Steffen Höhne – Marek Nekula (Hrsg.): Sprache, Wirtschaft, Kultur, Deutsche und Tschechen in Interaktion

Jana Hoffmannová

[Book reviews]

(pdf)

Steffen Höhne – Marek Nekula (Hrsg.): Sprache, Wirtschaft, Kultur, Deutsche und Tschechen in Interaktion

Steffen Höhne – Marek Nekula (Hrsg.): Sprache, Wirtschaft, Kultur. Deutsche und Tschechen in Interaktion. Iudicium, München 1997. 214 s.

 

Problematika dorozumívání mezi odlišnými kulturami a etniky je dnes v popředí zájmu lingvistů, sociologů, etnografů i celých mezioborových týmů; „interkulturní“, resp. „interetnická“ komunikace je předmětem různě označovaných disciplín, jako např. crosscultural pragmatics, interlanguage pragmatics, contrastive pragmatics, intercultural rhetoric aj. Výsledkem takto zaměřených výzkumů je i recenzovaný soubor studií, který je věnován různým podobám interakce mezi Čechy a Němci. Čeští i němečtí autoři se v něm zabývají především interakcí ve veřejné, odborné, pracovní, hospodářské sféře; a proměny této interakce sledují v současném období rozsáhlých společenských změn v naší zeměpisné oblasti a pokračující evropské integrace. (V recenzi budou podrobně charakterizovány studie autorů-lingvistů, o ostatních budu informovat pouze souhrnně.)

F. Daneš a S. Čmejrková ve společné studii srovnávají styl českých a německých odborných textů. Jejich kontrastivně stylistický příspěvek náleží do okruhu výzkumů academic writing a vychází z prací, které staví proti sobě různé „intelektuální styly“, resp. styly vědeckého a odborného vyjadřování (bývá uváděn např. styl teutonský, anglosaský, galský a japonský). Obvykle se soudí, že český odborný styl patří spolu s německým ke stylu teutonskému; autoři se proto rozhodli oba styly porovnat, zjistit jejich společné a rozdílné znaky.

Není zřejmě sporu o tom, že německý odborný styl – v protikladu k přehlednosti, „transparentnosti“, lineární organizaci stylu anglosaského – se vyznačuje silně hierarchizovaným uspořádáním, diskontinuitou, velkým počtem digresí, dlouhými a složitými souvětími (s množstvím vedlejších vět různého stupně závislosti), častými vsuvkami, hojností nominalizací a pasivních konstrukcí a značně neosobním vyjadřováním. Německé vědecké texty jsou vysoce kondenzované a kladou enormní nároky na čtenáře. Teprve čtenář musí text „delinearizovat“, a autor mu v tom nevychází nijak vstříc – naopak je uzavřen do svého autorského monologu a zaměřen výhradně na své téma (o kterém chce pojednat vyčerpávajícím způsobem), nikoli však na svého čtenáře. Podle F. Daneše a S. Čmejrkové se rovněž české vědecké (hlavně společenskovědní) texty neobejdou bez komplikované syntaxe a nesčetných parentezí – je však třeba připustit, že tyto doplňující, upřesňující, komentující vsuvky dodávají diskurzu jistou plastičnost, umožňují pohled na věci z různých stran, odstupňování obsahu, „grounding“. Dále se české texty podobají německým – a možná je i předstihují – v míře modalizace výrazu. Autoři studie dokazují, že čeští vědci produkují spíše texty úvahové, hypotetické, skoro až defenzivní, že předem omezují platnost svých výroků, prezentují své výsledky s nedostatečnou přesvědčivostí (přesvědčeností?) a asertivitou. Tato autorská „skromnost“ se projevuje až překvapivě často i v názvech jejich vědeckých děl, které většinou začínají předložkami O…, K… (opět podobně německému Zu…, Über…); a píše-li český odborník anglicky, zvolí např. variantu Some notes on…

Krátkou historickou analýzou vývoje českého odborného diskurzu však autoři dospívají k tomu, že dominantní vliv německého „teutonského“ stylu na české texty od [297]počátku 20. století slábne. (A ostatně i němčina už směřuje k určitému zjednodušení – srov. např. snahy o odstranění tzv. slovesného větného rámce, o „Ausklammerung“.) České texty se postupně stávají jednoduššími, přehlednějšími – nesou určité stopy stylu galského a především jsou ovlivněny stylem vědců anglických (odtud i požadavky V. Mathesia na jasný výkladový styl), což je v souladu s neotřesitelným postavením angličtiny v mezinárodní odborné komunikaci. Pro každodenní zápas nás všech s prezentací vlastních myšlenek v odborném textu (českém či jinojazyčném) je článek velmi instruktivní; a navíc přináší rozbory a srovnání atraktivních ukázek (např. českého a německého textu M. Dokulila, českého a anglického textu J. Vachka aj.).

V posledních letech procházejí výraznou proměnou i postoje našich občanů k cizincům a cizím jazykům. Jednoznačně nejvíc se zvýšila prestiž angličtiny: počet výrazů přejímaných z angličtiny roste ze dne na den, setkáváme se s nimi v názvech výrobků, firem aj. Zajímavé je např. sledovat, jak zacházejí s výpůjčkami z angličtiny tvůrci reklam a zejména ti, kdo zahraniční reklamy uvádějí do českého prostředí (strategie překládání a „počešťování“ mohou být různé). Autor další studie v našem souboru, M. Nekula, však v tomto kontextu dokazuje, že ani pozice němčiny u nás dnes není zanedbatelná. V jeho příspěvku – stejně jako v řadě dalších – se sice objevuje upozornění na nesporný fakt, že u značné části Čechů stále přetrvávají negativní postoje a určitá distance ve vztahu k Němcům. Přesto však – vedle všech známých shopů, supermarketů, second handů, leasingů atd. – proniká do našeho úzu i řada nových germanismů, nebo se zvyšuje frekvence některých výrazů (např. Ossis, Wessis, Bundestag, Bundesliga, Euroregion/euroregion, gastarbeiter, müsli …). Některé uvedené výpůjčky z němčiny mají substandardní charakter (blinkr, šlágr, háro), jiné, starší, se možná posunují směrem ke spisovnosti (holt, akorát), další získávají nové významy (vekslovat, pendlovat); neobejdeme se ani bez příležitostného citátového využití některých termínů (Staatsgrenze). Studii založenou na materiálu z českého tisku a reklamy autor uzavírá tvrzením, že i němčina se v našem prostředí stále prosazuje – i když se její vliv nedá srovnat s angličtinou (snad s výjimkou situace v našich pohraničních oblastech, v oblastech „Zimmer frei“), a i když je tato skutečnost v jistém rozporu s postoji nemalé části našeho obyvatelstva.

Převážná část recenzovaného sborníku je ovšem soustředěna ke speciálnímu tématu, označovanému zde jako interkulturelle Wirtschaftskommunikation, ev. i interkulturelles Management. (Příslušné disciplíny, kterými se dnes zabývají už i specializovaná pracoviště a týmy, pak nesou názvy interkulturelle Kommunikationsforschung, interkulturelle Managementforschung.) Z našeho hlediska jsou zde nejpřínosnější materiálové studie, které zpracovávají výsledky konkrétního výzkumu česko-německé hospodářské komunikace. Ty jsou umístěny na pozadí několika příspěvků obecných (ekonomických, politologických, sociologických); v nich jsou tematizovány historické předpoklady, celkový charakter i různé aspekty současného česko-německého diskurzu. Opakovaně se tu upozorňuje na rozdílnou kulturu, mentalitu, tradice obou národů, na komplikovaný vývoj vzájemných vztahů, na odlišné „vzorce“ myšlení a chování i na komunikační bariéry v podobě vžitých předsudků, nacionálních stereotypů, ideologických schémat. Nejzajímavějším lingvistickým problémem, na který autoři těchto studií narážejí, je geografické (a nejen geografické, ale i historicko-politické) zařazení České republiky: patří k „Východu“? (Protiklad Západ – Východ je dnes už jistě neúnosnou simplifikací.) Ke „střední Evropě“? (Autoři připomínají, že pojem střední Evropa dnes získává nový obsah.) K „východní Evropě“? (Zde mají ovšem Polsko, Maďarsko a Česká republika, [298]jako „nejzápadnější země východní Evropy“, zvláštní postavení; řeší se to někdy s pomocí pojmu Ostmitteleuropa, odtud zřejmě i spojení MOE-Land.) Za povšimnutí stojí třeba i adjektivum vor-89er (vor-89er Erfahrungen), odpovídající zřejmě našemu předlistopadový. Česko-německý diskurz tak předkládá k řešení nové translatologické problémy (srov. před časem i spor o „vyhnání“).

S dalšími studiemi už vstupujeme rovnýma nohama do prostředí, kde se dnes rozvíjí živá česko-německá hospodářská komunikace: do společných podniků, především česko-německých joint-ventures. Jaké jsou překážky, na něž zde interakce Čechů a Němců naráží? Kromě už zmíněných, historicky podmíněných předsudků a stereotypů (hlavně na české straně) se tu projevují rozdíly v motivaci, mentalitě, pracovních zvyklostech i pracovní kompetenci. Podle několika německých autorů němečtí pracovníci vyslaní na naše území nezřídka chápou své působení zde jako předstupeň k rychlé kariéře; Češi naproti tomu nesledují kariéristické cíle, nýbrž jsou poznamenáni nejistotou, pocitem ohrožení a strachem ze ztráty zaměstnání; přesto jsou konzervativní a nedostatečně soutěživí. Německé výzkumy ukazují, že Češi nejsou zvyklí postupovat samostatně a přebírat za svou práci individuální zodpovědnost – chovají se buď příliš kolektivisticky, nebo se utíkají k hierarchickému modelu, kde je možno schovat se za nadřízeného a přenést odpovědnost na něj. Nemají dostatečnou pružnost v rozhodování, jsou spíše těžkopádní a váhaví, mají sklon jen pasivně přijímat povely. Tak je aspoň vidí němečtí partneři, kteří se ovšem na druhé straně často chovají povýšeně a nadřazeně, rozhodují až příliš svrchovaně (model „top down“) a Čechy značně podceňují; neusilují o identifikaci s novým prostředím, mechanicky sem přenášejí své postupy a zvyklosti bez jakékoli snahy o přizpůsobení. Tím se jen upevňuje přesvědčení Čechů o německé arogantnosti, vzniká latentní napětí a potenciální i skutečné konflikty.

S rozdílnou mentalitou souvisí i odlišné komunikační styly. Podle přesvědčení Čechů jsou Němci autoritativní a agresivní, příliš tvrdí a nezdvořilí; Češi se zase zdají Němcům neschopní argumentace, neschopní přijmout přímou a otevřenou kritiku a vůbec neochotní vyjadřovat se přímo a otevřeně, artikulovat případné rozpory („nevím, co si myslí“). Tvrdí se, že Němci při přijímání informací preferují jejich vizualizaci, zatímco Češi spíše poslech. K tomu všemu pak přistupuje vlastní problém jazykový. Příprava mladých Němců, kteří k nám mají být vysláni, prý spočívá v tom, že si k nám vyjedou na výlet (tzv. „look-and-see-trip“) a že jsou jim formálně nabídnuty kurzy češtiny; ty však většina z nich odmítá jako zbytečné s tím, že čeští spolupracovníci většinou umějí německy, nebo je možné dorozumívání v angličtině, nebo lze využít tlumočení. Tlumočení se ovšem jeví jako způsob značně neefektivní; a i ti Češi, kteří dokážou komunikovat v němčině, mají mnohdy potíže s němčinou psanou, nebo s odbornou terminologií (zvláště ze sféry obchodu a marketingu). Tyto komunikační problémy se projevují i tam, kde byly vedoucí funkce ve společném podniku dočasně obsazeny česko-německými tandemy (úkolem německého pracovníka je zde přímé předání zkušeností, „transfer know-how“, výchova českého kolegy k samostatnosti a odpovědnosti).

Jaké řešení tu němečtí autoři navrhují? Je celkem nasnadě, ale cesta k němu je jistě dlouhá a svízelná. Vést skutečnou diskurzivní komunikaci, v dialogu se vzájemně od sebe učit a respektovat jeden druhého, hledat konsensus. Odstraňovat falešné stereotypy. Snažit se ovládnout jazyk partnera, pochopit jeho odlišné strategie a interpretační rámce. Doporučuje se i zapojení týmů expertů (odborníků na sociální psychologii, komunikaci aj.), nebo např. pořádání komunikačních workshopů.

[299]Jako prostředí ke konkrétnímu výzkumu v terénu bylo samozřejmě zvoleno prominentní česko-německé joint-venture: Škoda-Volkswagen. Byla v něm pořízena kolekce rozhovorů s českými i německými vedoucími pracovníky, manažery (tato vyšší vrstva byla vybrána kvůli určité symetrii – v nižších funkcích se totiž němečtí zaměstnanci nevyskytují). Nahrávky interpretují ve svých studiích S. Höhne a J. Nekvapil. Oba autoři využívají metodologie interpretativní sociolingvistiky a etnometodologické konverzační analýzy; je ovšem třeba ocenit, že transkripty byly – oproti pravidlům konverzační analýzy – přizpůsobeny možnostem běžného čtenáře.

Studie J. Nekvapila je mimořádně zajímavá svým komunikačně-terapeutickým aspektem: tím, že ukazuje jednu z cest k překonání bariér a k neutralizaci česko-německých etnických odlišností, a navíc cestu, která se už reálně uplatňuje. Autor je známým odborníkem na problematiku „nacionálních stereotypů“ (srov. jeho podíl na publikaci M. Czyżewského, E. Gülichové ad. Nationale Selbst- und Fremdbilder …); zde však demonstruje, jakým způsobem lze projekci těchto stereotypů aspoň částečně vyřadit ze hry. Jeho metodologicky čistý přístup je založen na tom, že v procesu interakce permanentně konstruujeme sociální identitu svou i partnerovu tím, že sebe i partnera zařazujeme do určitých sociálních kategorií. Sociální kategorie jsou označovány určitými výrazy – a zde se dostáváme k jádru věci: Nekvapilova sémanticko-pragmatická analýza rozhovorů v podniku Škoda-Volkswagen odhaluje, jak se vzájemně označují čeští a němečtí pracovníci a jakou sociální identitu si tak připisují.

Podle autora mají dvě hlavní možnosti: a) užívat jednoduché etnické kategorie (Češi, Němci) i s jejich stereotypními konotacemi; b) užívat jiné kategorie (kategorizace podle pracovní pozice, profese, věku aj.), pouze s příslušnou etnickou modifikací: němečtí manažeři, mladí němečtí experti; čeští kolegové, spolupracovníci, zaměstnanci, pracovníci, český personál … Užívání jednoduchých etnických kategorií (výrazy Češi, Němci) je úspornější – přesto se však většinou objevují jen tam, kde se rozhovor přímo zaměří na rozdíly v kultuře, mentalitě, znalosti jazyků atd. mezi Čechy a Němci. V ostatních běžných rozhovorech mluvčí (ať už záměrně či podvědomě) užívají především etnicky modifikované kategorie (čeští kolegové aj.); touto strategií akcentují jiné aspekty sociální identity než aspekty etnické, zdůrazňují sounáležitost, společné zájmy. Jednoduché etnické kategorie tedy nejsou v rozhovorech preferovány; to se projevuje – v souladu s učením konverzační analýzy – tím, že mluvčí s užitím výrazů Češi/Němci spojují pauzy, váhání, hezitační zvuky, opravy, komentáře, vysvětlení (bez Němců – nebo bez expertů – já nemám rád to slovo bez Němců). Jako exponent této strategie se uplatňuje v automobilce i výraz expatriates (v žargonu expats), označující podle J. Nekvapila komplexní etnickou kategorii: mezinárodním charakterem koncernu Volkswagen je totiž dáno, že experti, které k nám vysílá, nejsou pouze Němci, ale třeba i Španěl, Brazilec aj. (Tento výraz je ovšem – jak autor studie podotýká – dost těžko schopen začlenění do českého kontextu. Jak citovaný materiál ukazuje, vyskytuje se ale i ekvivalent zahraniční pracovníci.)

Poslední, v pravém slova smyslu česko-německá studie K.-H. Ehlerse a M. Knéřové se už k podnikové komunikaci váže jen volně, i tam však mohou být její výsledky relevantní. Autoři provedli kontrastivní analýzu některých způsobů oslovení v současné češtině a němčině; i oni přitom vyšli z určitých „nacionálních stereotypů“ (Češi pokládají Němce za nezdvořilé, Němci Čechy zase za příliš zdvořilé, formální, skromné …). Jejich pragmatická analýza potvrdila, že tyto vzájemné obrazy mají své oprávnění a že jsou reflexí odlišných pragmatických konvencí. Anketa uskutečněná [300]u českých i německých respondentů ukázala – zjednodušeně řečeno –, že Češi při oslovování mnohem častěji užívají titulů a mnohem častěji vykají. Češi takřka závazně užívají nejrůznější tituly a hodnostní označení – nejen akademické, např. v univerzitním prostředí (pane profesore, paní doktorko), ale i jiné (pane ministře, pane generále, pane primáři, paní ředitelko, paní doktorko, pane inženýre), zatímco Němci tento způsob obvykle považují za příliš formální a vystačí pouze se spojením paní/pane + příjmení (Herr Wagner). Podle autorů Češi preferují sémantiku sociálního statutu, Němci sémantiku solidarity a důvěrnosti.

Pokud jde o vykání/tykání, respondenti z nejstarší generace Čechů i Němců volí při oslovení neznámého (dospělého) člověka celkem shodně a pravidelně vykání; poté, co v Německu proběhla jakási „vlna tykání“ (Duzwelle), však příslušníci střední a mladší generace daleko častěji tykají než stejně staří mluvčí čeští. U českých respondentů je tykání ovlivněno solidaritou založenou na věku (tykání mezi příslušníky stejné věkové skupiny) a pohlaví (muži si mezi sebou častěji tykají), častěji než v Německu také nastává asymetrické tykání při velkém věkovém rozdílu (starší partner tyká výrazně mladšímu). Vědomí těchto rozdílných zvyklostí by jistě i v pracovních rozhovorech mohlo pomoci překonat některá nedorozumění mezi „nezdvořilými“ Němci a „přezdvořilými“ Čechy. Důležitá je i poznámka o tom, že rozdílná míra užívání titulu inženýr v oslovení je způsobena jeho odlišnou sémantikou v češtině a němčině.

Závěr si mohu v podstatě ušetřit: soudím, že z recenze jasně vyplynulo, že recenzovaná publikace nám přináší informace o aktuálním a užitečném směru výzkumu – a dohlédneme-li hlouběji, i některé informace o nás samých. Česko-německá ekonomická a odborná spolupráce bude nepochybně pokračovat, pokračovat budou zřejmě i takto zaměřená zkoumání. Budeme zvědavi na jejich další výsledky.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 4, pp. 296-300

Previous Milan Jelínek: Zdařilý slovník stylistických pojmů

Next Jiří Zeman: Sociolinguistica Slovaca