Analýza dynamiky konceptuální soustavy

Jan Kořenský

[Discussion]

(pdf)

An analysis of the dynamics of the system of concepts

Sebehodnotící pozornost české lingvistiky zaměřená na základní pojmoslovná východiska pražského strukturalismu, především pokud jde o vývoj názorů na národní jazyk a jazykovou kulturu, nikoli však pouze, je v posledním desetiletí zřejmá a charakteristická. Zpočátku vznikaly nejen jednotlivé stati, ale celé takové série, v posledních letech se pak vedle sborníkové pozornosti, za niž vděčíme několika takto zaměřeným konferencím, objevují v této oblasti i významné monografie. Jde jak o práce více méně popularizační, tak o publikace mající charakter základního výzkumu.

Zatím nejnovější prací z posledního uvedeného okruhu je nesporně kniha Ivy Nebeské Jazyk, norma, spisovnost (UK, Praha 1996, 159 s.). Domnívám se, že tuto významnou práci je třeba z kontextuálních důvodů uvedených v předcházejícím odstavci posuzovat nikoli tradičním recenzentským způsobem, ale poněkud jinak, šířeji, právě jako poslední monografické slovo probíhající, zatím spíše spontánní, neorganizované diskuse.

Nejprve je třeba se vyjádřit k předmětu a metodě práce: pokud jde o předmět, je charakteristika nasnadě. Jde o knihu zabývající se vývojem klíčového pražského strukturalistického pojmu norma. Nikoli ovšem izolovaně – práce ukazuje, že by to nebylo ani možné –, ale v souvislostech. A tím se již dostáváme k metodě. Jsou dotčeny zásadním způsobem všechny pojmy, které s pojmem norma v této lingvistické tradici podstatným způsobem koincidují. A protože norma je vedle funkce v pražské podobě strukturalismu nepochybně konceptem nejvýznamnějším a konceptuálně vysloveně relačním, jde o publikaci, ve které je se zřetelem k úběžnému pojmu normy dotčena a posouzena platnost a dynamika platnosti širokého spektra pojmů – fakticky jde o všechny významné pojmy funkcionalistické teorie národního jazyka a jeho funkční stratifikace. Je však třeba uvést další rysy zvolené metody – bez toho by totiž práce nemusela být správně pochopena. Historicky „objektivně doložené“ termíny jsou plně respektovány v tom smyslu, že se předpokládá jejich konceptuální odlišitelnost, hledají se proto – takřka fonologickou metodou – distinktivní, konstitutivní rysy, které příslušnému termínu „propůjčují“ konceptuální oprávněnost. Koncepty konstitutivním způsobem oscilující kolem pojmu/termínu norma tak vlastně identifikují nejen od původu dvojí polohu termínu norma (obecný pojem jazyková norma, norma spisovného jazyka), ale dovolují i přesně sledovat dynamiku tohoto konceptu v rámci pohybu celé konceptuální soustavy. (V důsledku zvoleného metodického postupu by se mohlo stát, že poněkud povrchně vnímající čtenář nabude dojmu poměrně častého opakování některých tvrzení. K tomuto jevu dochází právě z potřeby postupně a systematicky uvádět konstitutivně-distinktivní charakteristiky proměňující se platnosti sledovaného pojmu v různých pojmových kontextech.) Pevnou součástí zvoleného postupu je i celková struktura práce, proto nebudiž podrobnější charakteristika výstavby publikace chápána jako pouhá služba běžné popisnosti.

První dvě části práce (Jazyková norma v teorii Pražské školy, Od normy ke spisovnosti) mají shodnou strukturu. Je to zákonité, neboť jsou v nich sledovány nejprve [122]konceptuální vlastnosti klasického období Pražské školy (1.) a poválečného období, zejména 50. – 70. let (2.). Třetí část (Stylové a komunikační normy) je věnována sledování – formálně terminologicky řečeno – adjektivní plurifikace termínu norma v průběhu poválečného období, způsobené jednak příčinami vnitřními (např. „průnikem“ některých myšlenek funkční stylistiky do teorie normy, s. 70), jednak vlivem jiných myšlenkových soustav, interdisciplinarizací a „komunikačním obratem“ v naší lingvistice. Část čtvrtá (Spisovnost) a pátá (Funkčnost jazyka a funkčnost komunikace) jsou shrnutím „poloh“ a dynamiky příslušných pojmů v obou fázích vývoje Pražské školy, především však aktuálního stavu názorů, přičemž autorka pochopitelně vychází pouze z těch stanovisek, která považuje za významná. Jestliže zejména prvé dvě části jsou myslím určeny především specialistům, tedy těm, kteří se historií Pražské školy vůbec a problematikou vývoje konceptu norma a teorií spisovného jazyka zvlášť zabývají, pak zejména závěrečné oddíly – aniž by v zásadě opustily výše charakterizovanou analytickou metodu – jsou vhodné i pro širší odbornou obec a rozhodně by měly být využívány při vysokoškolské výuce. Jako ostatně celá práce – jsou napsány sdělně, zasvěceně a velmi srozumitelně.

Po předcházejících úvodních charakteristikách bych chtěl věnovat bližší pozornost některým – podle mého názoru klíčovým – momentům práce. Zjištění v ní obsažená považuji za velmi přesvědčivá – v tomto směru by bylo možné uvažovat diskusně jen o některých jednotlivostech, ostatně spíše nečetných – proto se chci soustředit jen na takové poznatky, které – opustíme-li ovšem vlastní cíle a do jisté míry i metodu posuzované knihy – by nás měly zavazovat k dalšímu promýšlení. Neboť tato kniha nesporně k dalším úvahám podněcuje.

Takovou pozornost zasluhuje zejména vztah pojmů norma (v obecném smyslu) – jazyk/langue – systém (jazyka). V klasickém období – zřejmě v souvislosti s jakousi „měkkostí“ vztahu mezi jazykem a řečí – byl skutečně velmi těsný vztah mezi koncepty norma – jazyk/systém. Snad to lze vyslovit tak, že norma byl systém jazykových prostředků v jejich subjektivní a intersubjektivní vědomé i „podvědomé“ existenci, norma byla řečové projevování se systému. Tento počáteční stav byl domnívám se velmi příznivý pro to, aby bylo později možné se všemi teoretickými důsledky vnímat systém jazykových „prostředků“ v jednotě s „jejich“ fungováním jako specifickou podmnožinu sociálních norem. Avšak postupným propracováváním teorie jazyka, postupným zesilováním instrumentálního vztahu mezi jazykem a řečí docházelo spíše ke vzdalování se od tohoto východiskového stavu. Je pak třeba položit otázku, zda postupné zavádění a lišení norem systémových, stylových, komunikačních a v tomto rámci i (tradičně rovinově) dílčích bylo – alespoň z dnešních hledisek – procesem žádoucím. Domnívám se, že při dnešním hledání dynamicky pojatých, sociálně a psychologicky konturovaně chápaných předpokladů k řeči je třeba se pro inspiraci vydat právě do klasického období. Inspiraci je však třeba spatřovat v celkovém postoji, nikoli ve všech konkrétních modelačních principech a prostředcích, na jejichž základě byl systém jazyka konstruován. Jinými slovy řečeno, jestliže dnes jsou normy spjaty s užíváním jazyka, neznamená to vždy a spolehlivě uskutečňování onoho původního postoje, jenž spočíval v inherenci norem systému. Může to znamenat naopak příliš instrumentalizující oddělení norem jako způsobů chování od „jednotek“ a „pravidel“ jazyka. Poznamenejme, že autorčina metoda – totiž hledání distinktivních rysů termínů, které pak prokazují jejich konceptuální oprávněnost – vede ke zjištění, že vztah mezi normami jazykovými, stylovými a komunikačními spočívá v narůstající „úrovni zobecnění“ a narůstající nezávislosti na jednotlivém přirozeném jazyce. Myslím, že při dalším promýšlení těchto věcí bude žádoucí odvážněji [123]se odpoutávat od instrumentalistické metafory a zároveň i od abstrakčně hierarchického konceptuálního myšlení. Tak jako bylo právem řečeno, že filozofie není nad vědami, ale ve vědách, tak také vše obecně komunikativní není nad (jednotlivými) přirozenými jazyky, ale je v nich (inherentně) přítomno, jednotlivé jazyky jsou konkrétním etnokulturním „zbarvením“ těchto komunikačních univerzalit, bez něhož nemají reálnou a neměly by mít tedy ani teoretickou existenci.

Vzhledem k diskusní atmosféře, obklopující v současné době problémy funkční stratifikace češtiny, bych chtěl samostatnou pozornost věnovat čtvrté části (Spisovnost), neboť tento oddíl monografie představuje nesporně významný příspěvek k probíhající rozpravě a má shrnující význam. Předesílám, že Shrnutí této části považuju za velmi šťastné a postihující současný stav poznání. Připojím proto jen několik poznámek v podstatě dílčích.

Na s. 94 a dalších se pokusila autorka zresumovat postoje ke vztahům mezi spisovností a nespisovností, představami o oficiální komunikaci a s tím souvisejícími kodifikačními postoji. Je jasné, že z dobře známých historických důvodů je (především ovšem jazykovědci – méně již uživateli) naléhavě pociťován rozpor mezi deziderativními představami o podobě oficiální a polooficiální komunikace (která je „predestinována“ univerzálním postulátem spisovnosti) a reálnou situací zejména v Čechách. Navrhovaná, mnohdy i rasantně prosazovaná řešení se nalézají v prostoru mezi vůlí kodifikovat (a tedy „zespisovnit“) jevy v této oblasti se reálně vyskytující, nebo prostě vzít stav na vědomí bez kodifikačně hodnotové indexace, či preskriptivně trvat na jisté konstruktovosti vyjadřovacích prostředků s vědomím, že míra konstruktovosti bude regionálně diferencovaná, ale bude výrazně plnit integrační poslání. Významný koncepční posun představuje (jak ostatně autorka sama na s. 97 konstatuje) postupné uvědomění si neuniverzality „spisovného kodifikátu“, tedy skutečnost, že spisovný jazyk není funkčně určen jakékoli komunikaci v rámci národního společenství. Konstatuje to již nějaký čas řada autorů, nikoli pouze ti, kteří patří k okruhu Sgallovu a Čermákovu. Naopak právě z toho okruhu přichází na základě správného zjištění, že to či ono „nelze spisovně napsat“, požadavek spisovný kodifikát „rozšířit“ o jevy obecně české s tím, že by to k obnovení univerzality vlastně přispělo. Stejně tak „diglosii“, spíše však více méně plně zvládnutou pluralitu vyjadřovacích způsobů, konstatují i čeští bohemisté, není to jen přínosem v práci jmenovaných bohemistů zahraničních. Myslím, že řešení otázky, zda „code switching“ interpretovat jako věc languovou, nebo parolovou, je pseudoproblém, přinejmenším proto, že v oblasti teorií spisovného jazyka a teorií funkční stratifikace národního jazyka to není nic jiného než metafora, která adekvátní pojem z obecné teorie informace posouvá do odlišného kontextu. Domnívám se, že v celém komplexu problémů týkajících se našich teorií národního jazyka vůbec a teorií spisovnosti zvlášť je žádoucí:

– Pokud tyto teorie chtějí setrvávat na pozici langue-parolové teorie, pak je třeba z tohoto hlediska „vyčistit“ terminologii a pojmosloví, aby bylo vždy jasné, o čem je řeč. Mnoho se i v tomto rámci „řeší“ nekontrolovaným přecházením mezi termíny založenými na slovech jazyk, mluva, projevy, prostředky (srov. běžně mluvený jazyk, běžná mluva, jazyk běžně mluvených projevů apod.). V tomto kontextu pak vznikají „problémy“, jako je výše zmíněný „statut“ code switching, je upevňován dojem, že spisovný jazyk (ale stejně tak i obecná čeština, dialekt) je úplný všeobecně odlišitelný languový strukturní útvar apod. Autorkou konstatovaná a prozkoumaná „vnitřní diferenciace“ pojmu norma pomocí série adjektiv (viz výše) je ostatně téhož rodu.

[124]– Je třeba konceptuálně úplným způsobem vybudovat teorii „národního jazyka“ jako komunikační teorii, která se vzdá závislosti na langue-parolové dichotomii (tzv. útvarový přístup k národnímu jazyku je pouze jejím dílčím projevem). Dostaneme takto dynamickou síť vztahů mezi vyjadřovacími, především výrazovými prostředky, sdělovacími potřebami, z nich plynoucími komunikačními funkcemi, která se „rozprostírá“ v prostoru typizovaných komunikačních vztahů. Nalezneme tam takto komunikační vztahy, v jejichž rámci vedle prosté komunikační účelnosti budeme (alespoň někteří z nás) očekávat jisté další hodnoty (integrativnost, kultivovanost, národní reprezentativnost) a budeme hledat (opět jen někteří z nás) postupy, jak těchto hodnot dosáhnout (intervence, kodifikace, řečová kultivace komunikantů), za předpokladu, že tyto hodnoty nebudou v reálné komunikaci přítomny. Že tomuto přístupu bude dominovat komunikačně přirozená, objektivní dichotomie psanosti a mluvenosti, není třeba ani připomínat, právě tak jako to, že soustavná teorie norem jako způsobů řečového chování (týkající se „popisu prostředků“, jejich „strukturních vztahů“ i způsobů jejich „užívání“) bude centrem celé teorie. Rovněž bude samozřejmostí, že tato soustava norem bude integrální součástí soustavy sociálních norem, kde abstrakční hierarchizace nebude dominantní strukturační metodou. Naopak příští koncept „spisovnosti“ bude výsledkem teorie národního jazyka, nikoli jejím hypostatickým a priori.

Tvrzení autorky o tom, že (z mnoha přesvědčivě shromážděných důvodů) „pojem spisovná norma v posledních letech poněkud ustupuje pojmům spisovný jazyk a spisovnost“, je myslím alarmujícím zjištěním faktu, který nás asi spíše vzdaluje od naposled řečeného, obávám se však že i od klasických pražských východisek.

Také závěrečný, pátý oddíl (Funkčnost jazyka a funkčnost komunikace) zasluhuje důkladnější pozornost. V části 5.1 (Funkčnost a kultivovanost) a 5.2 (Soustava norem) Iva Nebeská vychází ze zjištění, že pojem funkčnosti (v jehož definiční struktuře se, jak víme, podstatným způsobem projevuje záměrnost a účelnost) inherentně zahrnuje v klasické pražské teorii pojem kultivovanosti. Této části dominuje autorčina obava, aby pojem „pragmaticky chápané komunikační úspěšnosti“ jako kritérium funkčnosti, či dokonce jazykové správnosti v současné době natož v budoucnosti nežádoucím způsobem nedominoval nad hodnotovými aspekty, jako je kultivovanost, žádoucnost, uměřenost apod. Na problém je třeba se podívat ze dvou hledisek: z hlediska historie Pražské školy i z hlediska usilování o současnou a budoucí adekvátní teorii. Historicky vzato myslím, že přece jen v podstatě původního pojmu funkce je účelnost a záměrnost lidských interakcí, to je rys, který prokazuje pozoruhodnou blízkost mezi klasickou pražskou teorií a současným sociologickým interakcionismem. Stejně tak je nesporné, že národně kultivační program, který vnímal jazykové sebeutváření jedince i národního společenství jako součást společenského i individuálního kultivování, je významným rysem pražské tradice, na který bychom právě teď zapomínat neměli. Především v Mathesiových pracích najdeme četná místa, kde se moment druhý vykládá jako rys momentu prvého. Je to však záležitost spíše výchovně strategická než primárně gnoseologická. Ostatně to koresponduje s tím, co na jiném místě Nebeská dokládá: že jistá míra nelišení faktoru analyticko-gnoseologického a kultivačně deziderativního byla (v teorii spisovnosti) záměrem. Pokud jde o potřeby přítomné a budoucí teorie v dané oblasti, je však třeba především analyzovat stav věcí. A v tomto kontextu je v řeči princip komunikační úspěšnosti faktorem nejpodstatnějším. Zvláště když si uvědomíme závažnost toho, co říká Nebeská o dlouhodobě narůstajícím odklonu od každého sebeovládání, [125]sebekultivování, které je dnes některými mluvčími vnímáno jako neupřímnost, nedostatek autenticity atp. Je si však třeba zároveň uvědomit, že ve společenství, které zaujímá postoje opačné, nebo k nim alespoň chce směřovat, je kultivované jednání, chování včetně řečového právě tak „pragmaticky účelné“, jako může být „pragmaticky účelnou“ jeho nepřítomnost ve společenství naladěném na údajnou „upřímnost“, autenticitu. Konstantou (řečového) jednání je komunikační úspěšnost, prostředky jejího naplnění jsou kulturně, etnicky, hodnotově i časově proměnné.

Zcela logicky je poslední oddíl knihy (5.3 Psanost a mluvenost) věnován právě problému, kterému se nelze při řešení komplexu otázek, na něž je kniha zaměřena, vyhnout. Autorka v této části spíše resumuje. Zřejmě se v podstatě přiklání k tomu, aby tradičně hypostaticky pojatá spisovnost přece jen raději integrovala jak psanost (což je samozřejmé), tak i oficiální a polooficiální mluvenou komunikaci (což ani zdaleka samozřejmé není). Znovu připomíná jisté sociologické faktory, které stojí v cestě tomu, aby původní ideál sebekultivující vůle postupně reálně integroval na principu záhodnosti, snad i jakési „naučené spontaneity“, mluvené projevy oficiálního styku do podoby blízké projevům psaným, jak to tradiční postulát spisovnosti předpokládá. Snaží se nalézt potenciální nositele tohoto návratu „v rodící se“ (pokolikáté už?) podnikatelské elitě. Současně ovšem připomíná, že spontánnost a bezprostřednost mohou být v souladu s kultivovaností i tam, kde se neprojevují postulovanou mluvenou spisovností (s. 129). Celkově se však zdá, že přes přijetí „neútvarového“ (mé stanovisko k tomu viz výše) přístupu k jazyku a akcentaci tří hledisek působících „současně, a to v následujícím pořadí“ (z hlediska důležitosti), tedy funkčnost komunikace, psanost – mluvenost a spisovnost, zůstává autorka na straně hodnotově opodstatněného konceptu spisovnosti (bez primárního zřetele k zcela reálné dichotomii mluvenosti a psanosti) a na straně z této pozice plynoucího postulátu „univerzálních norem spisovných“.

Již na začátku jsem řekl, že kniha Ivy Nebeské je významným teoretickým počinem, který analyzuje vývoj klíčového a zároveň „choulostivého“ termínu a pojmu norma v naší lingvistické tradici, a to v širokém konceptuálním kontextu. Zároveň k příslušnému datu shrnuje a strukturuje poznatky o problému spisovnosti a dichotomii psanosti a mluvenosti, což má i nemalý význam didaktický. Třebaže řešení značných teoretických a jazykověkulturních (tedy praktických) problémů zřejmě nenalézá v radikální změně lingvistického paradigmatu (viz výše), pronikavým prozkoumáním vývoje způsobů užívání termínu a pojmu norma k uplatnění nového paradigmatu velmi přispívá, neboť právě v něm bude hrát koncept normy roli ještě podstatnější než v paradigmatech tradičních.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 2, pp. 121-125

Previous Martin Friš: Mandelbrotův zákon a sémantické třídy

Next Ondřej Hausenblas: Sdělnost textu jako výsledek slohové průpravy