Odkaz Josefa Vachka pro studium čínského písma

Čang Chan-liang (Taipei)

[Articles]

(pdf)

The legacy of Josef Vachek and its implications for the studies of Chinese script

[1]1. Za svého aktivního vědeckého života, pokrývajícího více než půl století, se profesor Vachek, podobně jako ostatní členové Pražského lingvistického kroužku, zabýval celou řadou lingvistických problémů. Avšak na rozdíl od svých kolegů se přitom soustavně věnoval studiu „psaného jazyka“. Z funkcionalistického pohledu zastával nezávislost psaného jazyka na mluveném. Známá je například jeho teorie vyzdvihující sémiotickou prvořadost psaného jazyka. Mnohé jeho názory, jak z let čtyřicátých, tak devadesátých,[2] sice vyvolávaly a mohou dále vyvolávat odborné spory, jsou však velmi podnětné, a pokud by se správně aplikovaly při studiu znakového písma, jaké má například čínština, budou beze sporu metodologicky a teoreticky přínosné. Připomenu zde některé jako podněty k zamyšlení:

1) teze o autonomii či spíše komplementaritě mluveného a psaného projevu, resp. řeči a písma;

2) úvahy o grafickém inventáři, zvláště pak o redundantních grafémech a paralingvistických jevech jako interpunkce, rozlišování velkého a malého písmene, grafické oddělování a neoddělování slov,

3) názory na vývoj jazyka, včetně příbuzné teorie o systémových mutacích a imanentismu.

Nemohu podrobně hovořit o všech těchto myšlenkách. Zaměřím se pouze na některé z nich, a to jen nakolik jsou relevantní pro studium čínského písma.

 

2. Rád bych shrnul Vachkův funkcionalistický přístup k písmu. Slovo „funkce“ bylo členy Kroužku používáno velmi rozmanitě, o úzu mimo Kroužek ani nemluvě. Žádná jednoduchá definice by proto nemohla vyjádřit můj záměr.[3] Sám Vachek měl výhrady k dánskému glosematickému „používání funkce ve formálním smyslu“, tzn. jako vyjádření vztahu mezi výrazem a obsahem (1989, s. 57). Podle něho, stejně jako podle jeho učitele Viléma Mathesia (1929), funkce předchází formě a souvisí s pragmatickými aspekty jazyka, totiž s výrazovými a komunikačními potřebami.[4] Právě ze společenského, pragmatického hlediska Vachek vymezuje jednotlivé funkce mluvené a psané normy jazyka. Jejich funkční rozlišení je povýtce empirické:

Funkcí mluveného projevu je určitým okamžitým způsobem reagovat na danou skutečnost, na rozdíl od psaného projevu, kterým je možné reagovat na tutéž skutečnost způsobem udržitelným, a tudíž trvalým (1939/1989, s. 107).

Vachek zdůrazňuje vzájemnou nezávislost obou těchto norem a zároveň přijímá jejich komplementaritu: v synchronní rovině se uplatňují obě. Má zajisté pravdu, když odmítá [242]de Saussura i další, kteří přisuzují písmu jen druhotné postavení, jako by plnilo výlučně funkci zaznamenávat řeč, leč jeho historické zdůvodnění je třeba blíže objasnit.

J. Vachek rozděluje dějiny jazyka na základě výskytu a funkce psaných norem do dvou stadií. Prvním bylo období před objevením písma. To je charakterizováno primární opozicí mezi vnější skutečností a akustickými znaky, které na ni reagují, aniž si lidé tuto opozici uvědomují. Pro druhé stadium je příznačné používání písma. Lidé si uvědomují, že při reakcích na tutéž skutečnost používají dvou typů znaků. Za těchto podmínek primární opozice mezi vnější skutečností a akustickými znaky dává vzniknout sekundární opozici mezi znaky akustickými a optickými, a sama se touto sekundární opozicí přeměňuje. Příslušníci jazykového společenství si totiž uvědomují, že na jednu vnější skutečnost reagují dvěma způsoby, a začínají rozlišovat jazykovou reakci pomíjivou a trvalou (1989, s. 110).

Vachek tvrdí, že z funkčního hlediska na počátku druhého stadia, než oba systémy začaly koexistovat, plnilo písmo pouze funkci zaznamenávání řeči:

Rozhodně nelze popřít, že první psané výpovědi, které se objevovaly v jazykovém společenství, vycházely z výpovědí mluvených a že první pokus o psanou výpověď byl sotva víc než (primitivní) grafická transpozice mluvených modelů (1989, s. 111).

Dalo by se tedy říci, že psané výpovědi utvářejí druhotný znakový systém, v němž každá složka plní roli „znaku jiného znaku“. Tento systém neodpovídá skutečnosti, ale „primárnímu systému znaků“ (tzn. systému mluvené normy) a nemá sám o sobě přímý vztah k vnější skutečnosti. Zde Vachek souhlasí se svým učitelem, ukrajinským členem Kroužku Agenorem Artymovyčem (1879–1935), a dokonce i s de Saussurem, jehož abstraktní model langue kritizuje. Nicméně Vachek jde o krok dál než Artymovyč a tvrdí, že písmo, poté co se prosadilo, se postupně stává na řeči nezávislým. Tím zpochybňuje výše uvedenou hierarchii, která drží písmo ve služebném postavení:

Psaný jazyk přestává být výlučně sekundárním systémem znaků a postupně nabývá postavení primárního sémiotického systému, tím jak jeho složky směřují k tomu, aby nebyly znaky znaků, ale primárními znaky mimojazykové skutečnosti (ibid.).

Toto hierarchické přesunutí jsem se pokusil znázornit tabulkou 1, kde šipky směřující dolů znamenají „vyjádřeno čím“. Pro ujasnění problému jsem Vachkova dvě stadia rozdělil na tři.

Tabulka 1

Stadium 1	→	Stadium 2	→	Stadium 3
vnější skutečnost		vnější skutečnost		vnější skutečnost
↓		↓		↓
systém akustických znaků		systém akustických znaků		systém akustických
		↓		a/nebo optických
		systém optických		(grafických) znaků
		(grafických znaků)

 

3. Vachkův názor, že v kulturně rozvinutém společenství si písmo a řeč dělí úkoly a že u psaného jazyka narůstá díky jeho stabilitě, trvanlivosti zápisu a úzkému vztahu ke spisovnému jazyku nezávislost na jazyku mluveném, je nepochybně správný a z empirického hlediska pravdivý.[5] Nicméně stále lze zdokonalovat pojmy, s nimiž pracujeme. [243]Především se problematizuje klasický pojem jazykového znaku, kterému se původně přisuzovala pouze druhotná funkce znázorňování a vytváření skutečností, ačkoliv jazyk je něco zcela originálního. Navíc musíme počítat se sémiotickým jevem překódování z písemného zobrazení řeči do písemného zobrazení skutečnosti, tzn. ze sémiózy druhého řádu do sémiózy prvního řádu. Tím by měl nastat zcela jasný kvalitativní posun na úrovni výrazové a obsahové. Podobná strukturalistická kritika by kupodivu umístila Vachka do tábora jeho názorových odpůrců, to jest těch, kdo upírají písmu náležité místo v lingvistice. Do onoho tábora patří i de Saussure a Jakobson.

Ze sociolingvistického hlediska jsou Vachkova pozorování a argumenty platné, omezíme-li je na některou synchronní fázi blízkou současnosti. To shodou okolností odpovídá požadavku přeorientovat lingvistiku, jak navrhovali Mathesius a Havránek na přelomu dvacátých a třicátých let po saussurovském obratu v jazykovědě. Ovšem předpoklad, že skutečnost dává vzniknout řeči a řeč písmu, není univerzálií jazykovou, tím spíše ne sémiotickou. V jiných dobách a na jiných místech se lidé učili a učí, „jak vytvářet slovy skutečnost“, jiným způsobem.

Teoreticky vzato, není důvod, proč by nemohla existovat „primitivní“ společnost, v níž by se písmo a řeč vyvinuly nezávisle na sobě, před tím, než by se z praktických důvodů spojily. V takové společnosti by písmo i řeč byly od samého počátku sémiotickým systémem prvního řádu. Netvrdím, že se gramotnost rodí spolu s řečí. Taková bizarní představa by byla pro homo loquens nemyslitelná, i když ji někteří lingvisté a spisovatelé rozvíjeli. Stačí však poukázat na dva jevy souvisící s čínským písmem. Za prvé: existuje mnoho důkazů, že písmo v počátečním stadiu nebylo „psaným jazykem“, ale čistě grafickými znaky, které přímo zobrazovaly skutečnost bez zprostředkování řečí. Na věšteckých kostech a bronzových nádobách se nalezlo více než osmdesát variant zobrazení člověka, které mají sémantickou hodnotu, ale jsou nevyslovitelné. Již dříve byly provedeny určité laboratorní výzkumy na poli kognitivní psychologie a ty potvrdily, že při čtení čínského písma lze fonologickou složku obejít. Za druhé: ke spojení fonologie a grafémiky došlo až v pozdějším vývoji čínského písma. To mělo za následek mohutný nárůst homofonních výpůjček. Ze strukturálního hlediska lze říci, že došlo k jazykovému zvratu, při němž se písmo změnilo ze sémiotického systému prvního řádu na systém druhého řádu, a to pod tlakem fonologie. Pak bychom tedy měli dvě verze sémiotického vývoje písma. Která je však ta správná?

Snadno lze vidět rozdíl mezi oběma verzemi. Kdykoliv Vachek hovoří o psaném jazyce, já hovořím o písmu, což není totéž. Nepochybně je vhodnější použít označení „psaný jazyk“ místo pouhého a obecného „písmo“. Pro začátek potřebujeme metasystém, který by písmo modeloval, heuristický postup, který by je postihoval. Prozatím nemáme adekvátnější systém než jazyk, který je, jak řekl Émile Benveniste, systémem zároveň interpretujícím i interpretovaným. Stejně je tomu s mluvenou a psanou formou. Toto tvrzení můžeme doplnit jasným faktem, že písmo slouží k přepisu, uchovávání a předávání řeči, přičemž se v posledním případě často používá „různých sekundárních perifrastických prostředků“, jako jsou opis a popis (Vachek, 1989, s. 108). Z toho vyplývá, že jazykověda je nejpřirozenějším a nejdostupnějším modelem pro studium písma.

Vede to k několika důsledkům. Jednak je nutné zavést určité paralely mezi písmem a řečí. Ačkoliv Vachek odmítá existenci langue jakožto univerzální normy, uznává úměru o čtyřech pojmech: mluvená norma, psaná norma, mluvený projev a psaný projev. Tato úměra – nikoliv korespondence – nutí Vachka, aby předjímal celou řadu teoretických [244]a metodologických námitek, které z ní plynou, vyrovnával se s nimi a odpovídal na ně. Jednou musí odlišit písmo od fonetického přepisu, jindy musí pátrat po případné korespondenci nebo nekorespondenci mezi grafémy a fonémy. Druhý z uvedených případů je logickým vyústěním zvoleného jazykovědného rozboru: dříve než popíšeme celkovou strukturu, musíme určit roviny písma, stejně jako jsme určovali roviny řeči. Ve znakových písmech, jako má čínština, a věřím, že i v řadě hláskových písem, se analogie udržuje mezi lexikální a morfémickou rovinou. To věrně odpovídá Tezím Pražského lingvistického kroužku z roku 1929, které vyzývaly ke studiu slova, totiž k funkční onomatologii.

 

4. Podrobněji se zmíním o Vachkově rozboru vztahů mezi grafémikou a fonémikou. Tato otázka je pro lingvisty největší hádankou. Roman Jakobson ji například pomíjí, protože pro popis grafémiky nemůžeme získat žádné distinktivní rysy. Ve své anglické publikaci vydané za působení na univerzitě státu Indiana Vachek (1966) krátce poukazuje na průkopnickou práci ukrajinského filologa Artymovyče, který pracoval v Praze, a přiznává, jak je mu zavázán za jeho výzkum grafémického inventáře (blíže k tomu Vachek, 1989, s. 93, 103). Stejně jako jeho učitel ani Vachek nevěří ve shodu mezi řečí a písmem na nejnižší fonémické a grafémické úrovni. I kdyby zde určitá shoda existovala, byla by ovlivněna zásahem na vyšší, řekněme morfémické úrovni, což by nakonec stejně vedlo k autonomii písma (ibid., s. 103).

Aby mohl oddělit oba druhy jazykového vyjádření a zdůraznit, že mají vlastní, nezávislé struktury, neměl Vachek v počátečním období svého bádání jinou možnost než přizpůsobit fonologický model řeči potřebám písma.

Všeobecně se připouští, že mluvený jazyk je založen na systému fonetických opozic, které jsou schopny v daném společenství rozlišit významy. Je známo, že takový systém se nazývá fonémický a jeho jednotkami jsou fonémy. Analogicky musí být psaný jazyk založen na systému grafických opozic, které jsou schopny v daném společenství rozlišit významy. To je systém formující základy psaného jazyka, který nazýváme písmo. Jednotky tohoto systému mohou být nazvány grafémy (1983, s. 201).

V tomto prvotním pozorování z roku 1945, které vyšlo v kodaňských Acta linguistica 1949, již Vachek rozlišuje mezi oběma systémy. Aby mohl definovat a popsat psaný jazyk, musí předpokládat na nejnižší grafémické úrovni existenci opozice, která se podobá fonémickým párům. Teoreticky by mohly existovat minimální jednotky písma a prakticky by existovat měly, avšak na rozdíl od fonémů se nemohou seskupovat do binárních opozic, leda bychom odkazovali k přepisovaným fonémům.

J. Vachek si je plně vědom této námitky a pokouší se na ni odpovědět svým pojednáním z roku 1987. Kritika – a to i Jakobsonova – se soustřeďuje především na předpoklad paralelismu mezi fonémy a grafémy, přičemž vychází z faktu, že v grafému neexistují grafické distinktivní rysy, které by odpovídaly fonickým distinktivním rysům fonému (1989, s. 96). Vachek zcela neočekávaně obrací Jakobsonovu kritiku proti Jakobsonovi samému. Ani on nevěří ve shodu a vyčítá svým kritikům, že neústupným vyžadováním takové shody se pokoušejí snížit písmo na úroveň pouhého fonologického přepisu. Tvrdí, že požadovaná korespondence je proti historickým faktům: „… takové systémové korespondence nebylo dosaženo v žádném jazykovém společenství, kde se přirozeným způsobem vyvinula psaná norma“, má-li kdy vzniknout, museli by „teoretičtí lingvisté uměle dodat psanou normu jazyku, který dosud nebyl písmem zaznamenáván“ (1989, s. 96). Můžeme jen souhlasit. Jádrem celého problému není, zda existuje nebo neexistuje systémová shoda mezi fonémy a grafémy – ve skutečnosti neexistuje –, ale jak náležitě popsat strukturu grafémů, aniž musíme hledat či vymýšlet binární distinktivní rysy fonémického typu.

[245]Je zajímavé, že ani Vachek ani jeho odpůrci nevěří ve shodu mezi fonémy a grafémy, ale toto sdílené pozorování využívají k různým argumentacím. Zatímco Vachkovi odpůrci odmítají uznat autonomii písma, Vachek je přesvědčen, že písmo se může od řeči odpoutat. Jak je to možné? Pomocí morfému. J. Vachek moudře upustil od zkoumání sporného problému shody mezi grafémy a fonémy a přechází na vyšší rovinu, rovinu morfémů. Právě na této sémantické rovině mohou být fonémické rozdíly opomenuty. Vachek poznamenává:

Jak dobře víme, v přirozeně vyvinuté psané normě se korespondence fonémů a grafémů často kombinuje s korespondencí mluvených a psaných morfémů. V takových případech je v psané normě identita morfémů zdůrazněna na úkor korespondence grafémů a fonémů. V písmu se pomíjejí případné fonémické rozdíly při použití jednoho a téhož morfému v sémanticky nebo gramaticky příbuzných slovech (1989, s. 97).

Zde se začíná projevovat rozdíl mezi nealfabetickou čínštinou a poněkud „alfabetičtější“ angličtinou (plně připouštím možné výhrady k chápání angličtiny jako alfabetického jazyka). Nejdříve bych si chtěl vypůjčit Vachkovo rozdělení mluveného a psaného jazyka a uplatnit je na čínštinu (viz tabulku 2). Věřím, že pro J. Vachka by bylo bývalo velice podnětné studovat písmo čínské vedle písem evropských jazyků, včetně jeho mateřského. Mnohé problémy, které musel řešit, by přestaly být problémy. Za prvé by se nemusel zabývat nejasnou shodou mezi grafémy a fonémy, protože zde žádná není. Za druhé morfémická nebo morfografémická rovina zde hraje důležitější roli než kterákoliv jiná. A za třetí téměř všechny roviny písma mají sémantickou hodnotu, a jsou tak evidentně nezávislé na řeči. Nepochybně by však v této oblasti našel jiné otázky.

Odlehčíme vážnou diskusi a rozvineme příklad, který J. Vachek uváděl, rozebíraje, co se děje, když máme přesně a úplně transponovat mezi řečí a písmem. Zeptá-li se vás někdo, jak se píše nějaké slovo, musíte pojmenovat všechna písmena, čili, jak říkal Vachek, „vyjádřit všechny grafické prvky psaného projevu řečí“ (1983, s. 203). V angličtině je možný dotaz „Jak se píše [rait]? Jako <right>, <rite> nebo <write>?“, přičemž ony tři zápisy odhláskujete. V čínštině se ale nezeptáte „Jak se píše [chao 3]?“,[6] což znamená „dobře“, „Jako <1>?“,[7] protože čínský grafémický prvek <1> se nedá nijak vyslovit. Proto se ptáme: „Píše se [chao 3] jako v pozdravu [ni 2–3 chao 3]?“ Odpovědět lze tak, že popíšeme oba morfografémy, které ono slovo tvoří, nebo, což je zajímavější, grafický znak <1> namalujeme ukazováčkem do vzduchu a náš partner si jej z pohybu ruky odhlédne. Působí to možná komicky, ale jde o velmi oblíbený způsob, zejména mezi školními dětmi. Už nejde jen o otázku řeči a písma, zapojuje se ještě třetí prvek, tělesný či pohybový. Tento příklad dokládá, že se problém písma neomezuje jen na vztah mezi mluvenou a psanou normou jazyka.

 

5. Porovnám nyní zjednodušený diagram struktury psané a mluvené čínštiny.

Tabulka 2

a) mluvená čínština
foném	→	morfofoném	→	slovo	→		fonosyntax
(jednotka kenémická)		(j. semiplérémická)		(j. plérémická)
[246]b) psaná čínština
grafém	→	morfografém	↔	graf		→	grafosyntax
tah		radikál	↔	znak		→	slovo → věta
<2>		<3>		<4>			<5>	<6>
(jednotka kenémická		(j. plérémická)		(j. plérémická)
nebo plérémická)

 

Jak vidět, použil jsem v tabulce 2 klasickou Hjelmslevovu opozici jednotek sémanticky prázdných (kenémických) a plných (plérémických). V mluvené čínštině – stejně jako v angličtině – je plérémická pouze rovina lexikální, kdežto v písmu je plérémická nejen morfografická rovina, ale může jí být i ta nejnižší, grafémická. K tomu dochází, když se grafémy, a to nejen kvůli diakritickým funkcím, spojují s jinými.

V duchu Vachkova přístupu budu chápat grafémy jako nejmenší složky písma. Jejich funkci v čínštině zastávají tahy <2>. Samy o sobě jsou tahy až na několik málo výjimek kenémické, ale mohou být v jistých případech motivované, jak dokládají zvláštní druhy písma, třeba dračí <7>. V literatuře a umění nejsou neznámy ani zpětná sémantizace a ikonizace (na Západě by jim odpovídaly třeba kaligrafie a středověká knižní iluminace).

Z této nejnižší grafémické roviny se odvozují grafémické složky neboli morfografémy, známé jako radikály <3>, z nichž se během vývoje vytvořily grafy vyšší úrovně, obecně známé jako znaky [wen] <8> nebo [zi] <4>. Jejich kombinací se tvoří grafické řetězce [ci] <5>, a ty vedou k unikátní „grafosyntaxi“. Připomeňme však, že vztah mezi morfografémy a grafy není lineárně jednosměrný jako v řeči (→), nýbrž obousměrný (↔). Stejně jako může být grafém vyzdvižen na vyšší, morfografémickou, ba někdy i grafickou úroveň, může být graf snížen na pouhý morfografém. Proto nepřekvapuje, že podobná degradace vede až k „desyntaxizaci“ řetězce znaků do jediné grafické jednotky. Obousměrný vztah mezi morfografémickou a grafickou úrovní je v tabulce 2 znázorněn dvoustrannou šipkou, oproti šipce jednostranné, která znázorňuje vztahy v řeči.

 

6. Řeč se přirozeným způsobem segmentuje. Z této segmentace vycházejí slabiky. Jsou artikulačními a akustickými celky, vyznačujícími se sekvenční kontinuitou, a pokrývají fonémickou, morfofonémickou, lexikální i syntaktickou rovinu. Slabičnost se neprojeví v písmu, dokud se neharmonizuje v řeči. Proto slavný spor o jednoslabičnou a víceslabičnou povahu čínštiny nemá v rozboru čínského písma smysl. Místo fonologického kódování se grafémicky kóduje celý psaný text.

Hlavní rozdíl mezi řečí a písmem vychází z toho, že grafémy na rozdíl od fonémů nemůžeme vyslovovat, jak jsme si ukázali na příkladu psaní ukazováčkem ve vzduchu. V řeči je plérémická pouze lexikální rovina, ale v čínském písmu jsou plérémické roviny všechny, pokud jsou realizovány slovem jakožto grafickou jednotkou, včetně krajních případů, kdy grafický znak (znak–slovo) sestává z jediného grafému. Může se namítnout, že morfofonémická rovina do určitého stupně též nese sémantickou hodnotu, ale v mluvené čínštině nelze rozlišit mezi touto rovinou a rovinou vyšší, lexikální.

Nakonec i syntaktická jedinečnost písma je ovlivněna malým množstvím gramatických morfémů, jako jsou např. označení pro časy a vidy, deiktické indexy, ukazatele čísla, označení pádů, pomocná slovesa, mezivětné spojky a další. Tomuto takzvanému „telegrafickému“ stylu nutno rozumět z perspektivy grafémické a grafické struktury písma.

Jak ukazuje Nina Catachová (1986), čínské písmo disponuje „celou škálou sémiologických možností“, protože jeho v zásadě „plérémický systém s kenémickými doplňky“ ztělesňuje to, co je na písmu zvláštní, totiž nezávislost a komplementaritu vůči řeči. [247]Doufám, že můj výše uvedený rozbor poukázal na to, že písmo se může odpoutat od zásahů řeči. Jakmile bude samostatné, nebude už nutné hovořit o mluveném a psaném projevu. Myslím, že by to prof. Vachka potěšilo.

Pokud nás analogie mezi oběma jazykovými normami nepovede k vyšším rovinám rozboru věty a promluvy, má omezené použití. To jsem doložil ve svém rozboru současné tchajwanské beletrie. Její uplatnění je omezeno na lexikální úroveň, což je oblast, ve které dosáhl J. Vachek nejvýraznějších úspěchů. Mám nyní na mysli jeho vynikající rozbor grafémické redundance, který dokazuje šíři a hloubku jeho filologických znalostí a rigorózních analýz. Rovněž si cením jeho skvělých úvah o archaismech a neologismech – dvou periferních elementech – a roli, kterou hrají ve vývoji jazyka. Jeho poznatky mě přiměly zamyslet se nad rozdíly lexikální sémantiky mezi jazykovým systémem pevninské Číny a Tchaj-wanu a nad interakcí mezi systémově specifickými a nespecifickými činiteli. K systémově nespecifickým činitelům patří jazyková politika či hospodářský růst.

 

7. Moje přednáška by nebyla úplná bez zmínky o jediné Vachkově poznámce týkající se čínštiny. J. Vachek zdůrazňuje, že čínština je jedním z výjimečných jazyků, ve kterých neexistuje na lexikální úrovni žádná shoda mezi řečí a písmem. Rozumím tomu tak, že v čínštině panuje viditelný a slyšitelný rozpor mezi způsobem, jakým se slova píší a jakým se vyslovují. Jde o banalitu, protože už na první pohled je mezi oběma normami propast. Ale promítneme-li si tuto jednoduchou otázku na jazykovou mapu Číny, okamžitě se zkomplikuje.

Psaná forma, kterou dnes používáme a která je navzdory pokračujícím reformám v zásadě stejná po obou stranách Tchajwanského průlivu, přetrvává taková, jaká je, již po dva tisíce let, totiž od doby dynastie Chan. Díky své značné stálosti a rozsáhlému uplatnění (rozsáhlému geograficky, ne demograficky) se písmo po vzniku Čínské republiky stalo sjednocující silou všech variant mluveného jazyka. (Ať už jim říkáme varianty nebo dialekty, domnívám se, že hlavní z nich jsou de facto navzájem nesrozumitelné jazyky.) Písmo totiž slouží jako prostředník mezi „nářečími“, z nichž některá si jsou vzdálenější než francouzština a španělština. Jde o to, že lidé hovořící různými nářečími vyslovují totéž písmo různě, to jest každý ve svém nářečí, takže nářečí navzájem nesrozumitelná si mohou porozumět díky tomu, že používají totéž písmo, pro všechny čitelné. To samozřejmě nevylučuje, že se rozdílnost fonetických systémů nemůže odrazit zpětně v písmu. Někdy se musejí vypůjčit staré nebo i vytvořit nové psané znaky, aby se vyhovělo zvláštnostem zvukové stránky. (Například v mém rodném nářečí byl vytvořen zvláštní znak <9> – přesněji řečeno, oživil se archaický znak –, aby se vyjádřila specifická jednoslabičná kontrakce vokativu [nie] oproti dvouslabičnému základnímu tvaru [nu] <10> [er] <11>.) Naprostá nepřítomnost shody mezi grafémy a fonémy na lexikální úrovni, o níž se J. Vachek v souvislosti s čínštinou zmiňuje, je tedy vlastně jiná záležitost a musí se rozložit do několika narativních transformací:

1) standardizované psané znaky jsou předloženy mluvčím jednotlivých nářečí;

2) mluvčí je vyslovují ve svém nářečí, tzn. převádějí psané znaky do vlastního systému mluvených znaků;

3) během tohoto procesu se vytvářejí nové znaky;

4) příslušníci jednoho nářečního společenství mohou komunikovat s příslušníky jiného prostřednictvím identického systému písma.

Jaké postavení mají ony nově vytvořené výrazy nebo – v Jakobsonově a Vachkově pojmosloví – neologismy a archaismy? Jejich počet je často tak malý a rozmístění tak [248]neviditelné, že nemohou ani ovlivnit systém, ani změnit poměr mezi jeho centrem a periferií, leda by do hry vstoupili nějací mimořádně silní činitelé mimosystémoví.

Doufám, že jsem na otázku J. Vachka odpověděl uspokojivě. Jeho pozorování, empiricky správná, mi umožnila nově se zamyslet nad svou mateřštinou a něco víc se o ní dozvědět.

Českou verzi připravili Petra Jeřábková a Tomáš Hoskovec.

 

 

LITERATURA

 

CATACH, N.: The grapheme: Its position and its degree of autonomy with respect to the system of the language. In: G. Augst (ed.), New Trends in Graphemics and Orthography. Walter de Gruyter, Berlin – New York 1986, s. 1–10.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932.

MATHESIUS, V.: Funkční lingvistika. In: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982, s. 29–38.

VACHEK, J.: The Linguistic School of Prague: An Introduction to Its Theoty and Practice. Indiana University Press, Bloomington 1966.

VACHEK, J.: Written Language Revisited. Ed. P. A. Luelsdorff. John Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1989.

VACHEK, J. (ed.): Praguiana: Some Basic and Less Known Aspects of the Prague Linguistic School. Academia, Praha – John Benjamins, Amsterdam 1983.

 

R É S U M É

The legacy of Josef Vachek and its implications for the studies of Chinese script[*]

The author summarizes up Josef Vachek’s thoughts on autonomy and complementarity of spoken and written language and confronts them with what is known about historical development and present functions of Chinese script. (i) Vachek presupposes that written language, which first appeared as a mere reproduction of speech, was subsequently getting more and more independent from spoken language and finally turned out a plenipotentiary semiotic system with its own functions. Historical data show that Chinese script was at its beginning a first-order semiotic system quite independent of the speech and only secondarily started to reproduce some features of the phonemic structure of the Chinese language. (ii) The classical structuralist puzzle about what should correspond, in graphemics, to the distinctive features of phonemes does not exist in Chinese, where the most important script level is morphographemics (this level is already pleremic in Hjelmslev’s terminology, while morphophonemics is semi-pleremic, semi-cenemic). (iii) Unchanged for about 2000 years, Chinese script brings together, in modern China (both People’s Republic and Democratic Republic), spoken „dialects“ which are in most cases mutually uncomprehensible languages: every speaker reads the same script in his own spoken language system.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 4, pp. 241-248

Previous Tomáš Hoskovec: Přehled zasedání Pražského lingvistického kroužku v období 1990/91–1996/97

Next Robert Adam: Jazyk Rakovnické hry vánoční II