The Language and Politics of Exclusion

Kamila Karhanová

[Recenze]

(pdf)

The Language and Politics of Exclusion

The Language and Politics of Exclusion. Others in Discourse. Ed. S. H. Riggins. SAGE Publications, Thousands Oaks – London – New Delhi 1997

 

Autory jedenácti příspěvků sborníku The Language and Politics of Exclusion, působící na různých univerzitách v Evropě, Kanadě a v Mexiku, spojují metody a cíle kritické lingvistiky, resp. kritické analýzy diskursu. Předmětem jejich analýzy jsou texty, které přispívají k marginalizaci vylučování nebo přímo zastrašovaní menšin, ať již etnických, rasových, sociálních či jiných.

Editor S. H. Riggins podává v první části úvodní stati sborníku The rhetoric of othering (s. 1–30) přehled problémů a pojmů kritické analýzy diskursu, mezi nimiž má pro něj klíčový význam filozofický a sociologický koncept Druhého. Vzhledem k zaměření sborníku na diskriminované menšiny je důležité Rigginsovo upozornění, že daný koncept je mnohem širší: jako Druzí se mohou jevit mladí starým, bohatí chudým apod. Připomíná také, že vedle převažujícího negativního vnímání Druhého jako ohrožujícího Já existuje i opačný fenomén – druh exotismu, [314]který vnímá Druhého jako sice cizího, ale krásného a převyšujícího Já. Problému exotismu, ovšem ne v této „pozitivní“ podobě, se pak dotýká i v druhé části svého příspěvku, v analýze cestopisného článku z britského časopisu Globe and Mail „S kajakem po Ganze. Svatá cesta?“ Jeho autorka popisuje, jak společně s manželem strávila šest týdnů sjížděním posvátné hinduistické řeky a byla svědkem náboženských rituálů věřících. Riggins ukazuje, jak se za zdánlivě neutrálními formulacemi skrývá dvojsmyslnost a ironie, jimiž dává autorka najevo svůj odstup vůči počínání věřících, jež nijak nevysvětluje a zjevně se vůbec nezajímá o jeho smysl. Nejde tu o odmítnutí hinduismu, konstatuje Riggins, ale o přezíravý vztah sekularizovaného evropského člověka k náboženství vůbec. V autorčině selektivní pozornosti vůči hinduistické náboženské praxi shledává Riggins příklad běžného způsobu jemného snižování Druhých: dnešní Indie je multikulturní zemí, v níž se mísí prvky předmoderní s moderními a postmoderními; tím, že autorka ignoruje druhé dva z uvedených rysů, umísťuje Indy – Druhé kamsi do světa minulosti.

T. A. van Dijk ve studii Political discourse and racism: others in western parliements (s. 31–64) popisuje na příkladu tří zápodoevropských zemí a Spojených států amerických argumentační strategie vytvářející schéma, podle nějž probíhají parlamentní debaty o zákonech týkajících se menšin a uprchlíků. Východiskem jeho práce je přitom předpoklad, že rozhodující roli v produkci a reprodukci xenofobních a rasistických předsudků sehrávají představitelé nejrůznějších elit: politici, novináři, ministerští úředníci, profesoři apod. Jako jednu z argumentačních strategií uvádí – vedle obligátního úvodního odmítnutí rasismu či poukazu na tzv. přecitlivělost menšin – také tzv. „top-down transfer“ – přesunutí odpovědnosti za rasistické postoje na jiné: manažeři obviňují zaměstnance, majitelé obchodů či kaváren své „bílé“ zákazníky, novináři čtenáře a politici extrémní pravici či prostě „obyčejné bílé lidi“. Van Dijk připouští existenci lidového rasismu, tvrdí však, že mnoho z jeho předsudečných postojů a ideologií je odvozeno z interpretace elitního diskursu médií, učebnic a především z politického diskursu. Odmítá předpoklad, že názory politiků vycházejí z lidových reakcí a názorů na imigraci a etnické menšiny, ve skutečnosti mají podle něj politické elity jen velmi omezený nebo přinejlepším nepřímý přístup k názorům lidu. Komunikují totiž většinou zase jen s druhými elitami, čtou texty psané těmito elitami atd. Politikům je také obyčejně vyhrazeno právo první, „oficiální“ definice nové situace, např. nového „přílivu“ uprchlíků (jedna z autorem zmiňovaných stereotypních metafor). Jak fatální taková definice může být, dokládá van Dijk na příkladu aplikace pojmů „politický“ a „ekonomický“ uprchlík.

Přestože vliv médií na utváření politického diskursu a s ním spojená odpovědnost elit jsou obrovské, tvrzení o převažující odvozenosti lidového rasismu od postojů elit je, domnívám se, sporné. Alespoň pro čtenáře, který vyrostl v zemi, kde čtyřicet let žádný diskurs elit o menšinách ve van Dijkově smyslu neexistoval, a přesto se v „lidu“ rasistické předsudky dále reprodukovaly. Existence rasismu ve všech společnostech a sociálních vrstvách naznačuje, že rasistické postoje nelze vždy odvodit jednoduše ze sociálního postavení jejich nositele. V recenzovaném sborníku se ostatně můžeme o projevech lidového rasismu dočíst – v článku P. Essedové [315]Racial intimidation: sociopolitical implications of the usage of racist slurs (s. 131–152). Autorka se ptala dvou skupin žen tmavé pleti z USA a z Nizozemí na jejich zkušenost se slovními rasistickými útoky. Zjistila, že pachateli těchto útoků nejsou zpravidla „nemocné“ či „úchylné“ osoby, jak se má někdy za to, ale obyčejní lidé: spolužáci, kolegové, sousedi. Nejtypičtějšími útočníky jsou podle výpovědí respondentek dospívající „bílí“ muži. Essedová zdůrazňuje strukturální povahu rasistických nadávek: nepředstavují jen osobní útok proti jedinci, ale reprezentují zároveň celý systém rasové nespravedlnosti, útočníkovo přání uchovat tento stav či dokonce vrátit stav předchozí. Proto také nemá napadený proti těmto nadávkám, které autorka nazývá symbolickými zbraněmi, adekvátní protizbraň, má k dispozici vždy jen „obyčejné“ nadávky, které již nic dalšího nereprezentují. Za zmínku také stojí, že autorka, pokud to není nutné, nadávky necituje, píše např.: I’ am sick of your stupid N —rs.

R. Wodaková ukazuje ve stati Das Ausland and Anti-semitic discourse: the discoursive construction of the Other, jak tzv. Waldheimova aféra z roku 1986 – kontroverze způsobená odhalením nacistické minulosti kandidáta na úřad rakouského prezidenta – oživila v Rakousku antisemitské předsudky, po válce skrývané. Autorka chápe antisemitský diskurs jako jeden z případů „diskursů rozdílu“ (discourses of difference, s. 69–71), diskursů vytvářejících distinkci mezi určitým My a druhou skupinou, jejíž odlišnost může být konstruována na základě etnických, kulturních, socioekonomických, náboženských, politických či jiných charakteristik, a to nejen v závislosti na tom, o jakou skupinu se jedná, ale také na míře veřejnosti diskursu. Značnou pozornost věnuje Wodaková úloze, jakou v mluvení o Waldheimově aféře sehrál výraz das Ausland. Tím, že označuje „tamty odtamtud“ jako nediferencovanou entitu, zahrnující vše za hranicemi, ukázal se tento výraz zvlášť vhodný k tomu, čemu autorka říká „amalgamace“ se Světovým židovským kongresem. Tato organizace, která dosáhla zařazení K. Waldheima na tzv. „watch list“ vlády USA, se stala součástí několikastupňové politické synekdochy: Světový židovský kongres – světové židovstvo – das Ausland, jež dala vzniknout jakési kódované řeči Waldheimových příznivců, užívajících výrazu das Ausland jako aluze na Světový židovský kongres, resp. Židy vůbec.

T. Carbó sleduje v příspěvku Who are they? The rhetoric of institutional policies toward the Indigenous populations of postrevolutionary Mexico (s. 88–108), jak byla v průběhu 20. století v oficiálních projevech mexických politiků konstruována identita původního indiánského obyvatelstva. Autorka nejprve formuluje svůj analytický postup jako syntakticky založenou analýzu diskursu (s. 92): vychází z předpokladu, že rozpor mezi vnějším kontextem projevu a jeho slovním zněním odpovídá rozporu mezi implikacemi slov a implikacemi syntaktických forem. Tato „hra kontradikcí mezi lexikálními a syntaktickými formami není protikladem ideologie a reality, ale spíše způsobem, jímž lze tyto kontradikce zvládnout v rámci ideologie a ideologickými formami“ (tamtéž). Snad lze tuto nepříliš jasně formulovanou, ale pro autorku klíčovou tezi objasnit na příkladu: syntaktické spojení mezi „naši“ a „domorodí spoluobčané“ maskuje v něm obsažený paradox, kdy první výraz zahr[316]nuje „je“ mezi „nás“, zatímco druhý výraz je nenápadně vyděluje jako specifickou skupinu – Druhé. Užívání osobních zájmen a textové operace umožňující nenápadný přechod od tématu „domorodí obyvatelé“ k tématům jako „původní kultura“ či „historické kořeny“ jsou vůbec hlavním předmětem autorčiny detailní analýzy. Identita domorodých obyvatel v oficiálních projevech je podle ní konstruována základním rozdělením na lidi žijící dnes v sociokulturních podmínkách, které představují pro stát vážný sociální problém, a z tohoto pohledu se jeví jako Druzí, k nimž „my“ zaujímáme v lepším případě paternalistický postoj, a na druhé straně na nositele starobylé kultury, na niž jsme „my“ hrdi a jež je považována za součást oficiálně uznávaného konceptu „mestické“ kultury. Zároveň však touto komplexní operací vylučování – zahrnování je tato kultura, představující zdroj zisku pro turistický průmysl, původnímu obyvatelstvu nepřímo vyvlastňována.

Příspěvek K. H. Karima The historical resilience of primary stereotypes: core images of the Muslim other (s. 153–182) je možno označit téměř za klasickou studii o stereotypech. Muslimové jsou, jak autor připomíná, pro západní civilizaci „Druhými par excellence“: Evropané se s nimi stýkali a válčili dávno před zámořskými objevy a mnohá topoi, umožňující produkci a interpretaci tvrzení o muslimech v současném mediálním diskursu, mají svůj původ ve středověkých křesťanských polemikách s islámem. Karim jmenuje čtyři z těchto archaických stereotypů: násilí, chlípnost, chamtivost a barbarství, personifikované v obraze pohádkově bohatého, barbarského, krutého a harémem obklopeného šejka. Tyto stereotypní charakteristiky vytvářejí přitom důmyslný komplex – např. bohatství nebývá získáno prací, nýbrž násilným způsobem, a to bez ohledu na to, že podobné propojování vede nakonec k paradoxním představám typu „lakomých milovníků luxusu“. Na starou představu muslima či Araba jako krutého barbara navazuje i jeden z nejčastějších a nejnebezpečnějších stereotypů v zobrazování muslimů v dnešním mediálním diskursu – redukce islámu na fundamentalismus, nerozlišování mezi Araby, muslimy, „islámskými radikály“ a teroristy. Doménou tohoto ztotožňování jsou především novinové titulky – autor snáší přesvědčivý materiál z kanadského a amerického tisku, z něhož je zřejmé, že novináři skutečně užívají uvedená pojmenování jako synonyma. (Příklad takového titulku: Rozšiřování islámu pravděpodobně změní arabské země. – Autor míní rozšiřováním islámu v převážně islámských zemích rozšiřování islámského fundamentalismu.) Podobně je s terorismem a s vojenskými akcemi zemí Blízkého východu ztotožňována i islámská svatá válka – džihád, který je prezentován jako něco, co „my“ nemůžeme pochopit: Zatímco my bojujeme ve válce v Perském zálivu, Saddám Hussein vede džihád (citát z kanadských novin). Události, které potvrzují protimuslimské stereotypy, se podle autora dostávají v západních médiích do popředí, a to i tehdy, jde-li o marginality či o informace z nepříliš seriózních zdrojů, zatímco fakta rozrušující představy o obyvatelích arabských zemí jako o kulturním a sociálním monolitu zůstávají utajena – kdo z nás např. ví, že ministr zahraničí Husseinovy vlády Tariq Aziz je křesťan? Karim odmítá také stereotypy v zobrazování nerovnoprávného postavení ženy v islámské společnosti, považuje je za odvracení pozornosti od „masivního a systematického násilí vůči ženám ve vlastní [317]kultuře“ (s. 176) a kritizuje v této souvislosti také feministický diskurs, který se podle něho zčásti podílí na utvrzování kulturní hegemonie Severu vůči Jihu: „Je výzvou pro ty, kteří se snaží vyvinout skutečně alternativní diskurs, rozpoznat nejprve vlastní hluboce zakořeněné předpojatosti“ (s. 176).

M. Hoechsmann ve stati Benetton culture: marketing difference to the new global consumer (s. 183–202) problematizuje reklamní kampaň oděvní firmy United Colors of Benetton, často oceňovanou pro její až šokující odlišnost od většiny ostatních reklam a zvláště pro zdůrazňování multikulturnosti a multirasovosti dnešní civilizace (srov. M. Svobodová, 1997). Hoechsmann upozorňuje na to, že reklama Benettonu souvisí především s novým typem marketingu, tzv. postfordismem (s. 186), v němž na rozdíl od marketingové strategie McDonaldu či Coca-coly nejde již o to, prodávat všude stejný a univerzální produkt, ale o to, vyjít vstříc spotřebitelům v různých zemích, do nichž se také výroba, realizovaná v menších sériích, často přenáší. Přestože reklamy vytvářené v duchu této strategie sice prezentují Druhé, depolitizují přitom jejich prezentaci nahrazováním konceptu rozdílu konceptem různosti („they are actively working to contain and depoliticize the more explosive concept of difference by replacing difference with diversity, its more manageable cousin, s. 187). Autor polemizuje s krédem hlavního reklamního tvůrce Benettonu O. Toscaniho „Raději být dvojsmyslný než stupidní.“ Jakkoli reklamy Benettonu často až provokují svou víceznačností a obracejí tak pozornost k vážným sociálním problémům, jeden jejich význam je vždy již předem dán, a to: „Kupujte Benetton!“ Problematičnost společenského apelu reklam vidí Hoechsmann v ahistoričnosti prezentovaných fotografií: vidíme dva nákladní automobily plné uprchlíků patrně afrického původu, kde a kdy se událost odehrává, si musíme – chceme-li – sami vydedukovat; nicméně při nedostatku historického a geografického kontextu jsou takovéto fotografie především estetizací lidského utrpení. Autor připomíná také rozhořčení a diskuse, které vyvolala kampaň Benettonu proti AIDS, resp. reklamy zobrazující nemocného AIDS těsně před smrtí, a cituje i reakci Toscaniho, bránícího svoji estetizaci „reálného“ utrpení srovnáním s „imaginárním“ utrpením Michelangelovy Piety. M. Hoechsmann dospívá nakonec k závěru, že ač jsou reklamy Benettonem vydávány za podporu globálního vědomí sociálních a ekologických problémů, ve skutečnosti posilují rozšířené stereotypy Druhých jako obětí, vyžadujících benevolenci osvícených spotřebitelů na severní polokouli. Na ně se také reklama Benettonu obrací především, přes rétoriku rozdílu je totiž její publikum –většinou mladí lidé – v podstatě homogenní – nikoli rasově, etnicky či národnostně, ale ekonomicky.

R. Rimsteadová se ve studii Subverting poor me: negative constructions of identity in poor and working-class Women’s autobiographies (s. 249–280) zabývá dvěma autobiografiemi chudých žen, pro něž psaní znamenalo hledání vlastní identity a slovy autorky „dekolonizaci subjektu coby objektu definice jiných“ (s. 259–260). Hledání nové identity je zároveň zápasem s předchozí negativní konstrukcí Já, která se projevuje ostychem veřejně vystupovat a posléze publikovat (strachem zaujmout pozici autora) a také problematickým vztahem k jazyku. Jedna z žen vzpomíná, že za [318]čtyři roky na univerzitě ani jednou na semináři nepromluvila, a když měla mluvit veřejně, pokusila se o sebevraždu. Rimsteadová dodává, že později, když tato žena začala psát, osvojila si sice literární jazyk, např. způsoby citace, tento jazyk a kulturní kapitál vůbec však u ní zůstává „pašovaným zbožím“. Je škoda, že autorka nepodává detailnější rozbor tohoto obtížného vztahu k jazyku. V jejím příspěvku se asi nejvýrazněji projevuje jeden z problematických rysů recenzovaného sborníku, totiž otázka poměru jazyka a politiky, dvou témat exponovaných v názvu sborníku, v jednotlivých statích. Větší část textů totiž tvoří popis politických či etnických reálií té které země a manifestace občanského postoje autora: vlastní analýza jazyka textu (zahrnujíc v to i analýzu sekundárních sémiotických systémů chápaných jako jazyk) zaujímá nepoměrně menší prostor.

Jiný problematický rys recenzovaného sborníku tkví ve vztahu mezi lingvistickou analýzou materiálu a kritickým postojem, který z analýzy často automaticky vyplývá. Autoři se až na výjimky nezabývají otevřeně rasistickými projevy, van Dijk dokonce na jednom místě poznamenává, že boj proti extremistům je strategickým odváděním pozornosti od role, kterou v rasových problémech sehrávají „umírnění“ politici (s. 53). Předmětem analýzy jsou mnohdy texty vydávající se za objektivní a v nich věty, které se snaží být vůči menšinám pozitivní a obranné. Je nesporné, že i „pozitivní“ diskurs o menšinách často reprodukuje předsudky a stereotypy, např. v podobě nevyslovených presupozic, které chce vyvracet. Autorům recenzovaného sborníku jde především o to, jak se v těchto textech opakuje operace vyloučení, a to paradoxně právě v ostentativně „inkluzivních“ formulacích. Tak např. J. Helleinerová a B. Szuchewicz ve studii Discourses of exclusion: The Irish press and the travelling people (s. 109–130) označují přirovnání tzv. „travelling people“ (zpravidla Romové a jiné ve skupinách migrující obyvatelstvo) k „tulákům“, kteří, „stejně jako my všichni, nejsou andělé“ (s. 124), jen za zdánlivý akt zahrnutí, za pouze zdánlivě inkluzivní srovnání, jehož skutečným efektem je opět jen vyloučení Druhých. Podobně je pro tyto autory exkluzivní (svou příznakovostí, pokud jim dobře rozumím) i pojmenování „irští lidé“ ve formulaci „irští lidé žijící na krajích cest“ (s. 125). Takováto analýza je samozřejmě oprávněná a přesvědčivá, jak ale potom vůbec lze mluvit o menšinách? Vždyť manipulovat se skutečností lze prostřednictvím jak exkluzivních, tak i inkluzivních jazykových prostředků a oba způsoby mohou být proti menšinám zneužity. Zdá se mi tedy snad přece jen přijatelnější spojení „naši domorodí spoluobčané“, jakkoli je paradoxně „inkluzivně-exkluzivní“ a třeba i pokrytecké, než „vaši spoluobčané“, vyřčené republikánským poslancem tváří v tvář romské političce (Jan Vik v televizní Debatě s Monikou Horákovou).

 

LITERATURA

 

SVOBODOVÁ, M: : United Ideas of Benetton. JazAkt, 34, 1997, s. 5–13.

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 4, s. 313-318

Předchozí Jiří Nekvapil: Culture in Action

Následující Rudolf Šrámek: Vincent Blanár: Teória vlastného mena