Mihailo Šćepanović: Vukova lidová přísloví s rejstříkem klíčových slov

Ana Adamovičová

[Recenze]

(pdf)

Mihailo Šćepanović: Vukova lidová přísloví s rejstříkem klíčových slov

Mihailo Šćepanović: Vukove narodne poslovice s registrom ključnih reči (Vukova lidová přísloví s rejstříkem klíčových slov). Nolit, Beograd 1996. 493 s.

 

Sbírky přísloví jsou většinou uspořádány jedním ze dvou možných způsobů: abecední řazení podle klíčového slova (nejčastěji substantiva, verba či adjektiva), vytištěného obvykle jiným typem písma pro snazší identifikaci, anebo abecední řazení podle počátečního slova (ať už autosémantika, či synsémantika). Klíčové slovo se pak na konci knihy uvádí v rejstříku, který je klíčem k snadnému vyhledání toho kterého přísloví. Když známý reformátor srbochorvatského spisovného jazyka, Vuk Stefanović Karadžić, v roce 1836 v Cetinji vydal svou Sbírku srbských přísloví, použil druhou zmíněnou metodu, ale žel jen polovičatě: rejstřík klíčových slov již nezpracoval. Jeho sbírku mohli tedy pohodlně užívat jen ti, kteří znali první slovo daného přísloví. Ovšem i v případě, že uživatel znal počáteční slovo hledaného přísloví, cesta k němu mu nebyla vždy zprůchodněna: může se totiž stát, a nestává se to zřídka, že přísloví během let právě o tato první slova – zvláště pokud nemají klíčový význam – přicházejí. V předmluvě k recenzované publikaci je uveden jeden příklad za všechny: přísloví upreti se / uzdati se u se i u svoje kljuse, tj. „spoléhat na sebe a na svou herku“, v jehož dnes rozšířené variantě se sloveso běžně vypouští. Neméně často se stává, že z dnešního hlediska nejrozšířenější varianta přísloví nebyla do původní sbírky zahrnuta.

Autoři, Mihailo Šćepanović (vypracoval rejstřík klíčových slov) a Cvetana Krstevová (počítačově zpracovala lexiku), splácejí tedy hned dvojí dluh, a to nejen srbské paremiologii, ale i slavistice (zvlášť komparativní) a lingvistice vůbec. Potřebu přidat k Vukově původní sbírce srbských přísloví rejstřík pociťovaly mnoho let snad celé generace domácích i zahraničních uživatelů sbírky, jak lingvistů, tak nelingvistů.

Nynější vydání obsahuje původních 6387 přísloví a tři dodatky: první – 240 přísloví, jež Vuk zařadil do své sbírky dodatečně; druhý – 199 přísloví, která [326]z Vukových rukopisů vydal S. N. Tomić v prvním státním vydání srbských lidových přísloví; třetí – 107 doposud nevydaných přísloví z Vukovy pozůstalosti. Základem mnoha přísloví sebraných Vukem Karadžićem jsou slova již zapomenutá, periferní, často spjatá s životem a lidovými obyčeji na přelomu 17. a 18. století. V mnoha případech jde o turcizmy, lokalizmy, velmi často též o lexiku doloženou jen jako součást ustáleného spojení. Jednou z velkých předností nyní vypracovaného rejstříku – byť se nejedná o slovník v pravém slova smyslu – jsou překlady slov, jejichž význam by současnému uživateli často již zůstal utajen. Rejstřík je navíc obohacen novodobými synonymy opatřenými odkazy na slova zastaralá, jež jsou jedním z komponentů přísloví. Současný uživatel, který má zájem o přísloví vážící se k určitému kontextu, se tak pomocí neutrálního pojmu (např. trošiti – „plýtvat“) dostane k archaickému, někdy neznámému, avšak klíčovému slovu (arčiti), vyskytujícímu se v přísloví. Původní slovo je rovněž opatřeno odkazem na soudobé synonymum. Odkazové propojení je zpracováno systematicky a důkladně a značně usnadňuje práci při vyhledávání jednotlivých přísloví.

Při nesnadném rozhodování, které slovo označit za klíčové, autoři zvolili pouze některá autosémantika, a sice substantiva, verba a adjektiva. Není jasné, proč sem nezahrnuli i další slovní druhy (zvlášť adverbia, ale také zájmena). Proto byli nuceni 82 přísloví zařadit do zvláštního oddílu: Přísloví bez klíčového slova. Výběr klíčového slova byl dále ztížen velmi dlouhou větnou podobou značné části přísloví, v nichž se vyskytuje hned několik substantiv, verb či adjektiv. Autoři tento problém vyřešili velmi jednoduše tím, že v rejstříku uvádějí všechna autosémantika, která se v příslušném přísloví vyskytují. V maximální míře zůstávají přitom věrni původnímu znění přísloví a jejich ijekavské nářeční podobě. Ijekavštinu (západní variantu srbochorvatštiny, v níž se staré „jat“ v dlouhých slabikách změnilo v -ije: mlijeko, v krátkých v -je: pjesma) Vuk preferoval před ekavštinou (východní variantou, kde „jat“ přešlo v pouhé -e: mleko, pesma). Hlavním důvodem bylo to, že sám pocházel z oblasti, v níž se mluvilo ijekavsky. Na dnešní mapě se ijekavština vyskytuje na celém území Černé Hory, ve větší části Bosny a Hercegoviny, části Chorvatska a malé části západního a jihozápadního Srbska. Z tohoto důvodu autoři v rejstříku dali přednost ekavské podobě slova s odkazem na ijekavskou, která je také součástí přísloví. Rejstřík klíčových slov rovněž zpřehledňuje variantní podoby přísloví, na něž Vuk buď vůbec nepoukazuje a mechanicky je řadí pod nová hesla podle počátečního slova, anebo to dělá poněkud nedůsledně.

Obecně lze shrnout, že je poslední vydání Sbírky srbských přísloví, opatřené velmi důmyslně zpracovaným rejstříkem klíčových slov, nesporně úspěšným počinem a velkým přínosem nejen pro paremiologii, ale také pro řadu jiných disciplín. Je zdrojem cenných informací, z nichž může čerpat řada odborníků – slavistů, etnologů, stylistů. Jistě není bez významu také skutečnost, že se sbírka srbských přísloví, obohacená o rejstřík, stává přehlednou příručkou, přístupnou i širšímu okruhu zájemců.

Ústav bohemistických studií FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 4, s. 325-326

Předchozí Jan Balhar: Jarmila Bachmannová: Podkrkonošský slovník

Následující Zdeňka Hladká, Marek Nekula: Životní jubileum Mirka Čejky