 1. svazek nově založené řady Studien zur Phraseologie und Parömiologie a přináší 25 příspěvků od německých, rakouských, švýcarských, ruských, francouzských, maďarských, dánských, norských, slovenských a finských frazeologů v němčině z mezinárodního a interdisciplinárního kolokvia v červnu v Saarbrückenu; orientací jde však především o germanisty, popř. ugrofinisty a romanisty a zčásti též slavisty a jejich jazyky. Element anglosaský ani slovanský tu výrazněji zastoupen nebyl (včetně českého). Takto tento pokus představuje v Evropě jakýsi střední proud (se silným důrazem na němčinu) mezi bývalým a kdysi zde nejaktivnějším evropským Východem a Západem (srov. mezinárodní anglické symposium o idiomech v Leedsu na jaře 1994, zatím bez sborníku, a holandskou konferenci v Tilburgu v červnu 1992, se sborníkem Proceedings of Idioms (1992) a ještě z bývalého Československa Frazeológia vo vzdelávaní, vede a kultúre (1993) a známou polskou řadu Z problemów frazeologii polskiej i słowiańskiej (1994)).

Jak však upozorňuje editorka B. Sandigová, je tento svazek vlastně už šestým v daném frazeologickém usilování germanistů v této oblasti, což je úctyhodné (až však poslední tři svazky nesou společné označení Europhras s příslušným vročením): (1) J. Matešiċ (1983); (2) H. Burger – R. Zett (1987); (3) J. Korhonen (1987); (4) G. Gréciano (1989); (5) Ch. Palm (1991).

Editorka se sama v předmluvě ptá, co dnes předmětně patří do frazeologie a jak lze oblast členit, a dospívá k názoru, že dosud nelze vést ostré hranice mezi řadou přístupů, že mezi analyzované jednotky patří stejně tak stereotypní dialog a textové frazémy jako modelové tvoření některých typů kolokací. Hraje tu však roli stupeň idiomatičnosti stejně jako ustálenosti. Vedle tradičních oblastí se tu zdůrazňují i některé oblasti novější (jako sociolingvistika), popř. jejich části. K popisu významu frazému se navrhují různé modely: přístup prototypový s centrem a periférií, [69]souvztažnost sémantiky s pragmatikou či včlenění do sémantiky věty; ozývala se přitom i otázka motivovanosti komponentů, která hraje roli i při zkoumání rituálů, evaluace aj. Pestrostí vyniká i sledovaná šíře textů: od tematických aspektů, přes mluvní akty, typy komunikace nářeční, sociolektové, stylistické aj. po anekdotu, inzerát a přísloví. Více příspěvků klade výrazný akcent na kulturně specifické aspekty frazému jako součást významu a z toho plynoucí potíže při interkulturním rozumění (z čehož plyne mj. i potřeba důrazu na frazeodidaktiku jak u rodilého, tak cizího mluvčího). Z metod výzkumu se výrazně upřednostňují empirické přístupy, ale i psycholingvistické testy (zvláště co do znalosti, přijímání frazémů uživateli a jejich postojů), včetně metod překladových.

Obsahově lze příspěvky sborníku zařadit do čtyř až pěti okruhů. Největší skupinu představují příspěvky věnované otázkám překladu (včetně interkulturního) a kontrastivního studia frazeologie. W. Eismann (Národní stereotyp a jazykové klišé. Němci a Slované ve světle frazeologie a paremiologie) se pokouší vymezit pojem stereotypu (který je založený na rozšířeném předsudku, má generalizující a emocionální povahu a za cíl má přesvědčit mj. o nepřednostech jiného národa) a jemu odpovídajícího jazykového klišé zpravidla větné podoby, které však nemusí mít ustálenou povahu. Klišé dále třídí podle G. L. Permjakova a ilustruje blíže na polském a německém materiálu z období fašismu. Problém dorozumění, ba často i nedorozumění v interkulturní komunikaci vyplývá podle S. Günterové mj. z nestejných presupozic, kulturních východisek a z interpretace idiomatických formulí (Routineformeln) a frazémů. Na materiálu především konverzace německo-čínské v němčině ukazuje mj. na možná úskalí neadekvátní reakce dané doslovným překladem (např. na čínské Chi guo le ma?, dosl. „už jste jedl?“ nelze odpovídat „ne, ještě jsem nejedl“ ap., protože čínský výraz je prostým formálním pozdravem bez reference ke skutečnému jídlu) a na souvislost tohoto výraziva s jiným, zvl. příslovími. A.-L. Kjaer se zabývá paralelní analýzou nominálních stereotypů právnické němčiny a dánštiny a studuje možnosti jejich převodu, přestože oba rámce právnického pojmosloví nejsou stejné. Vedle stanovení rejstříku nominálních stereotypů oblasti dospívá k názoru, že ekvivalence může být mj. pouze jednosměrná, založená na funkci a existujících nominálních stereotypech.

V diskusi o obecných problémech spojených s překladem frazémů uvažuje W. Koller mj. o vlastnostech frazémů motivujících tyto problémy, o možnostech odvodit jejich řešení z obecné teorie frazeologie (proti řešení ad hoc); materiál mu skýtají různé překlady Ibsena do různých jazyků. S. Ettinger se zabývá otázkou frazeologických faux amis u německo-francouzských binomiálů a především vzhledem k pobuřujícím chybám praxe potřebou je lexikograficky zpracovat podobně jako v oblasti běžného lexikonu. Vedle dokumentace řady případů nabízí svou podrobně ilustrovanou čtyřčlennou typologii faux amis. Konečně E. Piirainenová se zabývá srovnáním frazeologie standardní horní a mluvené dolní (vestfálské) němčiny, z něhož jí vyplývá potřeba věnovat pozornost některým dosud zanedbávaným jevům (procesům unikalizace, tj. vzniku monokolokability, omezování argumentů a pronikání standardu do dialektu), které podle ní relativizují takové představy jako ustálenost a teorie univerzálií.

Druhou největší skupinu představují příspěvky věnované otázkám lexikografie a frazeologii v ní. C. Földes si všímá 16 tří i vícejazyčných slovníků, oblíbených [70]v SSSR v dobách, kdy ruština bývala pro menší jazyky jakýmsi „západním“ vzorem a oficiálním standardem. Liší se dost výrazně úrovní, často nízkou, i povahou: jde o popisy na škále od pouhých paralelních seznamů až ke snahám prezentovat úsek frazeologie v podobě alfabetických slovníků. Obecně se konstatuje jejich potřebnost i do budoucnosti, případně i v onomaziologickém uspořádání. G. Kempcke zdůrazňuje nutnost zařazovat do běžných německých výkladových slovníků i propoziční, větné frazémy (nazývané i různě jinak), kterých je v jazyku hodně a ve slovníku tradičně chybějí nebo nejsou adekvátně pojaty. Primárně důležitá je u nich komunikativní funkce a její popis. M. Heinz nabízí typologii obrazných rčení z lexikografického hlediska (ilustrovanou na příkladu Petit Robert) a zdůrazňuje při studiu výrazů s identickou strukturou nutnost vycházet z celostního významu. Problémy zde vyvstávají především v oblasti typu sémantické složitosti výrazů, vztahů k denotátu a metafoře a pragmatickým aspektům. D. Dobrovol’skij uvažuje, poněkud problematicky, o frazeologickém modelu světa a možnostech jeho zachycení v tezaurovém, ideografickém typu slovníku pro němčinu. Ten by měl být založen ne na principu podobném některému z již užitých, ale na sémantických prototypech uvnitř podle možnosti hierarchizovaných; sémantické vztahy by měl pokrývat známý soubor deskriptorů, vypůjčený od Mel’čuka a Žolkovského.

Do třetího většího tematického okruhu lze zařadit příspěvky z oblasti sémantiky a pragmatiky. Ch. Palmová se ve svých poznámkách zmiňuje o třech sémantických mechanismech vedoucích k polysémii frazémů: v důsledku toho, že dochází k sémantické interakci mezi denotativními a konotativními sémy v centru a periférii významu, lze mezi sémy polysémního frazému postulovat svazky sémantických relací a z nich vyvozovat i principy vývoje a vzniku těchto sémů. Její závěry jsou ilustrovány na bohatém materiálu. P. Kühn se zamýšlí nad otázkami pragmatické frazeologie, jejími důsledky pro frazeografii a frazeodidaktiku ve škole. Kritizuje praxi cvičebnic, v nichž se frazémy doplňují do nejasných kontextů, a to proto, že pragmatické frazémy (zvl. propoziční formule) nemají primárně význam, ale slouží k signalizaci určité pragmatické situace, která zde takto není jasná. Slovníky a v nich traktované frazémy by měly být obohaceny o tento pragmatický aspekt ve spojení s indikací pravidel užití a měly by respektovat polyfunkčnost včetně evaluativnosti.

I. Schellbachová-Koprová se zaměřuje na kletby a nadávkové formule ve finštině, běžné zvláště v jazyce mužů a žargonu mládeže, které mají povahu frazémů a nápadně se mění. Nemají pouze tradiční interjekční povahu spojenou s výraznou intonací, ale vzhledem ke své jazykové motivovanosti můžou signalizovat i začátek či konec věty, ba stát i jako větný člen a přijímat i různé sufixy, které mění jejich slovnědruhovou platnost. Autorka se ve svém bohatě dokumentovaném příspěvku dotýká i kontaktu finštiny se švédštinou.

B. Sandigová se zamýšlí nad frazémy různých struktur užívaných k evaluaci, hodnocení intenzity různého stupně v komunikaci, nad jejich hierarchizací a nad konceptualizací tohoto hodnocení. Autorka rozlišuje mezi výrazy, v nichž evaluativní úlohu zprostředkuje primárně některý komponent, základním situačním významem frazému („obrazem“) a jeho sekundárním („přeneseným“) významem a v tomto rámci analyzuje výrazy vyjadřující rámec, hledisko, měřítko, hodnotu, [71]důležitost ap.; zamýšlí se též nad otázkami hodnotových kritérií a různých aspektů evaluace.

Zbytek příspěvků patří už k menším okruhům; především sem patří příspěvky psycholingvistické. A. Häcki-Buhofer a H. Burger se zabývají otázkou hodnotícího pohledu uživatelů na frazémy (včetně ne/přijatelnosti, neutrálnosti aj.), čímž otevírají zároveň cestu k sociologickému vymezení skupin těchto uživatelů daných volbou užitých frazémů. Podrobněji rozebírají metodologii takového zjišťování znalostí a porovnávají první hypotézy vyplývající z předchozích výzkumů (zvl. P. Ďurča), jako jsou podmíněnost aktivním/pasívním slovníkem, stářím a zkušeností uživatelů, jejich vzděláním ap., s výsledky vlastního výzkumu 295 uživatelů, kteří se vyjadřovali k 63 německým frazémům. P. Ďurčo postuluje potřebu studovat slovo (jehož status ovšem není nesporný) jako konstituent frazému nejen lingvisticky, ale i psycholingvisticky. Demonstruje to výsledky experimentu založeného na doplňování vynechaných komponentů, kdy dotazovaní dokážou s takovým komponentem pracovat, pokud jsou si vědomi integrálního významu frazému, do něhož patří, a dovozuje otevřenost aspektů lingvistického poznání skrze vlastnosti sémantické.

Přísloví jsou věnovány příspěvky dva. W. Fleischer se zabývá vztahem heterogennosti frazémů a poměrně homogenního typu přísloví v systému a textu; zamýšlí se však překvapivě především nad možností pojímat přísloví jako specifický text v rámci určité literární tradice, čímž přísloví popírá jak jako nominativní jednotku (z jeho hlediska proto, že jde o propozici), tak obecněji jako součást jazykového systému, a tedy langue. S návrhem empirické klasifikační matice příslovečných variant o 29 třídách, kterou ilustrují na anglickém materiálu, přicházejí P. Grzybek, Ch. Chlosta a U. Roos. Určitou predeterminaci závěrů, o které se návrh opírá, představuje ovšem dělení zkoumaných přísloví uprostřed (dotazovaným se předkládá jen jejich polovina) stejně jako výrazná převaha formální stránky variant nad významovou.

Zbývající příspěvky ukazují pak už každý jiným směrem. V úvahách o tvorbě kolokací se obvykle hledívá primárně na jejich blízkost frazémům a místu ve slovníku; A. Rothkegelová je navíc zaměřuje i k jejich standardní tvorbě, resp. tvorbě textu a jejich roli v něm. Kolokací rozumí poměrně volně uzuální slovní spojení (podle Hausmannova hesla „učit se slovní zásobu znamená učit se kolokace“) a poukazuje na otevřenou bohatou diskusi, v níž nechybí ani koncepce Mel’čukova; její přístup opírající se mj. o referenční rámce, koherenci a textové role však naznačuje, poněkud paradoxně, že kolokace pojímá textově. B. Wotjak uvažuje o možnostech takového sřetězení, resp. začlenění a zvláštního užití frazémů v textové anekdotě, které je nápadné a kterým se vytváří textová pointa. U. Fix studuje kontrolu komunikace politickými formulemi (šablonami) a jejich funkci v oficiálním jazykovém úzu z doby NDR. Liší tři typy (komparativní formule, formule přijetí, formule vyjadřující stabilitu), jejichž společným jmenovatelem je inscenování a zavádění integrujících, stabilizujících a hodnotových aktů s rituální funkcí.

V parafrázi k označení radioaktivních oblastí mluví pod názvem „Pozor, frazeoaktivita!“ G. Gréciano o reakci frazémových konstituentů a obrazů na určité oblasti, situace úzu a o jejich pozitivním či negativním hodnocení; k vyústění těchto reakcí dochází v textovém tématu a funkci a odpovídající stylové hodnotě. [72]G. Wotjak se zabývá některými aspekty verbonominálních pojmenování neidiomatických, které chápe jako periferní frazémy; všímá si i jejich stereotypnosti. Konečně A. Sabban studuje proces ustalování tautologických vět typu Une femme est une femme (tedy X = X) ve francouzštině, a to nejen na syntakticko-lexikální úrovni, ale i úrovni pragmatické, které je možné jen díky panujícímu konsensu.

Jen výjimečně se od synchronie, ve sborníku dominantní, odchyluje ve svém příspěvku o historickému vývoji německých verbálních idiomů v 19. a 20. století včetně procesů jejich ustalování či ztráty Fin J. Korhonen.

Sborník, resp. celá tato řada podobně jako řada polská (viz výše), naznačuje stále trvalý, ba rostoucí zájem věnovaný oblasti idiomatiky a frazeologie, pro kterou je dnes sympaticky charakteristická plejáda přístupů, zrcadlená mj. tímto sborníkem. Ještě sympatičtější je však naznačená snaha, daná zaměřením Europhras 95 (Graz), o integraci lingvistů západních a východních.

 

LITERATURA

 

BASAJ, M. – RYTEL, D. (ed.): Z problemów frazeologii polskiej i slowiańskiej, VI. PAN, Warszawa 1994.

BURGER, H. – ZETT, R. (Hrsg.): Aktuelle Probleme der Phraseologie. Symposium 27.–29. 9. 1984 in Zürich. Bern 1987.

Frazeológia vo vzdelávaní, vede a kultúre. Phraseology in Education, Science and Culture. VŠP v Nitre, FHV, kat. slovenského jazyka, Nitra 1993.

GRÉCIANO, G. (ed.): EUROPHRAS 88. Phraseologie Contrastive. Actes du Colloque International Klingenthal – Strasbourg 12–16 mai 1988. Strasbourg 1989.

KORHONEN, J. (Hrsg.): Beiträge zur allgemeinen und germanistischen Phraseologieforschung. Internationales Symposium in Oulu 13.–15. Juni. Oulu 1987.

PALM, Ch. (Hrsg.): EUROPHRAS 90. Akten der internationalen Tagung zur germanistischen Phraseologieforschung Aske/Schweden 12.–15. Juni 1990. Uppsala 1991.

MATEŠIĊ, J. (Hrsg.): Phraseologie und ihre Aufgaben. Beiträge zum 1. Internationalen Phraseologie-Symposium. Heidelberg 1983.

Proceedings of Idioms. Vol. 1,2. Institute for Language Technology and AI. Tilburg 1992.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 1, s. 68-72

Předchozí Radoslava Brabcová: Akademický slovník cizích slov

Následující František Štícha: Zlata Kufnerová – Milena Poláčková – Jaromír Povejšil – Zdena Skoumalová – Vlasta Straková: Překládání a čeština