Pavel Trost: Studie o jazycích a literatuře

Mirek Čejka

[Recenze]

(pdf)

Pavel Trost: Studie o jazycích a literatuře

Pavel Trost: Studie o jazycích a literatuře. TORST, Praha 1995. 520 s. Sestavil a cizojazyčné texty přeložil a doslov napsal Jaromír Povejšil. Soupis díla sestavil Emanuel Macek a Jaromír Povejšil.

 

Máme-li posuzovat výbor z díla významné osobnosti, leží před námi úkol dvojklaný. Posuzovatelský pohled se obrací k práci editora, pohled upřený na výchozí dílo může vést snad k jistým pozorováním a úvahám, vzhledem k dílu samému ovšem jen marginálním.

Jak germanista Jaromír Povejšil naložil se 488 bibliografickými položkami celoživotního díla Pavla Trosta, nelze hodnotit než velmi kladně. Bylo by marným a pošetilým počínáním vytýkat mu, že to či ono publikační číslo do výboru buď zařadil, nebo nezařadil. Vždyť každý čtenář by asi volil přinejmenším v detailech výběr jiný. Editor vybral z díla jednu jeho třetinu, zachovávaje podle našeho mínění velmi dobře proporci mezi jednotlivými oblastmi, jichž se Trost během svého vědeckého působení dotýkal. A rozpětí Trostovy duchovní domény je ohromující: od germanistiky, bohemistiky, slavistiky, baltistiky a indoevropeistiky k sémiotice, filosofii, teologii na jedné straně a k onomastice, sociolingvistice, psycholingvistice, literární vědě, historii a etnologii na straně druhé. Všude na výši doby, vždy koncizní, koncentrovaný a křišťálově jasný. V doméně humanitních věd lze bez nadsázky považovat Pavla Trosta za našeho posledního polyhistora. Zvolený chronologický princip uspořádání neusnadňuje příliš orientaci v této záplavě témat. Nepochybně většina čtenářů by spíše ocenila tematickou organizaci vybraných statí; jen menšina asi bude chtít sledovat, nač se Trost ve které době převážně zaměřoval a jak se přesunovalo těžiště jeho vědeckého zájmu. A přece i tento aspekt je v autorově díle nesmírně poučný, neboť prozrazuje bezděky mnohé z jeho vnitřní biografie. Jistě není bez hlubší vnitřní logiky, že v závěru svého života věnoval tolik pozornosti interpretaci literárního díla dvou zdánlivě tak odlišných autorů: Antona Pavloviče Čechova a Hanse Christiana Andersena. Trost sám mezi řádky prozrazuje, proč pro něho byli tito dva tvůrci tak bytostně důležití: našel v nich zřejmě zrcadlo svého postoje k světu. Proč Čechov? Na straně 292 (Čechovova humoreska Sboristka) Trost jakoby chladně komentuje: „Frustrovaná tužba lepšího života je, jak známo, stálé téma Čechovovo.“ A proč Andersen, to ještě výmluvněji dokládá toto místo (Princezna na hrášku, s. 370): „… jestliže senzibilita sama o sobě je elitární vlastnost, pak elitárnost triumfuje v oné přemíře senzibility, kterou projeví cizí a tak nevzhledná princezna … V Andersenově povídce se triumf senzibility nedestruuje, spíše se téma básníkovi nabízelo k sebezrcadlení. Kdo jiný má nejvyšší míru senzibility než básník nebo umělec? Proto je ten opravdu elitární. Princezna na hrášku stejně jako třeba ošklivé káčátko zrcadlí básníka H. Ch. Andersena.“ A Pavla Trosta nepochybně také. Že máme dnes k dispozici i tato místa, svědčí o citlivém výběru editorově.

Na sedmi stranách životopisné studie shrnuje Povejšil objektivním způsobem vše podstatné z Trostova života a podává stručný souhrn témat badatelovy vědecké činnosti a přehled uplatněných metodologických východisek v Trostově vědeckém díle [131]uplatněných. Pochopitelně na prvém místě se zdůrazňuje metoda pražského strukturalismu, jež byla v době jeho zrání na prudkém vzestupu. Trost vlastně celý život osciloval mezi třemi strukturalistickými centry – Brnem, Prahou a Vídní – a určitě byl jedním z nejvýznamnějších představitelů Pražského lingvistického kroužku, byť z vlastního rozhodnutí poněkud ve stínu. Životopisec zdůrazňuje přímý osobní vliv tří brněnských autorit na Pavla Trosta: Jakobsona, Havránka a Čyževského. Nelze ovšem přehlédnout ani mimořádně intenzívní působení pražských členů Kroužku Jana Mukařovského a Viléma Mathesia na jedné straně a jejich vídeňských protějšků Karla Bühlera a N. S. Trubeckého na straně druhé.

Je totiž na první pohled patrné, že třeba brilantní pojetí argotu a slangu jako neustálé bezprostřední destrukce obecné normy, s nímž s setkáváme v Trostových pracích z konce třicátých let, je přímým protějškem obecně estetických názorů Jana Mukařovského (a vzdáleněji Viktora Šklovského). V této souvislosti je třeba poznamenat, že Trostovy názory na stratifikaci národního jazyka a vymezení slangu a argotu v jeho rámci byly ke škodě české sociolingvistiky 50.–80. let odsunuty do pozadí a zřejmě často i pozapomenuty. Kdyby se tak nestalo, mohlo se předejít mnoha neplodným diskusím o těchto útvarech, jichž jsme byli svědky např. na plzeňských symposiích z let osmdesátých.

Vídeňské ohnisko poskytlo Trostovi silnou inspiraci především skrze psycholingvistické a obecně lingvistické názory Karla Bühlera. Bühlerova koncepce funkcí jazyka je pro našeho badatele aktuální od samého počátku jeho vědecké činnosti (od prací o jazykovém tabu) až do let osmdesátých, a to jak v jeho úvahách o filosofii jazyka, tak nezřídka i v bádáních sociolingvistických a při analýze literárního díla. Je však třeba si všimnout, že už v letech sedmdesátých Trost obohacuje svůj pohled na podstatu jazyka a znaku vůbec studiem prací Wittgensteinových a anglické filosofie všedního jazyka (Ordinary Language Philosophy). V tomto smyslu neustálého rozšiřování své filosofické a metodologické základny byl Trost vskutku neortodoxním strukturalistou Pražské školy. Ale takovým byl už od samých počátků. Můžeme totiž pozorovat již ve všech jeho rozsáhlejších raných pracích výraznou snahu překonávat implicitní tendenci mladého jazykovědného strukturalismu spatřovat v jazykové formě hlavní úběžník lingvistovy pozornosti; Trostův osobitý strukturální pohled na jazyk a literární dílo dovedl vždy vyvážit složku imanence a transcendence, a to už od prvních článků z let 30. až po poslední analýzy z let 80., což nebylo mnohým jeho současníkům v lingvistice a literární vědě vždy dáno. Mimořádnými ukázkami tohoto umění rovnováhy jsou například jeho rozbor Poláčkův román maloměstský z r. 1937 (opět s biografickým podtextem bystrozrakého hodnocení světa: „Lze odmítat aktualizaci banálních dějů, ale vždy je třeba lišit mezi banálností a aktualizací banálnosti“, s. 20) a studie Vliv císařské kanceláře Karlovy na slovesnou kulturu německou z r. 1939. V obou uvedených textech je uplatněn komplexní pohled na zkoumaný jev z mnoha zorných úhlů, v prvém případě na literární dílo jednoho autora, v druhém případě na jazyk jako kulturně historický fenomén zakotvený v čase a prostoru. U tehdy teprve třicetiletého autora bychom v nejlepším případě čekali synkretistický přístup, setkáváme se zde však kupodivu už se zralou vícerozměrnou syntézou přístupu lingvistického, literárněvědného, teologického i filosofického. Tím spíše to platí o všech dalších statích autorových.

[132]Posledně jmenovaná studie, jež byla připravena pro historicky významný sborník Co daly naše země Evropě a lidstvu (1939), jakož i o rok starší článek Český verš ve srovnání s německým (1938) předznamenávají celoživotní téma, jež prochází Trostovým dílem jako téměř osudové: soužití dvou etnik – českého a německého (s židovským) a jejich dvou jazyků a kultur, zejména literárních. Osudové bylo pro Trosta v nejednom smyslu. Byl zcela přirozeně česko-německým bilingvistou a zároveň účastníkem i proživatelem naší kultury české i česko-německo-židovské. Příslušná neveselá životopisná fakta autorova osudu lze vyčíst ve zmíněné biografické studii. O tom, jak nevyhnutelné a podstatné bylo toto téma pro jeho práci odbornou, svědčí statistika: ze 148 položek, jež vstoupily z celého díla do Povejšilova výboru, tvoří stati týkající se nějak českého jazyka 50 %, stati týkající se nějak německého jazyka 56,76 %, stati týkající se nějak českého i německého jazyka 67,57 %; k tomu přistupují stati o problematice české literatury (8,11 %), o problematice německé literatury (14,19 %), o problematice české i německé literatury zároveň (4,73 %). Trost neměl v tomto odborném směru v naší době nikoho sobě rovného co do znalosti česko-německých fakt, ale hlavně co do jasnosti a bezpředsudečnosti vidění. Pěkně o tom svědčí řada jeho drobných etymologických výkladů, v nichž zcela věcně ukazuje především vliv německého jazyka na český v rámci specifických společenských a kulturněhistorických podmínek česko-německého soužití ve středověku i novověku. K těmto výkladům jej většinou stimulovaly pozdně romantické názory některých lingvistů, kteří dávali slovanskému, popřípadě českému výkladu o původu slova přednost před jiným i za cenu jeho menší pravděpodobnosti nebo nesprávnosti. Velkou příležitost k takovým střízlivým etymologickým korekturám dal Trostovi zejména Machkův Etymologický slovník jazyka českého a slovenského (1957) a Etymologický slovník jazyka českého (1968); jen v Povejšilově výboru se k Machkovým názorům vyslovuje Trost dvanáctkrát.

Výbor obsahuje nesmírně cennou, protože pravděpodobně úplnou bibliografii Pavla Trosta (sestavili Emanuel Macek a Jaromír Povejšil), dále přehled Trostovy činnosti redakční, soupis jeho šifer a soupis excerpovaných časopisů, sborníků a jiných knih (který budí úctu svým rozsahem), jakož i rejstřík spolupracovníků Pavla Trosta spolupodepsaných na kolektivních pracích, a konečně rejstříky předmětový osobní a předmětový věcný. Považujeme za velmi nešťastné, neobvyklé a nepraktické rozhodnutí vydavatelů, že rejstříky byly pořízeny k bibliografii Pavla Trosta, a nikoli k vlastnímu textu výboru. Hledání jakéhokoli odkazu podle rejstříku tak znamená pro naprostou většinu uživatelů cestu velkou oklikou: rejstřík – bibliografie – obsah knihy – vlastní text výboru. Až na tuto celkem okrajovou výtku je nutno zdůraznit, že vydání výboru Trostových někdy velmi těžko dosažitelných studií o jazycích a literatuře je v naší době významný kulturní čin. Trostovy myšlenky jsou totiž a dlouho budou živé a podnětné pro velkou řadu humanitních oborů. Ale nejen to. Trostův duch vytváří v textech jím produkovaných jasný svět, kde panuje radost z přesného a pevného tvaru. Vším, co napsal, neustále proudí živel střídmé a posilující zřetelnosti. Tomu je třeba se učit.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 2, s. 130-132

Předchozí Marie Svobodová: Forenzní lingvistika: obsah a možnosti

Následující Alena Macurová: Miroslav Červenka: Obléhání zevnitř