Marie Vachková
[Book reviews]
František Čermák – Zdenka Hrnčířová: Nizozemsko-český slovník
Nizozemsko-český slovník je na světě. Je určen jak lingvistům a studentům, tak i laikům. Počítá nejen s českými, ale i s nizozemskými uživateli, a tak si klade náročný cíl: zvýšit svou funkčnost tak, aby nahradil do jisté míry slovníky dva. Přitahuje pozornost nejen proto, že máme v ruce konečně dlouho postrádanou pomůcku většího rozsahu (téměř 54 000 hesel), ale i proto, že zaujme jak svým uspořádáním, tak svou makro- i mikrostrukturou.
[306]Má-li se k slovníku vyjádřit recenzent jiného filologického, byť úzce příbuzného oboru, srovnává jej přirozeně s díly, která se stala nedílnou součástí našich knihoven[1] a jejichž osudy i pouhý počet svědčí o stagnaci naší germanistické bilingvální lexikografie za dob předlistopadových.[2] Bez ohledu na různý rozsah těchto slovníků první otázka zní: V kterých aspektech je recenzované dílo o třídu výš? Při porovnání slovníku s díly nedávno vyšlými[3] se naskýtá otázka jiná: Jde ruku v ruce s barevnější obálkou a dokonalejším grafickým vzezřením nových německo-českých slovníků i nějaká inovace ve zpracování hesláře? S jakou důsledností ji pak jejich autoři uplatňují? Zlepšila se „informační nabídka“ samotného hesla? Prosvítá strukturou slovníků poučení z teoretických prací evropských lexikografických špiček z posledních let, nebo jde o neuvědomělé či pohodlné přebírání starších zvyklostí, ba občas i avanturistické experimentování?[4] A konečně: Jak se změnily ty součásti slovníku, k nimž průměrný uživatel sahá, až když neví kudy kam, totiž úvod, gramatický přehled a vysvětlivkový aparát?[5] Tyto a další vnucující se otázky tvoří osnovu rozsáhlejší studie, která pomalu vzniká za účasti studentů na katedře germanistiky Filozofické fakulty UK v Praze pod vedením autorky těchto řádků. Tato recenze se omezí pouze na ty momenty Nizozemsko-českého slovníku, které mohou být pro vznik dalších děl inspirativní. (Rozdílné postavení němčiny a nizozemštiny bude pro tuto spíše informativní recenzi irelevantní.)
1. Co se makrostruktury týče, je třeba ocenit všestrannost a snahu o vyváženost: heslář obsahuje slova důležitá pro porozumění textům starším i výrazy nové, dále pak výrazivo z řady odborných terminologií. Autoři uvádějí i některé prvky živého mluveného úzu, včetně výrazů slangových.
2. Za zmínku stojí snaha o živý a trefný český ekvivalent, kdy se ukazuje jako vysoce funkční autenticky působící mluvená čeština se svými obecnými tvary: např. v obratech … dat ‘t een lust is … (no) jedna radost, radost pohledět, obecné tvary na -ej u adjektiv (je ben ook een leukerd! – ty seš povedenej (n. pěknej)!).
3. Zaujme i úsilí o přesnější vymezení stylového zařazení, tj. problém diasystematického značení. Podle nejnovější lexikografické literatury jde o konstantní problém. U německo-českých slovníků bývá značení obvykle nedůsledné (pokud se vůbec uvádí), navíc v poslední době přibývá lexikografům potíží při jeho vymezení kvůli stále rostoucímu vlivu jazyka mluveného na jazyk psaný. Autoři volí pro spektrum stylů označení básnicky [307]– dialekticky – hovorově – ironicky – lidově – posměšně – úředně – vulgárně – zastarale a rozhodují se tak pro střední cestu.
4. Jako samostatná hesla figurují – zcela v souladu s dnešní slovníkovou praxí – vybrané samostatné slovotvorné morfémy, především prefixy (domácí i cizí). Jako samostatná lemmata jsou uvedeny i ty první konstituenty nizozemských kompozit, které se vyznačují velkou slovotvornou aktivitou a při překladu do češtiny, která kompozita tak snadno netvoří, znamenají úskalí (jde hlavně o adjektiva), např. levens – ‘životní, živý, týkající se života’.
Inventarizaci si dovedeme představit ale zcela dobře i u tzv. sufixoidů či polosufixů. Tato adjektiva, která tvoří řady (např. -aardig, -kleurig, -lustig atd.), najdeme zato v přehledu slovotvorných prostředků v oddíle o tvoření slov v současné nizozemštině, který v rámci gramatického přehledu zabírá téměř dvacet stran a poskytuje tak ojedinělý, dle onomaziologického principu sestavený přehled, který u německo-českých slovníků zatím chybí (např. i s údaji o produktivitě). Tohoto dílu si je proto třeba zvlášť cenit. Rozšíření lemmatizace není ovšem bez problémů (slovník počítá s nizozemským uživatelem, je nutno respektovat rozmanitost češtiny).
5. Se slovotvorným aspektem souvisí i problém hnízdování. Hnízdo je v tomto díle utvořeno u skupiny příbuzných složenin. Oproti německo-českému slovníku (Siebenschein et al., 1988) zde zjišťujeme sympatickou změnu: Tam, kde to přízvukové poměry dovolují (podmínkou je přízvuk na shodné slabice u všech prvků hnízda), je uplatňován princip slovotvorné sounáležitosti (např. u morfému /lust/). Celek (od lust-en až po lustoord) je kvůli přehlednosti rozlámán do čtyř bloků. Ty ale zahrnují vedle složenin i deriváty (např. lustig). U Siebenscheinova slovníku (1988) jsou deriváty z hnízd vyčleněny a alfabetický princip je odsouvá na místo někdy dosti vzdálené od odvozovacího základu. Naopak tam, kde alternuje např. boek- a boeken-, by bylo zřejmě řazení třeba přehodnotit, u několika hnízd pak řazení sjednotit (např. u maag-).
6. Přestože slovník obsahuje přehled nizozemské gramatiky na 120 stranách, vychází českému uživateli vstříc v tom smyslu, že nešetří na gramatické charakteristice u jednotlivých hesel (např. u substantiv, dále jsou lemmatizovány samostatně i imperfektní tvary a participia perfekta s odkazy na infinitiv, což u našich německo-českých slovníků též není samozřejmostí). Nizozemský uživatel ocení pak propracovanost českých ekvivalentů po morfologické stránce s patřičným úsporným zápisem.
Není cílem této recenze vypočítávat drobné formální nedotaženosti. Již Hermann Paul rád poukazoval na to, že až druhá vydání slovníků lze označit jako veskrze zdařilá. Vzhledem k tomu, že dílo našich dvou autorů existuje i v elektronické verzi (vyjde letos), má naději na flexibilnější vylepšování a aktualizaci.
Závěrem lze konstatovat, že nový Nizozemsko-český slovník je pro naši bilingvální lexikografii rozhodně přínosem. Díky lingvistické fundovanosti autorů a propracované struktuře nechává většinu svých německo-českých souputníků daleko za sebou.
LITERATURA
Německo-český slovník. Vyd. J. Volný. SPN, Praha 1966.
Německo-český slovník. Vyd. F. Widimský. SPN, Praha 1970.
Německo-český slovník. Vyd. kol. autorů pod vedením H. Siebenscheina. 2. vyd. Praha 1988.
Německo-český slovník. Vyd. M. Řešetka. FIN-PUBLISHING, Praha 1996.
Německo-český a česko-německý slovník. Nakl. Olomouc 1997.
[308]Nový UNIKUM. Vyd. K. Kumprecht – J. Ostmeyer. Praha 1997.
ŠIMEČKOVÁ, A.: Zur Informationsangebot deutsch-tschechischer Wörterbücher. Germanistisches Jahrbuch DDR-ČSSR, 1986/87, s. 223–233.
ŠIMEČKOVÁ, A.: Unsere deutsch-tschechischen Wörterbücher und ihr Adressat. In: Geländer, Prag 1987, s. 14–20.
[1] Jde především o Německo-české slovníky (1966, 1970, 1988). Slovníky vzniklé před druhou světovou válkou (např. V. E. Mourek 1890–1899, jeho nové zpracování J. Sterzingerem (4 sv.), J. Janko – H. Siebenschein 1936–1944 (4 sv.)) tato recenze nechává stranou, stejně jako slovníky kapesní staršího i novějšího data (např. J. Beneš 1972). Tím nechce zdaleka snižovat jejich význam.
[2] Jejich klady a zápory se zabývá ve svých podnětných studiích A. Šimečková (1986/87, 1987).
[3] Opět ve výběru: Německo-český slovník (1996), 65 000 hesel. (Existuje i jeho česko-německý protějšek.) Německo-český a česko-německý slovník (1977), 125 000 hesel. Nový UNIKUM (1997), 56 000 hesel v němčině, 33 000 v češtině. Tento slovník je zpracován s velkou odpovědností. Oceňujeme mj. instruktivnost partie o stavbě německé věty.
[4] Prohlédněme si např. pouze dvojstranu 40 a 41 z německo-českého slovníku FIN. (Viz pozn. 3.) Vysvětlující rámeček s výkladem o derivátech slovesa ändern by se mohl stát odstrašujícím příkladem pro metajazyk, údaje o sémantické ekvivalenci též (něm. die Anekdote je prostě anekdota). O diskutabilních údajích k jednotlivým heslům ani nemluvě. Navíc 5 tiskových chyb. – Jako špatný vtip lze pak chápat předmluvu, která slovník doporučuje všem (!), od mírně pokročilých školáků až po vysokoškoláky. Šlo zde o němčinu, nebo o byznys?
Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 4, pp. 305-308
Previous Jiří Zeman: Sociolinguistica Slovaca
Next Albena Rangelova: Josef Filipec: Studia Lexikologica
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1