Miroslav Červenka: Obléhání zevnitř

Alena Macurová

[Recenze]

(pdf)

Miroslav Červenka: Obléhání zevnitř

Miroslav Červenka: Obléhání zevnitř. TORST, Praha 1996. 420 s.

 

Podněty a inspirace k rozvoji té linie české lingvistiky, která se zajímá o text jako celek a o jazykové a řečové jevy v komunikačních souvislostech, přicházívají, jak je dobře známo, i zpoza hranic přísně vymezené „vědy o jazyce“. Stejně dobře je známo, že tradičně je takovým zdrojem inspirací a podnětů zvl. oblast výzkumu, analýz a interpretací jednoho ze specifických typů textu, literárního díla.

V českém vědním kontextu se texty (prostředky, postupy a principy textové stavby) zkoumají dávno před tzv. obratem v jazykovědě (kdy se explicitně deklaruje nadvětný zájem lingvistiky): tradiční „lingvistické“ a „literárněteoretické“ se přitom prolíná do té míry, že ne vždy lze určit, pokud by to vůbec mělo smysl, kde jedno začíná a druhé končí. Prostupnost disciplín je totiž vázána na rozostřené hranice mezi objekty jejich zájmů. Přinejmenším od doby působení Pražské školy je zřejmé, že má-li lingvistika skutečně poznat a popsat obecně platné principy stavby textu (a verbální komunikace), nemůže se zříci ani zkoumání textů literárních jako textů svým způsobem zvláštních. A naopak: literární věda, usilujíc primárně právě o poznání „zvláštnosti“, se jen těžko obejde bez obecného pozadí lingvistického. Tento vztah dvojakého upnutí k problematice textu a komunikace naznačuje ostatně už na počátku 60. let Jakobson ve známém „(…) lingvista hluchý k poetické funkci jazyka a literární vědec lhostejný k lingvistickým problémům a neznalý lingvistických metod jsou oba stejně křiklavým anachronismem“ (1995, s. 105).

Na předním místě mezi českými literárněvědnými klasiky, kteří – inspirováni lingvistikou – inspirovali nejen lingvistiku svých vrstevníků a nejen lingvistiku českou, stojí bezesporu zvl. Jan Mukařovský[1] a Felix Vodička. Mladší generaci českých literárních vědců pak v tomto kontextu reprezentuje především Miroslav Červenka.

Červenkovo dílo podněcuje a rozvíjí lingvistické myšlení o textu několika svými liniemi. Zhruba řečeno především tam, kde se soustřeďuje na věci „obecného zájmu“, které – jak píše Červenka v úvodu své poslední knížky „Obléhání zevnitř“ – by mohly a měly být „důležité pro kteréhokoli člověka zabývajícího se literaturou, ať je jeho specializace jakákoli“. Červenka je tady – jako i jinde – skromný. Jeho věci obecného zájmu totiž můžou být a jsou důležité ještě v širším měřítku: i pro myšlení o textech neliterárních, věcných, nebo, vyjdeme-li z předpokladu, že jisté rysy „výstavby“ a „smyslu“ jsou sdíleny napříč různých textových typů, také pro myšlení o textu vůbec. V této souvislosti bude na místě zmínit alespoň tři takové obecně závažné okruhy Červenkova díla: (1) úvahy o znakovosti literárního textu (založené už Významovou výstavbou literárního díla, 1968/1978/1992);[2] (2) interpretace vztahu stylu a významu; (3) detailní analýzy – a interpretace – jednoho speciálního užití jazyka (totiž v literatuře); sem se řadí nejen autorovy světově uznávané práce z teorie verše, ale i (ještě více „lingvistické“) výklady další, namátkou lze uvést např. studie o „tvarech“ a „funkcích“ tematických posloupností v poezii nebo o využití gramatické kategorie osoby v lyrice.

Také Červenkova poslední knížka směřuje ve své tematické rozrůzněnosti k jednomu problému, jenž je aktuální (ne-li zásadní) nejen pro vědy o textu literárním: [134]k bytí textu v komunikaci. K tomuto problému přistupuje autor z různých hledisek a různými cestami a nejen, to je třeba zdůraznit, v první (literárněteoretické) části publikace (Alma mater).

Tu tvoří (srov. o tom i v úvodním Od autora) texty trojího zaměření: (1) na otázky obecné teorie (Dynamika významového sjednocení díla a spojitost textu, Čtyři dimenze literárního díla, Literární artefakt, Verš a poezie, Sebeoslovení v lyrice); (2) na více dílčí, specializovanější problémy stavby, fungování a existence textu (Vyprávění a popis z hlediska aktuálního členění větného, Textologie a semiotika) a (3) na teorii verše (Poetika a fonologie: disharmonické momenty, Rytmický impuls: poznámky a komentáře).

Výpověď o šíři Červenkových zájmů, tak jak je podaná první částí „Obléhání zevnitř“, není ovšem úplná. Je namístě doplnit ji alespoň stručnou zmínkou o zásadních studiích napsaných převážně v 70. a 80. letech a zahrnutých do souboru „Styl a význam“ (1991). Nejsou to zdaleka jen „studie o básnících“, i když podtitul knížky to tvrdí: i tady je v analýzách a interpretacích „individuálního“ podáno leccos podstatně obecného, a tedy užitečného i pro lingvistiku. Zcela nepominutelný dosah pro české lingvistické myšlení o textu pak mají Červenkovy názory na vztah stylové a významové stavby literárního díla (v Stylu a významu srov. explicitně studii Individuální styl a významová stavba literárního díla, původně publikovanou v r. 1975). Teze, že „všechny stylistické diference jsou pro umělecký komunikát diferencemi významovými“ (1991, s. 255), opakovaně, už od 60. let, provokuje českou lingvistiku zvl. k promýšlení otázek konstituce smyslu v textu a způsobů jeho utváření v procesu narůstání textu – neliterárního i literárního (naposledy podrobně srov. např. Hausenblas, 1992).

Na samém začátku „Obléhání zevnitř“ stojí úvaha (autor ji označuje jako „malou improvizaci“) o niternosti jazyka. Není to náhodné: důležitost jazyka je tak či onak akcentována ve všech teoretických studiích. Sama „malá improvizace“ pak představuje Červenku nejen jako vědoucího analytika-interpretátora jazyka (a všeho v jazyce a jazykem založeného), ale i jako jeho zasvěceného uživatele-tvůrce. Zcela zákonitě – a v souladu se zaměřením celé knížky – se už tady, na samém začátku, akcentuje „zázrak rozumění“. Právě kategorie porozumění a smyslu totiž stojí – v té či oné podobě – na konci autorových teoretických zkoumání literárních děl.

Konsistentně pak jsou tyto kategorie kategoriemi „střechovými“ také v literárních kritikách zařazených do druhé části „Obléhání zevnitř“. Opatřena je titulem souznívajícím se současnými akcenty sociální psychologie: Naslouchám ti. Červenka naslouchat dovede: i tomu, co se zjevuje okamžitě, i tomu, co zůstává (jen) prvnímu pohledu skryto. Naslouchá především zase skrze jazyk: rád především těm autorům, kteří do počátku onoho zázraku rozumění vkládají jazyk (nějak) příznakový, anebo jazyka příznakově užívají (Holan, Hrubín, Kolář, Holub, Brukner, Šiktanc, Zábrana, Uhde, Gruša, Šrut, Kabeš, Brousek, Wernisch, Peterka, Topinka). Snad právě proto, že je opřeno o jazyk a o kategorie poetiky, je Červenkovo „naslouchání“ a „navrhování smyslu“ tak věrohodné.

Promyšlenou zaměřenost celku „Obléhání zevnitř“, k onomu bytí textu v komunikaci, podtrhuje i povaha části třetí (Teď a tady): zřetel ke komunikačnímu [135]bytí textu literárního je zde rozšířen o zřetel ke komunikačnímu bytí textů o literatuře. Chronologicky řazené texty jsou typově značně odlišné (např. polemika, interview, konferenční referáty, sloupky), různé jsou dobové kontexty, do nichž se vřazují (60.–90. léta). Všude ale dominuje charakteristická potřeba a záměr vidět, pojmenovat, usouvztažnit, rozumět (a rozumět si). Tím je Červenka napříč typově různým textům a rozdílným dobovým kontextům svůj: ať v zásadním příspěvku čelícím dějinám (a jejich výkladům) Jana Mukařovského rozchod se strukturalismem nebo v inspirující studii K semiotice samizdatu (úzce spjaté, důrazem na „akt zveřejnění“, s Textologií a sémiotikou prvního oddílu) nebo i ve sloupcích (O snadnosti, O identifikaci), v nichž se na minimální ploše říká víc než jinde v tlustých knihách.

Stručný nástin toho, o čem se v „Obléhání zevnitř“ mluví (a v čem že to má význam pro lingvistické myšlení o textu), nechci rozšiřovat o reprodukci toho, co se o tom všem říká. Červenka sám to totiž nepochybně řekl úplněji a líp. Své analýzy a svá „navrhování smyslu“ přitom v takové míře kotví v materiálu jazyka, textu, komunikace, že jeho soudy jsou snadno ověřitelné. A uvěřitelné: i pro toho lingvistu, který by snad byl „hluchý k poetické funkci jazyka“.

 

LITERATURA

 

ČERVENKA, M.: Významová výstavba literárního díla (rkp. 1968, německy 1978). Praha 1992.

ČERVENKA, M.: Styl a význam. Studie o básnících. Praha 1991.

HAUSENBLAS, K.: Jak pracoval J. Mukařovský s pojmem sloh (styl)? ČL, 40, 1992, s. 216–228.

JAKOBSON, R.: Lingvistika a poetika. In: R. Jakobson, Poetická funkce. Praha 1995, s. 74–105.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Básnická sémantika. Univerzitní přednášky Praha – Bratislava. Praha 1995.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 2, s. 133-135

Předchozí Mirek Čejka: Pavel Trost: Studie o jazycích a literatuře

Následující Helena Běličová: Petr Karlík: Studie o českém souvětí