Poznámky k nominalizaci v češtině

Petr Karlík, Norbert Nübler

[Články]

(pdf)

Notes on nominalization in Czech

0. Transpozice, tj. přechod slova od jednoho slovního druhu k jinému slovnímu druhu, patří v české lingvistice (a nejen v ní) k tématům, o nichž se dlouhodobě diskutuje.[1] V zásadě lze s jistým zjednodušením rozlišovat dva typy transpozic.

(a) Transpozice ve smyslu slovotvorného typu, tj. derivace, u nichž je vlastní lexikální význam fundovaných slov v podstatě shodný s lexikálním významem slov fundujících, (takže) slova fundovaná se liší od fundujících vlastně pouze příslušností k jinému slovnímu druhu a formálně sémantickými vlastnostmi, které z toho vyplývají (Mluvnice češtiny 1, 1986). Takové transpozice má na mysli M. Dokulil (1982); lze je – v rámci autosémantických slovních druhů – demonstrovat několika náhodně zvolenými příklady: černý – černat se, rychlý – rychlost, moudrý – moudře; učitel – učitelovat, muž – mužský; zde – zdejší; psát – píšící, mluvit – mluvení // mluva.

(b) Transpozice ve smyslu funkčně sémantických přechodů mezi slovními druhy, založené na rozlišování primárních a sekundárních (popř. terciálních) funkcí slovních druhů, přičemž se vychází z toho, že v primárních funkcích funguje určitý slovní druh ve shodě se svým obecným slovnědruhovým významem, zatímco ve funkcích sekundárních je jeho funkce s obecným slovnědruhovým významem v rozporu. V sekundárních funkcích „kopíruje“ určitý slovní druh sémantické nebo funkční vlastnosti svého „vzoru“, tj. toho slovního druhu, který danou funkci plní primárně (projevem toho je možnost substituce „vzorem“), a nadto se snaží kopírovat i jeho vlastnosti formální (zvl. morfologické a syntaktické). Podstatné je přitom ale to, že takové slovnědruhové transpozice mají charakter procesů, tj. předpokládají východisko a plynulou škálu různých mezistupňů, lišících se navzájem právě mírou kopírování formálních vlastností slovnědruhového vzoru, tedy fáze, kdy z morfologického hlediska určitý výraz už není tím, co byl, ale ještě není tím, čím má být.[2] Jinými slovy, slovnědruhové transpozice neústí ani zdaleka vždy v transpozicích slovotvorných; ty jsou jen jedním z možných, ale nikoli nutných završení transpozičních procesů. Transpozice tohoto typu má na mysli M. Komárek (1978); srov. např. substantivizaci adjektiv v případech teplá dršťková, dvě deci bílého; adverbializaci substantiv v případech šilhá hlady, na jaře rozkvétají stromy (naproti tomu pořád mluvil jen o jaru) apod.

 

1. V naší úvaze budeme pracovat s pojmem transpozice ve smyslu (a). Tu je nápadné, že v celém komplexu jevů spjatých s transpozičními procesy byly vždy pro jazykovědce nejatraktivnější ty, u nichž jako motivující (fundující) slovo funguje sloveso. Není tomu tak náhodou. Centrální pozice slovesa v jazykovém systému si byli dobře vědomi lingvisté už dříve a dnes je dobře zdůvodněna i z hlediska teoretického. Ukazuje na ni mj. více než zřetelně už sám fakt, že sloveso je spojeno s množstvím gramatických kategorií a odpovídajících forem, jimiž je optimálně vybaveno, aby mohlo plnit svou základní funkci větně konstitutivní, tj. funkci „usouvztažňovací“ i „aktualizační“ (predikační). A je to právě tato větně konstitutivní vlastnost sloves ve tvaru určitém (VF), která činí lingvisticky přitažlivým problém i z nich transpoziční derivací vznikajících deverbálních [106]substantiv a adjektiv. Přijmeme-li totiž dnes už více nebo méně obecně uznávanou tezi, že valence slovesa (na níž je ona „usouvztažňovací“ funkce založena) je v těsném vztahu s jeho lexikální sémantikou, přesněji řečeno: je reflexem toho, jaký typ jazykově zpracované mikrosituace sloveso jakožto predikátor vyjadřuje, musíme při slovnědruhových transpozicích, při nichž, znovu připomeňme, zůstává lexikální sémantika nedotčena, předpokládat, že také od sloves a adjektiv transpoziční derivací vznikající substantiva „dědí“ původní valenční schopnost slov fundujících. Týká se to v první řadě počtu valenčních pozic: změna počtu valencí, ať už zvětšení nebo zmenšení, by totiž musela být interpretována jako indicie lexikálněsémantické modifikace.[3] Zachování počtu valenčních pozic neznamená ovšem, že při slovnědruhových transpozicích nedochází ke změnám valenčního potenciálu vůbec. Nejobecněji lze v této chvíli říct jen to, že se často mění forma valenční pozice a potenciálnost/obligatornost její výrazové specifikace.

 

2. Teoretické úvahy o slovnědruhových přechodech, jejichž východiskem je sloveso, měly pouze naznačit komplexnost tohoto jevu. V našem článku se soustředíme jen na jeden typ těchto transpozic, a to na ten, který bývá označován jako tzv. nominalizace (v užším smyslu), tj. na transpozici „sloveso → substantivum“. Naším cílem bude přesněji tento proces vymezit a popsat jeho pravidelnosti a zákonitosti.

Motivem transpozice „sloveso → substantivum“ je podle našeho názoru potřeba mít v jazyce k dispozici výrazy, které jsou co do lexikální sémantiky identické se slovesy, ale které – na rozdíl od sloves, jež jsou po formální stránce (tvary VF) vybavena k tomu, aby mohla realizovat predikační akt – disponují takovými formami, umožňujícími jimi realizovat akty referenční (exoforické i endoforické). Srov.: Eva celé odpoledne pracovala, přičemž žehlení jí zabralo nejvíc času.

V češtině se, jak známo, rozlišují dva typy deverbálních substantiv (DS), která se zpravidla chápou jako výsledek slovnědruhové transpozice. Jde jednak o substantiva derivovaná sufixy -ěn/en-, resp. -án/an-, nebo -t- (typ I): znít – znění, číst – čtení; malovat – malování, psát – psaní; krýt – krytí, jednak o substantiva, která jsou derivována různými sufixy, včetně sufixu nulového (typ II): zpívat – zpěv, číst – četba, vonět – vůně, žádat – žádost aj. Ačkoli oba typy bývají v české gramatické tradici interpretovány jako transpozice (Mluvnice češtiny 1, 1986; Karlík – Nekula – Rusínová, 1995), soudíme, že existují dobré důvody pro to, abychom je interpretovali odděleně. Máme pro to následující argumenty:

(a) Produktivita: Zatímco tvoření substantiv typu I je – alespoň teoreticky – možné od všech sloves, tvoření substantiv typu II je limitováno celou řadou faktorů: zpívat → zpívání / zpěv; číst → čtení / četba x psát → psaní / *pis, *pisba; být → bytí / 0.

(b) Homogennost slovotvorného procesu: Zatímco substantiva typu I jsou derivována uzavřeným souborem sufixů, navíc značně omezeným, k derivaci substantiv typu II slouží řada různých sufixů.

(c) Supletivnost: Jenom u způsobu tvoření typu II dochází k nahrazování systémově očekávaných tvarů tvary jiných slov: číst → čtení / četba (plné paradigma) x vypadat → vypadání (typ I) / *vypad(ba) místo toho: vzhled (typ II), pršet → pršení (typ I) / *prš(ba) místo toho: déšť.

(d) Významová emancipace: Zatímco u typu I i u typu II může vznikat dvojznačnost, jenom u typu II může docházet k plnému významovému osamostatnění: číst → čtení [107](= DS) / četba₁ (= DS), četba₂ (= S); stavět → stavění₁/stavení (= DS), stavení₂ (= S) / stavba₁ (= DS), stavba₂ (= S); chodit → chození (= DS) / chodba (= S).

(e) Zpětná transpozice: Možnost tvořit od deverbálních substantiv zpětně sloveso se uplatňuje pouze u typu II, nikoli u typu I: hřmít → hřmění → 0 x hřmít → hřmot → hřmotit.

(f) Syntaktické chování: Ne ve všech případech je syntaktické chování deverbálních substantiv typu I identické se syntaktickým chováním substantiv typu II: Petr žádá šéfa o zvýšení platu → Žádání šéfa o zvýšení platu (je drzé) x *Žádost šéfa o zvýšení platu (je drzá); Maminka navštívila babičku → *Navštívení maminky u babičky (trvalo jen krátce) x Návštěva maminky u babičky (trvala jen krátce).

 

3. Tyto argumenty podle našeho názoru svědčí o tom, že vztah deverbálních substantiv typu I k fundujícím slovesům je jiný než vztah deverbálních substantiv typu II. Vysvětlení tohoto jevu podal ostatně už N. Chomsky (1972), když předpokládá, že substantiva typu I jsou výsledkem syntaktické transformace, zatímco substantiva typu II představují lexikální jednotky sui generis, které nelze na bázi transformace interpretovat. Z toho ale současně vyplývá, že popsat možnosti užívání substantiv typu I neznamená nic jiného než popsat přechod typu „sloveso → substantivum“ nejen po stránce slovotvorné (tj. jako slovnědruhovou transpozici a její prostředky), nýbrž – a v našich souvislostech především – i po stránce syntaktické (tj. jako transformaci „větná struktura založená na určitém tvaru slovesa (VF) → nominální skupina založená na deverbálním substantivu (DS)“ a její důsledky).

Vyjdeme při tom z jednoduchých příkladů:

(1)	Petr píše → (1') psaní Petra
(2)	Nancy sedí u okna → (2') sedění Nancy u okna
(3)	Norbert volá Heleně → (3') volání Norberta Heleně
(4)	Helena zbledla → (4') zblednutí Heleny
(5)	Problémy vznikají → (5') vznikání problémů

Uvedené příklady ukazují, že při transformaci větných struktur (1) – (5) na nominální skupinu (1') – (5') se mění forma valenční pozice V_nom u VF na V_gen u DS. Můžeme tedy formulovat pravidlo (A).

Pravidlo (A): Valenční pozice s formou V_nom větné struktury s VF se při nominalizaci VF → DS mění na valenční pozici s formou V_gen.

Ve valenční pozici, jejíž forma se mění podle pravidla (A), může být specifikovatelný buď agens (1) – (3), nebo patiens (4) – (5).

Vyjádření participantu v pozici V_gen není přirozeně jediným možným způsobem. Ekvivalence

(1')	psaní Petra // (1'') Petrovo psaní
(4')	zblednutí Heleny // (4'') Helenino zblednutí

umožňuje pak pravidlo (A) zpřesnit: je-li participantem vyjádřeným ve valenční pozici, která mění svou formu, agens (1) nebo „životný“ patiens (4), forma V_gen (1'), (4') alternuje s formou posesivního adjektiva v pádě stejném jako DS (1''), (4''), přirozeně pokud příslušné individuálně posesivní adjektivum lze utvořit.

V příkladech (1) – (5) jde ovšem o větné struktury konstruované VF, které nemá valenční pozici s formou V_ak. Pokusíme-li se transformovat větnou strukturu s VF vyžadujícím pozici V_ak na nominální skupinu s DS, zjišťujeme, že V_ak se mění na V_gen:

[108](6)	Píše dopis → (6') psaní dopisu
(7)	Myje holčičku → (7') mytí holčičky

Toto pozorování lze zobecnit v druhém pravidle, které označíme jako pravidlo (B).

Pravidlo (B): Valenční pozice s formou V_ak větné struktury s VF se při nominalizaci VF → DS mění na valenční pozici s formou V_gen.

Nadto musíme zavést další pravidlo, které postihne ten fakt, že další doplnění (valenční i nevalenční) VF větné struktury se při její transformaci na nominální skupinu s DS nemění:

(8)	Nadržuje Pavlovi → (8') nadržování Pavlovi
(9)	Hraje na kytaru → (9') hraní na kytaru
(10)	Spal celou noc → (10') spaní celou noc

ale:

(11)	Prospal celou noc → (11') prospání celé noci

Ve větě (11) obsazuje výraz celou noc valenční pozici (akuzativní), a proto se mění v (11') v genitiv. Ve větě (10) je stejný výraz nevalenční (časový akuzativ adverbiální), a proto se v (10') nemění. Z toho vyplývá pravidlo (C).

Pravidlo (C): Forma všech substantivních nebo větných doplnění VF větné struktury, která nejsou subjektem (V_nom) nebo přímým objektem (V_ak), se nemění.[4]

Dosavadní pravidla (A) – (C) ovšem nedávají odpověď na otázku, jaké změny nastávají při transformaci větných struktur typu V_nom – VF – V_ak, mají-li být v nominální skupině vyjádřeny obě pozice. Podle pravidel (A) a (B) by bylo třeba očekávat, že nominální skupina bude mít strukturu V_gen – DS – V_gen. Jak ukazuje gramaticky nesprávná konstrukce (12'), v češtině to možné není:

(12)	Petr píše dopis → (12') *psaní dopisu Petra

Místo konstrukce (12'), očekávané na základě našich pravidel (A) a (B), má ale gramaticky správná konstrukce formu (12a'):

(12a')

psaní dopisu Petrem

Vzniká tedy otázka, jak lze tuto skutečnost vysvětlit. Odpověď na ni je poměrně jednoduchá: Čeština zřejmě disponuje mechanismem, který zabraňuje, aby v nominální skupině jako důsledek transformace vznikly dvě pozice s formou V_gen.[5] Lze proto formulovat další pravidlo (D).

Pravidlo (D): Při transformaci větné struktury V_nom – VF – V_ak může v nominální skupině s DS dojít ke změně formy na V_gen jen jedné z valenčních pozic.

(12)	Petr píše (dopis) → (12b') psaní Petra
(12)	Petr píše dopis → (12c') psaní dopisu

[109]Toto pravidlo sice vysvětluje, proč jsou konstrukce typu (12') v češtině negramatické, nepodává však vysvětlení, proč je v gramaticky správné konstrukci (12a') pozice V_instr; žádné pravidlo V_nom → V_instr jsme totiž neformulovali (a ani se pro nominalizační transformaci formulovat nedá). Soudíme, že forma V_instr se dá bez obtíží vyložit tak, že za východisko transformace nebudeme považovat tzv. aktivní větnou konstrukci (12), nýbrž větnou konstrukci pasivní (12a); srov. už Grepl – Karlík (1986):

(12a)

Dopis je psán Petrem → (12a') psaní dopisu Petrem

Toto zjištění nám umožňuje zjednodušit dosavadní transformační aparát. Můžeme totiž také nominální konstrukce typu (12c') vysvětlit nikoli z výchozích aktivních větných struktur (12), nýbrž z pasivních struktur (12a):[6]

(12a)

Dopis je psán → (12c') psaní dopisu

Tím se ovšem stává pravidlo (B) zbytečným; pravidlo (A) je však třeba zpřesnit takto:

Pravidlo (A'): Valenční pozice s formou V_nom (aktivní nebo pasivní) větné struktury s VF se při transformaci na nominální skupinu mění na valenční pozici s formou V_gen.

Pravidlo (C) můžeme ponechat nezměněno. Také při transformacích z výchozí pasivní větné struktury totiž platí, že forma všech substantivních nebo větných doplnění VF větné struktury, která nejsou subjektem (V_nom) nebo přímým objektem (V_ak), se nemění.[7] V daných souvislostech ovšem nabývá větší síly, neboť podává vysvětlení, proč je v nominální skupině typu (12a') právě pozice s formou V_instr.

Ukazuje se tedy, že nominální skupina V_gen – SV – (V_x) má dvojí transformační historii:

(a) Výsledkem transformace „pasivních“ větných struktur V_nom – VF – V_instr jsou nominální skupiny V_gen – DS – V_instr:

(13a)	Vesnice byla vypálena křižáky → (13a') vypálení vesnice křižáky
(14a)	Kristus byl ukřižován Pilátem → (14a') ukřižování Krista Pilátem
(15a)	Žák je zkoušen učitelem → (15a') zkoušení žáka učitelem
(16a)	Dopis je psán Petrem → (16a') psaní dopisu Petrem
(17a)	Slavnostní pochod byl cvičen hasiči → (17a') cvičení slavnostního pochodu hasiči
(18a)	Obyvatelé byli cvičeni hasiči → (18a') cvičení obyvatelů hasiči

Z těchto příkladů je vidět, že struktura V_gen – DS – V_instr je výsledkem dvou transformačních kroků. Prvním krojem je tzv. pasivní transformace, tedy větná transformace:

(X) V¹_nom – VF_act – V²_ak → (Xa) V²_nom – VF_pas – V¹_instr

Druhým krokem je tzv. nominalizační transformace, tedy deaktualizační:

(Xa) V²_nom – VF_pas – V¹_instr → (Xa') V²_gen – DS¹_instr

Naše pravidla (A'), (C) a (D) zachycují přirozeně pouze transformační krok druhý.

Tato transformační historie nominální skupiny je možná samozřejmě jen tehdy, jestliže je možný první transformační krok, tj. když je ve výchozí větné struktuře přítomen přímý objekt (V_ak).

[110]Protože v těchto případech je nominální skupina bezprostředně derivována z pasivní větné struktury, chovají se její valenční pozice co do sémantické nutnosti v nich vyjádřených participantů analogicky k ní, nikoli k aktivní větné struktuře, tj. pozice V_instr je „slaběji valenční“ než pozice V_gen. Můžeme to demonstrovat na následujících příkladech:

(19)	Pilát ukřižoval Krista	→	(19a) Kristus byl ukřižován Pilátem →
			(19a') ukřižování Krista Pilátem
			(19a'') ukřižování Krista
			(19a'') (?) ukřižování Pilátem
(20)	Vítr rozbil okno	→	(20a) Okno bylo rozbito větrem →
			(20a') rozbití okna větrem
			(20a'') rozbití okna
			(20a'') (?) rozbití větrem

Dále z těchto příkladů vyplývá analogie větných a nominálních struktur co statutu valenčních pozic. Zatímco ve větných strukturách je hierarchicky nejvyšší pozice V_nom (podmětu),[8] ve struktuře nominální fráze je nejvyšší pozice ta, která z ní transformačně pochází, totiž V_gen.

(b) Výsledkem transformace „aktivních“ větných struktur typu V_nom – VF ((21) – (22)), resp. V_nom – VF – jiné doplnění než V_ak (23) jsou nominální skupiny V_gen – DS ((21') – (22')), resp. V_gen – DS – jiné doplnění než V_ak (23'):

(21)	Petr píše → (21') psaní Petra (agens)
(22)	Helena zčervenala → (22') zčervenání Heleny (patiens)
(23)	Norbert vypráví Heleně o prázdninách → (23') vyprávění Norberta Heleně o prázdninách

V těchto případech je nominální skupina výsledkem jediného transformačního kroku, a sice nominalizační transformace deaktualizačního typu.

Z uvedených příkladů je však současně zřejmé, že se valenční pozice V_nom ve větné struktuře, tedy hierarchicky nejvyšší pozice věty, mění na V_gen v nominální struktuře, kterou můžeme identifikovat jako hierarchicky nejvyšší.

(c) U jisté skupiny sloves, a to s neobligátní akuzativní valencí, dochází na základě dvou různých transformačních historií (a) a (b) k syntaktické homonymii:

(24)	Norbert maloval Helenu	→	(24a) Helena byla malována (Norbertem) →
			(24a') malování Heleny (Norbertem)
(25)	Helena malovala	→	(25') malování Heleny
(26)	Petr miluje Nancy	→	(26a) Nancy je milována (Petrem) →
			(26a') milování Nancy (Petrem)
(27)	Nancy miluje	→	(27') milování Nancy

Jak vidíme, jsou nominální skupiny malování Heleny, resp. milování Nancy ambigní. Tato ambiguita vzniká na základě dvojí možné zpětné rekonstrukce transformačního východiska. Dodejme hned, že disambiguace dosáhneme vyjádřením pozice V_instr. V nominálních skupinách malování Heleny Norbertem, resp. milování Nancy Petrem jsou bezprostředním transformačním východiskem jednoznačně pasivní větné struktury.

K této syntaktické homonymii dochází však jen tehdy, jestliže přímý objekt není obligátní. To je dokazatelné dvěma slovesy lišícími se pouze videm:

[111](28a')	malování Heleny	←	(28a) Helena (patiens) byla malována (Norbertem)
(29')	malování Heleny	←	(29) Helena (agens) malovala
(30a')	namalování Heleny	←	(30a) Helena (patiens) byla namalována (Norbertem)
(31')	0	←	(31) *Helena (agens) namalovala

U nedokonavého slovesa malovat je přímý objekt neobligátní. Proto je nominální skupina malování Heleny derivovatelná jak z pasivní větné struktury (28a), tak z větné struktury aktivní (29). U dokonavého slovesa namalovat je přímý objekt obligátní; neexistuje tedy aktivní věta (31) *Helena namalovala. Nominální skupina namalování Heleny musí být tedy výsledkem jen jediné, deaktualizační transformace, a to z pasivní větné struktury (30a).

Z toho vyplývá, že u neobligátních přímých objektů se může do pozice V_gen nominální skupiny dostat jak agens, tak patiens – a z toho zase vyplývá ona známá a v lingvistice už dlouho diskutovaná homonymie konstrukcí V_gen – DS typu malování Heleny, možná u nominálních skupin, v nichž je v pozici V_gen výraz označující objekt, který může být agentem i patientem děje vyjadřovaného DS: střílení vojáků (dvojznačné) x střílení ptáků (jednoznačné). Naproti tomu u sloves s obligátním přímým objektem se může dostat do pozice V_gen jenom patiens, a konstrukce V_gen – DS není tedy homonymní (namalování Heleny).

Poznámka: Pouze stylizační chybou je, jestliže se ve větě s pasivní diatezí vyjádří formou instrumentálu agens i nástroj, zvl. v kontaktním postavení dvou instrumentálů se stejnou koncovkou:

(32a)

Dopis je psán Petrem perem

Proto i nominální skupina

(32a')

psaní dopisu Petrem perem

je stylisticky chybná.

Pro úplnost nám zbývá ještě formulovat pravidlo (E), které postihne možnost nebo nutnost vyjádření (výrazové speficikace) příslušných valenčních pozic.

Pravidlo (E): Všechny valenční pozice VF výchozí větné struktury se v nominální skupině s DS stávají pozicemi potenciálními, tj. nemusí být nějakým jazykovým výrazem obsazeny.

 

LITERATURA

 

CHOMSKY, N.: Studies on Semantics in Generative Grammar. The Hague – Paris 1972.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985.

DOKULIL, M.: K otázce slovnědruhových převodů a přechodů, zvl. transpozice. SaS, 43, 1982, s. 257–271.

GREPL, M. – KARLÍK, P: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

GREPL, M. – KARLÍK, P: Skladba češtiny. Olomouc 1998.

KARLÍK, P.: Syntaktické sloveso. NŘ, 79, 1996, s. 66–72.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (ed.): Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995.

KOMÁREK, M.: Příspěvky k české morfologii. Praha 1978.

KURYŁOWICZ, J.: Dérivation lexikale et dérivation syntaxique. Bulletin de la société linguistique de Paris, 37, 1936, s. 79–92.

Mluvnice češtiny, 1. Praha 1986.

NOVOTNÝ, J.: Valence dějových substantiv v češtině. Praha 1980.

[112]PIŤHA, P.: On the case frames of nouns. PSML, 7, 1981, s. 215–224.

PUSCH, L. F.: Die Substantivierung von Verben mit Satzkomponenten im Englischen und Deutschen. Frankfurt 1972.

ULLMER-EHRICH, W.: Zur Syntax und Semantik von Substantivierungen im Deutschen. Kronberg 1977.

WUNDERLICH, D.: Warum die Darstellung von Nominalisierungen problematisch bleibt? In: D. Wunderlich (ed.): Probleme und Fortschritte der Transformationsgrammatik. München 1971, s. 189–218.

 

R É S U M É

Bemerkungen zur Nominalisierung im Tschechischen

Der vorliegende Artikel beschäftigt sich mit der Nominalisierung unter Verwendung der Suffixe -an/án-, -en/ěn- bzw. -t- im Tschechischen. Im Unterschied zu den lexikalischen Nominalisierungen des Typs běh, chodba usw. handelt es sich hierbei um Nominalisierungen syntaktischer Art. Deshalb bleibt bei Verbalsubstantiven des Typs čtení, psaní usw. das Valenzpotential des zugrunde liegenden Verbs erhalten. Die hierarchisch höchste Valenzposition von Nominalgruppen des Typs čtení dopisu Petrem, nämlich die der Genitivergänzung, resultiert immer aus der transformationellen Umbildung eines in der entsprechenden Satzkonstruktion ebenfalls die hierarchisch höchste Position einnehmenden Subjektausdrucks. Ist das zugrunde liegende Verb intransitiv, resultiert die Genitivergänzung aus der aktiven Satzkonstruktion. Handelt es sich um ein transitives Verb, so läßt sich die Genitivergänzung des Verbalsubstantivs auf das Subjekt der passiven Satzkonstruktion zurückführen, setzt also voraus, daß der Nominalisierungstransformation eine Passivtransformation vorangeht.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 2, s. 105-112

Předchozí Milan Hrdlička: K některým faktorům ovlivňujícím užívání předložek do a na v současné češtině

Následující Martin Friš: Mandelbrotův zákon a sémantické třídy