Životní jubileum Mirka Čejky

Zdeňka Hladká, Marek Nekula

[Chronicles]

(pdf)

The anniversary of Mirek Čejka

Lingvistické obci není jubilanta třeba představovat. Šíří své odborné práce si získal dostatečný respekt i uznání, pro svůj pedagogický šarm i obdiv mladších kolegů, které odchoval. Přesto sedmdesátiny doc. dr. Mirka Čejky nutí k ohlédnutí za jeho dílem.

Jubilant se narodil 31. srpna 1929 v Bystřici pod Hostýnem, gymnázium absolvoval ve Valašském Meziříčí, v letech 1949–1953 studoval na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně obor čeština – ruština. Na brněnské fakultě formovala jeho osobnost řada vynikajících učitelů. Bohemistické vzdělání získával pod vedením A. Kellnera a Fr. Trávníčka, v jejichž semináři už jako student vědecky pracoval. Slavistické zázemí mu poskytly přednášky a semináře J. Kurze, základy obecné jazykovědy a indoevropeistiky si osvojil u V. Machka.

Po ukončení vysokoškolského studia Mirek Čejka krátce působil jako středoškolský pedagog, v r. 1954 přešel do dialektologického oddělení nově zřízené pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV v Brně, kde se podílel zejména na výzkumech pro Český jazykový atlas. V letech 1956–1958 se ujal lektorátu češtiny při Ústavu pro cizí jazyky v Pekingu. Během svého pobytu intenzivně studoval čínštinu, jejíž znalost později využil v pedagogické i vědecké práci. V září 1959 nastoupil jako odborný asistent na Katedru českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy Filosofické fakulty UJEP (dnes MU) v Brně. Zde se také v r. 1994 habilitoval prací Přání jako intencionální stav a mluvní akt. Jako vysokoškolský pedagog působil na této fakultě až do svého odchodu do důchodu. Vědecké i pedagogické obohacení pro něj i pro jeho domovskou fakultu představovaly studijní pobyty a působení na lektorátech v Londýně (1966–1968) a Řezně (1993–1994) i aktivity ve prospěch Letní školy slovanských studií v Brně.

Během svého pedagogického působení se Čejka věnoval zejména přednáškám a seminářům z úvodu do studia jazyka a z lexikologie. V rámci úvodu do studia jazyka pěstoval obecnou jazykovědu s přesahem k filosofii jazyka a sémiotice. V přednáškách a seminářích z lexikologie se soustředil na problematiku sémantickou. Reflektoval v nich různá pojetí významu, zvláštní pozornost věnoval anglosaské filosofii a sémantice přirozeného jazyka. Jeho orientace na filosofii jazyka a zájem o teorii komunikace se odrazily v řadě výběrových přednášek a seminářů zaměřených na teorii mluvních aktů, pragmalingvistiku apod. Vedl též lektorské cvičení z čínského jazyka a přednášel i orientální filosofii a kulturu.

K pedagogické práci přistupoval Čejka vždy s hlubokou vážností, studenty považoval za partnery v diskusi, snažil se jim předat nejen odborné znalosti, ale především zaujetí pro zkoumání. Atmosféra jeho přednášek, uváděných oslovením dámy a pánové i v dobách, kdy to nebylo běžné, dávala posluchačům prožít povznášející i zavazující pocit, že se stali součástí akademické obce. V lingvistických výkladech Čejka usiloval o zachycení plurality možných pohledů na jazyk, a to nikoli samoúčelně, ale ve snaze rozvinout ve studentech kritického ducha i argumentační schopnosti, povzbudit je k analytické práci, samostatnému vyvozování vlastních závěrů a jejich obhájení. K nesporným kladům jeho výuky patřilo i to, že mnohá témata diskutovaná západní lingvistikou, sémiotikou a filosofií zprostředkovával studentům jako jeden z prvních v českém prostředí, jak to dokumentují i jeho zasvěcené recenze pro Slovo a slovesnost, SPFFBU, Naši řeč, Oriental and African Studies, Slavischer Anzeiger, Jazykovědné aktuality, Vědu a život, Săpostavitelno ezikoznanie, Kulturní měsíčník aj. V těch ovšem věnoval pravidelně pozornost i tématům slavistickým.

Pro studenty zpracoval také řadu stylisticky i obsahově pozoruhodně vyvážených učebních textů. Obecně lingvistické tematice jsou věnována skripta Úvod do studia českého jazyka a literatury (1962, s J. Hrabákem a Fr. Tenčíkem), Úvod do studia českého jazyka a fonetiky (1963, 1965), Český jazyk a jazykověda (1970), Jazyk a jazykověda (1974), Úvod do studia jazyka pro bohemisty (1981, 1987), Úvod do studia jazyka (pro bohemisty) (1996). Lexikologickou problematiku zachycuje skriptum Česká lexikologie a lexikografie (1992). Zkušenosti ze zahraničních lektorátů zúročil Čejka ve skriptech pro Letní školu slovanských [328]studií v Brně a v učebnici češtiny pro cizince (Sprachlehrwerk – Bohemicum, Regensburg 1996), na nichž se autorsky podílel.

Přehlédnout Čejkovo vědecké dílo není pro jeho tematickou šíři vůbec snadné. Zřejmé je, že nitky jeho vědeckých i výukových témat a edičních počinů se protínají v obecné jazykovědě. To je východisko i zpětná vazba jeho bohemistických, slavistických, indoevropeistických i sinologických studií. Tak se Čejkovy sinologické zájmy promítly na jedné straně do speciálních prací odborných (např. Utváření moderní spisovné čínštiny, JazAkt, 16, 1979, s. 31–32), na druhé straně do výkladů obecně jazykovědných, jimiž ryze sinologický kontext překračoval (O problémech slova v čínštině, SPFFBU, A 9, 1961, s. 185–190; Jazyková situace v Číně, JazAkt, 22, 1985, s. 19–20). Podobně je tomu i v dalších oblastech jeho vědecké práce.

Obecnou jazykovědu přitom Čejka reprezentuje jak v jejím tradičnějším propojení s indoevropeistikou a srovnávací jazykovědou, tak v jejím obratu k otázce vztahu jazyka a myšlení (teorie významu) a k lingvistice aplikační (teorie překladu). Vždy však přichází s novými metodologickými podněty. Tak například klasická indoevropeistická témata (Indoevropská zemědělská terminologie, SPFFBU, E 27, 1982, s. 215–222) doplňuje a obohacuje ve své době moderním pohledem lexikostatistickým (Lexicostatistic dating and Slavonic languages. Some tentative results, SPFFBU, A 20, 1972, s. 39–52), který uplatnil zvláště ve svých příspěvcích k nostratické teorii (Cesta k rekonstrukci nostratického slovníku a gramatiky, SPFFBU, A 27, 1979, s. 35–43; srov. též s A. Lamprechtem: Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče, SaS, 36, 1975, s. 62–69; Zamyšlení nad příbuzností jazykových rodin a nad slovníkem nostratických jazyků V. M. Illiče-Svityče, SPFFBU, A 22/23, 1975, s. 221–234; Nostratická teorie a její materiálové zdůvodnění, SPFFBU, A 29, 1981, s. 7–20; Nostratičnata chipoteza. Sovremenno sastojanie i perspektivi, Săpostavitelno ezikoznanie, 9, 1984, s. 86–92 aj.). – Také jeho slavistické práce – vedle speciálních příspěvků především recenzních – se obracejí k nejstaršímu období: K otázce vzniku a diferenciace slovanských jazyků (SPFFBU, A 11, 1963, s. 5–20, s A. Lamprechtem), K voprosu o slavjanskom jazykovom jedinstve v period prichoda v Moraviju Konstantina i Mefodija (in: Magna Moravia, Praha 1965, s. 461–468, s A. Lamprechtem) apod.

Už v těchto pracích – podobně jako podílem na komentované edici Blahoslavovy Gramatiky české (Brno 1991, s D. Šlosarem a J. Nechutovou) – prozrazuje Čejka nejen zájem o poznání jazyka jisté epochy nebo teritoria či o výklad dílčích jazykových jevů s ohledem na jazykový systém, ale také o poznání obecnějších kulturních souvislostí a konstant lidského myšlení, reflektovaných v jazyce a jazykem. Není divu, že ani v jeho habilitační práci Přání jako intencionální stav a mluvní akt (1994) mu „nejde pouze o jevy v úzkém slova smyslu jazykové“: vždyť jde primárně o jevy mentální, které díky své jazykové realizaci „vstupují do pragmatického kontextu lidské komunikace a lidského jednání“. Pragmaticky orientovaná analytická filosofie jazyka je mu východiskem a interpretačním rámcem především v otázkách funkce, významu a fungování komunikace, např. Nomina propria, jejich sémantika a forma (in: B. Dejmek – R. Šrámek, Onomastika jako společenská věda ve výuce a školské praxi, Hradec Králové 1984, s. 90–93); Filozofickosémantické aspekty analýzy desiderativních mluvních aktů (in: S. Ondrejovič (ed.), K princípom marxistickej jazykovedy, Bratislava 1985, s. 80–84); Přání jako intencionální stav a promluvový akt (JazAkt, 40, 1989, s. 10–20) aj. Vybaven znalostí pragmaticky orientované filosofie a lingvistiky popisuje s úsporností a přesností strukturalisticky myslícího lingvisty dílčí jazykové prostředky a jejich funkci ve výpovědi: Adverbia jako postojové propoziční komentory: typ „opravdu“ (SaS, 40, 1979, s. 214–217); Postavení jistotní modality ve struktuře výpovědi (in: M. Grepl (ed.), Otázky slovanské syntaxe IV/2, Brno 1980, s. 53–62); K lexikálním prostředkům vyjadřování vágnosti predikátů v češtině a slovenštině (JČ, 35, 1984, s. 27–38) aj.

Znalosti analytické filosofie, bez níž není myslitelná ani moderní logika, ani moderní pragmatika, Čejka zužitkoval především ve svých pracích o negaci: Rozkaz a negace (SaS, 39, 1978, s. 341–348); Komunikativní funkce záporu v tázacích větách (JazAkt, 21, 1984, s. 108–109); Polarita kladu a záporu (in: Mluvnice češtiny, 3. Skladba, Praha 1987, s. 260–278) aj. Čejka se v nich ukazuje také jako zasvěcený znalec naší i anglosaské a německé lingvistické pragmatiky [329]a textové lingvistiky, s níž nejen drží krok, ale jejíž dílčí témata časově předjímá (negace a větný modus). Do textové lingvistiky pak zasáhl také pracemi Funkce a sémantika lexikálních metatextových prostředků v mluveném jazyce (in: Dialektologický zborník, Bratislava 1979, s. 27–31); Text a metatext v mluveném jazyce (JazAkt, 17, 1980, s. 11–12); Lexikální signály kontextového zapojení (SPFFBU, A 28, 1980, s. 131–138).

Obraz Čejkova mnohostranného díla doplňuje řada drobných studií k dějinám jazykovědy, práce translatologické (obohacené vlastní překladatelskou zkušeností), ale také činnost editorská (v současné době Čejka pracuje na edici Blahoslavových Vad kazatelů). To vše svědčí o širokém odborném rozhledu a otevřenosti jubilantova ducha, které ho také v r. 1991 přivedly do redakčních rad časopisů Slovo a slovesnost a Slavistična revija. Přejeme proto jubilantovi do dalších let nejen stálé zdraví a mnoho sil k další tvůrčí práci, ale i nadále tuto sympaticky mladistvou intelektuální otevřenost.

Ústav českého jazyka FF MU
Arna Nováka 1, Brno

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 4, pp. 327-329

Previous Ana Adamovičová: Mihailo Šćepanović: Vukova lidová přísloví s rejstříkem klíčových slov

Next Petr Sgall: Výročí Karlovy univerzity a lingvistika