Petr Karlík: Studie o českém souvětí

Helena Běličová

[Recenze]

(pdf)

Petr Karlík: Studie o českém souvětí

Petr Karlík: Studie o českém souvětí. Spisy Masarykovy univerzity v Brně, Filozofická fakulta. Brno 1995. 135 s.

 

Nákladem 350 výtisků vydala Masarykova univerzita v Brně monografii Petra Karlíka Studie o českém souvětí. Je věnována souvětím obvykle zahrnovaným do kategorie souvětí v širokém smyslu příčinných, tj. vlastních příčinných, podmínkových a přípustkových. Autor vychází z principů sémanticky orietované syntaxe a systematicky přihlíží k hlediskům komunikačně pragmatickým: usiluje o postižení komunikačních funkcí jednotlivých typů souvětí.

Vlastnímu výkladu předchází úvod, v němž autor stručně konfrontuje a hodnotí několik v 80. letech vzniklých systémových popisů souvětí a načrtává vlastní přístup. Základem je sémantická báze, na níž se budují mezipropoziční vztahy, a je zdůrazněna nutnost integrovat do popisu jak dimenzi textovou (textově organizující), tak pragmatickou, zejména ilokuční potenciál souvětných struktur. To je i vlastním jádrem monografie. Lze souhlasit s autorem, že „komplexní přístup k výkladu souvětí, opřený o důsledné rozlišování syntaktické, sémantické a pragmatické [136]roviny a vycházející z roviny sémantické, vytváří poměrně spolehlivé teoreticko-metodologické východisko k tomu, aby lingvistika mohla adekvátně vyložit podstatu souvětí, jeho místo v organizaci jazyka a funkce v jazykové interakci“ (s. 14). Takovýto komplexní přístup se autor pokusil uplatnit při popisu vlastních příčinných, podmínkových a přípustkových souvětí, jejichž popis je rozvržen do čtyř oddílů.

 

Analýza příčinných souvětí (s. 16–44) se opírá o bohatou literaturu řešící teoretické otázky argumentace a interpretující tato souvětí v rámci prostředků jazykového vyvozování závěru. Jak autor zjišťuje, spočívají tyto lingvistické teorie v zásadě na stejné struktuře, jak ji známe z logických schémat (viz tzv. modus ponens). Na rozdíl od „logicky správných“ úsudků, opírajících se o konstelaci pravdivostních hodnot, jazykové usuzování předpokládá, že mezi jevy, jež jsou obsahem propozic a a b, existuje obsahová souvislost spočívající na některé pravidelnosti nebo obvyklosti. Ta může mít povahu přírodního zákona, sociálních pravidel či zvyklostí jednání či pravidelností typu logické nutnosti. Podobná souvislost je v příčinných souvětích presuponována a výrazové prostředky tzv. kauzality (konektory protože, a tedy ap.) vyjadřují konkluzivnost.

 

Pokud jde o komunikativně-pragmatické funkce, rozlišuje autor ve shodě s J. Kleinem (1987) v rámci příčinných souvětí tři samostatné ilokuční funkce/akty: vysvětlení, zdůvodnění a ospravedlnění, jež se liší komplexem interakčních podmínek, tj. postojů mluvčího M a jeho předpokladů o adresátovi A. Ilokuční akt „vysvětlení“ se jeví jako hodnotově neutrální reaktivní/iniciační explikace nastání nějakého jevu (f), koherentní s otázkou typu „Proč se stalo, že f?“, kdežto „ospravedlnění“ je charakterizováno jako reaktivní/anticipační podpora nároku na nikoli negativní hodnocení jevu f a „zdůvodnění“ jako podpora nároku M na pravdivost propozice f. Při rozlišení uvedených tří typů ilokučních aktů pracuje autor s rozdíly ve vzájemném přiřazení komponentů sémantické a ilokuční struktury, tj. jaký je vztah mezipropozičních sémantických vztahů příčina – následek (A), motiv – následek (B) a obecné – jedinečné (C). Funkci „zdůvodňujícího“ mohou mít první i druhé členy všech tří relací, kdežto funkce „vysvětlujícího“ je omezena na první členy uvedených relací a jako „ospravedlňující“ se uplatňují jen první členy (p) relací (B) a (C) a druhý člen (q) relace (C).

 

Blíže k postižení ilokučních funkcí příčinných souvětí má však patrně G. Harrasová (1984), s níž autor polemizuje a která v tomto případě hovoří o vysvětlení jako o jediné ilokuční funkci. Jako vhodné se mi jeví vycházet z primární ilokuce a na ni se v některých případech navrstvující specifikaci. Tento vztah je zřejmý mezi K. „vysvětlením“ a „ospravedlněním“ – základem každého ospravedlnění je (přijatelné pro A) vysvětlení. Komplex interakčních podmínek v případě „vysvětlení“ je nutným základem též „ospravedlnění“, tj. v prvé řadě M ví/předpokládá, že A nezná okolnost e vedoucí k nastání jevu f, M ví/domnívá se, že ví, že A chce/měl by ji znát, M ví/domnívá se, že ji zná. K tomu přistupuje potřeba M, aby A okolnost e akceptoval. Na tento základ se v případě „ospravedlnění“ navrstvuje vědomí M o tom, že A (oprávněně) hodnotí/může hodnotit f jako negativní, neboť to odpovídá obecně hodnotícím postojům, z nichž M vychází, např.: Zpozdil jsem se, protože nejezdily tramvaje – nedostavení se včas je obecně hodnoceno nepříznivě.

[137]Poněkud jiný je vztah mezi „vysvětlením“ a „zdůvodněním“. Zatímco „vysvětlení“ autor charakterizuje jako hodnotově neutrální explikaci nastání f, implikující otázku „Proč se stalo, že f?“ (s. 37), „zdůvodnění“ je vymezeno jako podpora nároku M na pravdivost propozice f, koherentní s otázkou „Proč myslíš, že..?“ (s. 39). Formulace otázky není patrně nejpřiléhavější, neboť funguje běžně i v kontextech implikujících účel typu „Proč myslíš, že to dělám?“ (je to dáno dvojznačností samého č. proč) i v otázkách na prosté vysvětlení: „Proč myslíš, že se to stalo?“. Lépe odpovídá podstatě „zdůvodnění“ otázka „Z čeho soudíš, že f“, resp. viděno z hlediska M „Z toho soudím, že f“. Důležité je, že zatímco v případě „vysvětlení“ je jev f, podobně jako e, prezentován M a pojímán A jako prostý fakt, např. (Musíme jet opatrně) Silnice jsou mokré, protože v noci pršelo (nevylučuje to případnou pravdivostní modifikaci e, např. protože v noci zřejmě pršelo), u „zdůvodnění“ je f, resp. predikát f, vždy M hodnocen z hlediska pravděpodobné platnosti, ať už explicitně nebo implicitně (vždy lze doplnit výrazy typu muset, zřejmě, určitě, asi, snad), a jako prostý fakt (byť modálně hodnotitelný) je pojato jen e. Rozdíl mezi „vysvětlením“ a „zdůvodněním“ spočívá podle K. také v tom, že v případě „vysvětlení“ plní funkci „vysvětlujícího“ jen člen p, kdežto u „zdůvodnění“ může být „zdůvodňujícím“ jak p, tak q: Silnice jsou asi mokré, protože (patrně) pršelo // Asi pršelo, protože silnice jsou mokré. V starší syntaktické literatuře se za důvod považuje jen tento druhý typ, tj. se zdůvodňujícím q. Toto užší vymezení „zdůvodnění“ podporuje chování pravděpodobnostních modifikátorů: zdůvodňované p připouští navrstvování modifikátorů, např. Muselo pršet // Asi (zřejmě, patrně …) pršelo // Muselo asi (patrně, zřejmě …) pršet, protože silnice jsou mokré, zatímco q nikoli: Silnice zřejmě (patrně, asi …) musejí být mokré, protože pršelo. A zatímco v případě zdůvodňujícího p je možná modální modifikace, např. Silnice jsou asi (patrně, zřejmě …) mokré, protože zřejmě (asi …) pršelo, zdůvodňující q podobnou modifikaci nesnáší: Pršelo, protože silnice jsou zřejmě mokré.

 

Druhý oddíl knihy (s. 45–86) je věnován podmínkovým souvětím s jestliže. Autor rozebírá problém materiální implikace a jejího vztahu k souvětným strukturám a vztah logických spojek a spojek přirozeného jazyka. Souhlasím s K., že v dvojitém spojovacím prostředku jestliže – tak je tak výrazem zástupné povahy, tj. zastupuje propozici. Avšak místo interpretace „dejme tomu, že a; jestliže a, tak b“, spojující tak s druhým a, např. Dejme tomu, že přijedete do Brna; bude-li tomu tak, zavedu vás na dobré víno → Jestliže přijedete do Brna, tak vás zavedu na dobré víno (s. 52) se jeví příhodnější interpretovat fakultativní tak jako v tom případě: Jestliže přijedete do Brna (= chápete, že situaci x jen postuluji), tak (= v tom/takovém případě) vás zavedu na dobré víno.

Jádrem tohoto oddílu je zjišťování ilokučních funkcí struktury „jestliže p, tak q“. Vyjdeme-li ovšem z předpokladu, že u ilokučních funkcí jde o významové komponenty pragmatického charakteru, navrstvující se na základní strukturu „jestliže p, tak q“, nemusí být souvětí Jestliže bude tuhá zima, určitě bude dražší topivo (s. 57) interpretováno jen jako výpověď s ilokuční funkcí „oznámení“ o závislosti mezi jevem p a q na rozdíl od „rady“ Jestliže budeš pít mléko, brzy se uzdravíš, neboť v obou případech závisí jejich ilokuční funkce na kontextu. V případě Jestliže bude tuhá zima, určitě bude dražší palivo může širší kontext implikovat obavu M či např. jeho varování A, aby se řádně zásobil palivem, a stejně tak souvětí Jestli[138]že budeš pít mléko, brzy se uzdravíš nemusí implikovat v širším kontextu „radu“, nýbrž např. potvrzení správných úmyslů A: Začal jsem pít mléko a cítím se lépe. – Jestliže budeš pít mléko, brzy se uzdravíš.

 

Zdá se, že o ilokučních funkcích odlišných od prostého oznámení o vztahu závislosti „jestliže p, tak q“ lze hovořit, navrstvuje-li se na uvedený logickosémantický základ významový rys „platnost jevu q je pro adresáta žádoucí, nebo nežádoucí“ (s. 57), na rozdíl od K. však soudím, že implikovaná (ne)žádoucnost jevu q není vázána jen na A, nýbrž stejně tak např. na subjekt v 3. os.: Bude-li pít mléko, bude zdravý a silný. Interpretuje-li A podobná souvětí jako radu, je to dáno implikací vlastní (fakultativně doplnitelné) rady: Pij mléko! Budeš-li pít mléko, budeš zdravý a silný. // Budeš-li pít mléko, budeš zdravý a silný. Pij mléko! a podobně Ať pije mléko. Bude-li pít mléko, bude zdravý a silný.

 

Na rozdíl od K. nevidím základní rozdíl mezi souvětími plnícími na jedné straně funkci „rady“ či „varování“ a na druhé straně „přemlouvání“ či „výhrůžného vydírání“ (s. 59), tj. mezi souvětími, „jejichž pronesením zamýšlí mluvčí pomoci adresátovi, aby nastal, nebo nenastal jev q, tj. aby se realizoval předpokládaný záměr adresáta“, a mezi souvětími, „jejichž pronesením usiluje mluvčí o to, … aby adresát uskutečnil záměr mluvčího“. V obou případech totiž q podmíněné realizací p implikuje hodnotící aspekt „q je/není dobré“, tj. jak „rada“ Budeš-li pít mléko, budeš zdravý, tak „přemlouvání“ Jestliže tam s ním nepůjdeš, tak ti půjčím video (s. 59) implikuje „chápeš, že x (=být zdravý, mít půjčené video) je dobré“ a naopak jak u „varování“, tak „vydírání“ je pro A důležitá implikace „chápeš, že x není dobré“, např. Jestliže budeš pít studenou vodu, dostaneš zápal plic či Jestliže mi nedáš tisíc korun, tak tě udám (s. 59). Toto hodnocení je ovšem přítomno i v takových souvětích jako např. Bude-li pít mléko, tak bude zdravý (implikováno: „chápeš, že q je pro x dobré“) ap. Z hlediska ilokučních funkcí je tedy základním dělítkem mezi podobnými souvětími to, zda implikují kladné/záporné hodnocení q, tj. široce pojímanou „radu“ nebo „varování“ spojené s p a z toho plynoucí (implikovanou, ale zhusta explicitní) výzvu, vše ostatní se na toto základní hodnocení navrstvuje, ať už jde o autorovu „silnou“/„slabou radu“ nebo o profitování M. Z tohoto hlediska je např. autorova „silná rada“ Jestliže nebudeš pravidelně studovat, nebudeš mít na konci roku vyznamenání (s. 65) variantou „varování“ (implikuje „chápeš, že nemít vyznamenání není dobré“).

 

Autorova analýza různých typů souvětí „jestliže p, tak q“, respektující např. předpoklady M o A či o jeho hodnocení nějakého jevu obsažené v p nebo vycházející z konverzační maximy kvantity či kvality nebo z principu zdvořilosti (Jestli vám mohu oponovat, … ap.) je vesměs podnětná. K typu „jestliže Ir, tak r“, tj. k souvětí, v jejichž antecedentu je vyjádřen některý z implikátů (I) propozice r vyjádřené v konsekventu, u něhož autor rozlišuje variantu, kdy v propozici r je vyjádřen vysoký stupeň děje, vlastnosti, kvantity (x) ve smyslu „ne méně (než x)“, a komplementární variantu s významem „ne více (než x)“, např. Buchlov letos navštívilo (minimálně) 100 000 návštěvníků, jestliže jich nebylo více/ne-li více // Buchlov letos navštívilo (maximálně) 50 000 návštěvníků, ne-li (ještě) méně, lze dodat, že jen v případě „ne méně než x“ lze v hlavní větě doplnit výrazy typu určitě: Buchlov navštívilo určitě (minimálně) 100 000 návštěvníků, ne-li více.

 

[139]Třetí oddíl (s. 87–105) je věnován kontrafaktuálním podmínkovým souvětím s kdyby, a to jednak s p reprezentujícím hypotetickou, teoreticky možnou, ale neuskutečněnou alternativu, jednak s p obsahujícím alternativu v aktuálním světě neuskutečnitelnou. Při zjišťování souhry kondicionálových (případně indikativních) tvarů v p a q a porovnání alternativy v aktuálním světě uskutečnitelné a neuskutečnitelné není jasné, proč je pouze na druhý typ vázána varianta typu Kdybych měl tři ruce, tak to stihnu natřít – má přece protějšek u typu prvního: Kdyby ses učil, tak tu zkoušku uděláš (implikuje: „jenže ty se neučíš“).

Kontrafaktuální souvětí jsou jistě vhodným prostředkem pro hodnocení faktů a mohou tedy na tomto pozadí plnit jinou ilokuční funkci než prosté sdělení. I zde, podobně jako u nekontrafaktuálních souvětí, je s q spojena implikace „chápeš, že q by (ne)bylo dobré“. Je-li s hodnocením „q by bylo dobré“ spojena alternativa sice očekávaná, ale fakticky neuskutečněná, lze interpretovat takovéto souvětí jako „poučení“, resp. lépe „ponaučení“, a je-li konatelem A, pak může být nesouhlas M s implikovaným faktickým konáním interpretován jako „výtka“: Kdybys byl pravidelně studoval, byl bys dostal vyznamenání (s. 101). Pokud jde o hodnocení „q by nebylo dobré“, lze na pozadí širšího „poučení“ či „ponaučení“, jež je současně „varováním“, interpretovat dané souvětí (vztahuje-li se obsah k A) jako „pochvalu“ či „uznání“ správnosti jeho faktického (implikovaného) konání: Kdybys nebyl pravidelně studoval, nebyl bys dostal vyznamenání (s. 100).

Hodnotící postoj „to by (ne)bylo dobré“ je základem i jiných možných ilokučních aktů, jež uvádí autor, viz např. ospravedlnění či schválení něčího faktického jednání. Prověření na materiále by ve spojení s ilokuční funkcí zasluhovalo zjištění konkurence kondicionálu s indikativem v q. Jakkoliv zřejmě není užití jednoho či druhého tvaru po této stránce specializováno, zdá se, že hovorovější podoba s indikativem spíše než s kondicionálem je výrazně spojována s hodnotícím postojem mluvčího, zatímco kondicionál může být po této stránce interpretován jako prostředek do jisté míry neutrální.

Rovněž oddíl věnovaný přípustkovým souvětím (s. 106–127) vychází z jejich logickosémantické struktury. Podstata přípustkového vztahu spočívá podle autora „v zjištění rozporu (disonance) mezi stavem věcí, který by (podle pravidel vyvozování závěru) na základě toho, že platí premisy, tj. jev p a obvyklá obsahová souvislost „jestliže P, tak (obvykle) Q“, normálně měl platit, tzn. q, a stavem věcí, který (proti pravidlům vyvozování závěru) skutečně platí, tzn. non q“ (s. 109–110). Na rozdíl od příčinných či podmínkových souvětí neimplikují přípustková souvětí logickou nutnost.

Autor zdůrazňuje potřebu charakterizovat sémanticky oba členy přípustkového schématu: ačkoli p, non q // non q, ačkoli p. V případě „ačkoli p“ jde podle něho o „neúčinnou příčinu/důvod“, u ”non q“ o „neočekávaný následek“ (s. 111). Je-li konkluzivní aspekt upozaděn a preferován moment rozporu, může mluvčí užít např. parataktického spojení adverzativního: „p, ale non q“. Spojku ale interpretuje K. jako „a (logická a sémantická konjunkce, implikující platnost obou propozic) + nesplněné očekávání“ (s. 113). Rozdíl mezi hypotaktickým souvětím s ačkoli a parataktickým s ale nespočívá však jen v upozadění konkluzivnosti a v akcentování momentu rozporu, neboť invariantním významem ale je akcentování dominance platnosti druhého členu spojení nad platností antecedentu. Pokud jde o ekvivalenci [140]přípustkových konektorů, soudím, že i v č. - podobně jako v jiných jazycích, např. u r. nesmotrja na to - dochází k oslabení užšího významu konektoru bez ohledu na to, že, s nímž autor spojuje „(vědomé) překonání překážky“, tj. na jedné straně připouští ekvivalenci Přišel, ačkoli (přestože, i když …) nebyl pozván // bez ohledu na to, že nebyl pozván, na druhé straně však nikoli: Nepřišel, ačkoli (přestože, i když …) byl pozván // bez ohledu na to, že byl pozván. Nepociťuji souvětí Nepřišel, bez ohledu na to, že byl pozván jako nepřijatelné, podobně jako např. Byl velmi unavený, ačkoli/bez ohledu na to, že spal denně 10 hodin ap. Bez ohledu na to (a stejně nezávisle na tom) má na rozdíl od ačkoli, třebaže, přestože, i když jednu přednost: může sloužit jako konektor uvádějící přípustkové věty, jejichž (ne)platnost je z hlediska motivace platnosti q irelevantní, tj. je lhostejné, zda p platí nebo nikoli nebo jaká je kvalita p: Přicházel pravidelně, bez ohledu na to, zda byl zván; Nosil široký klobouk, bez ohledu na to, jaké bylo počasí ap.

Je škoda, že autor ponechal stranou podrobnou analýzu ilokučních funkcí, jíž se dostalo souvětím příčinným a podmínkovým. Je zřejmé, že i zde zčásti spočívá interpretace komunikační funkce na implikovaném hodnocení „chápeš, že q je/není dobré“ a na tomto základě lze tedy hovořit např. o výtce (Ačkoli jsem tě varoval, tys ho pozval!) či naopak o kladném ocenění (Pomohls mi, ačkoli jsem ti ublížil) ap.

Dvě poznámky se týkají uváděných příkladů: Pokud to nejsou doklady z textů a jsou vymýšleny autorem, bylo by za prvé dobré hodnotit jejich (ne)přijatelnost v širším kontextu. Např. pro autora nepřijatelné souvětí Oznamuji vám, kdy se Petr oženil se stane přijatelným při pokračování Bylo to 20. září …; podobně Oznamte mi, že zkouška bude v pátek je zcela přijatelné souvětí, dodáme-li výraz oficiálně (Sdělte mi oficiálně, že zkouška bude …; podobně tomu bude v případě písemně ap.). Souvětí Sděl mi, že odjíždíš (s. 14) činí přijatelným např. včas. Sděl mi včas, že odjíždíš (= Sdělíš-li mi, že odjíždíš), a já se o něho postarám ap. Za druhé by bylo třeba vyvarovat se dokladů, jež jsou v rozporu se skutečností, např. Prší, takže zítra porostou houby (s. 35 a 42) – mezi růstem hub a deštěm je delší interval než den. Podobně je v rozporu se skutečností např. Petr není českým občanem, protože jeho rodiče jsou Slováci či Ačkoliv se Petr narodil v Čechách, není českým občanem, protože jeho rodiče jsou Slováci (s. 118) – občany České republiky jsou přece i příslušníci menšin, po rozdělení federace i Slováci, kteří o české občanství žádali.

Přes některé kritické poznámky je zřejmé, že nová Karlíkova monografie je prací obohacující domácí syntaktickou literaturu a může podnítit další výzkum na úseku komunikačních aspektů syntaktických útvarů.

 

LITERATURA

 

HARRAS, G.: Was erklären Kausalsätze? In: G. Stickel (Hrsg.), Pragmatik in der Grammatik. Düsseldorf 1984, s. 175–194.

KLEIN, J.: Die konklusiven Sprechhandlungen. Studien zur Pragmatik, Semantik, Syntax und Lexik von begründen, erklären-warum, folgern und rechtfertigen. Tübingen 1987.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 2, s. 135-140

Předchozí Alena Macurová: Miroslav Červenka: Obléhání zevnitř

Následující Dušan Šlosar: Ivana Bozděchová: Tvoření slov skládáním