dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Zdařilý slovník stylistických pojmů

Milan Jelínek

[Rozhledy]

(pdf)

A succesful dictionary of stylistic concepts

Česká stylistika si sice vydobyla zásluhy tím, že v druhé polovině dvacátých a na počátku třicátých let položila základy k teorii funkčních stylů (nejvíc se o to zasloužili jazykovědci V. Mathesius, B. Havránek, K. Horálek, J. Vachek, Al. Jedlička, z literárních vědců pak J. Mukařovský, F. Vodička), ale až do počátku devadesátých let se jí nepodařilo vypracovat na těchto solidních základech ucelenou stylistiku. Byli bychom však nespravedliví, kdybychom se nezmínili o pokračujících snahách, které v různých směrech [292]základy funkční stylistiky rozvíjely. Připomeňme zde alespoň analýzy textotvorných procesů a úvahy o metodologii stylistických rozborů od K. Hausenblase, rozsáhlou syntetickou práci o synonymech od J. Filipce, podnětné syntaktickostylistické a textotvorné studie od Fr. Daneše, nové metodologické přístupy k prozaickým textům od L. Doležela, objevné versologické analýzy od M. Červenky, široce založené rozbory publicistických a uměleckých textů od A. Sticha, snad i můj pokus o zjištění typů výrazových konkurentů.

V posledních dvaceti letech se pak počet stylistiků s dobrou teoretickou průpravou značně rozšířil, a tím i přibylo prací, které funkčně stylistickou teorii doplňovaly, v některých případech ji zpřesňovaly a v jiných případech ověřovaly její účinnost rozbory konkrétních textů. Jmenujme alespoň B. Palka, J. Kořenského, J. Krause, A. Macurovou, O. Müllerovou, P. Mareše, J. Homoláče, J. Nekvapila, S. Čmejrkovou aj. Mezi tyto mladší stylistiky se důstojně zařadila i autorka pozoruhodného slovníku pojmů Stylistika a …, který zde recenzujeme, Jana Hoffmannová.

Se zdarem se pokusil o syntézu všeho, čeho bylo v české a slovenské funkčně zaměřené stylistice dosaženo, už v r. 1969 slovenský stylistik J. Mistrík. Teoretický základ jeho stylistiky slovenštiny je snadno rozpoznatelný: je to funkční stylistika vyšlá z principů Pražské školy. České syntetické práce nechaly na sebe čekat až do devadesátých let. V r. 1991 vyšla Stylistika češtiny od autorů M. Čechové, J. Chloupka, M. Krčmové a E. Minářové. Přes značnou nevyváženost jednotlivých kapitol a přes řadu soudů, o jejichž správnosti lze diskutovat, nelze tomuto kolektivnímu dílu upřít zásluhu o souhrnné zpracování otázek české stylistiky a o konkretizaci jednotlivých principů, které byly formulovány Pražskou školou.

Rok po této kolektivní práci vyšla Česká stylistika (1992) J. V. Bečky, kterou můžeme považovat za syntézu celoživotních autorových výzkumů. Bečka se pokusil spojit své názory na styl, které vycházely především ze stylistických tradic francouzských, s teoretickými principy Pražské školy; pokus se mu zdařil jen částečně, neboť autor nikdy neviděl v pojmu komunikační funkčnosti základní kritérium, které umožňuje nejen pochopit podstatu stylistických jevů, ale dovoluje i jejich víceméně racionální klasifikaci. Teoretické slabiny Bečkovy syntézy jsou však plně vyváženy tím, že se autor všude opřel o rozsáhlý materiál, který mu dovolil dospět k poměrně přesným soudům o jednotlivých typech stylistických prostředků.

Přes nesporné výsledky stylistiky funkční zůstává mnoho stylistických jevů nevysvětleno nebo jejich dosavadní výklad neuspokojuje. Proto se hledají stále nové nástroje nejen pro analýzu konkrétních jevů, ale i pro různé zobecňovací procesy. Je přirozené, že se zkouší účinnost jednotlivých pojmů, k nimž dospěly různé lingvistické směry, a že se také hledá pomoc v disciplínách, které se stylistikou tak nebo onak souvisí. Tato pluralita pojmů ovšem přináší značné potíže při interpretaci stylistických textů. Zvlášť je znesnadněno porozumění takovým pracím, které opouštějí domácí názvoslovnou tradici a nově uplatňované termíny nedefinují.

Proto nemůžeme než uvítat knihu Jany Hoffmannové, která si stanovila za svůj cíl uvést čtenáře do mezioborového kontextu stylistiky, stát se „průvodcem po nejbližších oborech, teoriích, tématech, které stylistiku dnes obklopují“. Poslání knihy, která je zpracována v podobě pojmoslovného slovníku, vystihuje její nezvyklý název, obsahující grafický signál k doplňování pojmů: Stylistika a … s podtitulem Současná situace stylistiky (knihu vydalo nakladatelství Trizonia v Praze 1997 v rozsahu 200 stran). Třebaže jde [293]často o výklady značně abstraktní a třebaže se v jednotlivých statích uvádějí pojmy, které vznikly v oblastech s jinými společenskovědními tradicemi, než jsou tradice české, autorka témata velmi dobře zvládla nejen po stránce věcné, ale i formulační. Bez nadsázky můžeme říci, že Stylistika a … představuje J. Hoffmannovou nejen jako zkušenou teoretičku stylu, nýbrž i jako autorku, která sama dobře ovládá stylistické umění.

Tezi o tom, že stylistika potřebuje k výkladu svých jevů poznatky z jiných oborů lingvistických a také ze styčných disciplín společenskovědních, můžeme přijmout bez námitek, ale sotva lze souhlasit s tvrzením, že jde o disciplínu „eklektickou“ (s. 5). Ostatně sama autorka se od tohoto názoru v jistém smyslu distancuje tím, že odkazuje na jeho cizí původ. V řadě případů se pak v termínech přejímaných do stylistiky z jiných oborů ukrývají pojmy, které mají v tradiční stylistice jiné pojmenování, takže autorka byla postavena před úkol zjistit identitu mezi termínem tradičním a termínem vneseným do stylistiky z jiných oborů nebo alespoň vymezit významové průniky mezi takovými termíny. Při těchto pojmoslovných analýzách prokazuje nejen širokou znalost různých stylistických teorií, ale i schopnost hodnotit konkurující si termíny z hlediska jejich větší nebo menší užitečnosti pro stylistické výzkumy. Přesto se mi zdá – ale to může souviset s mým lpěním na pojmoslovných tradicích –, že přisuzuje termínům pronikajícím do stylistiky z anglosaské literatury sémantické, sociolingvistické, psycholingvistické, literárněvědné aj. větší význam, než jaký ve skutečnosti mají. Nelze totiž nevidět, že řada nových teorií nepřináší výboje v chápání jazykových jevů, ale operuje spíše v oblasti nových pojmenování pro jevy už dříve analyzované.

V Úvodu se autorka omlouvá, že „hesla věnovaná jednotlivým oborům nemohla být zpracována do jednotné podoby“. Vysvětluje to na jedné straně rozdílnými znalostmi předpokládaných čtenářů knihy v lingvistických disciplínách klasických, na straně druhé nutností zasvětit čtenáře do teorií jazykovědných oborů nových a také do pojmosloví disciplín styčných. Je sice pravda, že tím nabývají jednotlivá hesla různého rozsahu a také různé hloubky, ale měla-li publikace splnit úkol, který si autorka stanovila, nelze proti takovým disproporcím nic namítat. Ostatně autorčině dovednosti vytvářet obsahově ucelené a přehledné texty vděčíme za to, že i hesla věnovaná vztahům mezi klasickými lingvistickými disciplínami vnímáme jako texty s ucelenými informacemi, na jejichž pozadí zřetelně vystupují nové poznatky.

Můžeme se o tom přesvědčit např. četbou hesel o vztazích stylistiky k fonetice a fonologii, ke gramatice klasické i generativně-transformační a zejména textové, k analýze konverzační, k teorii jazykové, popř. řečové kultury, k teorii o rozdílech mezi komunikací mluvenou a psanou, k sémiotice, k tzv. systémové lingvistice aj. V těchto heslech je těžiště výkladu přeneseno na západní, především americké teorie, kdežto znalost domácích teoretických postojů se většinou předpokládá. Aby autorka zabránila jednostrannému pohledu na vývoj citovaných oborů, připomíná alespoň nejdůležitější české objevy a uvádí je do souvislosti s vývojem světovým. Je chvályhodné, že se ve většině případů snaží zjistit sémantické shody mezi různě motivovanými termíny. Důkladnější srovnání teoretických výsledků Pražské školy s výsledky západního lingvistického bádání vyžádalo by si ovšem mnohem víc prostoru a donutilo by autorku ke změně koncepce celé publikace.

J. Hoffmannová zvolila pro svou knihu abecední řazení hesel, ačkoli některé jazykovědné pojmy souvisící se stylistikou vstupují do vztahů těsnějších, jiné do volnějších. Tak se např. snadno zjistí vzájemné průniky mezi hesly analýza diskurzu, kritická analýza [294]diskurzu, teorie mluvních aktů a pragmatická lingvistika nebo mezi hesly interpretace literárního textu, literární komunikace a naratologie nebo mezi hesly textová lingvistika, syntax textu, teorie kontextualizace, popř. i gramatika. Souhlasím ovšem s autorkou, že by tematické řazení hesel přineslo značné problémy, protože vlastně všechna hesla pojatá do publikace spolu nějak souvisí, což se projevuje většími nebo menšími tematickými průniky.

Třebaže by se mi víc zamlouvalo řazení tematické, nelze zvolené pořadí abecední považovat za nějaký nedostatek knihy. Autorce se tak nabídla možnost zpracovat jednotlivá hesla do uzavřenějších celků, což řada čtenářů ocení. Na tematické souvislosti hesel pak upozorňují četné odkazy v textu a také pečlivě zpracovaný rejstřík. Poznamenejme, že vedle pojmů nejfrekventovanějších jako text, styl, autor, adresát aj., které v rejstříku nejsou uvedeny, vyznačují se největší četností (výskytem na 10 stranách a více) pojmy dialog, diskurz, figury, funkční styl, inference, interpretace, intertext (popř. intertextualita), intonace, koherence, komunikační kompetence, kontext, maximy, metakomunikace (metajazyk, metatext, metafikce), mluvní akt, naratologie, neverbální komunikace, norma, opakování, parafráze, produkce, psycholingvistika, recepce, registr, replika, rétorika, sociolingvistika, textová lingvistika, textová syntax, věta, výpověď, význam, žánr.

Z přehledu nejfrekventovanějších pojmů, které se opakují v různých heslech, je možné učinit si hrubou představu o tematické bohatosti publikace J. Hoffmannové. Zároveň nám tento výčet ukazuje, jaké jsou nejčastější tematické průniky u jednotlivých hesel. Kdo se zabývá teoretickou stylistikou, ocení fakt, že se autorka nevyhýbá výkladu ani těch pojmů, které přinášejí ve stylistice nejvíce potíží, a že tak často činí z různých zorných úhlů. Můžeme si to ověřit např. na pojmech diskurz, inference, norma, registr aj.

Jen zavilý purista by mohl autorce zazlívat, že často uvádí autentické termíny anglické. Ve většině případů však podává návrh na jejich český překlad nebo připojuje k vysvětlení anglického termínu adekvátní termín český nebo alespoň podává definici termínu.

Např. při výkladu o konverzaci zaměřené na prosté navázání a udržení kontaktu s adresátem (s. 45) autorka užila nejprve internacionálního termínu funkce fatická. Mohla se zde opřít o úzus naší jazykovědné literatury zhruba za posledních deset let. Kvůli autentičnosti pak uvedla anglický termín phatic communion a připojila k němu informaci, že pochází od antropologa B. Malinowského. Následuje pak definice, která je podána se značnou explicitností a doplněna příklady. Pravda, odborníkovi, který se verbální komunikací speciálně zabývá, může se jevit takový způsob explikace jako redundantní, ale čtenářům, kteří nejsou v daném oboru specialisty, velmi dobře poslouží k pochopení daného jevu. Většinou ovšem slouží anglické termíny k přesné identifikaci příslušné teorie, a to ve spojitosti s uvedením jejích původců. Např. při popisu Sinclairovy a Coulthardovy taxonomie konverzace J. Hoffmannová ponechala anglické názvy různých stupňů interakce: act move exchange transaction interaction (lesson). U všech stupňů je pak dosti podobně popsána jejich náplň, takže čtenář si může dosadit za anglické termíny příslušné významové hodnoty.

Výčet lingvistů a společenských vědců, kteří svými teoriemi přispěli k lepšímu chápání stylistických jevů, je v knize J. Hoffmannové opravdu impozantní. I když autorka věnovala největší pozornost lingvistům americkým, zaznamenala i výsledky jazykovědy německé, anglické, francouzské, holandské aj. Mohli bychom jí sice vytknout, že mimo její zorné pole zůstaly výsledky stylistického bádání slovanského (zejména [295]polského a ruského), ale jí šlo především o zpracování poznatků z jazykovědy západní, ke které měla přístup za svého studijního pobytu v Holandsku. Ostatně o šíření výsledků stylistického bádání ve slovanských jazycích se stará se značnými úspěchy polské středisko opolské (pod vedením St. Gajdy). Z textu publikace J. Hoffmannové zřetelně poznáváme, že se autorka při sbírání materiálů ke své knize neomezila jen na zaznamenávání definic, nýbrž snažila se sledovat i vývoj názorů na daný pojem a hlavně usilovala o zjištění užitečnosti nových pojmů pro stylistiku.

Náš závěrečný soud o knize J. Hoffmannové je velmi příznivý. Autorka shromáždila z rozsáhlé odborné literatury nejcennější poznatky, přesně je interpretovala a dovedla je spojit do stručných souhrnných pojednání. Vykonala tím prospěšnou práci pro badatele v oblasti stylistické teorie a také pro společenské vědce, kteří se zabývají výzkumem vztahů svých vědních oborů ke stylistice. Práce J. Hoffmannové je o to záslužnější, že řada analyzovaných studií není v našich knihovnách dostupná. Je třeba pochválit také autorčin výkladový styl, který usnadňuje čtenářům pochopení i složitějších společenskovědních jevů.

 

LITERATURA

 

BEČKA, J. V.: Česká stylistika. Academia, Praha 1992.

ENKVIST, N. E.: Linguistic Stylistics. Mouton, The Hague 1973.

HAUSENBLAS, K.: Situace stylistiky, její koncepce a aktuální úkoly. SlavPrag, 26, 1987, s. 9n.

CHLOUPEK, J. a kol.: Stylistika češtiny. SPN, Praha 1981.

JELÍNEK, M.: Problematika definice pojmu „styl“. Stylistyka, 1, 1992, s. 15n.

MISTRÍK, J.: Štylistika. SPN, Bratislava 1985.

SANDIG, B.: Stilistik der deutschen Sprache. Berlin 1986.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 4, s. 291-295

Předchozí Josef Filipec: Český jazykový atlas

Následující Jana Hoffmannová: Steffen Höhne – Marek Nekula (Hrsg.): Sprache, Wirtschaft, Kultur, Deutsche und Tschechen in Interaktion