Zlata Kufnerová – Milena Poláčková – Jaromír Povejšil – Zdena Skoumalová – Vlasta Straková: Překládání a čeština

František Štícha

[Recenze]

(pdf)

Zlata Kufnerová – Milena Poláčková – Jaromír Povejšil – Zdena Skoumalová – Vlasta Straková: Překládání a čeština

Zlata Kufnerová – Milena Poláčková – Jaromír Povejšil – Zdena Skoumalová – Vlasta Straková: Překládání a čeština. H & H, Jinočany 1994. 260 s.

 

Nakladatelství H & H vydalo užitečnou publikaci z oboru překladatelské teorie a praxe, jejímiž editory a spoluautory jsou naši známí překladatelé (především z bulharštiny, srbocharvátštiny a němčiny) a lingvisté.

Jde o publikaci, která není ani pouhou monografií, ani sborníkem zcela samostatných, byť tematicky blízkých statí, ale něčím mezi tím či snad obojím zároveň: souborem krátkých (někdy i jen dvoustránkových), relativně samostatných, různými autory napsaných statí, které na sebe bezprostředně navazují a mají proto charakter kapitolek monotematické publikace.

Z obsahu samého ani z předmluvy autorů není bohužel zcela jasné, komu je příručka určena; autoři sice v předmluvě říkají, o co jim nešlo, neříkají však už dost [73]jasně, oč jim šlo. Tvrdí-li se, že předmětem zájmu publikace je nejen sám jev překladu, ale také čeština jako cílový jazyk, pak to ještě stále nic neříká o tom, komu jsou dané informace určeny, a navíc se zdá být toto tvrzení poněkud nadnesené, neboť o češtině z hlediska překládání a překladové literatury se tu zas tak mnoho nedozvídáme. Publikace se mi nejspíš jeví jako příručka pro širší kulturní veřejnost (učitele a studenty jazyků, literární kritiky, redaktory aj.), pro čtenáře, kteří vědí něco málo jak o lingvistice a podstatě jazyka, tak o překládání a jeho teorii i praxi, popřípadě i pro čtenáře-lingvisty, kteří dosud o teorii a praxi překládání mnoho nevědí. To neznamená, že v publikaci nenalezne některá poučení i zkušenější překladatel. Zejména však může dobře posloužit mnoha nově se zrodivším nakladatelstvím a nově se objevivším zástupům překladatelů nejrůznější literatury západoevropské provenience.

Je samozřejmé, že v publikaci podobného zaměření nelze prezentovat jen samé nové poznatky a originální myšlenky, avšak přece jen mám dojem, že mnoho cenných méně známých faktů a zkušeností autorů je zde místy zahlušeno informacemi až notoricky známými každému, kdo se již problematikou překladu někdy trochu zabýval. V informativní hodnotě jednotlivých kapitolek jsou značné rozdíly: jsou zde partie vyloženě úvodové, jiné naopak značně speciální (studie Z. Skoumalové „Kolik podob má český Havran“).

Kniha je rozvržena do sedmi oddílů a šestačtyřiceti drobnějších kapitol.

Oddíl první je nadepsán Překlad očima teorie a praxe. Autoři v něm upozorňují, že v novější době se teorie překladu zaměřuje především na jeho stránku komunikativní, sémiotickou, psychologickou a kulturně antropologickou. Ale na jiném místě se zároveň tvrdí, že „cílem veškerého překladatelského snažení tedy je, aby čtenář přeloženému textu porozuměl …“ I když porozuměním textu máme na mysli porozumění všem textovým souvislostem, jeho hodnotám estetickým i kulturním a šíře sociálním implikacím a aluzím, přece jen tu jde o neúnosně zjednodušující generalizační formulaci: porozumět – a to se všemi zmíněnými implikacemi – lze přece i textu s mnoha formálními vadami. Nelze-li citované tvrzení brát příliš doslova, není pak ovšem ani jasná jeho komunikativnost, totiž o čem nás má vlastně informovat. Čtenář by také jistě uvítal, kdyby v celé publikaci byl soustavněji – teoreticky i prakticky – poučen o tom, kdy nastávají „situace, kdy překladatel je nucen – v zájmu srozumitelnosti – dodávat, komentovat, modifikovat, zpřesňovat, domýšlet“ (s. 14). V této souvislosti je velmi zajímavé zjištění, o němž se zmiňují E. A. Nida a Ch. R. Taber (v knize The Theory and Practice of Translation. Leiden 1969; v bohatém soupisu literatury o překladu, jímž je recenzovaná publikace vybavena, tato kniha chybí), že každý dobrý překlad má tendenci být delší než originál. Z toho by však také vyplynulo, že ne každé zexplicitňování v dílech dobrých překladatelů je vskutku adekvátní. K této velmi zajímavé a zásadní otázce teorie překladu se však autoři nevyjadřují.

Autoři zde dále citují tvrzení K. Reissové, že moderní překlad se snaží respektovat v cizím jazyce slovo za slovem, konstrukci za konstrukcí, figuru za figurou, jak je to jen možné, že však vlastní problematika překladu nastává teprve tam, kde již respektování není možné. Zde bychom však namítli, že vlastní problematikou překladu je již samo rozhodování, co lze respektovat (přeložit „doslovně“) a co nikoli, a že toto rozhodování je třeba činit neustále, slovo od slova a větu od věty, [74]i když bývá ve standardních případech provedeno velmi rychle a bez váhání, a teprve v komplikovanějších situacích překladatel může (a měl by) váhat a zvažovat.

Zejména pro naši současnost je velmi důležité, že se autoři odhodlali konstatovat, že „mnohé hodnotící soudy o překladech v recenzích a v denním tisku bývají nekompetentní a povrchní“, neboť překlad, který se líbí čtenáři, nemusí být ještě překlad dobrý, odpovídající originálu. „Mezi recenzemi překladové literatury u nás bývá jen výjimečně zasvěcené, zevrubnější vyjádření k překladu, stanovisko … se většinou odbývá prázdnou a nezavazující frází o jeho čtivosti“ píší zde autoři.

Oddíl druhý je věnován otázkám překladové ekvivalence. Autoři zde vyzývají k důsledné racionální analýze textu a varují před překládáním založeným pouze na „prožití“. Upozorňují na velmi závažný a dosud nepříliš probádaný fakt, že různé jazyky využívají týchž systémových prostředků různou měrou, popřípadě v odlišných situacích, což vede k tzv. kvantitativním chybám v překladu. K tomu bych jen poznamenal, že pokud jde o tradičně známé gramatické jevy, jako jsou přechodníkové a jiné participiální konstrukce, poměr parataxe a hypotaxe aj., je situace o mnoho snadnější než tam, kde jsou lingvistické výzkumy teprve v plenkách (zejména v naší domácí situaci), např. v oblasti reference, kontrastivních výzkumů aktuálního členění a komunikativních funkcí (ilokuce) výpovědi aj. Tvrdí-li autoři, že není správné překládat dedikační meinem Vater jako Mému otci, protože „duchu češtiny odpovídá pouze Otci“, je to tvrzení svou obecností zarážející a pramení z dosti povrchní aplikace známého poznatku, že v češtině, která na rozdíl od němčiny či angličtiny většinou substantiva neužívá s tím či oním determinátorem (členem, zájmenem aj.), je posesivní můj daleko řidší než v němčině. Bylo by však možno nalézt případy, kdy např. za německé liebste dosadíme české má nejmilejší apod. Záleží tedy na řadě textových a obecně komunikativních okolností, zda v jednom či druhém jazyce užijeme toho či onoho determinátoru, anebo žádného z nich.

Ocenění zasluhuje, že si autoři všimli a upozornili na to, že i v němčině existuje tzv. souslednost časů (i když jev takto nenazývají), např.: Er glaubte, ich wußte nicht, was hier geschah = Myslel si, že nevím, co se tu děje. Tento jev dosud nezaregistrovala žádná z mně známých mluvnic němčiny.

Autoři si dále záslužně všímají některých rozdílů v explicitnosti a implicitnosti mezi ruštinou, češtinou a němčinou. Pokud jde o překlad nářečních útvarů, upozorňují, že v uměleckém překladu do češtiny se stále více jako ekvivalent cizího nářečí uplatňuje obecná čeština a slang.

V kapitolce o nich najdeme řadu cenných informací o různých překladatelských experimentech.

Třetí oddíl nese název Překlad a některé dílčí jazykové problémy. Dozvíme se tu, jak se jazyk originálu odráží v jazyce překladu, o problémech slovosledu, o úskalích frazeologie i o překládání termínů. S autorkou kapitoly o frazeologii ovšem nelze vždy plně souhlasit, např. když tvrdí, že se neříká ani mouše by neublížil, nýbrž že tu mluvíme o kuřeti, anebo že není správné říci lže jak zjednaný, neboť vždy říkáme pouze lže, jako když tiskne. Vždyť proč by překladatel nemohl svůj obrat poněkud pozměnit či vykonstruovat? Sami autoři na jiném místě hovoří o frazeologických neologismech, které „vznikají formálními i obsahovými úpravami ustálených spojení“ (s. 112). Navíc máme za to, že neublížit mouše se česky skutečně říká.

[75]Čtvrtý oddíl má název Některé otázky uměleckého překladu. V kapitole o textových a stylových konvencích v překladu se mj. poukazuje na „jisté zesílení expresivnosti v naší soudobé překladatelské praxi“, dále se zde probírá jazyková tvořivost, metafora, jazyková komika, některé otázky versologické a další jevy.

Oddíly pátý a šestý jsou věnovány překladu v souvislosti s kulturním kontextem a kulturním dědictvím. Řeší se tu otázky aluze, přeložitelnosti, jazykové etikety, vlastních jmen, kulturních hodnot, problém, jak překládat starší literární texty aj.

Poslední oddíl je nadepsán Některé zvláštní formy překladu a jeho využití a pojednává se v něm o překladatelských experimentech, překladových plagiátech a zevrubně se objasňuje problém tzv. podstročniku.

Kniha nenese výraznější stopy okolnosti, že byla zpracovávána ještě za dob socialismu, což je fakt sám o sobě hodný ocenění. Velmi cenný je rovněž bohatý soupis literatury. Knížku Překládání a čeština nelze než vřele doporučit k soustavnému i příležitostnému studiu především všem začínajícím překladatelům, nakladatelským pracovníkům a kontrastivním lingvistům: najdou v ní snad vše podstatné, s čím se teorie i praxe překladu setkává a co musí řešit.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 1, s. 72-75

Předchozí František Čermák: Barbara Sandig (Hrsg.): EUROPHRAS 92. Tendenzen der Phraseologieforschung

Následující Pavel Novák: Ladislav Nebeský šedesátiletý