Norman Fairclough: Discourse and Social Change

Kamila Karhanová

[Book reviews]

(pdf)

Norman Fairclough: Discourse and Social Change

Norman Fairclough: Discourse and Social Change. Polity Press, Cambridge 1996. 259 s.

 

Cílem recenzované knihy, jejíž autor je docentem lingvistiky na univerzitě v Lancasteru ve Velké Británii, je vyvinout metodu pro analýzu diskursu, spojující lingvistickou analýzu diskursu s politickým a sociálním myšlením tak, aby lingvistická analýza umožňovala postihnout a vysvětlit sociální a kulturní změny, odehrávající se (také) v diskursu.

Pojem diskurs se ve Faircloughově pojetí kryje s tradičními lingvistickými termíny jazykový úzus, parole, performance, míní jím však spíše formu sociální praxe než individuální aktivitu. Zároveň ale v návaznosti na Foucaulta vymezuje diskurs i jeho obsahem: diskurs se rovná oblasti vědění a způsobu, jímž je tato oblast konstruována. Předmětem autorova zájmu je především diskurs jako forma ideologické a politické praxe, konkrétně mediální diskurs a institucionální rozhovory.

V prvních dvou kapitolách se autor věnuje teoriím diskursu, na něž navazuje, současně k nim však zaujímá kritické stanovisko. V první kapitole „Approaches to discourse analysis“ (s. 12–36) dělí přístupy k analýze diskursu na „nekritické“ a „kritické“. Kritické přístupy se podle Fairclougha vyznačují tím, že na rozdíl od nekritických ukazují, jak je diskurs utvářen mocí a ideologiemi, a počítají s konstitutivními účinky diskursu na jeho účastníky, na jejich sociální vztahy atd. Nekritickým přístupem je podle tohoto kritéria např. konverzační analýza: autor ji sice oceňuje za to, že se nezabývá pouze hotovým textem, ale diskursem jako procesem, interakcí komunikantů, zároveň však konverzačním analytikům vytýká málo pozornosti k institucionálním rozhovorům, k rozhovorům, v nichž se projevuje asymetrie moci mezi komunikanty. Z kritických přístupů uvádí Fairclough mj. britskou kritickou lingvistiku, reprezentovanou např. R. Fowlerem. Zde mu naopak vadí přílišný důraz na text jako na hotový produkt, mechaničnost v přisuzování sociálních významů určitým jazykovým strukturám bez ohledu na aktuální kontext a hlavně statické pojímání vztahu diskursu a moci. Kritičtí lingvisté podle Fairclougha jednostranně zdůrazňují vliv diskursu na reprodukci sociálních vztahů a opomíjejí možnost změny a zápasu o ni, tedy to, o co jde Faircloughovi především.

Ve druhé kapitole „Michel Foucault and the analysis of discourse“ (s. 37–61) vysvětluje autor rozdíly mezi textově orientovanou analýzou diskursu, s níž seznamuje čtenáře v dalších kapitolách, a Foucaultovým filozofickým přístupem k diskursu. K některým z Foucaultových tezí se pak vrací v dalším výkladu (viz níže).

Ve třetí kapitole „A social theory of discourse“ (s. 62–100) předkládá autor teoretický rámec pro svoji analýzu diskursu, kterou v dalších kapitolách rozpracovává a ukazuje na příkladech. Z Foucaultova myšlení je pro Fairclougha podstatná především teze o konsti[226]tutivní povaze diskursu. Fairclough rozlišuje tři aspekty tohoto konstitutivního (či konstruktivního) vlivu – diskurs konstituuje: 1) sociální identitu (účastníků diskursu); 2) sociální vztahy; 3) systém vědění a přesvědčení (víry). Těmto třem typům účinku diskursu přisuzuje Fairclough po řadě tři funkce jazyka a dimenze významu: funkci identity, funkci relační a funkci ideační (ideational). Diskurs, resp. diskursní praxe je konstitutivní dvěma způsoby, konvenčně nebo kreativně, tj. může společnost nejen reprodukovat, ale i utvářet. Vliv diskursu na utváření objektů a subjektů je ovšem u Fairclougha jen jednou stránkou dialektického vztahu mezi diskursem a společenskými strukturami; jeho druhou stránkou je určování diskursu sociální realitou.

Jedním z požadavků kladených autorem na analýzu diskursu, resp. na analýzu konkrétní diskursní události, je její vícedimenzionálnost. Autor vidí diskursní událost ve třech dimenzích: 1) jako případ textu; 2) jako případ sociální praxe; 3) jako případ diskursivní praxe. Třetí dimenzi chápe jako zprostředkující mezi prvními dvěma, přitom je pro něj diskursivní praxe součástí praxe sociální: v některých případech může být sociální praxe zcela utvářena diskursivní praxí, v jiných případech je směsí diskursivní a nediskursivní praxe. Analýzou textu se rozumí analýza slovníku, gramatiky (především tranzitivity a aktuálního členění), koheze, metaforiky a u dialogu např. také systému střídání replik. Analýza diskursivní praxe zahrnuje procesy produkce, distribuce a recepce textu a jejich odlišnost v rámci jednotlivých typů diskursu, druhy mluvních aktů, intertextualitu a koherenci, pojímanou Faircloughem jako vlastnost interpretace, nezávislou na explicitních prostředcích koheze.

Analýza sociální praxe se týká především vztahu diskursu k ideologiím a k hegemonii moci. Jejich pojetím navazuje autor na marxismus 20. století, jmenovitě na Gramsciho a Althussera. Fairclough zkoumá diskursivní praxi jako materiální formu existence ideologií, nepovažuje však za ideologický veškerý diskurs: všechny typy diskursu mohou být ideologicky „nadány“ (invested), ale všechny ne stejně. Hegemonie je pro Fairclougha vždy „nejistou rovnováhou“, důležitá pro něj není převaha určité moci jako stav, ale zápas o ni; ten se v diskursu projevuje jako disartikulace elementů určitého typu diskursu a reartikulace typu nového. Zápas o hegemonii moci v tomto pojetí je jedním z rozhodujících nástrojů pro zachycení procesu diskursivní (a sociální) změny, druhým z těchto nástrojů je již zmíněná intertextualita, jíž autor věnuje celou 4. kapitolu „Intertextuality“ (s. 100–136).

Svým pojetím intertextuality se autor hlásí k M. M. Bachtinovi: Intertextualita je vlastností každého textu, každá promluva je zapojena do řetězce řečové komunikace, texty jsou tvořeny zlomky jiných textů. Fairclough rozlišuje dva typy intertextuality: manifestovanou, kdy je přítomnost jiných textů v textu explicitně označena, např. při prezentaci přímé řeči, a konstitutivní intertextualitu neboli interdiskursivitu, kde spíše než o přítomnost jiných textů jde o prolínání různých diskursivních konvencí a typů diskursu. (Aluze a citát, považované v pojetí nazývaném někdy tradiční za hlavní předmět studia intertextuality, Fairclougha nezajímají, v jeho pojetí by však patřily asi k manifestované intertextualitě.) Pozornost autora se soustředí na interdiskursivitu – i případy manifestované intertextuality vidí především jako jeden z možných zdrojů interdiskursivity, jak ukazuje na popisu cesty od citování promluv různých osob v novinách k prolínání mluvenosti a psanosti, veřejného a soukromého atd.

V páté a v šesté kapitole „Text analysis. Constructing social relations and the self“ (s. 138–168) a „Text analysis. Constructing social reality“ (s. 169–199) dokazuje autor na [227]rozboru konkrétních příkladů výše uvedené typy konstitutivního účinku diskursu. Způsoby konstruování sociálních vztahů a identity ukazuje mj. na standardním a „alternativním“ rozhovoru lékaře s pacientem. Doplňuje poznatky konverzační analýzy o systém střídání replik („turn-taking“) rozlišením účastníků komunikace na „mocné“ a „bezmocné“, resp. „ne-mocné“ (powerful, non-powerful, s. 153) a všímá si, jak se toto rozdílné postavení komunikantů projevuje v interakční kontrole, v kontrole tématu, pořadu jednání, v hodnocení a formulaci replik druhého a dále např. v jistotní modalitě, druhu zdvořilosti aj. Konstruování sociální reality hledá autor ve vztazích a typech spojení mezi jednotlivými klauzemi (účel, příčina), ve využívání významového potenciálu slov a především ve způsobech ztvárnění agentu – Fairclough zvláště zdůrazňuje, jak jsou pro analýzu médií významné pasivizace a nominalizace jako způsoby odsunutí či vypuštění agentu.

V předposlední, sedmé kapitole „Discourse and social change in contemporary society“ (s. 200–224) zobecňuje autor změny diskursu, na něž upozornil analýzou příkladů v předešlých kapitolách, a konstatuje některé obecné tendence těchto změn. Jako první tendenci uvádí demokratizaci, projevující se odstraněním nerovnosti a asymetrie v diskursních a jazykových právech, v povinnostech a prestiži určitých skupin lidí. Oblastmi, kde se tato tendence uplatňuje, jsou např. vztahy mezi jazyky a sociolekty, tendence k neformálnosti v jazyce, změny v jazykové praxi týkající se vztahů mezi pohlavími (gender relations) apod. Další tendencí je komodofikace – proces, v němž jsou sociální oblasti a instituce, jež nevyrábějí zboží (např. vzdělávání), jazykově ztvárněny tak, jako by šlo o produkci, distribuci a spotřebu „zboží“. Třetí tendencí je technologizace diskursu. Autor takto označuje skutečnost, že některé techniky diskursu jako interview, poradenská praxe či reklama se stávají univerzálními strategiemi použitelnými v různých kontextech. S touto technologizací diskursu souvisí také tzv. „syntetická personalizace“, spočívající v předstírání aspektů osobního významu v komunikaci, která má instrumentální a strategické cíle. Autor v této souvislosti upozorňuje na různé manažerské příručky jak vést obchodní setkání či interview, jak být asertivní apod. Pojmenování uvedených tendencí spolu s některými analýzami jednotlivých textů patří, alespoň pro českého čtenáře, ve Faircloughově práci k tomu nejzajímavějšímu a nejpřínosnějšímu. Setkáváme se tu s jevy v autorově vlasti v době vzniku knihy patrně zcela běžnými, které se u nás teprve začínají nenápadně prosazovat. Týká se to např. prolínání informace a přesvědčování v textech, kde bychom čekali spíše první postup. Příznačný je v tomto směru návod na užívání platební karty Barclaycard, který autor cituje ve 4. kapitole jako příklad interdiskursivity. Text je výsledkem působení dvou protichůdných pozic, v nichž se banka vůči uživateli platební karty ocitá: banka je vzhledem k uživateli jednak v postavení producenta vůči konzumentovi; na druhé straně však, protože zboží, které nabízí, je poněkud zvláštního druhu, je banka zároveň autoritativní institucí, která svým klientům předepisuje určitou finanční disciplínu. Vzniká tak text, který je hybridem informace a propagace, finančních pravidel a reklamy – autorovi se daří postupně přiřazovat jednotlivé věty buď k prvnímu, nebo k druhému typu diskursu. Princip reklamy přitom převažuje: klíčovými slovy návodu jsou easy a simple, naopak skutečnost, že zákazník nesmí překročit určitý finanční limit, tj. že nesmí utratit více, než má, je sdělována v podmínkových větách a v pasivních konstrukcích. Text je autorem interpretován jednak jako přesun moci od producentů k zákazníkům, který je Faircloughem přiřazován k demokratizační tendenci, zároveň je ale příkladem kolonizace různých typů diskursu reklamou.

[228]K slabinám recenzované knihy naopak patří způsob, jímž je zde nakládáno s pojmy moc (power) a hegemonie moci. Na již zmíněném příkladu standardního a alternativního rozhovoru lékaře s pacientem je vidět, že autor nečiní rozdílu mezi sociální rolí a mocí, stejně tak nerozlišuje mezi mocí a autoritou, jak je zřejmé z jeho chápání školy a rodiny jako institucí, v nichž probíhá hegemonický zápas o moc. (Připomeňme v této souvislosti úsilí Hannah Arendtové o rozlišení a určení vzájemného poměru moci, autority, síly a násilí.) Rodič nebo učitel se jistě může jevit jako nositel moci, či dokonce jako diktátor, jistým konvencím (diskursivním i sociálním) ve vztahu k nim se však podřizujeme i v případě, že jsou pro nás autoritami přirozenými, a dokonce, domnívám se, i v případě, že jde o „alternativní“ model rodiny či školy. Faircloughovým nevysloveným předpokladem je skutečnost, že analyzované události diskursu se odehrávají v demokratické společnosti. Připouští sice, že vedle modelu diskursu autorem nazvaného artikulační, v němž probíhá neustálý zápas o hegemonii moci, a který je tedy přístupný změnám, existují i jiné organizační formy moci v diskursu, projevující se nekompromisní aplikací norem, nikde se ale nepokouší odlišit tlak vyvíjený na účastníky diskursu diskursivními a sociálními konvencemi od moci, jež ovládá diskurs v podmínkách diktatury či totalitní vlády, která připouští diskurs jen v rámci určité ideologické doktríny. Zdá se, že tento typ diskursu autora buď nezajímá, anebo že žádný zásadní, kvalitativní rozdíl mezi projevy moci a ideologie v diskursu ve zmíněných systémech nevidí.

Jistá slabost či relativní platnost autorových východisek se odráží i v poslední, osmé kapitole „Doing discourse analysis (s. 225–240), v níž autor předkládá obecná vodítka pro získávání dat a analýzu diskursu, určená nejen lingvistům, ale i jiným sociálním vědcům. Část věnovaná samotné analýze shrnuje klíčové body uvedené v předchozím výkladu. Pokus aplikovat Faircloughovy analytické nástroje na typ diskursu, s nímž jeho pojetí nepočítá, totiž na menšinový, konkrétně romský, tisk ukázal, že předložený postup není zdaleka tak univerzální, jak chce být. Staví se totiž a priori na stranu recipienta proti autorovi, předpokládá čtenáře, jenž je formován diskursem, který na něj neustále vyvíjí určitý tlak, a tohoto čtenáře je třeba dovést k rezistentní interpretaci, tj. k odmítnutí skrytých předpokladů ideologického charakteru, které činí text koherentním. Neuvažuje přitom vůbec o emotivní, resp. expresivní funkci promluvy (výslovně říká, že tato funkce je přeceňována na úkor funkce identity, s. 167–168), nepočítá s možností nedostatečné kompetence komunikantů, se spontaneitou, nezáměrností apod.

Přes uvedené dílčí výhrady představuje „Discourse and Social Change“ nepochybně cenný přínos pro poznání (a metody poznávání) vztahů jazyka, veřejného diskursu a společnosti, a to především pro autorovu snahu o komplexní a multidisciplinární přístup k předmětu svého zkoumání (který ovšem může být z druhé strany viděn jako eklektický či kompilační, autor však tyto rysy své práce nijak nezakrývá, představuje ostatně svoji knihu jako jistý pokus o „překlenutí mezery“, o poskytnutí návodu odborníkům z jiných disciplín apod.). Zvlášť zajímavý je pro českého čtenáře Faircloughův text tam, kde se dotýká vlivu reklamy a médií – dává příklad relativně všestranné a důkladné analýzy jevů, které jsou u nás často, zvláště v médiích samotných, reflektovány stále ještě povrchně nebo jen z dílčích hledisek.

Poznámka: Recenzovaná kniha byla předmětem diskuse v semináři Aktuální problémy sociolingvistiky konaném na FF UK v letním semestru 1997, vedeném P. Novákem, J. Nekvapilem a J. Homoláčem. Recenze, domnívám se, odráží do jisté míry některé názory, které zde zazněly.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 3, pp. 225-228

Previous Jiří Nekvapil: Stephen O. Murray: Theory Groups and the Study of Language in North America

Next Jiří Zeman: Jacques Arends – Pieter Muysken – Norval Smith (ed.): Pidgins and Creoles