Co nového v komunikaci a jejím výzkumu

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

News in present-day communication and its investigation

Početný (a stále početnější) okruh zájemců o komunikační lingvistiku v nejširším smyslu slova se už pravidelně schází každé tři roky v Banské Bystrici. O předchozích „konferencích o komunikaci“ jsem už v tomto časopise informovala (SaS, 53, 1992, s. 201–207; 56, 1995, s. 156–160); zatím poslední se konala poblíž Banské Bystrice, v krásném prostředí Donoval, 11.–13. září 1997. Osvědčený tým organizátorů (k J. Klinckové, V. Patrášovi a P. Odalošovi se postupně připojují další, ještě mladší lingvisté z Univerzity M. Bela) pozval tentokrát už téměř 100 účastníků a na této mezinárodní „komunikaci o komunikaci“ se kromě slovenských jazykovědců podíleli především Češi a Poláci, ale i další hosté ze světa slovanského (Ukrajina, Chorvatsko) i neslovanského (Maďarsko, Německo).

Celá událost nesla název „Retrospektivní a perspektivní pohledy na jazykovou komunikaci“; a budiž rovnou řečeno, že převažovaly spíše pohledy velmi aktuální a perspektivní. Jak konstatoval v závěrečném slově jeden z nestorů slovenské lingvistiky J. Horecký: byli jsme informováni o pokračování řady dlouhodobých výzkumů, mnohá tradiční témata se neztratila – a přesto možná dochází k určitému zlomu, přesto nemůžeme nepociťovat, že se výrazně prosazují nové přístupy a nová témata. Možná, že se tu leckdy projevuje i konjunkturalismus, že se někteří z nás pokoušejí svézt na nových módních vlnách; to však prověří až čas. Teď se aspoň letmo podívejme, „co je nového“ v naší současné komunikaci a jejím výzkumu. (Na konferenci odeznělo zhruba 80 příspěvků; omlouvám se autorům, že v této zprávě nemohu připomenout úplně všechna jména.)

Snad největší zájem projevovali účastníci konference o problematiku jazykových kontaktů: o všechno to, co je inter-, cross-, mezi (jazyky, kulturami, národy, národnostmi, etniky, společenskými skupinami …). Na počátku tohoto tematického okruhu stály úvahy J. Kořenského o jazykové situaci v současné Evropě – v atmosféře integračních procesů, kdy však současně přetrvávají některé tendence nacionalistické; úvahy o souvislostech mezi jazykovými kontakty a vývojem politickým a ekonomickým; úvahy o možnostech porozumění a neporozumění mezi různými etniky, mezi majoritou a minoritami v multietnickém prostředí (také v referátu K. Kamiše). Jaké alternativní postoje tu vznikají a která řešení se mohou v budoucnu prosazovat (viz např. možnost nadnárodních regionů, “euroregionů“)? Kterými specifickými rysy se vyznačuje prostor střední a východní Evropy, jaké postavení tu budou mít v nových podmínkách – za postupující hegemonie angličtiny – národní jazyky? Je možno tento vývoj nějak regulovat, jaké jsou jeho právní aspekty? Atd. (Na okraj těchto závažných problémů poznamenejme, že za mezikulturní komunikaci, ev. komunikaci se společenskou skupinou jistým způsobem diskriminovanou, bývá dnes pokládána i komunikace mezi muži a ženami. Jejich odlišným komunikačním stylům, tomu, proč si muži a ženy tak často nerozumějí, byl rovněž věnován speciální příspěvek – pochopitelně ženské autorky, J. Klinckové.)

Mimořádně aktuální problém v rámci tohoto tematického okruhu představují kontakty česko-slovenské. V několika referátech bylo s lítostí konstatováno, jak cenný [208]a záviděníhodný kapitál ztrácíme ve svém přirozeném česko-slovenském – nikoli snad bilingvismu, ale ve vysoké míře vzájemného jazykového porozumění, které se už dalších generací nebude týkat. Tato postesknutí se týkala i skutečnosti, že česká a slovenská lingvistika nevěnovala v minulosti této hodnotě (a její realizaci v běžném dorozumívání) dostatečnou pozornost – a že už to nikdy nedohoníme. Podle provedených sociolingvistických průzkumů (K. Musilová, J. Zeman) se čeština a slovenština od sebe vzdalují, pasivní znalost druhého jazyka u nejmladší generace rapidně mizí. Je to důsledek omezení kontaktů pracovních, turistických i jiných (např. komunikace v prostředí studentském či vojenském). Také ve školní výuce bylo zřejmě poučení o těchto otázkách zredukováno na minimum. Slábne vzájemný vliv hromadných sdělovacích prostředků; umělecké texty se (nepříliš často) překládají; jiné texty (literatura odborná, encyklopedická aj.) se vydávají paralelně v obou jazycích; paralelnost se – jak víme – týká i textů na obalech různých výrobků, návodů k použití atd. (V referátech byl zmíněn i vliv slovenského zákona o státním jazyce z r. 1995 na tuto praxi.)

Zdá se však, že situace na Slovensku a v Čechách se přece jen liší: zatímco pro české prostředí byl z přetrvávajících silných vlivů konstatován pouze význam slovenské pop-music a rockové hudby pro českou mládež, na Slovensku mají stále vysokou sledovanost programy českých televizních stanic. V zajímavém příspěvku M. Nábělkové jsme měli možnost poznat nové výrazné dějiště jazykových kontaktů češtiny a slovenštiny: jsou to informace o českých programech ve slovenském tisku, ev. na plakátech propagujících filmy apod. Názvy všech ostatních zahraničních pořadů jsou tu totiž samozřejmě překládány do slovenštiny, pouze zacházení s češtinou je specifické: a) buď se uvádí pouze původní český název (někdy naštěstí shodný se zněním ve slovenštině), b) nebo se uvádí paralelně název český a slovenský, c) nebo se český název překládá do slovenštiny, ale zde se opět vyskytují různé přístupy: překladatel může volit slovenský ekvivalent bližší původnímu českému výrazu, nebo nemusí (někdy Neváhaj a toč, jindy Neváhaj a nakrúcaj). Z této zóny intenzivní interference se např. vynořuje Recitál Pepy Nose, Recitál Pepu Nosa i Recitál Pepa Nosa; a vedle slovenského Šajn stojí na filmovém plakátu i česká Záře. Původní české názvy jsou někdy – ne vždy – umístěny do uvozovek naznačujících citátovost.

Referenti si všímali i mnoha dalších jazykových kontaktů: postavení slovenštiny v Maďarsku nebo problémů spjatých s výukou slovenštiny, resp. češtiny jako cizího jazyka (J. Pekarovičová). Pozornost vzbudil příspěvek, v němž M. Hirschová zvažovala možnosti uplatnění textů P. Eisnera (a dalších podobných děl) z hlediska výuky češtiny pro cizince: jak mohou působit na cizince učící se češtině texty motivované situací ohrožení národa a národního jazyka, všechny tyto emotivní a estetizující „chvály mateřštiny“, založené na výrazně subjektivním prožitku jazykové magie? Další referáty byly věnovány výuce cizích jazyků – buď obecně (Z. Bohušová ukázala význam narativního přístupu, četby a vypravování atraktivních příběhů – „stories“ – v komunikativním vyučování), nebo jazykům konkrétním (germanistka J. Štefaňáková se zamýšlela nad postavením rakouských a švýcarských variet ve výuce němčiny, nad sepětím výuky němčiny s „regionální krajinovědou“). Referáty s orientací translatologickou se zaměřovaly převážně na překlad odborných textů (nejčastěji ze sféry ekonomické a právní: A. Ďuricová, E. Jurčáková, A. Vidová). A objevily se i příspěvky ve znamení historickosrovnávací metodologie zkoumání jazykových kontaktů (J. Horálek), resp. obohacování češtiny a slovenštiny v jejich historickém vývoji o výrazy cizího původu (M. Grygerková).

[209]Konečně do okruhu jazykových kontaktů náleží i problematika diglosie, resp. interference, přepínání a míšení kódů – různých útvarů národního jazyka. O tom, jak je specificky profilována v národnostně smíšené oblasti Slezska (česko-polského pohraničí), hovořila celá skupina účastníků českých i polských: I. Bogoczová, D. Davidová, E. Jandová, Z. Greń. J. Zieniukowa nám přiblížila současnou podobu vztahů mezi polštinou a kašubštinou. Referát Z. Holuba věnovaný poměrům v nářeční lokalitě Doudlebska ukázal komunikaci tohoto regionu v perspektivě historické i synchronní, zařadil ji do kontextu antropologického, etnografického i demografického a upozornil na působení jihoslovanských a zejména německých vlivů v této oblasti jižních Čech.

Další skupina referátů se zabývala proměnami jednotlivých národních jazyků – hlavně slovenštiny, češtiny a polštiny – v době, kdy příslušná společenství procházejí zásadními změnami. Mění se celé rozvrstvení komunikačních situací, dochází k jejich posunům na škále oficiální – neoficiální, prosazují se některé alternativní způsoby komunikace (H. Kureková, M. Bugajski). Referenti zkoumali většinou nápadné změny ve slovní zásobě. Zaměřili se např. na vztah profesionalismů a prostředků slangových v dnešní pracovní a zájmové komunikaci (J. Hubáček), nebo na způsoby tvoření okazionalismů zachycených v mluvených komunikátech (Ľ. Liptáková). Z aktuálních témat onomastických se dostala do popředí chrématonyma (názvy firem – B. Frankowska-Kozak), geografická pojmenování (V. Lučik) a také např. speciální toponyma užívaná v slangové, resp. argotické mluvě malých sociálních skupin mládeže (tzv. mikrosociální toponyma – J. Krško). Na vybraný soubor lexikálních prostředků byl zaměřen rovněž výzkum P. Odaloše, který pomocí dotazníků shromáždil rozsáhlý materiál. Slovenští respondenti se měli vyjádřit k tomu, zda při výběru ze synonymických řad (často nově vznikajících) preferují spíše pojmenování domácí, nebo přejatý výraz cizího původu (psaný navíc buď původním pravopisem, nebo už pravopisně asimilovaný), spíše výrazy jednoslovné, či víceslovné (univerbizované – multiverbizované), spíše lexikální jednotky „staré“, či „nové“: tedy zda např. preferují podobu dealer, díler či predajca; premiér či predseda vlády; briefing – brífing – tlačová konferencia či tlačovka; konsensus či názorová shoda; summit nebo konferencia na najvyššej úrovni; miss – misska – miska či najkrajšie dievča; lotéria Figaro – Figarolotéria – Figaro Lotéria aj. Zdá se, že vůči slovům cizího původu zaujímá dnes slovenská veřejnost velmi snášenlivý postoj a pokládá je za potřebná; rozdílné postoje jsou pak motivovány hlavně věkem, vzděláním a dalšími faktory (mladí lidé preferují většinou výrazy cizího původu v původní grafické podobě). Zajímavé je, že slovenština je asi odvážnější a rychlejší než čeština v procesu grafické asimilace přejatých výrazů (díler, lízing nebo imidž už tu zřejmě nejsou ničím zvláštním).

Zajímáme-li se o proměny současné společenské komunikace, musíme nutně věnovat pozornost komunikaci institucionální, zvláště pak mediální. Ale dříve než budu informovat o zkoumání publicistiky, zastavím se u speciální výzkumné orientace, která byla v jednom příspěvku nazvána politolingvistikou. M. Šimková a M. Švehlová tu referovaly o komunikaci při jednáních v českém, resp. slovenském parlamentu: slovenská autorka se zaměřila na užívání částic, zatímco česká spíše na politickou kulturu (?), která se odráží ve vyjadřování poslanců (problematika manipulace, demagogie, konfliktnosti, přehánění, užívání určitých typů symbolů, mluvních aktů aj.). Oba příspěvky sledovaly vlastně speciální rétoriku parlamentních vystoupení. Rétorikou v proudu času se zabýval i referát M. Krčmové: konstatoval, že dnes už není v popředí zájmu vnějšková, technická stránka řeči, ale zejména její složka obsahová, míra adresnosti a individualizace projevu. Shodně s tím i J. Horecký zdůrazňoval toleranci a libe[210]ralismus ve vztahu k výslovnosti: ortodoxně spisovná výslovnost není vždy nejvhodnější a některým zajímavým řečníkům rádi promíjíme i značné odchylky od ortofonie.

Současná publicistika je bezpochyby komunikační sférou, kde se – i s ohledem na jazyk – skutečně „něco děje“; proto přitahuje pozornost rostoucího počtu zájemců. Ti si nemohou nechat ujít nové žánry a typy textů; zjišťují, jak se utváří jazyk a styl bulvární či investigativní žurnalistiky, jakým druhem dialogu je talk-show … Jak např. dosahují novináři atraktivnosti a zábavnosti svých textů, čím se dnes snaží čtenáře zaujmout a přesvědčit? Byly tu uváděny dramatické techniky narativní (spojené s tzv. novým žurnalismem – H. Srpová); dále – v referátech I. Nowakowské-Kempné, B. Junkové, Ľ. Kováčika – nové typy metafor a jejich zdroje (nyní často finančnictví, sport a hry, ale i např. zdravotnické názvosloví: kolik toho dnes slyšíme třeba o různých kolapsech, epidemiích, metastázách, schizofreniích aj.). Aktualizují se známé i méně známé frazeologismy (A. Grigorašová), stupňuje se výskyt prostředků expresivních a intenzifikačních. Podle V. Patráše ovšem přehnaná aktualizace, subjektivizace a estetizace vyjadřování v publicistických textech s hospodářskou tematikou může značně ztížit porozumění čtenářů.

Texty novinové a časopisecké jsou pro lingvistické výzkumy samozřejmě přístupnější než publicistika mluvená; i ta se však už dostává do středu pozornosti. Zajímavý byl např. příspěvek M. Ferenčíka o navazování kontaktu a ukončování dialogu mezi moderátorem, hostem pořadu a telefonujícím posluchačem v nočním vysílání slovenského rozhlasu. Významově nevyhraněná slova (jako, jaksi, jakýsi, nějak, nějaký, tak, takže, no aj.) byla v referátu I. Kolářové představena jako nositelé komunikační strategie, která směřuje k vyjádření distance, pochybností, rozpaků, váhání, opatrnosti. Jako osobitý typ komplexního komunikátu byly analyzovány i televizní zprávy (S. Krajčovičová).

Velký ohlas zaznamenaly také příspěvky D. Stolacové a M. Javorské věnované jazyku, či spíše sémiotice reklamy. Bylo tu nadhozeno množství problémů, které se jistě stanou perspektivními tématy dalších výzkumů, jako např. možnosti kombinace různých druhů znaků v reklamě; nejčastěji užívané symboly; úloha národních tradic v reklamě, její vázanost na určitou kulturu, možnosti překladu. Uvažovalo se též o uplatnění reklamy v politice a v souvislosti s tím o reklamních žánrech (billboardy, plakáty, letáky, klipy, šoty ad.); a bylo vzpomenuto i beletristických textů založených na originálním využití reklamních sloganů (D. Sayersová, ve slovenské próze P. Pišťanek). Speciální referát byl věnován i jazyku současných inzerátů (M. Nowakowská).

Další velký blok příspěvků, které je možno zařadit do okruhu institucionální interakce, tvořily referáty věnované škole, vyučování, pedagogické komunikaci. Autoři (S. Gajda, H. Brádková, E. Höflerová, A. Jaklová, J. Kesselová, Z. Kováčová, M. Stejskalová, K. Vrlíková) směřovali z různých stran k ústřední otázce: jak by vlastně měla vypadat moderní, „integrovaná“ komunikační kompetence, kterou je třeba u žáků pěstovat? Vedle schopnosti kultivovaného mluveného projevu a schopnosti vést dialog by zřejmě její součástí měla být komplexní schopnost práce s textem a četných operací na nejrůznějších typech textů (jako jsou např. testy, formuláře, katalogy atd.).

Zde ovšem vstupuje do hry ještě další významná složka komunikační kompetence současného člověka – nutnost podílet se na komunikaci elektronické, komputerizované. I této problematice bylo v Donovalech věnováno několik referátů (J. Findra, zčásti i J. Hoffmannová), které se zabývaly např. typologií internetových textů a především rozporuplnou charakteristikou textů, které v internetových sítích vstupují do tzv. elektronických konferencí. Tyto texty se vymykají dosavadním modelům a pohybují se [211]na stále vágnějším předělu mezi texty mluvenými a psanými. Jsou to totiž nesporně texty psané (resp. písemné) a realizované veřejným médiem. Na rozdíl od jiných psaných a veřejných textů se však v internetových diskusích účastníci vyjadřují neoficiálně a neformálně (až familiárně); jejich texty působí nepřipraveně, spontánně, obsahují množství výrazů nespisovných, silně expresivních až tabuizovaných; a nemají povahu monologickou, ale vyloženě dialogickou (vzájemně na sebe reagují, odvolávají se na text jiného autora a část jeho textu opakují, jsou prostoupeny kontaktovými prostředky). Mají některé rysy společné spíše se soukromými dopisy, jiné zase s telefonickými rozhovory … Rozhodně tyto texty v mnohém připomínají spíše mluvený projev, a tím naléhají na jistou restrukturalizaci naší komunikační kompetence. Příspěvek J. Hartunga pak přinesl podnětnou úvahu o realizaci tematických posloupností v elektronickém hypertextu: podle autora jsou některé základní typy posloupností preferovány v intratextové sféře (na úrovni mikrotextu), jiné pak spíše ve sféře intertextové (na úrovni makrotextů, metatextů). V každém případě – v souladu s názvem konference – lze právě tyto „pohledy na jazykovou komunikaci“ považovat za velmi perspektivní.

Dva referáty – J. Mezuláníka a E. Vincencové – byly v průběhu jednání věnovány komunikaci v současných firmách a podnicích (zejména možným konfliktům, nedorozuměním, bariérám, jejich profylaxi i odstraňování). Další dva příspěvky pak zvolily dnes rovněž velmi populární téma: dialog mezi lékařem a pacientem. Oba byly vlastně zaměřeny na to, jak lékař nachází s pacientem „společnou řeč“: jak se mu přizpůsobuje (třeba ve volbě spisovného/nespisovného kódu nebo v míře užívání odborné terminologie), jak se snaží komunikaci odlehčit (nezřídka žertováním), k jakým komunikačním kompromisům je ochoten … O. Müllerová ukazovala, jak se tento proces komplikuje v případě dětského pacienta, kdy do dialogu navíc přibývá určitý zprostředkovatel – rodič dítěte. M. Hádková pak demonstrovala jinou závažnou komplikaci: vstupuje-li do dialogu s českým pacientem při své praxi medik-cizinec, který v České republice studuje, jak má při své nedostatečné znalosti češtiny získat důvěru pacienta? Jak na to studenta při výuce češtiny speciálně připravit?

Dosavadní části této zprávy by mohly ukazovat na to, že dnes zcela převládá zájem o komunikaci institucionální, politickou, masmediální, elektronickou atd. Na konferenci však nepřišla úplně zkrátka ani problematika běžných, spontánních, nepřipravených dialogů. Značnou pozornost vzbudil např. referát J. Rusnáka o vztahu sociálních stereotypů a ritualizované řeči, o „insigniích, rekvizitách a dekoracích“ komunikačních rituálů. Z druhé strany pak o tom, že člověk je „zoon dialogicon“ (jak poznamenal v závěrečném shrnutí J. Horecký), vydal svědectví třeba i příspěvek K. Hádka věnovaný dialogičnosti v literárních památkách českého středověku (mj. výskytu kontaktových a apelových prostředků i dalších znaků mluvenosti v Dalimilově kronice).

Díky velkému množství účastníků se na konferenci podařilo pokrýt snad všechna závažná – a hlavně ta perspektivní – témata současného výzkumu komunikace (výčet tematických okruhů by bylo možno doplnit ještě o několik obecných příspěvků – M. Čechové, D. Slančové, Ľ. Kralčáka – věnovaných ústředním pojmům komunikační model, komunikát, text, styl, registr aj.). A přece by byli možná někteří z nás uvítali ještě jedno téma, které zůstalo stranou: totiž komunikace literární, dialog v uměleckém textu. Na této konferenci zůstal zájem o poetickou funkci jazyka omezen v podstatě jen na některé postřehy o estetizaci textů publicistických a reklamních. Snad tedy příště – třeba při dalším setkání v Banské Bystrici.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 3, pp. 207-211

Previous Robert Adam: Jazyk Rakovnické hry vánoční I

Next Lucie Hašová: Zdeněk Salzmann: Jazyk, kultura a společnost