Culture in Action

Jiří Nekvapil

[Book reviews]

(pdf)

Culture in Action

Culture in Action. Studies in Membership Categorization Analysis. Ed. Stephen Hester – Peter Eglin. Studies in Ethnomethodology and Conversation Analysis No. 4. International Institute for Ethnomethodology and Conversation Analysis & University Press of America, Lanham 1997. VIII+193 s.

 

Recenzovaný sborník může být chápán jako příspěvek k jednomu ze specifických proudů etnometodologie, totiž k „členské kategorizační analýze“, přičemž tímto termínem se rozumí kategorizační činnost členů nějakého „etnika“. Ve shodě s etnometodologickým východiskem je v této terminologické formulaci důraz položen na výraz „členů“, resp. „členská“ – nejde tedy o kategorizační činnost odborníků, nýbrž všech lidí (včetně odborníků). Základy členské kategorizační analýzy zformuloval v 60. a 70. letech klasik konverzační analýzy H. Sacks. Rozvoj konverzační analýzy (conversation analysis) byl však poznamenán důrazem na jiný aspekt Sacksova díla, totiž na analýzu sekvenčních vlastností rozhovorů (viz zejména klasické příspěvky o střídání replik mluvčích). Recenzovaný sborník chce být proto jakýmsi komplementem k dosavadnímu předmětnému zaměření konverzační analýzy. Jedním z jeho úkolů je ukázat, že sekvenční analýza předpokládá analýzu kategorizační (a naopak).

Už bylo naznačeno, co se rozumí sekvenční organizací rozhovorů (viz zmíněné střídání replik mluvčích, dále např. párové sekvence, tj. dvojice verbálních akcí typu otázka – odpověď nebo pozvání – přijetí pozvání, resp. jeho odmítnutí, dále např. presekvence, tj. repliky ověřující možnost provedení nějaké akce, např. žádosti, atd.) – jaký je však úkol kategorizační analýzy? Editoři recenzovaného sborníku k tomu říkají: „členská kategorizační analýza se soustřeďuje na to, jak členové – konceptualizovaní jako laičtí a profesionální analytikové sociální skutečnosti – užívají členských kategorií, členských kategorizačních prostředků a kategoriálních predikátů při uskutečňování (sociologie) ‘přirozeně se vyskytujících běžných aktivit’“ (s. 3). Členskými kategoriemi jsou zde míněny kategorie, které užívají členové společenství především k popisování a identifikaci osob (např. „dítě“, „student“, „Čech“, „nacionalista“), ale i komplexních sociálních útvarů, jako jsou finanční ústavy nebo politické strany. V konkrétních interakčních událostech spojují členové tyto kategorie v „soubory/inventáře členských kategorií“ (takovým souborem je např. „soubor [311]rodinných příslušníků/rodina“ nebo „soubor extremistických politických stran“). Členským kategorizačním prostředkem se rozumí soubor členských kategorií plus pravidla jejich aplikace na konkrétní osoby, resp. sociální útvary (dobře pochopitelným z těchto pravidel je např. toto: člena nějakého společenství stačí v interakci popsat pomocí jediné kategorie – tzv. ekonomické pravidlo). Kategoriální predikáty jsou vlastnosti, které jsou typické pro příslušné kategorie, resp. osoby – nositele konkrétních kategorií (tyto vlastnosti jsou u nositelů těchto kategorií očekávány). Sacks se zabýval především „kategoriálně vázanými aktivitami“.

Pro pochopení hlavní myšlenky recenzovaného sborníku a pro pochopení jeho titulu je zásadní, abychom neztratili ze zřetele etnometodologické tvrzení, že jazykové fenomény mají indexický charakter – přesto však nejsou chaotické, nýbrž naopak uspořádané. Právě jejich uspořádanost jakožto permanentní praktická činnost mluvčích v konkrétních situacích je předmětem etnometodologického popisu. V etnometodologii je tedy zrušen předpoklad sdílený v řadě společenských věd, že na jedné straně existuje jakási oblast abstraktního řádu (langue, kompetence) a na druhé straně oblast jeho chaotických realizací (parole, performance). Kultura se pak nejeví jako systém významů, který si členové společenství víceméně pasivně osvojují, nýbrž jako „kultura v akci“. Editoři to resumují takto: „Kultura neexistuje nezávisle na svém produkování“ (s. 166). Analogicky: soubory členských kategorií nejsou jakési statické kulturní subsystémy, nýbrž jsou mluvčími vytvářeny v konkrétních situacích („soubor extremistických politických stran“ je různý v závislosti na tom, kdo v jaké situaci ho formuluje; kategorie „dítě“ může patřit do souboru „rodina“, „věk“ i do standardizovaného relačního páru „rodič – dítě“ apod.). Je pak pochopitelné, že etnometodologové ostře kritizují kognitivní antropologii (etnosémantiku) i strukturalistickou lingvistiku: badatelským cílem nemůže být poznání systémů dekontextualizovaných významů, nýbrž to, jak je kultura metodicky produkována.

Dosud jsme se zabývali především prvními dvěma kapitolami recenzovaného sborníku (Členská kategorizační analýza: úvod, s. 1–23, Reflexivní utváření kategorie, predikátu a kontextu ve dvou prostředích, s. 25–48), jejichž autoři jsou S. Hester a P. Eglin. V třetí kapitole Některé obecné úvahy o „kategorizování“ a „sekvenci“ v analýze rozhovoru (s. 49–75) se R. Watson věnuje dalšímu z klíčových metodologických problémů, totiž vztahu sekvenční a kategorizační analýzy rozhovoru. Už ze zběžného pohledu na bezmála třicetiletou produkci odborných prací z konverzační analýzy je zřejmé, že kategorizační činnosti v rozhovoru bylo věnováno málo pozornosti; analýza sekvenční organizace zřetelně převažuje. R. Watson, jeden z mála autorů, kteří se kategorizační analýze už od 70. let systematicky věnovali, ve svém příspěvku přesvědčivě ukazuje, že dominantní postavení konverzačněanalytické sekvenční analýzy je mimo jiné dáno nereflektovanou přítomností kategorizačních aspektů v sekvenčních analýzách. Nejzřetelněji je to vidět na tom, že analýza sekvenční organizace už samotnou formou transkriptu zkoumaného rozhovoru v mnoha případech implicitně předpokládá nějakou verzi členské kategorizační analýzy. Charakteristické je to zejména pro transkripty institucionálních rozhovorů, v nichž bývá vyznačeno v termínech sociálních kategorií, jaká [312]osoba danou repliku formuluje (lékař – pacient, moderátor – host ve studiu apod.). Zásadní je přitom to, že kategorizační analýza, kterou provádějí mluvčí, nebývá v sekvenčních analýzách náležitě reflektována, a proto je relevantnost sekvenční organizace pro význam příslušných replik institucionálního rozhovoru přeceňována a naopak relevantnost kategorizační činnosti je zastřena. Dodejme, že vzájemná podmíněnost sekvenčních a kategorizačních aspektů promluv je reflektována i v jiných analytických konceptech, konkrétně v teorii „positioning“ (Harré – van Langenhove, 1991, s. 396; Wolf, v tisku), v níž je zdůrazněna hlavně závislost ilokuční síly promluvy na diskurzívní „pozici“.

Následující tři kapitoly mají ve vztahu k základním problémům sborníku volnější vztah, a proto je zde pouze pro pořádek zmíním. C. D. Baker Pravidla hodnocení: kategorizace a organizování morálky na schůzi učitelského sboru (s. 77–98), M. Lynch a D. Bogen Lži, vzpomínky a kategorizační soudy při svědčení (s. 99–121), D. Francis a Ch. Hart Narativní srozumitelnost a členská kategorizace v televizní reklamě (s. 123–151).

V poslední kapitole Členská kategorizační analýza a sociologie (s. 153–163) probírají editoři sborníku důsledky etnometodologického pojetí kategorizační analýzy pro sociologii. Jestliže je totiž kategorizační činnost vlastní všem lidem, laikům i odborníkům, znamená to, že také sociologové ve své odborné práci z členské kategorizační analýzy (většinou nereflektovaně) vycházejí. Autoři ukazují význam tohoto poznatku pro pochopení základů sociologie. V souladu s posledními trendy v konverzační analýze dále zdůrazňují, že etnometodologii nelze omezit na jakousi „mikrosociologii“, nýbrž že i tradiční „makrosociologické“ problémy jsou v etnometodologii specificky přítomny. „Sociální struktury“ (instituce) totiž existují (doslova: jsou „zosobněny“) v žitém procesu každodenního chování (agency).

Myšlenky, které jsme v této recenzi uvedli, jsou ve sborníku zformulovány nebo alespoň naznačeny – jak je to typické pro práce z konverzační analýzy – na pozadí díla H. Sackse (srov. Nekvapil, 1998). To bylo z větší části vydáno až posmrtně, a proto umožňuje v jednotlivostech dosti různé interpretace. Autoři se pochopitelně snaží ukázat, že u Sackse převládá pojetí členské kategorizační analýzy jakožto „kultury v akci“ nad pojetím dekontextualizovaným. Sacksovo dílo však není konverzačními analytiky jen interpretováno, ale i rozvíjeno. Jedním z trendů, který lze v průběhu několika desetiletí v konverzační analýze pozorovat, je rozšiřování původního Sacksova aparátu, a to ve dvou směrech: jednak je to posun od relativně úzkého pojetí „kategoriálně vázaných aktivit“ k obecnějšímu pojmu „kategoriálních predikátů“ (tedy nejen aktivity, ale např. i dispozice k jednání, hodnoty, motivy, obecně: rysy, vlastnosti), jednak je to rozšiřování oblasti zkoumaných kategorií (nejen tedy jednoduché kategorie typu „dítě“, ale i kolektivní kategorie, jakými jsou politické strany; viz Leudar – Nekvapil, 1998). Jak je známo, konverzační analýza vznikla na půdě sociologie, a proto je pochopitelné, že od začátku se zabývala především kategoriemi užívanými k popisování a identifikaci osob; o tom, zda se členská kategorizační analýza stane opravdu důsažným příspěvkem k uchopení kultury jakožto „kultury v akci“, bude rozhodovat i to, zda bude úspěšně aplikována na objekty nepersonální.

[313]Souhrnně na závěr: Ve většině příspěvků recenzovaného sborníku lze pozorovat dvě základní tendence. První z nich je úsilí výzkumně etablovat – v opozici k variantě dekontextualizované – členské kategorizační prostředky v jejich variantě kontextualizované, tj. snaha prosadit pojetí etnometodologické, pojetí ve smyslu „kultury v akci“; toto pojetí je charakterizováno v nové terminologii jako „členská kategorizační analýza“ (na rozdíl od statických kategorizačních prostředků). Druhou základní tendencí je úsilí tuto kategorizační analýzu výzkumně zrovnoprávnit s dosud dominantní sekvenční analýzou rozhovorů, resp. úsilí ukázat jejich neoddělitelnost.

Vydání recenzovaného sborníku lze nepochybně uvítat, neboť prohlubuje metodologické základy konverzační analýzy a značně obohacuje mnohdy jednostranné představy o jejím výzkumném potenciálu.

 

LITERATURA

 

HARRÉ, R. – LANGENHOVE, L. van: Varieties of positioning. Journal for the theory of social behaviour, 21, 1991, s. 393–407.

LEUDAR, I. – NEKVAPIL, J.: On the emergence of political identity in the Czech mass media: the case of the Democratic Party of Sudetenland. Czech Sociological Review, 6, 1998, s. 43–58.

NEKVAPIL, J.: Mnohostranný úvod do konverzační analýzy (= rec. Silverman, D.: Harvey Sacks. Social Science and Conversation Analysis). Biograf. Časopis pro biografickou a reflexivní sociologii, 15–16, 1998, s. 93–100.

WOLF, R.: Soziale Positionierung im Gespräch. Deutsche Sprache (v tisku).

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 4, pp. 310-313

Previous Petr Sgall: David G. Hays: The Measurement of Cultural Evolution in the Non-Literate World

Next Kamila Karhanová: The Language and Politics of Exclusion