Sociolinguistica Slovaca

Jiří Zeman

[Book reviews]

(pdf)

Sociolinguistica Slovaca

Sociolinguistica Slovaca 1. Sociolingvistické aspekty výskumu súčasnej slovenčiny. Ed. S. Ondrejovič – M. Šimková. Veda, Bratislava 1995. 240 s.

Sociolinguistica Slovaca 2. Sociolingvistika a areálová lingvistika. Ed. S. Ondrejovič. Veda, Bratislava 1996. 132 s.

 

Slovenská lingvistika zaznamenala na přelomu 80. a 90. let jistou proměnu. Obrat od izolovaného popisu jazykového systému k zájmu o fungování tohoto systému v konkrétních jazykových situacích vedl k soustavnějšímu a koordinovanému výzkumu, který začal uplatňovat moderní sociolingvistické metody. Jeho centry se stala vědecká pracoviště v Bratislavě, Banské Bystrici a Prešově, spolupracují s nimi však i další slovenští a zahraniční vědci. Při práci na projektech Sociolingvistický výskum slovenčiny (1991–93) a Slovenčina v kontaktech (a konfliktech) s inými jazykmi (1994–96) vznikla nadgenerační skupina lingvistů, která orientovala svůj zájem na tři hlavní úkoly: (1) výzkum jazykové situace ve vybraných regionech Slovenska, (2) výzkum jazykového vědomí a jazykových postojů uživatelů k slovenštině a jejím varietám, (3) výzkum jazykových kontaktů slovenštiny s dalšími jazyky. Recenzované sborníky jsou prvním výrazným vystoupením této skupiny.

O proměnách slovenského sociolingvistického výzkumu, jeho současném stavu, výsledcích a perspektivách si můžeme učinit představu z úvodních článků S. Ondrejoviče. [301]Autor konstatuje, že paradigmatickou změnu světové lingvistiky z počátku 70. let zachytila slovenská jazykověda opožděně. Soustavnější sociolingvistický výzkum začal až v polovině 80. let a do tohoto období spadají i počátky formování slovenské sociolingvistiky jako moderní vědní disciplíny. S. Ondrejovič dále uvádí přehled sociolingvistických aktivit od počátku 90. let. Poukazuje na skutečnost, že společenská prestiž slovenské sociolingvistiky je zatím nízká, a dokumentuje ji na postojích lingvistů ke kodifikační praxi, která sociolingvistické výsledky adekvátně neodráží.

Zvláštnosti formování slovenské sociolingvistiky a její současné postavení mají své kořeny v minulosti. Té se S. Ondrejovič dotýká jen okrajově. Hovoří-li o počátcích sociolingvistických výzkumů v polovině 80. let, pak jimi rozumí západní (především americký) styl práce (srov. Hammer, 1995). Československá lingvistika, v jejímž rámci se jazykověda na Slovensku vyvíjela, uplatňovala sociolingvistické přístupy již dříve (srov. Nekvapil – Ondrejovič, 1993). Jejich počátky jsou spjaty s dialektologií. V meziválečném a částečně poválečném období byl výzkum jazyka v Československu ovlivněn hlavně učením Pražského lingvistického kroužku, jehož činnost stimulovala i vznik prací o rozvrstvení národního jazyka; v nich se řešily také obecné sociolingvistické problémy. Sociolingvistika se v té době vyvíjela v rámci teorie národního jazyka. Teprve od 70. let se postupně osamostatňovala, přijímala západní vlivy a společně s vývojem v dalších zemích bývalého východního bloku se vyprofilovala v moderní vědní obor. Přehled sociolingvistického myšlení na Slovensku by si však zasloužil samostatnou studii.

V souladu s hlavními směry slovenské sociolingvistiky je ve sbornících věnována pozornost především třem tematickým okruhům. První oblastí je výzkum jazykové situace na Slovensku a územního rozvrstvení slovenštiny.

Sociolingvistickou strategii výzkumu slovenštiny zformuloval v teoretickém příspěvku J. Bosák. Hlavním cílem je popis komunikačních a sociálních podmínek dorozumívání. Oproti předchozímu období, v němž slovenská jazykověda vycházela z představy o homogennosti svého předmětu, je sociolingvistický přístup orientován na heterogenní společenství. Výchozím pojmem je jazyková situace, tj. vztah jazyka k sociálním faktorům a komunikačním podmínkám. Klíčový význam pro její popis má členění komunikace na komunikační typy (komunikace celospolečenská, každodenní, skupinová, regionální, rodinná a konfesní) a komunikační sféry, které jsou vymezeny druhy činnosti (např. hospodářská činnost, věda, masmediální oblast, běžný život aj.). Propojení komunikačních typů a komunikačních sfér s varietami národního jazyka odkrývá možnost poznat skutečné fungování jazykového systému (v češtině k tomu srov. Daneš a kol., 1997).

Při výzkumu slovenštiny byla dosud největší pozornost věnována spisovnému jazyku a nářečím. V současnosti se dostávají do popředí zájmu jazykové variety sloužící k dorozumívání v každodenní komunikaci. Tuto problematiku zpracovávají ve sbornících dílčí studie, které mapují stav ve vybraných regionech Slovenska: v západoslovenské oblasti Malacek, Staré Turé a Nitry (Ľ. Kralčák), v oblasti Banské Bystrice (V. Patráš) a Rajce (M. Smatana) na středním Slovensku a ve východoslovenském Prešově (D. Slančová – M. Sokolová). Není zde však zastoupen žádný jihoslovenský region, v němž je slovenština menšinovým jazykem (srov. Finger, 1994).

Z výsledků vyplývá, že v oficiální komunikaci je upřednostňována spisovná slovenština a její mluvená varieta. V polooficiálních a neoficiálních komunikačních situacích je stav jiný. V sídlech s malým počtem obyvatel se v soukromé komunikaci užívá teritoriálních dialektů. Ve větších sídelních celcích se konstituuje specifická hybridní varieta, ve [302]které se uplatňují prostředky celoslovenské (spisovné i sociolektové), regionální (nadnářeční) i úzce teritoriální (nářeční). Vzájemný poměr složek se v jednotlivých oblastech liší.

S výzkumem teritoriálních variet slovenštiny úzce souvisí i zvýšený zájem o sociolekty (srov. Klimeš, 1997). První systematičtější práce o slangu a argotu vznikly na počátku 40. let. Současné pojetí obou typů sociolektů vykrystalizovalo v 50. a 60. letech. Slang je chápán jako soubor lexikálních prostředků, které jsou užívány jistými společenskými skupinami při každodenním dorozumívání, argot je definován jako tajná řeč asociálů. Výzkum sociolektů se tehdy omezil na sběr a třídění lexikálních výrazů, které bylo možné izolovat od situačního kontextu, v němž se užívaly. I když od 60. let slovenská lingvistika využívala dobové sociolingvistické postupy, moderní sociolingvistický výzkum slangů a argotů začíná na Slovensku počátkem 90. let. Zaměřuje se především na vztah sociolektizmů ke komunikační situaci a k jazykové kompetenci komunikantů.

P. Odaloš zpracovává sociolekt mladých sportovců a sleduje vliv sociálních faktorů na užívání sociolektizmů. Nejvýrazněji se projevují faktory, které jsou spojené přímo s komunikací (oficiální/neoficiální charakter komunikace, soubor zkušeností a sociální role komunikantů), a faktory typické pro komunikační prostředí (délka působení v komunikačním prostředí). Parametry související přímo s osobností (věk, pohlaví, vzdělání aj.) jsou relevantní jen částečně (srov. Odaloš, 1997).

V. Patráš rozebírá vznik, výběr a fungování sekundárních pojmenování (přezdívek) ve školních kolektivech na základních a středních školách. Analyzuje vztahy mezi zařazením pojmenování do příslušné skupiny, průzračností jeho motivace, stupněm emocionálnosti/expresivity a délkou fungování přezdívky. Důležitost výzkumu sekundárních pojmenování vidí v tom, že kondenzovaným způsobem odrážejí etnokulturní, sociálně psychologické a komunikační zvláštnosti národa.

Terénní výzkumy byly donedávna doménou slovenské dialektologie. Prezentované příspěvky využívají i metodologické postupy, které rozvinula. Potvrzují tak podle I. Ripky užitečnost spolupráce dialektologů a sociolingvistů při teritoriálně zaměřeném výzkumu.

S výzkumem jazykové situace a s popisem komunikačních a jazykových norem souvisí problematika jazykového a komunikačního vědomí a s nimi spojených postojů k jazyku. Touto tematikou se zabývá druhá skupina příspěvků. Jejich centrálním pojmem je jazykové vědomí, jemuž ve slovenské lingvistice věnoval značnou pozornost J. Horecký (1991). Jazykové vědomí vymezuje jako specifickou část lidského vědomí a jeho hlavním obsahem je interiorizovaný systém verbálního chování. Hlavními složkami tohoto systému jsou subsystém pojmenování, subsystém výpovědních aktů a axiologický subsystém.

Ve sbornících je největší pozornost věnována axiologické složce jazykového vědomí, tj. hodnotovému komponentu, který zásadním způsobem řídí verbální chování jedince. Autoři však většinou neodlišují jazykové vědomí od komunikačního vědomí, které umožňuje uživatelům jazyka plánovat a tvořit své projevy tak, aby v konkrétní společnosti a konkrétní komunikační situaci vyhovovaly systému platných norem a hodnocení.

Vymezení a typologie jazykového vědomí ve slovenské lingvistice vychází z práce B. Techtmeierové a kol. (1987), která chápe jazykové vědomí jako více či méně vyvinutou schopnost jedince uvažovat o jazyce a vědomě užívat a hodnotit výrazové prostředky. Jazykové vědomí může mít několik stupňů: jazykový cit (prosté uvědomování si jednotlivých aspektů komunikace při konfliktních situacích, např. při výběru variant), běžné jazykové vědomí (vědomý odraz průměrně vzdělaného uživatele jazyka) a vědecké jazy[303]kové vědomí (metodicky a teoreticky zpracovaný odraz komunikace). Slovenská sociolingvistika toto vymezení a členění přejímá, dále rozpracovává a modifikuje.

V této souvislosti je třeba připomenout, že B. Techtmeierová a kol. analyzují jazykové vědomí v úzkém spojení s pojmem jazyková kultura. Navazují tak na teorii jazykové kultury, kterou vypracoval Pražský lingvistický kroužek a dále rozvinula československá lingvistika. Proto má v slovenské sociolingvistice tematika jazykového vědomí blízko k problémům, které řešila teorie jazykové kultury. Méně jsou využity nejnovější poznatky kognitivní lingvistiky.

Významným faktorem určujícím jazykové vědomí jsou postoje uživatelů k jazyku. Podle průzkumu A. Oravcové je tento vztah ovlivněn hlavně zájmem uživatelů slovenštiny o spisovný jazyk, o jeho hlubší poznání a jeho ovládání: čím je vztah uživatele k standardu pozitivnější, profesionálnější a tvořivější, tím je i jeho jazykové vědomí rozvinutější, kultivovanější a kreativnější. Tyto závěry potvrzují dílčí studie, které se zabývají jazykovým vědomím vybraných prestižních skupin uživatelů slovenštiny: herců (S. Ondrejovič), sportovních redaktorů (S. Mislovičová), novinářů (M. Nábělková) a učitelů (D. Slančová). Autoři se shodují v názoru, že ohled na jazykové vědomí a postoje těchto uživatelů nesmí chybět v žádné etapě kodifikačních prací.

Poznání jazykového vědomí a s ním spojených postojů je pro sociolingvistický přístup k jazyku potřebné. I když se ve výsledcích mohou kromě objektivních faktorů odrazit i různé tradice, pověry a názory, které jsou v rozporu s výsledky odborného výzkumu, poskytují zajímavé údaje o skutečném fungování jazyka a jeho dalším možném vývoji. Zároveň tento proud přináší jeden z očekávaných důsledků sociolingvistického výzkumu spisovného jazyka – určitý nátlak na tendence, které při kodifikaci preferují kritérium systémovosti.

Prezentované příspěvky je potřebné považovat za počátky sociolingvistického pohledu na tuto problematiku. Dokumentují především postoj slovenské inteligence k výběru jazykových variant v konkrétních jazykových situacích. Z výsledků není patrné, zda prestižní skupiny odrážejí současné postoje většiny uživatelů jazyka. Stranou pozornosti pak zůstávají postoje k dalším jazykům fungujícím na území Slovenska, a to jak k jazykům etnických menšin, tak k světovým jazykům, jejichž etnikum není na Slovensku trvale usazené.

Třetí okruh, jemuž je ve sbornících věnována pozornost, zahrnuje kontakty slovenštiny s jinými jazyky. Protože je Slovensko považováno za evropskou zemi s vysokým podílem menšinových populací, nabízí se možnost výzkumu interetnických vztahů přímo na jeho území (viz Ondrejovič, 1993).

Tři příspěvky se zabývají specifickými rysy česko-slovenské komunikace a jejich důsledky pro vývoj slovenštiny.

Česko-slovenská komunikace je podle J. Horeckého zvláštním typem diglosní komunikace, která se týká dvou blízce příbuzných jazyků. Autor vymezuje její dva základní postupy. V prvním se na pozadí slovenského kódu střídají české a slovenské výpovědi, ve druhém se ve slovenském textu citují výrazy nebo části textu v češtině. Oba postupy dokumentuje na materiálu vybraném z uměleckých a publicistických textů. K. Buzássyová analyzuje jazykové a extrajazykové faktory, které ovlivňují výskyt kontaktových variant, a poukazuje na jejich pozitivní a negativní důsledky pro rozvoj a fungování slovenštiny v komunikaci. M. Sokolová zkoumá slovenské jazykové prostředky, které vznikly pod vlivem češtiny. Na základě rozboru autentických textů a dotazníků podává reálný obraz [304]fungování kontaktových variant v každodenní komunikaci a jejich hodnocení uživateli; získané výsledky srovnává s nejnovější kodifikací.

Problematika česko-slovenských jazykových kontaktů je ve sbornících zúžena na vliv češtiny na slovenštinu. Vztah obou jazyků však zahrnuje mnohem širší spektrum problémů, které je potřebné – zvlášť po rozpadu Československa – zkoumat (srov. Zeman, 1996). Slovenská sociolingvistika tu může navázat na práce českých sociologů (srov. Sokolová, 1994) i lingvistů (srov. Zeman, 1997).

Zvýšená pozornost je na Slovensku v poslední době věnována i kontaktům slovenštiny s maďarštinou (srov. referáty páté části in Plichtová, ed., 1992).

I. Lanstyák zkoumá jazykové variety maďarské menšiny žijící na jižním Slovensku. Při práci aplikuje teorii jazykových proměnných (variantních jazykových prostředků užívaných určitým řečovým společenstvím) vypracovanou W. Labovem a konfrontuje ji s přístupy, které dosud slovenská lingvistika využívala (enumerace jevů, nepřihlížení k situačnímu kontextu aj.).

Při výzkumu interetnických vztahů jsou využívány hlavně sociologické a sociolingvistické metody. Nabízí se však také uplatnění metodologie jiných vědních oborů a podoborů. S. Ondrejovič prezentuje užití etnometodologicky orientované konverzační analýzy při výzkumu národních stereotypů. Rozebírá transkripty rozhovorů, v nichž jsou manifestovány takovéto stereotypy. V komunikaci národnostně homogenních (slovenských) a národnostně heterogenních (slovensko-maďarských) mikroskupin nezaznamenal žádné konfliktní situace. V národnostně heterogenních skupinách se však komunikanti vyhýbali formulacím, které by se mohly stát zdrojem konfliktu, nebo takové formulace v další části rozhovorů oslabovali. Do výzkumu však nebyly zahrnuty homogenní maďarské skupiny.

Slovenština funguje jako komunikační prostředek i v enklávách mimo území Slovenska. Několik příspěvků charakterizuje typické znaky těchto variet a poskytuje obraz toho, jak se chová systém jazyka v speciálních sociolingvistických podmínkách, které jsou odlišné od podmínek národního jazykového společenství.

M. Žiláková sleduje komunikaci slovenské menšiny v Maďarsku a všímá si pronikání slovakizmů do maďarských projevů Slováků. Příspěvky M. Dudoka a M. Myjavcové se věnují fungování a stratifikaci slovenštiny v jugoslávské Vojvodině; jsou to první sociolingvistické studie, které zpracovávají tuto varietu vyvíjející se přes dvě stě let v srbském jazykovém prostředí.

L. B. Hammerová se zabývá vztahem mezi změnou kultury a jejím následným vlivem na jazykové chování skupiny obyvatel. Východiskem je sociolingvistický výzkum jazykového chování potomků Slováků, kteří se na přelomu 19. a 20. století usídlili v Pensylvánii (viz Hammerová – Ripka, 1994). Emigrace byla pro tuto skupinu lidí přechodem z agrární do industriální společnosti a zároveň ze slovanské do anglosaské kultury. Autorka analyzuje faktory podílející se na změně jazykového chování Slováků a popisuje proces obratu od slovenského monolingvizmu přes bilingvizmus k anglickému monolingvizmu.

Autory článků o fungování slovenštiny mimo území Slovenska jsou zahraniční lingvisté. Jejich příspěvky odrážejí jiné lingvistické tradice a jiné metodologické postupy, než které ovlivňují práci slovenských lingvistů.

Okrajově se sborníky dotýkají dalších sociolingvistických témat. O. Škvareninová rozebírá rozdíly v řeči mužů a žen. J. Horecký poukazuje na sociolingvistický aspekt díla P. J. Šafaříka a naznačuje možnosti uplatnění sociolingvistického přístupu při studiu starších fází vývoje jazyka. V. Krupa charakterizuje specifika jazykové situace v Asii. J. Pe[305]karovičová sleduje sociolingvistické aspekty jazykové přípravy cizinců. O. Schulzová podává přehled vývoje slovakistiky na pražské Karlově univerzitě. Je možné očekávat, že se alespoň některé z těchto témat dostane do centra pozornosti v dalších svazcích Sociolinguistica Slovaca.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. a kol.: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997.

FINGER, Z.: Die Umgangssprache der Südslowakischen Dorfbevölkerung. In: N. Reiter – U. Hinrichs – J. van Leeuwen-Turnovcová (Hrsg.), Sprachlicher Standard und Substandard in Südosteuropa und Osteuropa. Harrassowitz Verlag, Berlin 1994, s. 79–95.

HAMMER, L. B.: Sociolinguistic research in the former Czechoslovakia. In: J. Harlig – C. Pléh (ed.), When East Met West. Sociolinguistics in the Former Socialist Bloc. Mouton de Gruyter, Berlin – New York 1995, s. 109–123.

HAMMEROVÁ, L. B. – Ripka, I.: Speech of American Slovaks. Jazykové prejavy amerických Slovákov. Veda, Bratislava 1994.

HORECKÝ, J.: Jazykové vedomie. Jazykovedný časopis, 42, 1991, s. 81–88.

KLIMEŠ, L.: Szlengkutatás Csehszlovákiában, valamint Csehországban és Szlovákiában 1920–1996 között. In: A szlengkutatás útjai és lehetöségei. Kossuth Egyetemi Kiadó, Debrecen 1997, s. 41–79.

NEKVAPIL, J. – ONDREJOVIČ, S.: Basic information on sociolinguistics in Ex-Czechoslovakia. Sociolinguistica, 7. Max Niemeyer Verlag, Tübingen 1993, s. 257–262.

ODALOŠ, P.: Sociolekty v basketbalovom a penitenciárnom prostredí. Univerzita M. Bela, Banská Bystrica 1997.

ONDREJOVIČ, S.: Contact languages and minorities in the Slovak Republic. An encyclopedic overview. Human Affairs, 3, 1993, s. 155–169.

PLICHTOVÁ, J. (ed.): Minority v politike. Kultúrne a jazykové práva. Česko-slovenský výbor Európskej kultúrnej nadácie, Bratislava 1992.

SOKOLOVÁ, G.: Jazyková otázka v sociologických výzkumech interetnických vztahů dvou národnostně smíšených oblastí České republiky. ČMF, 76, 1994, s. 1–8.

TECHTMEIER, B. a kol.: Tézy o jazykovej kultúre. Slovenská reč, 52, 1987, s. 3–15.

ZEMAN, J.: Czech-Slovak. In: H. Goebl – P. H. Nelde – Z. Starý – W. Wölck (ed.), Contact Linguistics. An International Handbook of Contemporary Research. Vol. 2. Walter de Gruyter, Berlin – New York 1997, s. 1650–1655.

ZEMAN, J.: K výzkumu kontaktů češtiny a slovenštiny v České republice po rozpadu Československa. In: V. Patráš (ed.), Sociolingvistické a psycholingvistické aspekty jazykovej komunikácie. Univerzita M. Bela, Banská Bystrica 1996, s. 109–118.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 4, pp. 300-305

Previous Jana Hoffmannová: Steffen Höhne – Marek Nekula (Hrsg.): Sprache, Wirtschaft, Kultur, Deutsche und Tschechen in Interaktion

Next Marie Vachková: František Čermák – Zdenka Hrnčířová: Nizozemsko-český slovník