K problému klasifikace exonym

Milan Harvalík

[Discussion]

(pdf)

On the problem of classification of exonyms

0. Exonyma (vžité domácí podoby cizích zeměpisných jmen) představují vzhledem ke svému charakteru skupinu vlastních jmen, kterou se zabývají jak kartografové (zejména v souvislosti se standardizací zeměpisných názvů – Čáslavka, 1989; Kadmon, 1994/1995), tak lingvisté. Jazykovědě se ke zkoumání nabízí řada jednotlivých problémů – od příčin vzniku a existence exonym (Forstinger, 1980) přes jejich třídění (Dvonč, 1983; Hajčíková, 1989), vývoj v národních jazycích (Doubnerová, 1988; Siatkowski, 1989, 1991; Sipos, 1983; Zierhofferowa – Zierhoffer, 1992, 1996) a způsoby adaptace do přejímajícího jazyka po stránce hláskové, slovotvorné, lexikální (Berger, 1991/1992; Laurich, 1989; Pokorná, 1979) a morfologické (Pokorná, 1989; Polívková, 1984, 1987) až po otázky úzu a kodifikace (Pokorná, 1980; Prokop, 1982) včetně vhodnosti užití cizích zeměpisných jmen na mapách z pohledu lingvisty (Lutterer, 1968). Tento příspěvek si všímá historie vzniku a významu termínu exonymum (odd. 1.) a ve stručnosti rozebírá důvody vzniku domácích podob cizích zeměpisných jmen (odd. 2.). Oddíl 3. je věnován klasifikaci exonym podle jejich jednotlivých typů a v oddílu 4. se věnuje pozornost tzv. zvukovým exonymům a jejich místu mezi ostatními typy exonym.

 

1.0. Označení exonymum bylo zavedeno r. 1957 australsko-britským zeměpiscem M. Aurousseauem a jeho užívání bylo dohodnuto na II. konferenci OSN o standardizaci geografického názvosloví, konané v r. 1972 v Londýně. Tento termín tak nahradil do té doby běžná označení jako „vžitý název“ (conventional name, nom traditionel) a „obecně užívaný název“ (traditional name, nom usuel).[1] Výhody termínu „exonymum“ jsou [260]především v jeho mezinárodnosti. Toto označení totiž není zatíženo v té či oné řeči žádným vedlejším pojmovým obsahem, což neplatí u předcházejících termínů, které mohou mít v jednotlivých jazycích, např. v angličtině, ruštině, francouzštině atd., poněkud odchylný smysl (viz Kartografický přehled, 1973, s. 19).

 

1.1. Nejnovější definice exonyma, vypracovaná skupinou expertů OSN, pochází z r. 1997. Termínem exonymum se podle ní rozumí „name used in a specific language for a geographical feature situated outside the area where that language has official status, and differing in its form from the name used in the official language or languages of the area where the geographical feature is situated“ (UN Group of Experts on Geographical Names, 1997, No. 081). Pokud uvedenou obecnou definici konkretizujeme a aplikujeme na česká zeměpisná jména, konstatujeme, že za české exonymum je považována domácí podoba jinojazyčného zeměpisného jména jakéhokoli zeměpisného objektu, který leží vně hranic České republiky, tedy mimo oblast působnosti spisovného českého jazyka (srov. Čáslavka – Štusáková – Vyskočilová, 1982, s. 1).

 

1.2. Přednost označení exonymum proti starším termínům oceníme i tehdy, chceme-li nějakým termínem označit formu zeměpisného jména užívanou v prostředí, kde se nalézá zeměpisný objekt tímto jménem pojmenovaný, tj. opak exonyma. Pro tento účel je totiž možné snadno jako systémovou paralelu k výrazu exonymum utvořit označení endonymum, jehož jako první užil v r. 1975 rakouský slavista a onomastik O. Kronsteiner. Mezinárodně přijatá definice zní: „Name of the geographical feature in one of the languages occurring in that area where the feature is situated“ (UN Group of Experts on Geographical Names, 1997, No. 076). Veškerá zeměpisná jména lze tak vzhledem k postavení jazyka, v němž se užívá jistého jména geografického objektu, v oblasti, kde geografický objekt leží, rozdělit na endonyma a exonyma.[2]

 

2.0. Historické důvody vzniku všech exonym, nejen v češtině, ale i v ostatních jazycích, jsou mimojazykové. Domácí pojmenování zeměpisného objektu vzniká tehdy, jestliže se domácí obyvatelstvo dostává s tímto objektem do blízkého kontaktu, a proto považuje za nutné nějak ho označovat, aby se tak odlišil od ostatních objektů stejného typu. Vznik a existence exonym jsou už od nejstarších dob spjaty s rozvojem mezinárodních vztahů na úrovni politické i hospodářské, s pronikajícími náboženskými vlivy, bohatými kulturními kontakty a v neposlední řadě rovněž s vývojem hromadných sdělovacích prostředků a stupněm vzdělanosti obyvatelstva. Chápání toho, co je či není exonymum, se někdy mění v důsledku politických změn (srov. Rostvik, 1987, s. 44) – např. po 1. světové válce se stala exonymy německá jména Elsaß nebo Mülhausen, protože oblast Alsaska připadla Francii, ze stejných důvodů hodnotíme od r. 1945 jako exonymum Stettin, německé pojmenování polského Štětína. Také česká jména obcí obývaných českými osadníky v bývalé Jugoslávii, Chorvatsku, Rumunsku a jinde (např. Velké Zdence, chorv. Veliki [261]Zdenci, Bělišovec, chorv. Bjeliševac, Helena, rum. Elena, Velký Perek, rum. Peregul Mare) patří vzhledem k tomu, že čeština zde není oficiálním jazykem, mezi exonyma.

 

3.0. Na rozdíl od mimojazykových příčin jejich vzniku je ovšem podoba exonym, často markantně se odlišující od výchozí originální formy, výsledkem různého typu a stupně integrace přejímaného jména do systému přejímajícího jazyka. Tyto typové diference a nestejná úroveň zdomácnění jsou do značné míry ovlivněny dobou, v níž k vytvoření exonyma dochází.

V závislosti na původu exonym a době jejich užívání a s ohledem na míru a způsob adaptace cizích zeměpisných jmen se exonyma rozdělují do několika kategorií (srov. Čáslavka – Štusáková – Vyskočilová, 1982, s. 1n.).[3]

 

3.1. Z hlediska původu dělíme exonyma na národní, charakteristická pro jeden jediný jazyk (např. v češtině Řím místo Roma, v němčině Mailand místo Milano), a mezinárodní, společná nejméně dvěma jazykům. Mezinárodní exonyma bývají obvykle používána pro pojmenování objektů nacházejících se často v odlehlých částech světa, zejména v bývalých evropských koloniích v Asii a v Africe. Zeměpisná jména z těchto oblastí se do mezinárodního povědomí dostávala přes zprostředkující jazyk, nejčastěji angličtinu, francouzštinu, němčinu, španělštinu, holandštinu, japonštinu a ruštinu (např. z angličtiny bylo do řady dalších jazyků přejato exonymum Peking místo Pej-ťing, z ruštiny Charbin místo Cha-er-pin). Výslovnost některých z těchto mezinárodních exonym, především orientálních, která se rozšířila prostřednictvím angličtiny, se přitom v jednotlivých jazycích v detailech liší od výslovnosti anglické (např. Peking vyslovíme v češtině jako [pekiŋk], a ne jako v angličtině [pi:^|kiŋ]).

 

3.2. Podle frekvence výskytu exonym v závislosti na čase se vyčleňují exonyma živá (současná), ustupující (zastarávající) a historická (zastaralá). Živá exonyma (např. Paříž, Londýn, Řím, Ženeva, Vídeň, Drážďany) jsou v současném jazyce obecně rozšířena a mají stálou komunikační platnost, na rozdíl od exonym ustupujících (např. Zhořelec – Görlitz, Tubinky – Tübingen, Trevír – Trier, Opolí – Opole), jejichž znalost je u uživatelů jazyka podmíněna generačně, stupněm vzdělání, kulturního a historického povědomí, někdy i teritoriálně (např. něm. exonymum pro slovinskou Lublaň Laibach je běžné v Rakousku, ale ne už na severu Německa). Třetí skupina, historická exonyma (např. Kouba – Cham, Děvín – Magdeburg, Dobrosol nebo Dobrohora – Halle) se v dnešní češtině, s výjimkou několika případů, kdy je jména užito v historickém kontextu (např. v pracích medievalistů nebo při výuce dějepisu ve školách – dobytí Cařihradu Turky, bitva u Kresčaku), téměř vůbec nevyskytuje.

Vymezení jednotlivých skupin ovšem není ostře ohraničené a mezi zmíněnými třemi kategoriemi dochází k plynulému, postupnému a jednosměrnému přechodu na ose živá – ustupující – historická exonyma. Tuto proměnlivost postihuje ve studii věnované exonymům R. Šrámek. „Repertoár exonym není uzavřený, nýbrž se mění a aktualizuje podle dobových společenských podmínek, zvláště s ohledem na politické a kulturní styky se zahraničím. Repertoár je vnitřně uspořádán v zásadě do dvou velkých skupin: na jedné straně existuje určitý soubor exonym, který má po staletí relativně ustálený obsah, a jména sem náležející mají v podstatě neměnnou podobu a dědí se z generace na gene[262]raci (…). Lze říci, že tato jména tvoří jádro exonymické zásoby češtiny. Na druhé straně existuje však široká proměnná část repertoáru, která zahrnuje pojmenování buď užívaná jen po jistou, někdy jen krátkou dobu (…), nebo která se patrně jako uměle vytvořená obecněji nijak neujala a jsou dnes spíše historickou kuriozitou“ (Šrámek, 1997, s. 281). V posledních letech se nicméně omezuje nejen užívání jmen z proměnné části repertoáru, ale zmenšuje se i samotný soubor jmen náležejících k jádru českých exonym, což je mj. podporováno standardizací geografických názvů.

 

3.3. Po jazykové stránce je klasifikace exonym založena na vztahu mezi domácí podobou a originální formou zeměpisného jména. Rozdíly se mohou projevovat pouze v rovině fonetické, tj. jméno bylo adaptováno do domácího zvukového systému, jeho grafická podoba se však od původní nijak neliší. Takto vzniklá tzv. zvuková exonyma svědčí o menší míře zdomácnění daného jména v přejímajícím jazyce. V češtině se např. u tohoto typu jmen přízvuk pravidelně přesouvá na první slabiku (Sorrento), podobně jako v dalších jazycích jsou cizí fonémy nahrazovány domácími, jim blízkými (např. Lübeck [libek], Düsseldorf [disldorf], Toulon [tulo:n], Aberdeen [ebrdi:n], Plymouth [plimas], Rio de Janeiro [rijo de žanejro]), a v případech, kdy se výslovnost určitého fonému v cizím jazyce liší od výslovnosti v jazyce přejímajícím (např. francouzské uvulární r a české r alveolární), užívá se domácí varianty fonému (Rennes).

 

3.4. Výrazněji se vyčleňují ta exonyma, která se v porovnání s původní formou liší po stránce grafické. Tato tzv. grafická exonyma je možno rozdělit do pěti skupin: 1. česká a mezinárodní exonyma bez opory v původním jazyku a od originálních zcela odlišná (např. Rakousko místo Österreich – toto označení vzniklo počeštěním jména pohraničního hradu Ratgoz, dnes Raabs; hrad Rakús byl totiž prvním větším místem, se kterým se Češi po přechodu hranic setkávali – viz Lutterer – Kropáček – Huňáček, 1976, s. 222–223), 2. česká exonyma, jež sice vycházejí z původní cizojazyčné podoby jména, avšak přizpůsobují ji pronikavě požadavkům českého hláskosloví a tvarosloví (např. Benátky místo Venezia), 3. česká exonyma, která ponechávají beze změny původní cizojazyčný základ a pouze zakončení jména přizpůsobují tvaroslovným potřebám češtiny (např. Seina místo Seine), 4. česká exonyma, u nichž při počeštění jde především o pravopisnou úpravu (např. Varšava místo Warszawa, Hamburk místo Hamburg), 5. česká exonyma vzniklá úplným nebo částečným překladem oficiálního cizojazyčného jména, nejčastěji víceslovného (např. Žlutá řeka místo Chuang-che, Niagarské vodopády místo Niagara Falls), řidčeji jednoslovného (např. Bělehrad místo Beograd).

 

4.0. V obecném povědomí obvykle nebývají zvuková exonyma vůbec k exonymům počítána, přesto však mezi nimi své místo mají. Exaktnost fonetické reprodukce zeměpisného jména podléhá, jak bylo naznačeno výše, jistým omezením, způsobeným především skutečností, že přejímající jazyky zdaleka nedisponují všemi fonémy běžnými v jazycích, z nichž se přejímá. Podobný jazyk umožňující ideální adaptaci si lze jen těžko představit. Zapojení exonyma do jazykového systému se uskutečňuje v nejrůznějších jazykových rovinách (na úrovni hláskoslovné, tvaroslovné, slovotvorné i lexikálněsémantické) a není podstatné, jak a v čem se domácí forma jména od výchozí podoby odlišuje (srov. Lutterer, 1980, s. 94–95). Jistým způsobem se totiž do přejímajícího jazyka začleňuje každé cizí toponymum, už samotným svým užitím mimo původní jazyk.

 

4.1. Z předpokladu blízkého uvedenému tvrzení vychází při hodnocení tohoto typu exonym ve své práci o přeložitelných vlastních jménech O. Back (1983). Autor se [263]zmiňuje o dvou typech zvukových exonym (1983, s. 45–48). První z nich označuje jako výslovnostní exonyma (Ausspracheexonyme) – cizí fonémy jsou nahrazeny podobnými domácími (např. německá výslovnost jména London nebo česká výslovnost jmen Aberdeen, Düsseldorf), druhým typem jsou artikulační exonyma (Artikulationsexonyme), k nimž patří v němčině např. jméno Granada vyslovované s německým r, v češtině zase francouzská zeměpisná jména vyslovovaná s r alveolárním místo uvulárního. Výslovnostní exonyma podle Backa patří ještě do vlastní exonymie („noch innerhalb des Bereiches der eigentlichen Exonymie“), artikulační exonyma se nacházejí pouze v předpolí exonymie („außerhalb und nur im Vorfeld des Bereiches der Exonymie“).

 

4.2. Paralely těchto dvou typů zvukových exonym můžeme najít i mezi exonymy grafickými. Výslovnostním exonymům odpovídají pravopisná, ortografická exonyma (u Backa Schreibungsexonyme), např. Varšava (Warszawa), Kluž (Cluj), něm. Konstanza (rum. Konstanţa), u nichž je určitý foném, zapisovaný v cizím jazyce jistým grafémem nebo skupinou grafémů, zapsán v přejímajícím jazyce takovým grafémem nebo skupinou grafémů, jimiž se příslušný foném v přejímajícím jazyce obvykle zachycuje. O pravopisných exonymech hovoříme tehdy, jestliže oba jazyky užívají stejného systému písma (např. latinky) a změna grafické podoby přejatého jména je dána víceméně jen konvencí vzniklou na základě historického vývoje a zvyklostí domácího pravopisu; svou roli zde v neposlední řadě hrají i typografické možnosti (srov. Sedláček, 1981, s. 169–171). Není pochyb o tom, že tento typ jmen mezi exonyma právem patří, méně jasné je chápání cizích zeměpisných jmen přejatých jen transkripcí či transliterací bez jakýchkoli dalších změn. Pokud v původním jazyce existuje jiný systém písma než v jazyce přejímajícím, jména se převádějí transkripcí nebo transliterací podle zásad platných pro vědecký přepis výrazů z cizích jazyků. Takto vzniklé podoby Back označuje jako konverzní exonyma (Konversionsexonyme) – např. v češtině Mocκвa – Moskva, v němčině Bopoнеж – Woronesch a stejně jako artikulační exonyma je řadí mimo oblast vlastních exonym.

 

5.0. Závěrem. Máme-li ovšem u toponym vymezit exonyma na jedné straně a endonyma na straně druhé, není možné artikulační ani konverzní exonyma opomíjet. Je nutné odpoutat se od grafické i zvukové podoby jména, které jsou pro hodnocení zeměpisného jména a jeho zařazení do kategorie exonym irelevantní, a uvědomit si, že primárním příznakem spojujícím všechna exonyma je fakt, že jde o jména geografických objektů užívaná v jiném jazyce než v tom, který má oficiální postavení v lokalitě, kde takto pojmenovaný objekt leží (srov. Seibicke, 1997). Míra jejich adaptace je až druhotná a podřizuje se více či méně (nebo zdánlivě vůbec ne) zákonitostem daného jazyka, aby tak zjednodušila fungování exonym v jazykovém systému.

 

LITERATURA

 

BACK, O.: Übersetzbare Eigennamen. Eine synchronische Untersuchung von interlingualer Allonymie und Exonymie. Österreichische Namenforschung, Sonderreihe 5. Salzburg 1983.

BERGER, T.: Tschechische Bezeichnungen für ausländische Ortsnamen mit besonderer Berücksichtigung von Bayern. Blätter für oberdeutsche Namenforschung, 28/29, 1991/1992, s. 77–122.

ČÁSLAVKA, I.: K současnému trendu internacionalizace při standardizaci geografických jmen. In: M. Majtán (ed.), Aktuálne úlohy onomastiky z hľadiska jazykovej politiky a jazykovej kultúry. Zborník príspevkov z 2. československej onomastickej konferencie (6.–8. mája 1987 v Smoleniciach). Bratislava 1989, s. 61–69.

[264]ČÁSLAVKA, I. – ŠTUSÁKOVÁ, H. – VYSKOČILOVÁ, P.: Vžitá česká vlastní jména geografická. – Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČSSR. Praha 1982.

DOUBNEROVÁ, J.: Exonyma v českých cestopisech ze 16. století. Onomastický zpravodaj ČSAV, 29, 1988, s. 143–149.

DVONČ, L.: Exonymá v slovenčine. In: R. Šrámek (ed.), Onomastika jako společenská věda. Sborník příspěvků z 1. československé onomastické konference (18.–20. 5. 1982 v Trojanovicích). Praha 1983, s. 181–184.

FORSTINGER, R.: Exonyma, jejich vznik a zanikání. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 21, 1980, s. 247–256.

HAJČÍKOVÁ, M.: Dynamika vývinu slovenských geografických exoným. In: M. Majtán (ed.), Aktuálne úlohy onomastiky z hľadiska jazykovej politiky a jazykovej kultúry. Zborník príspevkov z 2. československej onomastickej konferencie (6.–8. mája 1987 v Smoleniciach). Bratislava 1989, s. 70–76.

KADMON, N.: Luxor or Al-Uqṣur – Skagerak, Skagerack or Skagerrak? The United Nations and the Standardization of Geographical Names. Onoma, 32, 1994/1995, s. 140–154.

Kartografický přehled. Informační bulletin OBIS. Zvláštní č. 3. Praha 1973.

LAURICH, P.: Česká exonyma z německé jazykové oblasti. Diplomová práce na FF UK. Praha 1989.

LUTTERER, I.: Cizí zeměpisné názvy na českých mapách. Onomastica, 13, 1968, s. 129–141.

LUTTERER, I.: Geographische Namen im internationalen Gebrauch. In: Beiträge zur Onomastik (Vorträge der namenkundlichen Arbeitsgruppe Leipzig 23.–24. 10. 1979). Linguistische Studien, Reihe A. Arbeitsberichte 73/I. Berlin 1980, s. 91–96.

LUTTERER, I. – KROPÁČEK, L. – HUŇÁČEK, V.: Původ zeměpisných jmen. Praha 1976.

Metodický návod pro standardizaci geografického názvosloví č. 984 600 MN 1/8. Praha 1982.

Osnoven sistem i terminologija na slovenskata onomastika. Skopje 1983.

POKORNÁ, E.: K podobám cizích zeměpisných jmen v češtině. In: J. Kuchař (ed.), Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979, s. 224–229.

POKORNÁ, E.: Podoby cizích zeměpisných jmen v některých českých publikacích. In: M. Majtán (ed.), Spoločenské fungovanie vlastných mien. VII. slovenská onomastická konferencia (Zemplínska šírava 20.–24. septembra 1976). Zborník materiálov. Bratislava 1980, s. 165–168.

POKORNÁ, E.: Víceslovná cizí místní jména v českém kontextu. In: M. Majtán (ed.), Aktuálne úlohy onomastiky z hľadiska jazykovej politiky a jazykovej kultúry. Zborník príspevkov z 2. československej onomastickej konferencie (6.–8. mája 1987 v Smoleniciach). Bratislava 1989, s. 348–352.

POLÍVKOVÁ, A.: K problematice začlenění místních jmen do českého textu. In: B. Dejmek – R. Šrámek (ed.), Onomastika jako společenská věda ve výuce a školské praxi. Sborník přednášek z 1. celostátního semináře Onomastika jako společenská věda ve výuce a školské praxi, 9.–10. října 1984. Hradec Králové 1984, s. 94–95.

POLÍVKOVÁ, A.: Cizí jména zeměpisná. In: J. Petr – A. Polívková (ed.), Praktické kapitoly ze spisovné češtiny. Praha 1987, s. 28–51.

PROKOP, P.: Exonyma – úzus a kodifikace. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 23, 1982, s. 49–53.

ROSTVIK, A.: Exonyms in theory and practice. In: Ortnamn och samhälle 9. Egennamn i språk och samhälle. Nordiska föredrag på Femtonde internationella kongressen för namnforskning i Leipzig 13–17 augusti 1984. Uppsala 1987.

SEDLÁČEK, M.: Slovanská vlastní jména v novinách a časopisech. NŘ, 64, 1981, s. 169–177.

SEIBICKE, W.: Exonyme und Endonyme. Namenkundliche Informationen, 71/72, 1997, s. 58–61.

SIATKOWSKI, J.: Obce nazwy rzek, mórz i gór w języku czeskim i polskim. Poradnik Językowy, 1989, s. 240–248.

SIATKOWSKI, J.: Fremde geographische Namen im Tschechischen und im Polnischen. Zeitschrift für slavische Philologie, 51, 1991, s. 330–342.

SIPOS, I.: Z dějin exonym v maďarštině. In: R. Šrámek (ed.), Onomastika jako společenská věda. Sborník příspěvků z 1. československé onomastické konference (18.–20. 5. 1982 v Trojanovicích). Praha 1983, s. 249–252.

[265]ŠRÁMEK, R.: Cizí místní jména v češtině (O exonymech v dnešní češtině). In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha 1997, s. 280–286.

UN Group of Experts on Geographical Names, Working Group on Terminology: Glossary of Toponymic Terminology, Part 1: English. Version 4.0, 1 January 1997 (Seventh United Nations Conference on the Standardization of Geographical Names, E/CONF, 91/L.13).

ZIERHOFFEROWA, Z. – ZIERHOFFER, K.: Adaptacja zachodnioeuropejskiego nazewnictwa przejętego z łaciny przez polszczyznę XVI wieku. Onomastica, 37, 1992, s. 13–39.

ZIERHOFFEROWA, Z. – ZIERHOFFER, K.: Przejmowanie nazewnictwa z narodowych języków zachodnioeuropejskich przez polszczyznę XVI wieku. Onomastica, 39, 1996, s. 5–32.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 4, pp. 259-265

Previous Jarmila Doubravová: Skryté předpoklady komunikace

Next Klára Osolsobě, Karel Pala, Pavel Rychlý: Frekvence vzorů českých sloves