Prostor a jazyk

Ladislav Nebeský

[Articles]

(pdf)

Space and language

[1]0. Podobně jako ve svých článcích (1985, 1989a a 1993) se budu i zde zabývat tematickou oblastí, v jejímž středu se nachází vztah místa (prostředí) a znaku (promluvy, textu), řečeno obecněji: vztah prostoru a jazyka.[2] Pojem místa (prostředí) budu chápat značně obecně; za prostředí budu považovat nejenom třeba krajinu nebo budovu, ale také např. jejich modely, znázornění nebo fotografie; za prostředí budu považovat i bezpředmětný obraz. Pojem znaku (textu) nebudu vázat na přirozený jazyk.

Tato tematická oblast, již jsem v závěru článku (1993) nazval topoikou, se týká textů, které jsou spoluvytvářeny prostorem, prostředí, která jsou spoluvytvářena jazykem, i objektů, které jsou symbiózou prostředí a textu. Týká se i volby mezi textem a prostorovým znázorněním. Příkladem textu, který je spoluvytvářen dvourozměrným prostorem stránky, tedy tím, jak tuto stránku využívá, je úmrtní oznámení. Příkladem prostředí, které je spoluvytvářeno jazykem (v tomto případě nikoli přirozeným), je stezka spoluvymezená turistickými značkami; podíl značek na vymezení stezky je proměnlivý: čím je průběh stezky méně zřetelný, tím je jejich úloha významnější. Symbiózu prostředí a textu někdy nacházíme tam, kde je tímto prostředím výtvarný projev; příkladem takové symbiózy je komiks.[3] (O volbě mezi textem a prostorovým znázorněním budu hovořit v 1.1.).

Povšimněme si uvedených příkladů ještě z jiné strany. Způsob, jímž se prostor stránky podílí na stavbě textu, který je úmrtním oznámením, přijímáme v našem kulturním prostředí jako normu. Způsob, jímž jsou na území České republiky barevnými značkami vymezeny turistické stezky, je normou, na kterou na pěších výletech spoléháme. A právě na to, že způsob propojení textu a kresby v komiksu je u jeho konzumentů přijímán jako norma, svými výtvarnými díly navázal významný (nedávno zesnulý) představitel pop-artu Roy Lichtenstein.

 

1. Text, který je spoluvytvářen prostorem nebo je v symbióze s nějakým prostředím, může být vytvořen cvičenci na stadionu nebo různobarevnými květinami na záhonu, může být monumentálním nápisem složeným z třírozměrných kovových písmen a může být i lecčím jiným; nejčastěji se však s ním setkáváme na listu papíru (popř. jiné desce), ať již má rozměr velkého plakátu nebo naopak někdejší drobné jízdenky na pražskou hromadnou dopravu, ať již je pro text využit jen z jedné strany nebo z obou. Patří sem např. bankovky, stravenky a různé dotazníky (s dalšími příklady se setkáme v 2.1.). Dvou navzájem odlišných případů vazeb textu a prostoru si všimneme podrobněji.

 

1.1. Protože zde za prostředí považuji nejenom např. krajinu, ale i její znázornění, je prostředím i mapa. Různé koncepce kartografické sémiotiky se liší v tom, zda (zjedno[162]dušeně řečeno) mapu nazírají jako prostředí, které spoluvytvářejí znaky, nebo jako komplexní znak (vlastně jakýsi „text“), na jehož skladbě se podílejí jednodušší znaky z různých podjazyků jazyka mapy. Z hlediska kartografické sémiotiky je zajímavá i otázka, jak úspěšně by mohl mapě konkurovat text, který by její obsah převyprávěl. Ve výzkumné zprávě (Pravda, 1985) byl uskutečněn pokus, jehož výsledek ukazuje na přesvědčivou úspornost vyjadřovacích možností mapy ve srovnání s takovým textem.[4]

Mapy lze považovat za velice složité diagramy – složité již různorodostí stavebních prvků. K diagramům, jejichž stavební prvky jsou stejnorodé, naopak patří ty, kterými lze znázorňovat antireflexivní symetrickou binární relaci na určité konečné množině, jiným názvem graf; tento název, kterého se zde přidržím,[5] napovídá, že jde o objekt, znázorňovat který je obvyklé. Diagram grafu získáme tak, že prvky množiny, jichž se tato relace týká (tyto prvky se nazývají uzly), znázorníme jako body a to, že dva prvky jsou spolu v uvažované relaci (takové dvojice se nazývají hrany), manifestujeme tím, že body, které tyto dva uzly znázorňují, spojíme čarou.

Snad stojí za zdůraznění, že graf je matematický objekt, ale diagram grafu je jen způsobem záznamu. Ostatně týž graf může mít diagramy navzájem velmi nepodobné. Prolistováním monografií věnovaných teorii grafů se lze přesvědčit, že některé diagramy některých grafů jsou esteticky působivé; viz např. monografie Harary (1969) nebo Chartrand – Lesniak (1996). Grafy nejsou jen objekty matematické teorie, ale mají velice široké pole aplikací (zasahující i lingvistiku). Proto snad stojí za to povšimnout si možností symbiózy textů o grafech a diagramů grafů i volby mezi textem o grafech a diagramy grafů, které takovému textu konkurují.

Případem textu o grafech je text, který využívá prostoru tím, že se odvolává na diagramy grafů; tím je s nimi v symbióze. Mezi krátkými, ale myšlenkově hlubokými texty snad nejznámějším příkladem této povahy je znění Beinekeovy charakteristiky hranových grafů. Definice hranových grafů pro nás není důležitá, bude nás zajímat jen stavba Beinekeovy charakteristiky. Beineke dokázal, že graf je hranovým grafem, právě když v něm není v jistém smyslu obsažen žádný z devíti speciálních grafů (přesně řečeno: když žádný jeho indukovaný podgraf není s některým z těchto devíti grafů izomorfní). Jakkoli se v literatuře znění Beinekeova teorému v stylistických detailech liší, vždy je těchto devět „zakázaných“ grafů představeno svými diagramy; viz např. Harary (1969, Fig. 8.3) nebo Chartrand – Lesniak (1996, Fig. 4.12). Nahrazení těchto devíti diagramů popisem grafů by nepochybně vedlo k výsledku srovnatelnému s výsledkem nahrazení fragmentu mapy textem, které bylo demonstrováno ve zprávě (Pravda, 1985).

Všimněme si také toho, jak úspěšně může vhodně vybraný diagram grafu někdy konkurovat textu, v němž se o grafu něco dokazuje. Zaznamenám příklad, který v tomto směru patří k nejjednodušším. Graf může být chápán jako abstraktní prostředí, v němž lze „cestovat“. To prozrazuje nejenom terminologie teorie grafů zahrnující termíny procházka, cesta, most aj., ale i různé „geografické“ aplikace grafů. Cestuje se z uzlu do jiného uzlu (v netriviálním případě) přes uzly další, a to tak, že z jakéhokoli uzlu x můžeme vykročit do y jedině tehdy, tvoří-li spolu uzly x a y hranu. Představme si, že [163]máme nějaký graf G, v něm dva uzly a a b a že víme, že z uzlu a do uzlu b žádná cesta nevede. Představme si dále, že bychom o této vlastnosti grafu G chtěli někoho přesvědčit (tedy: že bychom mu to chtěli dokázat). Pokud by prostředkem naší argumentace byl text, uskutečnit náš záměr by bylo snadné jedině tehdy, kdyby graf G měl jen malý počet uzlů a hran. Kdybychom však adresátovi představili vhodně vybraný diagram grafu G, mohl by to, že z uzlu a do uzlu b žádná cesta nevede, okamžitě nahlédnout sám, a to i tehdy, kdyby měl graf G velký počet uzlů a hran. Pokud by např. pro představení diagramu byla rezervována celá stránka, stačilo by, aby byl na této stránce nepřehlédnutelný prázdný pás, který by ji rozděloval (prázdný v tom smyslu, že by v něm neležel žádný bod znázorňující uzel, ani jím neprocházela a do něho nezasahovala žádná čára opovídající hraně), a aby bod znázorňující uzel a ležel na opačné části stránky rozdělené prázdným pásem než bod znázorňující uzel b. Podobnou převahu vhodně zvoleného diagramu nad textovou úvahou bychom nalezli u různých složitějších vlastností grafu. Představme si např., že v grafu H každá cesta z uzlu c do uzlu d vede buď přes uzel e, nebo přes uzel f. Je snadné si představit, jaký diagram grafu H by stačilo adresátu předložit, aby nad ním uvažovaný závěr sám nahlédl. Vhodně zvolený diagram grafu může tedy některou vlastnost grafu odkrýt. Jiná vlastnost téhož grafu může být třeba odkryta jiným diagramem. Chtěl bych však dodat, že zatímco diagram grafu některé jeho vlastnosti odkrývá, jiné může naopak zakrýt.[6]

 

1.2. K produktům uměleckých směrů, které se zrodily v 10. a 20. letech našeho století, patří texty, jejichž stavba intenzivně využívá vlatností dvourozměrného prostoru stránky. Jde o některé texty dadaistů, futuristů (F. T. Marinetti hovoří o „osvobozených slovech“); u nás o něco později i některé texty poetistů. Text také proniká do kubistických obrazů, ať již jako vlepený útržek tiskoviny nebo jako namalovaný nápis.[7]

Umělecké texty, které využívají prostoru (a to i tak, že kombinují různé druhy a různou velikost písma) nebo jsou v symbióze s prostředím obrazu, se objevují i později, soustavněji zejména od 60. let v tzv. experimentální poezii. Průřez světovou tvorbou toho druhu je u nás dostupný ve sborníku Experimentální poezie (1967) a pohled na tvorbu domácí nabízí sborník Vrh kostek (1993). Zalistujeme-li některým z obou sborníků, upoutá nás, jak se umělecké texty v něm představené navzájem liší mírou závislosti na prostorových vlastnostech stránky. Na jednom pólu nacházíme texty, které jsou na obdélníku stránky závislé tak silně jako obraz (nacházíme zde tedy jejich reprodukce), na druhém pólu texty, které jsou na něm tak nezávislé jako prozaický text. Avšak i mezi texty na tomto „prozaickém“ pólu lze najít takové, v nichž se dvourozměrnost stránky prosadí nepřímo. Především mám na mysli „procesuální text“ Z. Barborky Ortel ve sborníku Vrh kostek, s. 57–66. Tvoří ho 14 odstavců. V prvním z nich se hovoří o muži „v nejlepších létech, který nic neví o své nemoci“. Dalších třináct odstavců je vlastně postupnými stadii znění odstavce prvního. S rostoucí frekvencí se v nich vyskytuje kontextově nezapojený tvar nádor, což znění odstavců více a více rozrušuje. S rostoucí frekvencí toho slovního tvaru [164]jsme stále více odpoutáváni od lineárního čtení odstavce a připoutáváni k jeho dvojrozměrné podobě; čtenáři tohoto textu se stále více stávají jeho diváky.

U těch děl experimentální poezie, která nestojí na témže pólu jako obrazy, by bylo užitečné rozlišovat mezi textem a jeho záznamem. Čím je text na prostoru nezávislejší, tím více různých záznamů připouští. Řekl jsem, že k využití prostoru řadím i volbu písma; snadno si dokážu představit dílo experimentální poezie, které připouští více různých záznamů strojopisných, avšak žádný záznam sázený písmem, v němž písmena zaujímají rozdílně široké místo. Vědomí toho, co všechno může být záznamem téhož textu a co již jeho záznamem není, je závažnou součástí toho, jak textu rozumíme (nebo naopak nerozumíme).

Nabízí se jistá analogie mezi vztahem textu a jeho záznamu a vztahem abstraktního objektu a jeho diagramu (jde-li ovšem o takový objekt, který je diagramy znázorňován). Vztah mezi textem na „prozaickém“ pólu a jeho záznamem by se dal přirovnat ke vztahu grafu a jeho diagramu. Ty texty experimentální poezie, u nichž je rozpětí mezi jejich možnými záznamy menší, lze potom přirovnat k objektům komplikovanějším, než jsou grafy; k objektům, jejichž znázorňování diagramy má v sobě méně volnosti. Jako příklad uvedu jeden abstraktní objekt, který je zajímavý z hlediska lingvistických aplikací, totiž graf s lineárně uspořádanou množinou svých uzlů. Dohodněme se, že pro stránku, na níž chceme tento objekt znázorňovat, je důležitý „vodorovný“ směr a že vzhledem k tomuto směru se pořadí bodů, jimiž znázorňujeme uzly, shoduje s lineárním uspořádáním uzlů. Rozpětí mezi možnými diagramy takového objektu je podstatně menší než mezi diagramy grafu, který bychom z tohoto objektu získali zanedbáním uspořádání množiny jeho uzlů. V analogii s předcházejícím odstavcem lze říci, že vědomí toho, co všechno může být diagramem téhož abstraktního objektu, je závažnou součástí toho, jak tomuto objektu rozumíme (nebo naopak nerozumíme).

Vraťme se však ještě k Barborkovu textu Ortel. Jeho možné záznamy se budou lišit mj. délkou řádků a typem písma. To má vliv na to, co uvidíme, když se postupně z čtenářů tohoto textu proměňujeme v jeho diváky. Avšak ten nesamozřejmý přechod od čtení k dívání je vlastností samotného textu; tedy něčím, co je vzhledem k možným záznamům textu Ortel invariantní.

 

2. Nyní zaměříme pozornost na prostředí, která člověka obklopují.[8] K nim patří i různé geografické útvary, tedy prostředí, která se znázorňují na mapách. Právě taková prostředí mi v článku (1993) sloužila za východisko pro širší rozvinutí opozice podélné/příčné fungování, zjednodušeně řečeno, opozice cesta/bariéra. Inspiraci jsem čerpal z jedné koncepce kartografické sémiotiky, na jejímž formování jsem se podílel;[9] tato opozice patří k jejím hlavním východiskům.[10] Zde se pokusím vytěžit obecnější závěry z pozorování dalších případů vztahu prostoru a jazyka. Opozici cesta/bariéra teď nahradí opozice jiné.

 

2.1. Povšimněme si nejprve takového prostředí, do něhož přicházíme jako zákazníci. Nacházíme v něm „průchody“ a „průzory“. Průchodem míním především dveře (popř. [165]vrata, branku apod.), jimiž můžeme v tomto prostředí procházet z jedné části do jiné, jimiž do něho můžeme vstoupit nebo z něho vyjít. Průzorem míním: okénko na nádraží, u něhož dostáváme informace; přepážku na poště, u níž si kupujeme známky; pult v knihkupectví, u něhož se zajímáme o knižní novinky, barový pult apod. Průzorem tedy míním takový „spoj“ různých částí prostředí, jimž procházet nemůžeme, ale jimž nahlížíme k někomu na opačné straně příčky, k někomu, s nímž si můžeme vyměňovat znaky (promluvy, texty). V složitějším prostředí (obchodního domu, velkého nádraží, letiště apod.) nacházíme celé soustavy průchodů a průzorů.[11] Přicházíme-li do takového prostředí jako zákazníci, vnímáme opozici mezi průchodem a průzorem velmi zřetelně.

Průzory ovšem neprocházejí pouze znaky, ale i různé předměty. Jenomže to průzory od průchodů neodlišuje. Odlišuje je to, že procházení osob nahrazuje procházení znaků (promluv, textů). Jsou-li nám knihy ve veřejné knihovně přístupny průchodem do místnosti, v níž jsou uloženy, vybíráme si je tam sami. Je-li nám tato místnost přístupna průzorem, domlouváme se o výběru knih s knihovníkem, který nám je sám přinese.

I naše možnost využití průzorů je někdy svázána se znaky, obvykle v komunikační funkci zákazu, resp. povolení. Může jít o znaky, které se obracejí k nám (Otevřeno, Nepovolaným vstup zakázán, Vyčkejte příchodu sestry, Inventura, Vstupujte jednotlivě), ale mohou to být i znaky, jimiž se při vstupu nebo po vstupu vykazujeme jako svým oprávněním (vstupenky, pozvánky, místenky, průkazky). Takové opravňující znaky často získáváme u nějakých průzorů, např. vstupenku do galerie kupujeme u pokladny; bankovky a mince, kterými platíme, jsou také znaky, a to s velmi přesně vymezenou komunikační funkcí.

Ovšem i u průzorů se někdy vykazujeme znaky, které nás k něčemu opravňují. Může to být znak, který nám tam byl předtím v odlišné (ale věcně související) situaci u téhož průzoru vydán (lístek od šatny, stvrzenka k zboží uloženému k opravě), jindy je to znak, který jsme k tomu získali u jiného (třeba i velmi vzdáleného) průzoru (u přepážky v recepci hotelu předkládáme znak, který jsme získali u přepážky v cestovní kanceláři). U některých průzorů se získávají znaky (jízdenky, místenky, vstupenky, stvrzenky, průkazky apod.) umožňující využít nějaký průchod (např. ke vstupu do vlaku, letadla apod.).

Znaky, které nás opravňují ke vstupu do nějakého prostředí nebo jeho části, mají jen zřídkakdy formu, k jejíž komunikační funkci poukazuje sloveso. Místo věty Opravňuji paní Y. Z. ke vstupu do čítárny A následované stvrzujícím podpisem autora mají tyto znaky často formu textu, v němž slovesa absentují, ale který je zato spoluvytvářen dvourozměrným prostorem stránky (tedy textem takového druhu, o němž jsme hovořili v oddílu 1.).

Pokud nám znaky, které opravňují ke vstupu do nějakého prostředí (popř. výstupu z něho), chybějí, můžeme vyjednávat, tedy produkovat promluvy s cílem chybějící znaky nahradit; to, co mohlo být průchodem, se pro nás stává pouhým průzorem.[12] Nachází-li se náš zamýšlený komunikační partner na opačné straně překážky (např. na opačné straně plotu nemocnice) a průchod z jedné strany překážky na druhou je pro něho i nás uzavřen, pokoušíme se průzor vhodný pro dialog nalézt v překážce.

 

[166]2.2. Místo, jímž se vstupuje do našeho soukromého prostředí (dveře našeho bytu, naší pracovny, hotelového pokoje, v němž se zdržujeme, apod.), může být průchodem pro někoho, kdo k nám pozván vchází, ale pro toho, s nímž hovoříme na jen prahu, je průzorem. Obdobný rozdíl mezi průchodem a průzorem zažíváme my sami na prahu soukromého prostředí někoho jiného. Mnoho dialogů mezi komunikačními partnery však probíhá na místech vzdálených od soukromých prostředí obou. To se týká i těch dialogů, v nichž je prostředí některého z komunikačních partnerů tématem jeho promluv.

Zveřejní-li někdo své soukromé prostředí ve svých promluvách, neotvírá tím svým posluchačům ani průchod, ani průzor. Tedy: líčí-li mi někdo, jak pohodlným nábytkem si zařídil obývák, nepřijímá tím ještě závazek pozvat mě na návštěvu. Ovšem obraz prostředí zveřejňovaného pouze v promluvách může být podobě tohoto prostředí libovolně vzdálen a rozdíl může zůstat dlouhou dobu utajen.[13] Soukromým prostředím je i prostor za plentou během tajných voleb, a to vždy pro toho voliče, který si tam připravuje projev své volby. Zveřejní-li volič výsledek volby ve svých promluvách, hovoří o něčem, co je (vlastně musí to být) neverifikovatelné, co však přesto působí.[14] Ale nejenom to: na jisté důvěře v pravdivost takových rozmluv se zakládají předpovědi výsledku voleb, které rozhodně nejsou bezvýznamné.[15]

Ve svém článku (1993) jsem se mezi pojmy souvisejícími s prostorem a pojmy souvisejícími s jazykem pokoušel nalézat nějaké duality. I zde bych chtěl na jednu dualitu upozornit: tak, jako mi někdo mohl „otevřít řeč“ o svém soukromém prostředí, aniž by přitom pro mne toto prostředí otevíral, tak mi naopak může otevřít své soukromé prostředí, aniž přitom pro mne o tomto prostředí „otevíral řeč“.

 

Závěrem: Mezi tématem oddílu 1 a tématem oddílu 2 byl nepřehlédnutelný předěl. V prvním z nich dominovala prostředí, která máme před očima, v druhém prostředí, jimiž procházíme. Tento předěl se však do značné míry rozplývá uvnitř prostředí, které nabízí obrazovka počítače; máme je před očima a zároveň jím pomocí klávesnice nebo „myši“ můžeme „procházet“. Rozdíl mezi průchodem, tedy místem, jímž procházíme fyzicky, a průzorem, tedy místem, v němž je pohyb těla nahrazen pohybem znaků, je na obrazovce počítače neutralizován: pohyb znaků tam vytváří iluzi našeho pohybu.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F: Text a jeho ilustrace. SaS, 56, 1995, s. 174–189.

Experimentální poezie. (Připravili a zahr. texty přeložili J. Hiršal a B. Grögerová.) Odeon, Praha 1967.

FOUCAULT, M.: Toto nie je fajka. (Z francúzskeho originálu Ceci n’est pas une pipe preložil Miroslav Marcelli.) Ed. Filozofia do vrecka, zv. č. 15. Archa, Bratislava 1994.

HARARY, F.: Graph Theory. Addison-Wesley, Reading, Mass. 1969.

CHARTRAND, G. – LESNIAK, L.: Graphs and Digraphs. 3rd edition. Chapman and Hall, London 1996.

KARÁSEK ZE LVOVIC, J.: Vzpomínky. THYRSUS, Praha 1994.

KARINTHY, F.: Epepe. Mladá fronta, Praha 1981.

[167]KAFKA, F.: Povídky. SNKLU, Praha 1964.

LJUTYJ, A. A.: Jazyk karty. Znanije, Moskva 1981.

MARTINEK, M. – NEBESKÝ, L. – PALEK, B.: Některé principy konstrukce kartografické sémiotiky. Geodetický a katografický obzor, 27/69, 1981, s. 240–242.

NEBESKÝ, L.: O vnějším fungování znaků. SaS, 46, 1985, s. 269–274.

NEBESKÝ, L.: Znaky a prostředí. SaS, 50, 1989a, s. 109–113.

NEBESKÝ, L.: Jeden přístup k jazyku mapy. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 26, 1989b, s. 49–57.

NEBESKÝ, L.: Místo a znak. SaS, 54, 1993, s. 89–95.

NEBESKÝ, L.: Voda, která ukazuje směr. AUC. Philol. 1, SlavPrag, 37, 1995, s. 107–109.

NEBESKÝ, L. – PALEK, B.: Dva aspekty jazyka mapy. Geodetický a kartografický obzor, 36/78, 1990, s. 222–224.

NEUMANN, J.: Geografický prostor a zdokonalení jazykových prostředků jeho kartografického modelování na bázi geometrie. Geodetický a kartografický obzor, 35/77, 1989, s. 187–195.

PRAVDA, J. a kol.: Metodicko-vyjadrovacie problémy tvorby tematických máp II. Geografický ústav SAV, Bratislava 1985. (Záverečná výskumná správa témy.)

Vrh kostek. Ed. J. Hiršal a B. Grögerová. TORST, Praha 1993.

WITTGENSTEIN, L.: Filozofická zkoumání. Filozofický ústav AV ČR, Praha 1993.

 

R É S U M É

Space and language

The article deals both with the texts formed under the influence of space and with human environments formed with the assistence of language. Closer attention is devoted to graph theory texts (especially to the expressive potential of diagrams) and to the extracts of experimental poetry (mainly to various degrees and ways that spacial properties of a page are used). In the environment used by people, attention is given to the contrast between the places people can go through and the places through which signs pass instead of people. Among these places are e.g. counters over which communication between customers and the staff of institutions takes place. It can also be an apartment threshold if the communication takes places between someone who lives there and someone who is going from outside, which is standing at the door.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 3, pp. 161-167

Previous Milan Harvalík: 19. mezinárodní kongres onomastických věd v Aberdeenu

Next Jan Hajič, Eva Hajičová, Jarmila Panevová, Petr Sgall: Syntax v Českém národním korpusu