K otázkám fonologie

T. (= Bohumil Trnka), S. L. (= Stanislav Lyer)

[Kronika]

(pdf)

-

Fonologickou nauku Pražské školy, jak ji přijala značná část světové linguistiky, pokusil se vyvrátit v Rumunsku, kde má rovněž značný ohlas, G. Ivănescu (Constituire unei fonetici care să nu fie fiziologie şi acustică v Buletinul Institutului de Filologie Romînă V, Iaşi 1939). Odmítaje fonologii, požaduje přece fonetiku, která by nebyla fysiologií a akustikou.

Fonologie je založena na rozlišování hlásky a fonématu. Iv. vytýká fonologii, že si neujasnila, co to je hláska. Hlásky nelze ztotožnit ani s hláskovými artikulacemi ani se vzduchovými kmity. „Hlásky jsou jen to, o čem se domnívám, že existuje tam, kde v skutečnosti jsou vzduchové kmity“; hlásky mají jen psychickou existenci, ale naivní realismus mluvících je promítá do vnější skutečnosti. Jen hlásky v tomto smyslu mohou být předmětem zvláštní fonetické discipliny, neboť artikulace je ovšem věc fysiologická a vzduchové kmity věc fysikální. Hlásky — fikce, hlásky promítané naivním realismem do vnější skutečnosti, ne však hláskové vjemy nebo představy, jsou předmětem oné fonetiky, která by nebyla fysiologií ani akustikou, jak ji hlásá Ivănescu.

Vedle hlásky v tomto smyslu neuznává fonéma. Nevidí, kde fonémata umístit ve zvukovém plánu jazyka. Trubeckoj připsal kdysi fonématům psychickou existenci: fonémata proti hláskám jsou hláskové představy proti hláskovým vjemům; ale proč je potřeba zvláštní discipliny o hláskových představách? [55]Nebo proč je třeba zvláštní discipliny o hláskách t. zv. vnitřní řeči? Trubeckoj pak vnesl funkční prvek do definice fonématu; ale rozlišovací funkci a znakovou hodnotu mají samy hlásky. I vyhlašuje Iv. za hlavní omyl fonologie, že proti hláskovým artikulacím a vzduchovým kmitům neklade hlásky — fikce.

Pojem fonématu je nerozlučně spjat se zásadou fonologické relevance. Iv. tuto zásadu kritisuje. Co je foneticky výrazné, to zpravidla nemůže jazykovému povědomí unikat; avšak některé fysiologické a fysikální prvky mluvení nemusí být foneticky výrazné. Daná hláska může být samostatnou jazykovou jednotkou nebo jen kombinatorní variantou; ale rozdíl ten je povahy fysiologické a záleží v tom, zdali hláska může v daném jazyce být vyslovena isolovaně nebo ne (n velární může být vysloveno isolovaně v angličtině, ne však v rumunštině).

Iv. uznává jen fonetiku statickou, nikoli také vývojovou, neboť hláskové změny se nedějí v oblasti fikce, nýbrž v oblasti skutečnosti, totiž především v artikulaci. These o autonomii hláskových soustav a změn je podle toho naprosto pochybená; hláskové soustavy a tendence jsou především odrazem soustav a tendencí artikulačních. Je tedy artikulační fysiologie součástí linguistiky. Jazyk je psychická realita, ale objímá také hlásky-fikce a hláskám-fikcím odpovídají v skutečnosti hláskové artikulace, vzduchové kmity, sluchové vjemy a představy. Kritická linguistika je právě povinna přihlížet nejen k fikcím, nýbrž také ke skutečnosti, a proto podkládat fonetiku především artikulační fysiologií. Z tohoto důvodu nemůže být linguistika pokládána za homogenní duchovou vědu.

Není těžké vyvrátit Ivanescovo tvrzení. Hláska, kterou slyším, není jistě o nic fiktivnější než tráva, kterou vidím. A i kdyby náš smyslový svět byl klamné zdání, nelze přece pochybovat o tom, že naše smyslové vjemy jsou zážitky intencionální, t. j. předmětně zaměřené; předmětné zaměření je znakem samých vjemových zážitků. Hláska jako intencionální předmět sluchových vjemů podléhá deskriptivní psychologii a fenomenologii zvuků. Jako jazyková hodnota podléhá ovšem fonologii. Fonologie není totožná s fenomenologií hlásek, ale na ní staví;[1] fonologie nemíní uchopit prosté smyslové obsahy, nýbrž sociální hodnotu. Fonologie ovšem předpokládá reálnou existenci jazyka.

Víme, že jazyky jsou útvary sociálně kulturního plánu. Standardní dílo Trubeckého formuluje s konečnou platností, že fonémata jsou hodnoty sociální[2]; všechny složky jazyka náležejí v základě témuž existenčnímu plánu. Některé z I-ových námitek proti fonologii týkají se počátečních a psychologisujících formulací Trubeckého; tyto správné námitky jsou však anachronismem, poněvadž fonologická škola se nánosů psychologismu již dávno zbavila.[3]

Iv. nepochopil fonéma jako invariantu, ideální normu, strukturní útvar. A vrací se nazpět k posici naivního naturalismu, který by dávno vzal za své, kdyby se naivnost dala vypudit. Jak je možno trvat na fysiologické příčině hláskových soustav a tendencí, když vidíme jejich historickou rozmanitost? Jak je možno považovat za věc fysiologie, že se daná hláska vyskytuje v jednom jazyce v kterémkoli postavení a v druhém jen v sousedství určitých hlásek? Nemohla být vyvrácena these, že artikulační návyky jsou sociálního původu, a to původu jednak jazykového, jednak mimojazykového.[4]

T.

Eduard Hermann ve svém posudku sborníku Mélanges de linquistique et de philologie offerts à Jacques van Ginneken (Paris 1937) oceňuje v Göttingische gelehrte Anzeigen CCI (1939), str. 25, význam fonologie těmito slovy: „V hláskosloví se již v mnohém ohledu uplatnilo nazírání fonologické, jak je hlásal Trubeckoj, ačkoli se na fonologii, pro kterou Švéd Lindroth navrhuje jako vhodnější název „system(at)ologie“, stále ještě pracuje. Především nutno jmenovat článek věrného spolupracovníka Trubeckého slavisty Jakobsona o podstatě pro[56]sodických protikladů. Je štěstím, že má fonologie v Jakobsonovi tak neúnavného badatele, když už smrt odňala vědě letos v létě geniálního zakladatele tohoto nového učení. Z jiných fonologických statí zdůrazňuji ještě zvlášť poučnou studii od van Wijka o rozsahu a úkolech diachronické fonologie … Že je fonologii určena veliká úloha, vysvítá také z nové pracovní metody, kterou hlásá Menzerath.“

Podobně pochvalně se zmiňuje o fonologii a o její ceně pro učitele moderních jazyků Ch. A. Knudson při svém posudku Gougenheimových Eléments de phonologie française, uveřejněném v Modern Language Notes, LIV (1939), str. 220: Posuzovatel je zvlášť zaujat její (totiž fonologie) nepřímou pedagogickou cenou, protože tuší, že může být východiskem k úspěšnějšímu způsobu učení cizím jazykům. Studie Gougenheimova nám ukazuje autora jako informovaného a dokonalého jazykozpytce; to je tím zajímavější, že tato kniha je první úplný přehled fonologické struktury francouzského jazyka, protože fonologie, jejíž základy položil Trubeckoj, znamená pokrok v tom, že postupuje od celku k částem … Rozhodně učitel cizích jazyků bude míti z takové studie nemalý prospěch.

 

Ve Francii se dlouho mluvilo o nutnosti pravopisné reformy, protože francouzský pravopis se zakládá téměř výlučně na zásadách historických a etymologických. Hlavní popudy k této reformě vycházejí z odborného časopisu Le Français moderne. V r. VII (1939), 243—245 uveřejnil J. Damourette pod názvem Un projet de réforme orthographique několik zásad, kterými by se měla řídit podle jeho názoru příští pravopisná reforma, která by se týkala jen jmen obecných, nikoli vlastních. Tyto zásady, které představují kompromisní řešení mezi pravopisem čistě fonetickým a pravopisem historickým, jsou v některých bodech inspirovány fonologií. Tak chce autor odstranit zdvojené souhlásky v písmu, ale ponechat je tam, kde mají fonologický význam; na př. chce podržet psaní mourrons (proti mourons), protože dvojí r je zde známkou futura (proti jednoduchému r v présentu); podobně připouští zdvojené souhlásky ve složených slovech s předponami im-, in-, ir-, il- (na př. illégal, immatériel, innombrable, irréel), protože jsou v oposici proti základním slovům légal, matériel, nombrable, réel a protože tyto předpony mají svůj plný význam záporný. Stejně se přimlouvá za ponechání nehlasného s, pokud je známkou plurálu, ač všechna parasitní písmena navrhuje odstranit. Naproti tomu neprávem chce zachovati grafiku ss na označení fonématu s proti s označující fonéma z, protože tato grafika je příliš zakořeněna a protože oposice s a z je prý podle autora fonologicky málo důležitá.

Tato reforma, ačkoli není příliš radikální, již narazila na odpor kruhů konservativních, které v historickém pravopise vidí neprávem typickou známku francouzství.

S. L.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 1, s. 54-56

Předchozí Stanislav Lyer: Praktické příručky a mluvnice románských jazyků

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku