Dodatek ke kvantitativním charakteristikám vývoje českého pravopisu od 13. do 20. století

Karel Kučera

[Discussion]

(pdf)

An appendix to the quantitative characterization of the development of Czech orthography from the 13th to the 20th centuries

Ve Slově a slovesnosti, 59, 1998, s. 178–199, jsem publikoval článek nazvaný „Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. století“, jehož součástí byla tabulka na s. 190, shrnující kvantitativní údaje o vývoji pravopisné asymetrie, jednoznačnosti, standardizace a nepravidelnosti z hlediska píšícího a z hlediska čtenáře. T. Berger z University v Tübingenu využil metody naznačené v uvedeném článku ke kvantifikaci pravopisného vývoje ve vybraných českých rukopisech po roce 1500 (můj výzkum období po r. 1500 se soustředil pouze na vývoj v tiscích) a upozornil mě na některé rozdíly mezi mými hodnotami a hodnotami, k nimž sám postupně dospíval. Kontrola jednotlivých kroků kvantifikace ukázala, že počítačový program, který jsem k tomuto účelu vytvořil (a za jehož fungování tedy nesu plnou odpovědnost), zpracovával chybně některá vstupní textová data.

Oprava údajů publikovaných ve výše zmíněné tabulce se stala prvním podnětem k napsání tohoto dodatku. Druhým podnětem, za nějž rovněž z velké části vděčím výměně názorů s T. Bergerem, se stala potřeba explicitněji formulovat kritéria, podle nichž některé kombinace fonémů (např. /bje/, /ťe/, /ňi/, /ije/) nebo grafémů (např. bě, tě, ni, ie) byly při kvantifikaci chápány jako zvláštní skupiny, kdežto jiné, „standardní“, byly rozkládány na jednotlivé složky, tedy grafémy či fonémy. Precizace těchto kritérií mne nakonec přivedla k přesvědčení, že kvantifikace by v tomto směru měla být založena na pojetí poněkud odchylném od pojetí u nás víceméně ustáleného, tradičního, z něhož jsem vycházel v citovaném článku (podrobnější popis je v něm uveden na s. 184n.). Základní princip mého pohledu lze formulovat takto: za zvláštní skupinu grafémů (při kvantifikaci postavenou na roveň jednomu grafému) považuji takovou skupinu, která při srovnání s fonologickou transkripcí alespoň v jednom případě odpovídá jedinému fonému, nebo skupinu, z níž při srovnání s odpovídající skupinou fonémů alespoň v jednom případě nelze vyčlenit již žádný jinde doložený přechod grafém – foném. Zrcadlově považuji za zvláštní skupinu fonémů (při kvantifikaci postavenou na roveň jednomu fonému) takovou skupinu, která alespoň v jednom užívaném způsobu zápisu odpovídá jedinému grafému, nebo skupinu, z níž při srovnání s odpovídající skupinou grafémů alespoň v jednom užívaném způsobu zápisu nelze vyčlenit již žádný jinde doložený přechod foném – grafém. Znamená to, že za zvláštní skupinu grafémů považuji např. ch, neboť odpovídá jednomu fonému, a za zvláštní skupinu fonémů považuji např. /ks/, protože v jednom užívaném způsobu zápisu odpovídá jedinému grafému x (nepodstatné v této fázi uvažování je, že v jiných způsobech, resp. případech zápisu, jako např. ve slově jaksi, odpovídá dále rozčlenitelné skupině ks). Na rozdíl od tradičního pojetí však nepovažuji za zvláštní skupinu fonémů např. /bje/, protože při porovnání s oběma jejími způsoby zápisu (bě, bje) z ní lze vyčlenit jinde doložený přechod /b/ – b.

[302]Při důsledné aplikaci vede toto pojetí k redukci tradičně vyčleňovaných zvláštních skupin grafémů a fonémů. Přechody skupin bě – /bje/, fě – /fje/, pě – /pje/, vě – /vje/ lze po vyčlenění běžných přechodů b – /b/, f – /f/, p – /p/, v – /v/ zredukovat na jediný specifický přechod ě – /je/; obdobně lze skupinový přechod mě – /mňe/ po vyčlenění přechodu m – /m/ zredukovat na přechod e – /ňe/. Přechody tradičně vydělovaných skupin di – /ďi/, ni – /ňi/, ti – /ťi/ převádíme podle uvedených zásad na obvyklý přechod i – /i/ a přechody d – /ď/, n – /ň/, t – /ť/; podobně přechody dě – /ďe/, ně – /ňe/, tě – /ťe/ převádíme na přechod ě – /e/ a přechody d – /ď/, n – /ň/, t – /ť/. Přechody typu ia – /ija/, ie – /ije/, ii – /iji/, ií – /ijí/… redukujeme na přechod i – /ij/ a přechody a – /a/, e – /e/ atd. V novočeských textech tak obvykle dospíváme k následujícím běžným skupinovým přechodům: ě – /e/, /je/, /ňe/; ch – /x/; i – /i/, /ij/; x – /ks/, /gz/; y – /i/, /ij/; šš – /š/ (např. vyšší); žš– /š/ (např. nižší); /x/ – ch; /ij/ – i, y, ij, yj; /je/ – je, ě; /gz/ – x; /ks/ – x, ks; /ňe/ – ně, ě; /š/ – š, šš, žš. U nejednoznačných přechodů, jichž se účastní skupiny fonémů nebo grafémů (např. ě – /e/, /je/, /ňe/), podobně jako u nejednoznačných přechodů ostatních (např. /i/ – i, y; t – /t/, /ť/; /e/ – e, ě) určují výběr jednotlivých možností psaní nebo čtení pravidla, a jde tedy – alespoň v nové češtině – o přechody standardizované.

Redukcí specifických skupin se nepokouším nahradit tradiční pojetí uplatňované v teoretických úvahách, domnívám se však, že uvedený přístup vede k adekvátnějšímu kvantitativnímu postižení vlastního jádra pravopisné složitosti. Základem tohoto přístupu je přesvědčení, že jádrem složitosti psaní např. skupiny /bje/ není to, jak zapsat foném /b/, nýbrž to, jak zapsat skupinu /je/; že u skupiny /ije/ nepůsobí problémy to, jak zapsat foném /e/, nýbrž to, jak zapsat skupinu /ij/, atd.

V níže uvedeném vyčíslení kvantitativních charakteristik vývoje českého pravopisu se vedle tohoto odlišného pohledu na specifické skupiny grafémů a fonémů odráží navíc odlišný přístup k přechodům typu d – /d/, /t/ (např. ledu, led) nebo /t/ – t, d (např. tak, led), tj. k přechodům, v jejichž pozadí stojí asimilace, resp. neutralizace znělosti. V původním pojetí (viz citovaný článek, s. 187) byly tyto přechody započítávány tak, jako by šlo o vztah grafému (např. d) ke dvěma fonémům (/d/, /t/); zdá se však, že i v tomto případě lze postihnout jádro pravopisné složitosti adekvátněji, a to diferencovaným přístupem započítávajícím přechody jako /t/ – t, d (tj. přechody působící problémy z hlediska píšícího), nikoli však přechody typu d – /d/, /t/, v nichž se projevuje vztah grafému k jednomu archifonému a které pro čtenáře nejsou spojeny se žádnými problémy. Za podnět ke změně původní koncepce, který byl formulován již v posudku výše citovaného článku, avšak zůstal z mé strany nedoceněn, děkuji M. Komárkovi.

Následující tabulka obsahuje tedy údaje, které se od původně publikovaných liší ve třech směrech: 1. jsou zbaveny chyb původní verze vyhodnocovacího programu, 2. zrcadlí změnu v přístupu ke skupinovým přechodům mezi grafémy a fonémy a 3. odrážejí posun v hodnocení přechodů, na nichž se podílí asimilace, resp. neutralizace znělosti.

 

[303]	asymetrie		jednoznačnost		standardizace		nepravidelnost
	píšící	čtenář	píšící	čtenář	píšící	čtenář	píšící	čtenář
1250	2,32	2,46	36,00	26,09	2,00	17,39	62,00	56,52
1300	3,27	2,36	25,00	24,36	1,92	12,82	73,08	62,82
1350	1,96	2,13	49,02	35,56	9,80	22,22	41,18	42,22
1400	2,31	1,89	21,43	50,94	21,43	3,78	57,14	45,28
1450	2,36	1,73	21,28	57,63	17,02	6,78	61,70	35,59
1500	2,28	1,74	25,58	55,55	30,23	5,56	44,19	38,89
1550	2,60	1,50	17,50	59,68	32,50	12,90	50,00	27,42
1600	2,05	1,37	28,20	69,39	48,72	20,41	23,08	10,20
1650	2,31	1,30	20,51	77,19	43,59	10,53	35,90	12,28
1700	2,12	1,42	20,00	68,00	65,00	18,00	15,00	14,00
1750	2,08	1,36	21,62	68,00	54,05	16,00	24,33	16,00
1800	1,79	1,22	42,11	80,00	50,00	15,56	7,89	4,44
1850	1,73	1,17	45,95	85,71	54,05	14,29	0,00	0,00
1900	1,66	1,16	48,78	86,36	51,22	13,64	0,00	0,00
1950	1,50	1,13	52,78	89,74	47,22	10,26	0,00	0,00
2000	1,76	1,26	45,24	78,72	54,76	21,28	0,00	0,00

 

Prosím čtenáře, aby touto tabulkou zaměnili tabulku na s. 190 v mém původním článku. Záměnou těchto tabulek se podstatným způsobem nemění vzájemný poměr jednotlivých charakteristik v příslušných grafech (s. 192–195), a nejsou tak tedy nijak dotčeny publikované závěry o vývoji účinnosti a složitosti českého pravopisu (s. 180–184 a 189–197).

Ústav českého jazyka a teorie komunikace
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 4, pp. 301-303

Previous Alena Jaklová: Budeme argot nově definovat?

Next Jiří Zeman: Jan Kořenský: Proměny myšlení o řeči