O nápěvcích mluvy
P. T. (= Pavel Trost)
[Kronika]
-
Mezi příspěvky sborníku Nový realismus (Praha, Odeon 1940) je dobrá stručná úvaha J. Burjanka o hudebním realismu a nápěvcích mluvy. Nemůže být sporu, že se problém realismu v oblasti hudby obráží podstatně jinak než v literatuře. B. uznává, že „v hudebním umění je daleko méně přímého napodobení přírody než v jiných uměních“; vymezuje hudební realismus jako kladení hudebního nápadu nad hudební stavbu.[1] Uvádí jako důsledného představitele hudebního realismu Leoše Janáčka. Janáček se právě obracel k zvukové realitě lidského života — k řeči a ukazoval na rytmicky melodické figury vzrušené řeči — na nápěvky mluvy. B. kritisuje Janáčkovu nápěvkovou teorii. Zdůrazňuje rozdílnost melodie a rytmu v řeči a v hudbě. Není vůbec možno věrně notovat mluvu: „Notový zápis stylisuje řeč tím, že jí ubírá mnoho tónů, vybírá z ní jen některé, které převládají, ba i z těch mnohé notuje v jiných výškách, nepravidelné výškové rozdíly koriguje aspoň na půltóny, aby mohly být v notách a v tónech vyjádřeny. Ani rytmicky není možné notovati mluvu, zvláště ne vzrušenou a tedy dramaticky účinnou v přesných hodnotách, protože, i kdybychom předpokládali tak citlivý sluch notátorův, že by složité poměry trvání jednotlivých zvuků řeči přesně postihl, nemáme dosti grafických znaků k jejich notaci. Hudební melodie a hudební rytmus jsou proti t. zv. melodii řeči a rytmu řeči podstatně jednodušší.“ Jen svéprávná úvaha může řeč přetvářet v hudbu: „Je nutno stylisovat cestou tvůrčí, cestou uměleckou, vědomým přeformováním nehudebního zvuku řeči do hudební soustavy, což neznamená holou notovou transkripci, nýbrž dát se zvukem řeči inspirovat k jejímu zhudebnění. Nesmí být tedy zhudebněná mluva z estetických důvodů jenom korekturou nedokonalého zápisu mluvy tak, aby zápis vyhovoval principům tonin a taktu. Hudební tvůrce realista se tedy může dát ovlivnit uvědomělým a účelným studiem zvuku řeči a zachovává pak své melodické linie relativně podobnější t. zv. slovní intonaci než skladatel jiného stylu. Takovým způsobem lze použít nápěvků mluvy jako inspiračního zdroje.“ — Jak známo, uvedl Janáček nápěvkovou teorii do nauky o lidové písni. Připustil také stylisaci nápěvků v písních, ale blíže ji neurčoval; proto zůstalo jeho srovnání lidových písní s nápěvky mluvy nanejvýš vágní.[2] Ale na místo vágní souvislosti písní s určitými nápěvky mluvy je třeba vytyčit problém celkového zaměření zpěvu na řeč. V budoucí diskusi o nápěvcích mluvy a o poměru mezi zpěvem a řečí bude nutno přihlížet k formám mluvně zaměřeného zpěvu jakož i zpěvně zaměřené řeči.
[1] Je otázkou pro sebe, jak uvést v soulad B-ovo pojetí hudebního realismu s názory Soldána, redaktora sborníku, o kritickém realismu. Soldán ovšem zahrnuje do svých výkladů o kritickém realismu bez výhrady i hudbu a učí: „realistický hudebník obdobně musí podřídit stavbu a harmonisaci svého motivu podobnému úsilí po dojmové jednotě, i když zdánlivě není jakožto hudebník vůbec vázán tématikou“. (Několik kritických poznámek k této větě: nauka o harmonii není výbojem teprve kritického realismu, velkolepé dojmové jednoty dosáhl i impresionista Debussy a hudební dílo se nepochybně vyznačuje tematikou hudební.)
[2] Janáček hledal „vypnuté“ nápěvky mluvy v jednotlivých „nápěvcích zpěvných“, na které dělil písně ve shodě s členěním veršů. Hledal na př. v trojnotovém hudebním motivu mluvní nápěvek trojslabičných slov.
Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 1, s. 49
Předchozí Pavel Trost: K rytmu a taktu české lidové písně
Následující Josef Hrabák: O technice spisovatelské
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1