Jazyk Rakovnické hry vánoční II

Robert Adam

[Articles]

(pdf)

The language of The Rakovník Christmas Play

Syntax

Syntax Rakovnické hry vánoční (RHV) se v hlavních rysech neliší od syntaxe současné spisovné češtiny. Celkově je ovlivněna skutečností, že text je psán rýmovaným veršem se stálým počtem slabik, od něhož se jen výjimečně odchyluje. Tento veršový půdorys spolu s dramatickým, dialogickým charakterem textu značně ovlivňuje slovosled a způsobuje, že souvětí (která mají v RHV převahu nad větami jednoduchými) nebývají příliš složitá a bohatě rozvíjená a téměř nikdy se nestávají nepřehlednými. Tyto vlastnosti naopak má většina tehdejších prozaických textů – viz např. Kučera, 1980, s. 95.

Běžně se užívá genitivu partitivního, např. Přinesuť krupice k tomu, 239, můžeš mu navařit kaše, 241, v souladu s popisem v Rosově gramatice (Rosa, 1991, s. 235). Genitiv záporový je doložen v jediném případě: Nedivte se, že slavného / paláce nechtěl míti / anebo dvoru vzáctného, 367–369; ve dvou případech zůstává i v záporné větě akuzativ (Snad to dítě neuloudí, 274, Nebo to neuznávají, 363) a jednou, pod vlivem bezprostředně sousedícího vyjádření kladného, nominativ (Ó, mé milé potěšení, / které bylo a již není!, 7–8). Rosa (1991, s. 233–234) předepisuje genitiv záporový jako povinný, bez výjimek. Užití akuzativu v předmětu záporného slovesa označuje za latinismus a defektní vyjádření. Lamprecht – Šlosar – Bauer (1977, s. 238) naproti tomu píší, že genitiv záporový začal už v 17. století ustupovat. Doložen je i genitiv časový: této noci na úsvitě, 197. Rosa (1991, s. 207) v tomto významu povoluje genitiv i akuzativ. Ojediněle užit je etický dativ: Jako máslo se ti krojí, 181. Jeho doklady nalézá Gebauer (1929, s. 220) už ve staré češtině.

 

Slovosled a větosled. Pořádek slov v RHV se od nové češtiny odlišuje především v případech typických pro dobové texty. Patří sem kupř. tendence klást určité sloveso na konec věty. Souček (1929, s. 68–69) a Kučera (1980, s. 82) to shodně vysvětlují vlivem syntaxe latinské. U složitějších slovesných tvarů po sobě zpravidla následují sloveso plnovýznamové, modální a nakonec pomocné. Stejný pořádek dokládá ve staré češtině Gebauer (1929, s. 87). Výjimečné je v tomto směru spojení slouti světlé bude moci, 330, kde je pořádek slov nesporně diktován rýmem. Přívlastek shodný vyjádřený adjektivem nebo posesívem stává často až za svým řídícím substantivem: např. Mám doma psa výborného, 69, sprostil zármutku mého, 122. Lamprecht – Šlosar – Bauer (1977, s. 260) i zde předpokládají alespoň částečný vliv latinský. Substantivum rozvité více přívlastky obvykle stojí mezi nimi: např. Mé ovčičky rozmilý, 41, mé ovce všecky, 151, outličký to dítě maličký, 282–283. Taktéž pořádek slov ve spojení substantiva s neshodným přívlastkem je někdy odlišný od stavu v dnešní češtině (koření mnoho, 171, s nebe poklad, 407), v historické době však běžně užívaný (Trávníček, 1956, s. 157). Někdy bývají od sebe odděleny několikanásobné větné členy, a to přísudkem (Ó jak mne žalost veliká / trápí a bolest všeliká!, 1–2, Nedivte se, že slavného / paláce nechtěl míti / anebo dvoru vzáctného, 367–369) nebo vedlejší větou (Pošlo z rodu královského, / nebo král králův sluje, / a z paláce nebeského, 347–349).

Vztažné věty jsou nezřídka odděleny od svého řídícího výrazu, např. slunce ve tmách svítilo, / které jsme nejdřív viděli, 320–321. Takto vzniká falešná skladební dvojice ve [250]větě Mám doma tvaroženici / a visí pod lomenicí, / kteroužto nebožka babka / když dělala, ani kapka / z nosu ji nepadla do ní, 165–169. Rektifikace je pravděpodobně příčinou zmateného větosledu v následujícím případě: když matka jehňátku zhyne, / nebečívá tak horlivě, / neb když matku ztratí v chlívě, / jako nyní tebe vidím!, 44–47. Je také možné, že tu při opisování textu došlo k záměně v pořadí veršů.

 

Předložkové vazby. Instrumentál nástroje, prostředku a látky je nahrazován instrumentálem s předložkou s: s žilou zařehci, 153, ukáži s holí, 155, s zázvorem posypala, 172. Tento jev popisuje Gebauer (1929, s. 421, 492) jako častý zvláště v pokleslém jazyce po celou dobu tzv. střední češtiny. V jednom případě (když de liška sedlákovi, 102) naopak předložka chybí. Taková bezpředložková spojení slovesa jíti charakterizuje Bělič (1972, s. 231) jako obvyklý znak severovýchodočeské nářeční podskupiny; na území této podskupiny leží místo vzniku RHV. Se substantivem palác se na rozdíl od dnešního v pojí předložka na (na žádným paláci, 359). Vazba s předložkou na je v Jungmannově slovníku jediná doložená, a to ještě v 19. století. Rovněž některá slovesa mají v RHV vazbu odlišnou od novočeské.

 

Odchylky od pravidelnosti větné stavby. Elipsa se v RHV vyskytuje na několika místech a u různých větných členů. Třikrát je vynecháno sponové sloveso býti: vůl, osel – dvořáci, / my – jeho sedláci, 296–297, Před ním bohatý jak chudý / a král pastuškovi rovný!, 431–432, darmo mluviti mnoho, 455. Elipsu spony označují Lamprecht – Šlosar – Bauer (1977, s. 243) za častou ve starší češtině, běžná je i v díle Komenského (Kučera, 1980, s. 87). Na několika místech je vypuštěn zájmenný předmět (např. pověz mně, budu-li moci, / chci ti upřímně pomoci, 13). Ke kontextové elipse předmětu dochází v následujícím vyjádření Já ti dám plucar smetany / od naší krávy Mazleny. / Ta kráva sladkou dojívá, 235–237.

 

Větná modalita. K vyjádření přání slouží v textu RHV často věty s imperativem prostým užitým pro 3. osobu: Buď Bohu v nebi chvála, čest!, 190, Ó dejž mu Bůh za tu štědrost / v nebi neskončenou radost!, 94. V přacích větách je užito i částice aby: Aby ti Bůh za to zdařil / tvých ovčiček a požehnal, 116–117. Rosa (1991, s. 150–151) proti tomu předepisoval pro optativ (modus přací věty) pouze částice kýž nebo oby. Zjišťovací otázky jsou někdy uvozovány tázací částicí: A co pak nemáš žádného / psa k tomu vycvičeného?, 49–50, Což ti tvé housličky skřípí, 135. Podle Lamprechta – Šlosara – Bauera (1977, s. 234) zjišťovací otázky uvozené částicí ve starší češtině převažovaly. Přítomnost částice co na začátku téměř všech zjišťovacích otázek v řečové komunikaci konstatuje také Rosa (1991, s. 288). Vzhledem k dramatickému charakteru textu a jeho emocionální exponovanosti nacházíme v RHV vyšší počet zvolacích vět, např. Ó mé milé potěšení, / které bylo a již není!, 7–8.

 

Několikanásobné větné členy. Několikanásobné větné členy jsou zastoupeny v textu RHV poměrně četně. Havránek (1979, s. 75) pokládá hromadění paralelních členů za jeden z nejcharakterističtějších rysů dobového jazyka. V RHV nacházíme vícenásobné podměty (Ó jak mne žalost veliká / trápí a bolest všeliká!, 1–2), přísudky, většinou synonymní, a tudíž pleonastické (To zde žádá a míti chce, 433, myslíš a zato máš, 139), jmenné části sponových přísudků (Ty sou s šalvějí dělány, / vonny, mastny i dost slany, 177–178), přívlastky – i u nich se objevuje pleonastické vyjádření (kdes tak dobrého / psa dostal a výborného?, 87–88) – a různé typy příslovečných určení (např. jest z rodu velmi vzáctného / a z království englitckého, 73–74). Spojení [251]několikanásobných větných členů bývá nezřídka asyndetické (např. na seně, slámně chtěl ležet, 313, nad volem, oslem panuje, 352), a to i při spojení tří paralelních členů (nebe, země, pekla pánem, 417). Příčinou tu je zpravidla snaha po zachování stálého počtu slabik ve verši.

 

Spojování vět v souvětí. Poměr slučovací se v jazyce RHV vyjadřuje jednak pomocí asyndetického spojení (např. Jako máslo se ti krojí, / na chlebě pak pěkně stojí, / není se obávat třeba, 181–183), jednak spojkami a a ani / ni. U Rosy (1991, s. 202) najdeme pouze ani. Poměr odporovací se vyjadřuje spojkami než a však (např. že by uhonil zajíce, / než stydí se za ním běžet, 80–81, krásně na seně leží, / však svou mocí vše spravuje, 300–301), spojka ale se vyskytuje v jediném případě, a to jako textový konektor: panský líhání / bejvá pastuší snídaní! / Ale my obyčej máme, 395–397. Poměr důvodový se vyjadřuje spojkami neb (šestkrát), nebo a neboť – ty mají po jednom výskytu: Pošlo z rodu královského, / nebo král králův sluje, 347–348, fedrujte nás v tuto chvíli / na korbel piva starého, / neboť se nám zachtělo ho!, 444–446. Poměr důsledkový se vyjadřuje příslovečnými výrazy tehdy a tak a jejich kombinací (však svou mocí vše spravuje; / tak tehdy nám náleží!, 301–302). Pro poměr vylučovací je užito (vždy jednou) spojek neb, aneb a nebo, třikrát spojky anebo a jednou dvojitého spojovacího výrazu buď – anebo (kterého se každá bála / lítá zvěř, i také vlci, / buď ve dne anebo v noci, 52–54). Význam tohoto spojení odpovídá novočeskému spojení pomocí výrazu ať (už) – nebo. Jak konstatuje Bauer (1960, s. 100), významový odstín ‘ať – nebo’ byl u spojovacího výrazu buď – (a)nebo běžný ještě v době obrozenské. V textu RHV nacházíme dvě vedlejší věty příčinné, uvozené spojkou že. Rovněž dvě jsou v RHV věty podmínkové, v nichž je užito spojek -li a kdyby, a věty přípustkové, uvozené shodně spojkou když. O spojce když ve významu spojky přípustkové píší Trávníček (1956, s. 85) a Gebauer (1929, s. 62). Pro uvozování vedlejších vět účelových má jazyk RHV k dispozici spojky aby (pět případů), by (dva případy, z toho jednou ve tvaru 1. os. pl. bysme) a ojedinělé ať (chvalmež to drahé dítě, / ať nám ráčí zde na světě / mír a pokoj dáti, cit. 439–441) v citaci písně, doložené už v r. 1601; o spojce ať v účelových větách píše Trávníček (1956, s. 64). V úseku textu RHV Vím o tom, kdy jest to bylo / a slunce ve tmách svítilo, / které jsme nejdřív viděli, / když jsme nad stádem stráž měli, 319–322, je relativa které užito zřejmě ke spojení vět vlastně souřadných. Podle Součka (1929, s. 68–69) jde o jeden z dokladů latinského vlivu na jazyk RHV. Naopak falešná koordinace se objevuje u vět významem vztažných v případech Mám doma tvaroženici / a visí pod lomenicí, 165–166, a Zdaliž ste vy první byli / a děťátko pozdravili?, 383–384. V souřadné spojení Vím o tom, kdy jest to bylo / a slunce ve tmách svítilo, 319–320, je zhuštěno vyjádření, které by správně mělo znít nejspíš takto: Vím o tom, kdy jest to bylo: když slunce ve tmách svítilo.

 

Slovní zásoba

Lexikální rozdíly mezi jazykem RHV a dnešní češtinou jsou nejvýraznější na úrovni jednotlivých výrazů a jejich významů. Hra byla psána pro lidové publikum, její slovní zásoba je tudíž založena na lexiku lidového jazyka. Cizí slova tvoří jen nečetnou skupinu. Většina slov, která dnes už nejsou součástí živé slovní zásoby, se vyskytuje ve více textech daného období, jak dokládá Jungmannův slovník.

Všechny hlavní postavy jsou nazvány cizími jmény. Antická jména pastýřů Corydon, Tityrus a Pindarus jsou Součkovi (1929, s. 25) důkazem antického, speciálně vergiliov[252]ského idylismu hry. Jména tří králů (Kašpar, Melichar, Baltazar) jsou tradiční počeštěné podoby cizích jmen. Ve verši 188 se objevují v Čechách obvyklá jména Bárta a Matěj. Biblické jméno Nabuchodonozor (v podobě Nabochodonozor) je užito v přirovnání. Corydonův beran se jmenuje Zubák, pro psy je užito jmen Drábál a Delfin – o nich více Souček (1929, s. 29–30). Dále se v textu vyskytuje několik vlastních jmen geografických. Kromě biblického jména města Betlem, 198 / Bethlem, 202, jsou to jména vsí v okolí Vysokého Mýta: Srbce, Pešice, 103, Popovice, Mentoury, 109. O názvech souhvězdí (Kosy a Hůl, 399, Kuřátka, 400, Vůz, 401, Voje, 402) píše podrobně Souček (1929, s. 67–68, 242).

Frekvence kolektiv v textu je vyšší než v současné češtině. Některá z nich už v češtině nefungují (např. dvorstvo, 364), jiná stále v jazyce máme, ale obvykle jich neužíváme v kontextu, v jakém se vyskytují v textu hry: Pohlídni, jakýsi panstvo / bere se sem a zemanstvo, 251–252. Z kontextu vyplývá, že slovo zvěř nejspíše není užito jako kolektivum: Ten nám každou zvěř zažene, 83, kterého se každá bála / lítá zvěř, i také vlci, 52–53.

 

Cizí slova. Substantivum kšaft (92, ‘poslední vůle’) dokládá Jungmann např. v Bibli kralické, obecně známé je z titulu Komenského díla Kšaft umírající matky, Jednoty bratrské. I další germanismy užité v RHV jsou doloženy v Jungmannově slovníku: fresovati se (‘hrýzti se’, ‘trápiti se’), v textu tranzitivní (tvé srdce fresuješ, 20), se objevuje např. u Komenského a fedrovati (fedrujte nás v tuto chvíli / na korbel piva starého, 444–445) v Rosově Thesauru. Poslední ze čtyř německých slov v textu, štejmovati (128, ‘laditi’), zná Jungmann v podobách štemovati / štymovati a doklady nachází např. ve spisech Veleslavínových. Dalších přejatých slov je užito k označení výrobků a látek cizího původu: parmazán, 179, tykyta, 285, aksamít, 286. Všechny tyto výrazy jsou doloženy v Jungmannově slovníku v textech starších než RHV i v textech novějších. Z latiny pochází substantivum potentát (potentátové, 333, ‘mocnáři’), doložené Jungmannem v Bibli kralické. Francouzského původu je adverbium kalánsky (250, ‘vesele a statečně’), o němž se detailně rozepisuje Souček (1929, s. 235–239). Ani ono není v dobovém jazyce neobvyklé.

 

Deminutiva. Frekvence deminutiv v textu RHV není vysoká, ačkoli Havránek (1979, s. 83) je uvádí jako jeden z nejvýraznějších prvků barokního stylu. Ve vlastním textu RHV se tvoří zdrobněliny pouze od substantiv; všechna tři deminutivní adjektiva (outličký, 282, maličký, 283, chudičkou, 292) se vyskytují v písni, substantiva oslíček, hovádka, obě cit. 355, čeládka, cit. 356, nacházíme pouze v citacích starších textů. Ve vlastním textu jsou doložena následující deminutiva (uvádím je vždy v nominativu): ovčičky, 29, 41, 58, 63, 117, ovečky, 176, jehňátko, 42, syreček, 175, andělíčkové, 189, děťátko, 217, 256, 267, 278, 384, 391, 403, robátko, 218, 392, homolka, 225, tobolka, 226, Beránek, 378, vl. jm. Kuřátka, 400, nemluvňátko, 280, 404. Naprostá většina deminutiv označuje domácí zvířata a zejména malé dítě – Ježíška. Kromě výrazů ovčičky (5 výskytů) a ojedinělého ovečky je pětkrát užito výrazu ovce; proti sedmi označením děťátko stojí 12 pojmenování dítě.

 

Některé lexikální rozdíly proti dnešní češtině. Emotivnost textu je na několika místech zvýrazněna užitím elativních adjektiv: nejmilejší, 15, nejupřímnější, 16, přeslavnému, 206, přerozmilé, 218, 404, přerozmilému, 392. U elativních výrazů tvořených předponou nej- předepisoval Rosa (1991, s. 225–226) pro odlišení od [253]vlastního superlativu přidat zájmeno ten. Slovo přerozmilý je Rosovi (1991, s. 286, 287) přímo příkladem dvojího zesílení významu pomocí předpon roz- a pře-. Následující skupina sloves je v RHV doložena ve významech, v nichž se v dnešní češtině uplatňují výrazy jiné. Slovesa volí sobě (82, ‘chce’), zakazuji se (95, ‘zavazuji se’), aby zdařil (116, ‘aby požehnal’), klípí (136, ‘schlipuje’), smejšlet (‘domnívat se’: Smejšlím, že dost pěkně voní, 175), neklekce (245, ‘nechrastí’), lahodí (275, ‘lichotí’), by nezvěděli (334, ‘aby se nedozvěděli’), působilo se (362, ‘stanovilo se’), utéci se (‘přijít’: že kdo se dříve uteče, / svobodně meze poseče, 387–388) a vyložit se (‘vyndat’, ‘vyložit’: vyložte se s krošem českým, 449) jsou v uvedených významech doložena v Jungmannově slovníku v textech z češtiny doby střední. Sloveso zařehci, 154, má význam ‘zapráskám’ – u Jungmanna nacházíme jen řehtati, ‘rachotit’, ‘chřestit’, doložené v Puchmajerových básních. Význam slovesa státi, 138, vysvětluje Souček (1929, s. 230) jako ‘býti v sázce’. V tomto konkrétním významu však sloveso státi není v historických slovnících uvedeno. Není v nich uvedeno ani sloveso pochopiti, 372, ve významu ‘pojmout’, ‘obsáhnout’, v němž je užito v RHV. Konečně sloveso říci (Mohl by se pokladem říci, 411) má význam ‘nazvat’, poněkud posunutý od jeho významu základního. Vedle náležité částice tedy, 209, se ve stejném významu třikrát vyskytuje podoba tehdy (např. Poďmež tehdy a nestůjme, 215). Důsledkové užití výrazu tehdy popisuje Rosa (1991, s. 203) jako aktuální jazykový jev. Výraz tak tehdy, 302, má význam ‘a proto’, ‘a v tom případě’, který Jungmann nachází mj. u Rosy. Imperativ slyš v případě Slyš, Pindare, na mou přisou: / již s tím dítětem tuto sou, 211–212, poklesl v upozorňovací citoslovce.

Multiverbizovaná slovní spojení mám lítost (27, ‘lituji’), činím poklonu (259, ‘klaním se’) a činím chvály (265, ‘chválím’) jsou všechna doložena v Jungmannově slovníku doklady z češtiny doby střední. Byli jsme přední, 389, lze parafrázovat nejspíše jako ‘byli jsme první’ nebo ‘přišli jsme dříve’. Ustrnulý citoslovečný výraz na mou přisou, 211, vznikl ze spojení na mú dušu přisahu (Souček, 1929, s. 234) nebo jednodušeji z na mú přísahu. K okamžiku promluvy poukazují slovní spojení v té době (192, ‘nyní’), v tu chvíli (336, ‘nyní’) a od té chvíle (10, ‘od nynějška’). U druhého a třetího z nich nachází Jungmann aktuální význam u Dobrovského, u výrazu v té době uvádějí historické slovníky pouze význam ‘tehdy’.

 

Shrnutí

Jazyk RHV je poměrně kultivovaný, ačkoli vzhledem k předpokládanému publiku je jeho základ v řeči lidových vrstev. Pro dnešního čtenáře je to jazyk srozumitelný. Neliší se od dnešní češtiny v repertoáru mluvnických kategorií, v jazykovém systému, nýbrž většinou jen v konkrétních podobách a tvarech a v jejich uplatnění. V některých jazykových jevech se jazyk RHV shoduje se starou češtinou. Tak je tomu např. u slovosledu příklonných výrazů (zdá mi s’), u užívání jmenných tvarů adjektivních, u slovesných tvarů typu zařehci, neklekce atd. Další rozdíly vyvstávají tam, kde jazyk RHV využívá prostředků, které se právě v 17. století nejvíce rozvinuly a později zase ustoupily. Jde např. o zdloužené tvary ních, ními / níma, o užívání frekventativ, o expanzi koncovky -ejí / -ějí v 3. os. pl. préz. sloves 4. třídy, o rozšíření tvaru relativa jenž na všechny rody nebo o nahrazování instrumentálu nástroje instrumentálem s předložkou s. Stav češtiny nebyl v 17. století stabilizovaný a v mnoha případech koexistovaly vedle sebe variantní podoby či tvary. Jazyk RHV tuto neustálenost dobové normy reflektuje. Kolísání se zde projevuje např. v koncovkách adjektivního skloňování, ve 3. os. sg. préz. slovesa býti [254](je / jest), v užívání spojek důvodových (neb / nebo / neboť) a vylučovacích (neb / aneb / nebo / anebo).

Velké rozdíly mezi češtinou RHV a dnešním jazykem spočívají v syntaxi. Mnohé slovesné a předložkové vazby jsou odlišné od dnešních, značné rozdíly jsou v užívání jednotlivých spojek. Největší měrou se však oba útvary liší v slovosledu. Tendence klást určitý slovesný tvar (u složených tvarů pak tvar slovesa pomocného) na konec věty, postpozice shodného přívlastku a (nedůsledně uplatňovaná) prepozice přívlastku neshodného, oddělování několikanásobných větných členů a nezřídka i odtržení vztažné věty od jejího řídícího výrazu – to vše jsou typické prvky slovosledné strukutury RHV, vesměs charakteristické pro dobový jazyk, které jsou dnešní češtině cizí.

Jazyk RHV je jen v malé míře ovlivněn nářečními prvky. Oblastní povahy je zkrácený tvar 2. os. sg. préz. pomocného a sponového slovesa býti (-s). Ve všech ostatních jevech je vliv dialektů nevýrazný. Podstatnější je vliv latinský, vyplývající z klasického vzdělání autora hry. Projevuje se zejména ve slovosledu, dále v nahrazování zvratného posesíva svůj posesívy jednotlivých osob nebo v ojedinělém užití relativa ke spojení souřadných vět. Rozkolísanost některých jazykových jevů lze do jisté míry připsat i skutečnosti, že autor – vzdělaný jezuita – psal hru pro lidové publikum, používající jiný strukturní útvar jazyka. Některé případy jsou nejspíše jen omyly, vzniklé nepřesným zápisem. Značné množství podob, tvarů a syntaktických konstrukcí je ovlivněno potřebami rýmu a snahou dodržet stálý počet slabik ve verši. Stylistická stránka textu je ve velké míře diktována tématem. Téma Kristova narození kladlo důraz na emotivní vyjádření a vynucovalo si užívání prostředků citové exprese (elativ, deminutiv, exklamací), autor jich nicméně užívá poměrně střídmě. Promluvy tří králů jsou od promluv pastýřů odlišeny nejen jiným veršovým půdorysem, ale i nadnesenějším a uhlazenějším, o to však méně přesvědčivým vyjadřováním.

Podle našich současných – dosud neúplných – poznatků lze říci, že čeština RHV víceméně odpovídá stavu jazyka na konci 17. století. Lze na ni vztáhnout obecné charakteristiky češtiny doby střední. Znaky barokního slohu se vyskytují v RHV jen v omezené míře. Hromadění několikanásobných větných členů i zvolací a přací věty patří v jazyce hry k hojně využívaným prostředkům. Naproti tomu frekvence deminutiv v textu není vysoká; naprostá absence přechodníkových konstrukcí je pak výrazným rysem, odlišujícím po jazykové stránce Rakovnickou hru vánoční od většiny dobových textů.

 

LITERATURA

 

ADAM, R.: Jazykový rozbor Rakovnické hry vánoční. Diplomová práce. FF UK, Praha 1995.

BAUER, J.: Vývoj českého souvětí. Praha 1960.

BĚLIČ, J.: Nástin české dialektologie. SPN, Praha 1972.

BĚLIČ, J. – KAMIŠ, A. – KUČERA, K.: Malý staročeský slovník. SPN, Praha 1979.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého, IV. Skladba. ČAVU, Praha 1929.

GEBAUER, J.: Slovník staročeský. Praha 1903.

HAVRÁNEK, B.: Vývoj českého spisovného jazyka. SPN, Praha 1979.

HOLUB, J. – KOPEČNÝ, F.: Etymologický slovník jazyka českého. SNU, Praha 1952.

JUNGMANN, J.: Slovník česko-německý. Praha 1835–1839.

KUČERA, K.: Jazyk českých spisů J. A. Komenského. UK, Praha 1980.

LAMPRECHT, A. – ŠLOSAR, D. – BAUER, J.: Historický vývoj češtiny. SPN, Praha 1977.

MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. ČSAV, Praha 1971.

[255]Příruční slovník jazyka českého. ČSAV, Praha 1935–1955.

ROSA, V. J.: Czech Grammar (Čechořečnost). Porta, Praha 1991 (1. vyd. latinské 1672).

SOUČEK, S.: Rakovnická vánoční hra. Brno 1929.

TRÁVNÍČEK, F.: Historická mluvnice česká, III. Skladba. SPN, Praha 1956.

 

R É S U M É

The language of The Rakovník Christmas Play

The language of The Rakovník Christmas Play (1685) reflects the unstability of the then language norm. The characteristic features of the baroque style appear in the text only to a restricted extent. The language differs from modern Czech only in particular forms and uses. The main differences concern the syntactic level, and especially word order.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 4, pp. 249-255

Previous Čang Chan-liang (Taipei): Odkaz Josefa Vachka pro studium čínského písma

Next Jarmila Doubravová: Skryté předpoklady komunikace