Uwe Junghanns – Gerhild Zybatow (Hrsg.): Formale Slavistik

Petr Sgall

[Book reviews]

(pdf)

Uwe Junghanns – Gerhild Zybatow (Hrsg.): Formale Slavistik

Uwe Junghanns und Gerhild Zybatow (Hrsg.): Formale Slavistik. Leipziger Schriften zur Kultur-, Literatur-, Sprach- und Übersetzungswissenschaft, Bd. 7. Vervuert Verlag, Frankfurt am Main 1997. X + 608 s.

 

Sborník obsahuje příspěvky pro první evropskou konferenci o formálním popisu slovanských jazyků, konanou v Lipsku v listopadu-prosinci 1995, tedy 125 let po založení lipské slavistiky A. Leskienem. Svou obsáhlostí sborník (s příspěvky psanými anglicky, německy nebo rusky) dobře dokládá šíři zájmu o plně explicitní popis slovanských jazyků. Místo konání konference není dáno náhodně; jak připomínají redaktoři v předmluvě, právě v Lipsku se v minulých letech podařilo, především díky Rudolfu Růžičkovi, odolat kampani proti strukturalismu a generativní gramatice a tak udržet návaznost na mezinárodní vývoj teoretické lingvistiky.

Většinou se autoři soustřeďují na více nebo méně důležité specifické otázky slovanských jazyků. Srovnávají slovanské jazyky mezi sebou i s angličtinou, němčinou, popř. i s jazyky románskými. Chybí tu však – jako i jinde při podobných příležitos[154]tech v dnešní teoretické lingvistice – porovnávání jednotlivých koncepcí, jejich nosnosti, adekvátnosti, možných výhod. Důležité je, že autoři směřují k systematičnosti rozboru jednotlivých otázek, která je nutná pro formální popis jazykových jevů. Přitom jde ovšem především o motivační diskuse, ve kterých převládá vyjadřování neformalizované; ne vždy se dochází až k formálnímu zachycení dané oblasti jazyka nebo promluv v tom či onom zvoleném popisném systému. Češtině věnuje pozornost několik autorů (Panevová a Petkevič, Rechzieglová, Uličný, Avgustinova s Olivou, King, Osolsobě), kteří většinou v tom nebo onom smyslu navazují na koncepce Pražské školy.

Sborník je tematicky rozčleněn do čtyř částí, z nichž nejrozsáhlejší je první, věnovaná syntaxi (přesněji řečeno, jde o gramatiku v užším smyslu, včetně morfologie, ale bez aktuálního členění věty, dále AČV).

První skupina příspěvků se zabývá příklonkami, klitiky (včetně předklonek a slov „klonících se“ podle kontextu buď dopředu, nebo dozadu), většinou jde o klitické (i jiné) formy pomocných sloves a dalších slov: D. Ćavar a Ch. Wilder porovnávají jejich postavení v srbštině a chorvatštině s angličtinou, A. Ciszewska-Wilkens zkoumá postavení polských pomocných sloves préterita; v obou statích se využívá aparát Chomského teorie minimalismu. Ne tolik formálně je stylizován článek T. Avgustinové a K. Olivy o povaze tzv. Wackernagelovy pozice v češtině; právem je tu zdůrazněna relevance AČV pro danou otázku; ale připomeňme, že tu není úplně jasná definice tzv. větných klitik; chování „semiklitických“ výrazů jako jí je možné popsat přesněji, rozlišuje-li se i u nich přízvučný a nepřízvučný tvar; mimo zvolený rámec zůstávají patrně věty jako S Frantou na hory autem ti NEDOVOLÍM jet (za tento příklad děkuji I. Kruijffové).

Několik dalších příspěvků se zase orientuje především na chomskyánský popisný aparát. I. P. Schicková a I. Zimmermannová píšou o bulharštině, další autoři o srbštině a chorvatštině (S. Eichler), o skupinách klitik v západo- a jihoslovanských jazycích (T. H. King) a o interakci negace a spojky li v chorvatské církevní slovanštině (M. Mihaljević). Vztah ‘control’ (tj. referenci subjektu infinitivu, slovesného substantiva ap.) v bulharštině rozbírá I. Krapova a v ruštině H. Trugmanová s M. Engelhardtovou.

Z hlediska minimalismu (resp. teorie principů a parametrů) pojednává stať M. Lindsethové o nulovém subjektu v horní lužické srbštině, příspěvek M. Goldenové o tzv. parazitických mezerách ve slovinštině, G. Śpiewaka a I. Szymańské o neosobních konstrukcích v polštině; totéž stanovisko uplatňují K. Molle na koordinační elipsu v bulharštině a R. Meyer na extrakci členů z vedlejších vět v ruštině.

Pojmový rámec Head Driven Phrase Structure Grammar (HPSG, z určitého hlediska blízký závislostní syntaxi) aplikují T. Avgustinova na rozbor bulharských vztažných klauzí a A. Kupść a M. Marciniak na teorii vázání (binding) v polštině. V rámci predikátové logiky popisuje lužickosrbská vztažná zájmena H. Faßke, sémantickou analýzu ruského vidu (v porovnání s němčinou) pak podává A. Steubeová, vztah ruského vidu k argumentům slovesa studuje M. Schoorlemmer a tříděním syntaktických (pod)systémů ruštiny (ve srovnání s angličtinou) se zabývá P. Durst-Andersen. Následuje zase [155]několik příspěvků založených na koncepci N. Chomského: U. Junghanns o rus. byt’, A. Späth o západoslovanských rozkazovacích větách (v porovnání s němčinou), F. Fici Giusti o futuru, B. Kunzmann-Müller o slovesech vnímání, H. Dippong o nominativním objektu ruského infinitivu. Teorii HPSG zase uplatňuje A. Przepiórkowski (na polské pády), z hlediska pražského funkčního generativního popisu rozbírají českou shodu J. Panevová a Vl. Petkevič, sémantickými rysy ruské jmenné morfologie se zabývá J. Nørgård Sørensen a tříděním polských rodů K. Czuba.

Druhý oddíl knihy je věnován tzv. informační strukturaci věty, tj. AČV. V příspěvku G. Zybatowové působí bizarně slova o „slovanské pustině“, nahrazující úvahu, proč asi se slavisté ze slovanských zemí nehlásí k diskusím na půdě úzce chápaného generativismu (jejich kritické argumenty přechází mlčením). Dál do oddílu přispěli D. Fehrmannová, M. Milojević Sheppard a K. Alter.

Komputační lingvistice je zasvěcen třetí oddíl, který obsahuje pět statí; jejich autory jsou: G. Krstev, G. Pavlović-Lažetić a D. Vitas (o struktuře lexikálního hesla v srbštině a chorvatštině); D. Šipka a N. Končar (o morfologii v srbštině a chorvatštině a v polštině); K. Szafran (o lemmatizaci polských textů); K. Osolsobě (o české morfologii); L. A. Aleksejenko a T. A. Grjaznuchina (o slovních druzích).

Rozsáhlejší je závěrečný oddíl knihy, Sémantika a pragmatika. Slovesa pohybu v polštině tu studuje C. Piňón, z hlediska I. Mel’čuka se zabývá ruskými spojeními sloves a substantiv D. Wirth; sémantické matice uplatňuje na ruské byt’ a byvat’ S. Petkova, formálně zachycuje vztah otázky a odpovědi E. V. Rachilina (s trochu nejasným chápáním místních doplnění, zejm. na s. 509 – proč vylučovat např. rus. otázku Gde ty jemu veriš’?). Ruská predikativa na -o analyzuje A. Zimmerling, polskými modifikátory a komparativy se zabývá R. Zuber (s rozlišením dvou typů, v závislosti na presupozičních významech: Moje wino jest starsze od twego nepresuponuje, že obě vína jsou stará, ale tato presupozice je přítomná u Moje wino jest bardziej stare niž twoje). J. Wajszczuk zkoumá polské spojky, zatímco O. Uličný rozbírá otázky rovin jazykového systému, A. Bogusławski problémy kondicionálu (který ve slovanských jazycích nemá jasnou ‘kontrafaktuální’ sémantiku; spíš jde o griceovskou „zobecněnou konverzační implikaturu“ neskutečné podmínky v určitých kontextech) a A. Rechzieglová inventář fonémů obecné češtiny. Další tři autoři (L. Zybatow, D. Paillard a R. Camus) zkoumají různé ruské částice.

Vcelku podává sborník věrný obraz situace v evropské formální teorii slovanských jazyků s jejím širokým rozsahem zachycované problematiky. Roste ovšem specializace, ale je na škodu, že se jednotliví autoři nejen soustřeďují na specifické úseky gramatické nebo sémantické problematiky (s odpovídajícími rozdíly v uplatňovaných postupech rozboru), ale do značné míry se také omezují na diskuse v rámci jednotlivých koncepcí teoretické lingvistiky, takže dost chybí prohloubená věcná diskuse mezi nimi, která by jednotlivé směry mohla podstatněji obohatit.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 2, pp. 153-155

Previous Ivana Kruijff-Korbayová: Issues of Valency and Meaning

Next Miroslav Komárek: K jubileu Františka Daneše