Jazyk Rakovnické hry vánoční I

Robert Adam

[Articles]

(pdf)

The language of The Rakovník Christmas Play

Období konce 17. století patří v dějinách českého jazyka k nejméně zmapovaným. Důkladné poznání a popis předobrozenské jazykové normy je přitom jedním z nejdůležitějších bohemistických úkolů současnosti; dotýká se mj. i aktuálních sporů o vznik a charakter spisovné češtiny. Základní metodou takového popisu pak je zevrubná analýza jednotlivých dobových textů. Tento příspěvek si klade za cíl shrnout nejdůležitější zjištění vyplývající z analýzy jednoho z významných dobových textů, Rakovnické hry vánoční (podrobnou analýzu viz Adam, 1995).

Rakovnická hra vánoční (nadále označovaná RHV), patrně nejvýznamnější česká barokní jezuitská hra, pochází z poloviny 80. let 17. století. Byla napsána v jezuitské rezidenci na Chlumku u Luže nedaleko Vysokého Mýta. Její autor, snad Jan Libertin S. J., 1654–1732 (Souček, 1929, s. 132–144), byl člen jezuitského řádu s latinským vzděláním, hra však byla určena pro provozování před publikem tvořeným venkovským lidem. Její původní název není znám. Jediný dochovaný zápis RHV byl nalezen v Rakovníce; odtud označení hry. Jde o opis celého textu, provedený okolo roku 1700. Na základě tohoto opisu otiskl text hry poprvé František Levý v Českém lidu č. 4, 1895, s. 308–312. Obsáhlou studii Rakovnická vánoční hra vydal v Brně r. 1929 Stanislav Souček. Provádí v ní důkladný rozbor hry z hlediska literárního historika a otiskuje své čtení jejího textu. Kromě toho byl text otištěn s drobnými rozdíly proti Součkově studii v knize Zdeňka Kalisty České baroko, Praha 1941, s. 248–253, a ve sborníku Josefa Hrabáka Lidové drama pobělohorské, Praha 1951, s. 29–45. Zd. Kalista (1941, s. 351) podotýká, že text běžným způsobem upravoval, zejména z pravopisného hlediska. Hrabákovo vydání zcela postrádá poznámkový aparát. Ve svém rozboru vycházíme z vydání Součkova, které je opatřeno rozsáhlým komentářem a jeví se nám ve srovnání s ostatními jako nejspolehlivější.

Zápis hry je čitelný, avšak v některých ohledech je pravopis nespolehlivý (Souček, 1929, s. 209): diakritický princip je nedůsledně kombinován se spřežkovým, velká písmena se kladou často místo malých, délky vokálů nejsou označovány, nepřesné je odlišování grafémů i, y a j, interpunkce je řídká a nepravidelná. Souček (1929, s. 210) upozorňuje, že byl proto ve svém vydání nucen učinit některé úpravy, např. pokud jde o interpunkci a délku vokálů, jinak však do textu nezasahoval a podal ho věrně.

Délka textu je 456 veršů. Veškerý text je psán česky, pouze některé scénické poznámky (Quo finito, Petitio, Gratiarum actio, závěrečné Finis coronat opus) a pojmenování jednající postavy Angelus jsou uvedeny v latině. Dva nepřeložené latinské zpěvy (Gloria in excelsis Deo, Laeti Betlehem) jsou v textu zastoupeny jen svým úvodním veršem. Kromě dvou latinských obsahuje text RHV i několik zpěvů českých. Nejprve je to dramatickou tradicí modifikovaná pasáž z evangelia podle Lukáše ve verších 202–204. Písně ve verších 323–326 a 337–346 nachází Souček (1929, s. 9) v Písních starých gruntovních a velmi utěšených (1522), zpěv ve verších 355–358 dokládá k r. 1642 a zpěv ve verších 437–442 k r. 1601. Dvě zbývající písně (najdeme je ve verších 217–224 a 278–98) považuje Souček (1929, s. 8–9) za snad složené přímo pro RHV. Vedle vlastního dramatického textu a vložených písní obsahuje rukopis ještě závěrečnou prosbu herců o přispění (Petitio) a následné poděkování za dary (Gratiarum actio), které spolu zabírají závěrečných 14 veršů textu.

[201]Jazyk RHV je ovlivněn dramatickým, dialogickým charakterem textu a bezesporu i jeho pravidelnou veršovou strukturou. Je to jazyk pro dnešního, i laického, čtenáře bez vážnějších potíží srozumitelný. Znaky společné s dnešní spisovnou češtinou v něm převládají nad znaky odlišnými. Náš popis tohoto jazyka proto není vyčerpávající a systematicky úplný. Pro potřeby tohoto článku vybíráme jen nejzajímavější jazykové jevy. Na pozadí diferenčního popisu si všímáme také jazykových prostředků, které se v jazyce RHV vyskytují ve více variantách. Rovněž věnujeme pozornost těm případům, v nichž se jazyk RHV odlišuje od dobové normy, jak ji zaznamenali gramatikové druhé půle 17. století, především Václav Jan Rosa. Rozbor doprovázejí četné příklady, které ilustrují popisované jevy. Tyto příklady jsou doplněny číslem příslušného verše (nebo veršů). U příkladů z těch pasáží textu, které jsou tvořeny citacemi písní, uvádíme před číslem příslušného verše zkratku cit. V uvádění příkladů se striktně držíme Součkova vydání RHV.

 

Hláskosloví

Po stránce hláskoslovné se jazyk RHV v zásadě shoduje s dnešní spisovnou češtinou, a to v repertoáru hlásek i v jejich využití.

Přehláska u, ú > i, í, diftongizace ú > ou a změna ó > uo > ů jsou v textu v zásadě provedeny. Stav úžení é > í v slabice lé v kořeni slova je neustálený: lé se objevuje pouze ve slově chlév, ale ne vždy: v chlévě, 377 a 420, proti v chlívě, 46. Ke změně došlo v příponě -éř/-ýř: šenkýřkám, 454. Tam, kde při adjektivním skloňování alternují původní é a zúžené í/ý, má v textu převahu é (77 vs. 14). Zúžené a nezúžené podoby mohly v RHV stát v blízkém sousedství jako součásti jedné fráze (např. Mé ovčičky rozmilý, 41).

V koncovkách adjektivního skloňování má i u diftongizace ý > ej převahu původní koncovka (25 ý vs. 3 ej: dobrej, 133, královskej, 311, selskej, 312). Také v základu slova má převahu původní ý (11 výskytů, z toho 2 ve starších citovaných písních) proti novému ej (ve 4 případech): nestejskej, 65, smejšlím, 170, strejce, 244, bejvá, 396. Matěj Václav Šteyer tu ve svém Žáčkovi (1668) doporučuje užívat podob diftongizovaných, ačkoli ve flektivních tvarech – ve shodě s územ RHV – dává přednost starším koncovkám (Havránek, 1979, s. 74). Změna téžeslabičného aj > ej je úplně provedena, a to i v imperativu zahrej, 130, zahrej si, 124, kam se později analogicky vrátily podoby s -aj. Předložky a předpony jsou vokalizovány v podstatně menší míře než v současné češtině: z smetany, 185, z stolice, 430, s zázvorem, 17, odžene, 84, zsaditi, 430, proti ve tmách, 320. Víceméně se tento stav řídí Havlíkovým pravidlem o vokalizaci původních jerů. Přisouvání a odsouvání koncových vokálů u násobných číslovek a u adverbií se v textu vyskytuje nejednotně a bez zjevné tendence, často podle rytmu: mnohokráte/mnohokrát, víc/více, dost/dosti, nejdřív, nejlépe.

Synizesi předpokládáme ve slově znaučil: zahrej, jak tě znaučil dědek, 130. Při trojslabičné výslovnosti tvaru znaučil by totiž nesouhlasil počet slabik ve verši s počtem slabik verše rýmovaného a rozpadl by se jinak pevný veršový půdorys skladby. M. V. Šteyer radí psát dovčiti, wyvčiti se s grafémem v, kdežto naučiti se, naučenj s u, a zdůvodňuje to domněnkou, že toto slovo „snad ani není složeno z slova včjm“ (cit. podle Poráka, 1979, s. 352). Etymologická a slovotvorná příbuznost zmíněných slov je natolik evidentní, že chápat sloveso naučiti se jako neodvozené od učiti lze snad jen na základě změny výslovnosti tohoto slova, tedy synizese v dvojhlásku au nebo ou. Gebauer (1963, s. 566) píše: „Řidčeji vyskytuje se tu synizese v případech jiných, a to namnoze následováním příkladu cizího. Tím způsobem vzato na př. na-u-čení za 3slabičné (…) na-u-čí za [202]2slabičné (…)“. Doklady nalézá v Památkách staré literatury české, v lidové písni, ale také u Svatopluka Čecha.

Protetické v- proniklo do textu RHV jen v malé míře: v celém textu je pouze 9 případů, z toho 5 u předložky o: vocasem, 38, vostatek, 62, vo, 79, 213, 333, 393, voč, 148, voje, 402, vosel, 422. Tato předložka se bez protetického v- vyskytuje jen dvakrát, 61 a cit. 339, z toho jednou v citaci starší písně. Václav Jan Rosa ve své Čechořečnosti (1991, s. 360) uvádí obě varianty vedle sebe, avšak užívá v- jen v deseti procentech příkladů (Porák, 1973, s. 47). U předložky o se u Rosy protetické v nevyskytuje (Rosa, 1991, s. 263–264).

 

Morfologie

Také po stránce morfologické je jazyk RHV velmi blízký současné spisovné češtině. Jejich celkové charakteristiky jsou v principu shodné.

 

Substantiva. V gen. sg. deklinačního typu hrad se vyskytují tak jako dnes koncovky -a a -u, a to s jedinou výjimkou oproti dnešní češtině: koncovka -u se uplatňuje i u substantiva dvůr. Častější je koncovka -u (u šesti substantiv: času, 57, rodu, 73, 347, zármutku, 122, nosu, 169, základu, 174, 191, dvoru, cit. 356, 369) než -a (u dvou substantiv: chleba, 75, snad 184, 234, Bethlema, 202). Celkově je však počet dokladů příliš malý. V lok. sg. je u sedmi maskulin původní o-kmenová koncovka -e/-ě (v chlívě/chlévě, 46, 377, 420, na chlebě, 182, po lese, 107, na úsvitě, 197, 317, v Betlémě, 198, v aksamítě, 287, na světě, cit. 440), u dvou – tam, kde by o-kmenové -ě měkčilo kořennou souhlásku, – u-kmenová koncovka -u (v pucláku, 179, v láku, 180). V lok. pl. je pravidelně užito původní o-kmenové koncovky -ích (proti dnešnímu -ech): na stromích, 120, po záhoních, 160. V jediném případě svýma rohama, 44, se objevuje v instr. pl. původně duálový tvar.

V nom. pl. maskulin má mírnou převahu koncovka -ové nehledě na vzor ani životnost (andělíčkové, 189, anjelové, cit. 323, potentátové, 333, pokladové, 409, pastuškové, 423, králové, 271, 327, 334, 335, 424, scén. pozn. 255, proti vlci, 30, 53, dvořáci, 296, sedláci 297, 361, páni, 443, 452). Variantnost těchto koncovek byla v té době jevem zcela běžným. Obě koncovky u téhož substantiva se v textu nevyskytují. V gen. pl. maskulin se koncovka -ů vyskytuje čtyřikrát, -ův jednou: král králův sluje, 348. Rosa uznává, že tvar na -ův je běžný, ale odsuzuje ho jako chybný (Rosa, 1991, s. 80).

U jediného substantiva deklinačního typu sluha, které v textu nalezneme (pastuška), má tvar dat. sg. pastuškovi, 432, novou, maskulinní koncovku. Ještě v díle Komenského se vyskytují pravidelně koncovky vzoru žena (Kučera, 1980, s. 39), avšak Rosa (1991, s. 62) už předepisuje novotvary -ovi a -u. Tvar dat. pl. pastuškám, cit. 337, má koncovku, kterou předepisuje Nudožerský (Kučera, 1980, s. 39), ale už ne Rosa (1991, s. 62). Tento tvar se však vyskytuje v citaci písně doložené už v r. 1522 (Souček, 1929, s. 9), kdy koexistovaly oba tvary vedle sebe.

Tvar v jeslech, cit. 341 (proti dnešnímu v jeslích podle ja-kmenové deklinace), je původní tvar s i-kmenovou koncovkou. Rosa (1991, s. 86) uvádí oba tvary.

V lok. sg. neuter typu město se vyskytuje výhradně koncovka -e/-ě (v městě, 198, při stádě, 214, 354, 405, v těle, 260, na seně, 289, 300, 313, 408), která v té době silně převládala nad koncovkou -u (Kučera, 1980, s. 42). Rosa však uvádí obě koncovky jako rovnocenné (Rosa, 1991, s. 80–81).

 

Adjektiva. Frekvence jmenných tvarů adjektivních je vyšší než v současné češtině. Nacházíme celkem 14 jmenných tvarů 9 různých adjektiv: vonny, 178, mastny, [203]178, 228, slany, 178, 228, křehky, 228, pěkny, 232, hladky, 232, čisty, 233, prázdny, 246 (vzhledem k nespolehlivosti označování kvantity v rukopisu lze všechny interpretovat jako dlouhé tvary se zúženou koncovkou – toto vysvětlení však nepovažujeme za pravděpodobné), zdrávo, 217, 256, zdráv, 258, 268. Používají se nejen u těch adjektiv, kde i dnes (zdráv buď, 268), ale i v jiných případech, vždy však ve funkci jmenné části přísudku: vím, že taky nejsou prázdny, 246. Ani tam však nejsou pravidlem: srov. případy jako že jste rovní všickní sobě, 193.

 

Zájmena. V akuz. os. zájm. 1. osoby sg. se vyskytuje výhradně tvar mne (pětkrát), nikdy mě, byť i v 17. století byly oba tvary rovnocenné. Genitiv se nevyskytuje. V dativu téhož zájmena je užito šestkrát tvaru mně (z toho jednou zapsaného nesprávně mě, 92) a třikrát mi. I u zájmena 2. os. sg. je v akuz. preferován delší tvar, i když už ne absolutně (tebe čtyřikrát, tě dvakrát). Genitiv se nevyskytuje. V dativu tohoto zájmena je užito šestkrát delšího tvaru tobě, z toho však čtyřikrát pod důrazem (kde tvar ti není možný), dvanáctkrát tvaru ti a dvakrát tvaru -ť připojeného ke slovesu: Pindare, děkujiť nyní, 113, Přinesuť krupice k tomu, 239. (Ve druhém případě sice není dativní platnost zcela jistá, ale kontext jí nasvědčuje.) V této době si ještě částice -ť udržuje někdy význam dativu zájmena 2. os. sg. (Kučera, 1980, s. 81), Rosa se však o něm vůbec nezmiňuje. U zvratného os. zájm. se delší tvar sebe v gen. a akuz. neobjevuje, na rozdíl od spisů Komenského, kde jsou běžné tvary se i sebe (Kučera, 1980, s. 48). Zato se u zvratného slovesa zdáti se objevuje dvakrát podoba s': zdá mi s', 210, 306. Podle Součka (1929, s. 72) bylo spojení zdá mi s' běžné, např. ve Zdoroslavíčku nebo u Kocmánka. V dativu tohoto zájmena se vyskytuje pětkrát tvar si, pětkrát tvar sobě. Znamená to posun oproti jazyku Komenského, který tvaru si vůbec neužívá (Kučera, 1980, s. 48).

Tvary os. zájm. 3. os. pl. se vyskytují v textu pravidelně (třikrát) se zdlouženým základem v lok. a instr. v souladu s Rosou (1991, s. 111): za ními, 126, s níma, 247, po ních, 250. Lamprecht – Šlosar – Bauer (1977, s. 167) to vysvětlují silným vlivem složené adjektivní deklinace a uvádějí, že nejsilnější byl tento vliv v 17. století. Jednou se takový tvar v instrumentálu vyskytuje v podobě níma (oproti pěti instrumentálovým tvarům os. zájmena plurálu s koncovkou -mi).

Zájmena můj, tvůj, svůj se v textu vyskytují ve svém tvaru staženém ve všech případech (je jich celkem 21), kdy lze použít delšího nebo kratšího tvaru. Tam, kde při deklinaci posesív alternují koncovky s ý/ej a s é/í, ý, má jazyk RHV vždy tvary s koncovkou původní. Ve třech případech je přivlastňovacího zájmena užito redundantně: Ach, jak mé srdce ztrápené / všecko mám a zkormoucené!, 3–4, Což ti tvé housličky skřípí, 135, až se mně můj klobouk klípí!, 136. K tomuto užití vede pravděpodobně snaha o udržení stálého počtu slabik ve verši. V následujících případech jsou přivlastňovací zájmena nezvratná užita místo zvratných: příliš tvé srdce fresuješ?, 20, Já dám některý syreček / od mých rozmilých oveček, 175–176, dary naše obětujem, cit. 220, tobě mé srdce daruji, 266. Ve své době šlo o jev běžný, ale podle názoru dobových gramatiků nežádoucí (ostatně jako dnes): Rosa předepisuje užití zájmene svůj a pokládá ho za elegantnější (Rosa, 1991, s. 219–220). Souček (1929, s. 68) tento jev vysvětluje latinským vlivem. Zájmeno svůj je v textu užíváno pouze jako zvratné posesívum třetí osoby (pětkrát), s jedinou výjimkou v citátu starší písně: Anjel nám, to pastuškám, / bdícím nad svým stádem, cit. 337–338.

Ve funkci vztažného zájmena si konkurují zájmena který (třináctkrát) a absolutně užívané jenž (třikrát). Po jednom výskytu mají vztažná zájmena kdo, 387, jaký, 271, [204]a kterýžto, 167. U posledního zmíněného je jediný výskyt překvapivý, neboť částice -ž (a v menší míře i -to) byla v 17. století připojována ke vztažným zájmenům v naprosté většině případů (Kučera, 1980, s. 50). Rosa přímo píše, že se vztažná zájmena tvoří z tázacích přidáním -ž (1991, s. 115, 230). Na jiném místě (Rosa, 1991, s. 106, 226) však toto rozdělení nečiní; uvádí, že -ž, -žto se přidává k relativům i interogativům pro zesílení a potvrzení. Ojedinělé užití má relativum ješto on (v akuz. sg. neutra) v citaci staršího textu: slovo, které se stalo, / ješto je nám Pán ukázal, 203–204. Jde o absolutní neshodné relativum, hojné ve staré češtině (Vážný, 1964, s. 142). Interogativum co ve spojení s předložkou o se objevuje v podobě voč, 148, ve své době obvyklé (Kučera, 1980, s. 49). Tohoto zájmena je užito místo náležitého proč ve významu kauzativním: co si stěžuješ, 11, co stojíme a meškáme, 207. Jungmann zaznamenává několik dokladů takového užití u Rosy. Zájmeno všechen v nerozšířeném tvaru je užito pětkrát: vše, 99, 301, 366, všech, 434, všemi, 438. Tvar rozšířený o -ch(e)n je zastoupen jednou, a to ve tvaru gen. pl. všechněch, 426. Lamprecht – Šlosar – Bauer (1977, s. 168) uvádějí, že rozšíření těchto přívěsků i do gen., dat. a lok. pl. je záležitostí středočeského dialektu, zatímco Gebauer (1960, s. 514) tyto tvary územně neomezuje. Rosa (1991, s. 102) je má dokonce na prvním místě. Tvaru rozšířeného o -c(e)k je užito sedmkrát (ve tvarech všecko, všecky). V nom. pl. životných maskulin se vyskytuje ve scénických poznámkách tvar všickní, preferovaný Komenským (Kučera, 1980, s. 22), ale neuvedený Rosou: ten zná pouze všichni, všickni, všeci (Rosa, 1991, s. 102).

 

Slovesa. Morfologie sloves v RHV se od stavu v dnešní češtině liší především na úrovni jednotlivých tvarů. Na úvod jen několik obecnějších poznámek. V celém textu není doložen žádný přechodník. Proti dnešní češtině je častější použití frekventativ; ojediněle i tehdy, když kontext naznačuje, že nejde o děj násobený: Posuď, jaký tu bývá řád!?, 36. Podle Lamprechta – Šlosara – Bauera (1977, s. 183) došla tato kategorie maximálního rozmachu právě v 17. a 18. století. Dostál (1967, s. 174) tvrdí, že takováto slovesa měla ještě zvláštní funkci vyjadřovat neaktuální děj; opakovaný děj vyjadřovala zejména v préteritech. Ve třech případech je užito reflexívního slovesa bez zvratného zájmena se: voč chcete saditi se mnou?, 148, Dívej, jak sou hezky čisty, 233, Přestaňte již, pastuškové, / více hádat, i králové!, 423–424. Druhý případ je i dnes v běžně mluveném jazyce obvyklý. Pokud jde o případ poslední, není vyloučeno, že tu došlo omylem ke spojení slov víc se na více. K tomuto výkladu se přiklání i Souček (1929, s. 242), když vysvětluje, že „více hádat = dále se hádati“. Užití slovesa znaučiti (znaučil, 130) je zajímavé z vidového hlediska. Souček (1929, s. 230) uvádí, že naučiti fungovalo i jako nedokonavé sloveso a znaučiti je tedy zřetelně dokonavá podoba. Zmínku o slovese znaučiti jsme nikde jinde nenašli, není uvedeno ani v Jungmannově slovníku.

Velkou převahu má infinitiv na -ti nad infinitivem na -t (poměr 43 ku 19). Opisného pasíva je užito dvakrát u slovesa dělati: Ty sou s šalvějí dělány, 177, ty sou dost pěkně dělány, 227. Lamprecht – Šlosar – Bauer (1977, s. 180) uvádějí, že takovéto tvary byly do 17. století chápány jako minulé. Také zde má tvar sou dělány význam minulý, či spíše výsledku minulého děje. 2. os. sg. kondicionálu má vždy (tj. třikrát) u kondicionálového morfému koncovku -s (bys). Jde o novotvar ze 17. století (Gebauer, 1898, s. 428); ještě Komenský užívá tvaru by (Kučera, 1980, s. 54). V 1. os. pl. je užito tvaru bysme, který se objevuje v 16. století (Gebauer, 1898, s. 429). Rosa (1991, s. 151) uvádí pro 1. os. pl. tvary bychom, bychme, pro 2. os. sg. bys, bysi.

[205]V 1. os. sg. prézenta je zastoupena po tzv. měkké souhlásce osmkrát koncovka -i; koncovka -u, která se sem začala vracet v polovině 17. století (Gebauer, 1898, s. 6) a kterou Rosa (1991, s. 160) připisuje Moravanům a rolníkům, pouze jednou: rozvážu, 226. U sloves zařehtati a klektati přetrvává původní časování podle dnešní 1. (historicky 3.) třídy: zařehci, 153, neklekce, 245. Dnes mají slovesa tohoto typu novotvary podle 5. třídy. Sloveso hráti má původní časování (vyhráš, 140), i když ve stejné době u Rosy (1991, s. 160) najdeme už pouze novotvary podle 3. třídy, které přešly do dnešní češtiny. Gebauer (1898, s. 327) tyto nové tvary dokládá pouze od Rosy, z úzu a z dialektů. Zdá se tedy, že tvar vyhráš byl ještě v době vzniku RHV živý a běžně užívaný.

3. os. sg. slovesa býti má šestkrát tvar je, patnáctkrát jest – Rosa (1991, s. 124) uvádí jedině tvar jest. Ve 2. os. sg. má prézens pomocného a sponového slovesa býti vždy zkrácený tvar -s připojovaný ke spojovacím výrazům: kdes, 87, žes, 115, 121, 262, abys, 118, 224, všaks, 131, bys, 173. Dialektologicky hodnotí tento jev Bělič (1972, s. 198): „Západní hranice výlučných forem typu dals mu to v oblasti čes. nářečí v užším smyslu probíhá zhruba záp. od Ml. Boleslavi, Nymburka, Uhl. Janovic, Ledče n. Sáz., Humpolce, Telče a Jemnice (…) v nářečích, v kterých existuje pouze podoba -s, může se tento morfém připojovat (…) k jakémukoli prvnímu přízvučnému slovu ve větě, kdežto v nářečích s dvojicí si/-s se -s zpravidla spojuje jen s tvarem příčestí (…).“ Stav v RHV tak odpovídá místu vzniku hry. Ve staré češtině se však ještě při užívání variant jsi a -s krajové rozdíly neuplatňovaly (Sedláček, 1994, s. 28).

V 1. os. pl. préz. sloves 1., 2. nebo 3. třídy, kde existují variantní koncovky -me/-m, je v textu užito vždy (čtyřikrát) koncovky -m. U Komenského je tato koncovka mnohem řidší než základní -me (Kučera, 1980, s. 54). Rosa (1991, s. 158) uvádí obě koncovky a hodnotícího komentáře se zdržuje. Sloveso letěti má v 3. os. pl. préz. novotvar letějí, 189, který se velmi rozmohl do sklonku 18. století i v knižním jazyce a poté zase ustoupil (Gebauer, 1898, s. 275). Stejný novotvar mají i slovesa diviti se, mluviti: divějí se ti sedláci, 361, jaké mluvějí králové, 271. Tvary rozšířené o -ej- po měkké souhlásce nacházíme často i u Komenského (Kučera, 1980, s. 60); Rosa (1991, s. 157) ovšem dává přednost tvarům na -í (ačkoli oba považuje za správné), jako je tomu v textu RHV u tvaru přináleží, 410, kde dokládá Jungmann obě variantní koncovky. Sloveso podkopati se má původní tvar podle 5. třídy: když se podkopají, 30.

 

Rakovnickou hru vánoční jsme dále podrobili analýze syntaktické a lexikální. V syntaxi, a zvlášť ve slovosledu, nalézáme největší rozdíly mezi jazykem hry a dnešní spisovnou češtinou. Tyto analýzy a s nimi i závěrečné shrnutí získaných poznatků budou obsahem druhé části našeho příspěvku.

 

LITERATURA

 

ADAM, R.: Jazykový rozbor Rakovnické hry vánoční. Diplomová práce. FF UK, Praha 1995.

BĚLIČ, J.: Nástin české dialektologie. SPN, Praha 1972.

DOSTÁL, A.: Historická mluvnice česká II. Tvarosloví, 2. část, Časování. SPN, Praha 1967.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého I. Hláskosloví. ČSAV, Praha 1963 (1. vyd. 1894).

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého III. Tvarosloví 1, Skloňování. ČSAV, Praha 1960 (1. vyd. 1896).

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého III. Tvarosloví 2, Časování. Fr. Tempský, Praha a Vídeň 1898.

[206]HAVRÁNEK, B.: Vývoj českého spisovného jazyka. SPN, Praha 1979.

JUNGMANN, J.: Slovník česko-německý. Praha 1835–1839.

KALISTA, Z.: České baroko. Evropský literární klub, Praha 1941.

KUČERA, K.: Jazyk českých spisů J. A. Komenského. UK, Praha 1980.

LAMPRECHT, A. – ŠLOSAR, D. – BAUER, J.: Historický vývoj češtiny. SPN, Praha 1977.

PORÁK, J.: Chrestomatie k vývoji českého jazyka (13.–18. století). SPN, Praha 1979.

PORÁK, J.: Rosova mluvnice a vývoj češtiny a české lingvistiky v 17. století. In: Studia Slavica Pragensia, Praha 1973, s. 39–53.

ROSA, V. J.: Czech grammar (Čechořečnost). Porta, Praha 1991 (1. vyd. latinské 1672).

SEDLÁČEK, M.: Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)? NŘ, 77, 1994, s. 27–43.

SOUČEK, S.: Rakovnická vánoční hra. Brno 1929.

VÁŽNÝ, V.: Historická mluvnice česká II. Tvarosloví 1. Skloňování. SPN, Praha 1964.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 3, pp. 200-206

Previous Karel Kučera: Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. století

Next Jana Hoffmannová: Co nového v komunikaci a jejím výzkumu