Sympozium „Čeština – univerzália a specifika“ – setkání bohemistů v Brně

Ruth Konvalinková

[Kronika]

(pdf)

Symposium „Czech language – universal and specific phenomena“ – the meeting of bohemicists in Brno

V loňském roce zahájili pracovníci Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity projekt podporovaný Grantovou agenturou České republiky, jehož výsledkem má být encyklopedický slovník, zatím pracovně nazývaný Čeština v jazykovědných pojmech. Protože práce na tomto slovníku se účastní celá řada externích spolupracovníků našich i zahraničních, uspořádal Ústav ve dnech 17. a 18. listopadu 1998 v Brně – Šlapanicích sympozium „Čeština – univerzália a specifika“, na němž se setkali někteří lingvisté, kteří se na přípravě slovníku podílejí. Z encyklopedické povahy projektu totiž vyplývala potřeba věnovat se tematicky různorodým problémům a otevřít otázky, jimiž se zabývají jednotlivá oborová odvětví: zaznělo např. několik referátů syntaktických, referáty zabývající se problematikou lingvistické terminologie či příspěvky na téma metodologie a staršího i aktuálního vývoje jazykovědy.

P. Karlík se ve svém příspěvku věnoval problematice vedlejší věty jakožto jazykové kategorie. Ústřední otázku formuloval názvem referátu „Co to je vedlejší věta?“ a upřesnil, že termín vedlejší věta bude používat pro označení vět, které jsou uvozeny podřadicím spojovacím prostředkem, což mu umožnilo vedlejší věty dále členit na věty syntakticky začleněné a syntakticky nezačleněné. Jako důležitý krok pro postižení podstaty vedlejších vět zavedl dále rozlišování hypotaktických spojení restriktivních a nerestriktivních, a to jak v rámci vět vztažných, tak v rámci vět spojkových (věty nezačleněné jsou vždy nerestriktivní). Toto třídění vedlejších vět dovoluje do značné míry postihnout problematiku funkce vedlejší věty jakožto výrazového prostředku. Přednášející ilustroval na řadě příkladů, že takto etablované typy vedlejších vět mají různé vyjadřovací potenciály: restriktivní spojení začleněné vedlejší věty tvoří jednu informační jednotku, tj. komunikační jednotku členěnou na východisko a jádro, přičemž propozice vedlejší věty vyjadřuje novou, tedy důležitější část informace (jádro), vyjadřované celou souvětnou strukturou. Naproti tomu nerestriktivní hypotaktické spojení tvoří dvě samostatné informační jednotky a hypotaktická forma je v tomto [332]případě prostředkem, jehož funkcí je dát najevo adresátovi, které informační jednotky jsou komunikačně relevantní/důležité a které jsou komunikačně méně důležité. Z tohoto hlediska je hypotaktické spojení pragmaticky jednoznačnější než spojení parataktické: hypotaktické spojení totiž vyjadřuje, že jednotka obsažená ve vedlejší větě je komunikačně méně důležitá. Jde tedy o prostředek reliéfizace textu. Třetí typ – nezačleněná (a tedy nerestriktivní) věta vedlejší obsahuje samostatnou informační jednotku, důležitou z hlediska architektury textu; její užití je motivováno textotvornými faktory, tematickou sukcesivitou textu. Takto navržený koncept byl v druhé části referátu aplikován na základní typy hypotaktických struktur (podle členění obvyklého v novějších mluvnicích) s cílem vysledovat, jakou funkci má hypotaktická forma spojení v těchto jednotlivých typech jakožto výrazový prostředek.

Otázkami valence se ve svém příspěvku zabývala J. Panevová. Teoretické problémy postihla v exkurzu po historii zkoumání tohoto jevu, přičemž poukázala na dva různé přístupy a jejich odraz v české lingvistice. Z přístupu „sémantického“, reprezentovaného např. E. Paulinym, J. Růžičkou, ale také Ch. J. Fillmorem a jeho teorií hloubkových pádů, vychází Danešova teorie gramatických větných vzorců, rozlišování konstitutivních vs. nekonstitutivních pozic a určování participantských sémantických rolí. Do tohoto proudu zařadila také práce M. Grepla a P. Karlíka. Přednášející se zamýšlela nad problematikou charakteristiky sémantických rolí participantů v souvislosti na jedné straně s rozmanitostí jejich typů a kritérii pro jejich rozlišování a na druhé straně s otázkou ekonomičnosti teorie. Přístup „syntaktizující“, vycházející z Tesnièrovy závislostní syntaxe, byl u nás rozvinut nejdříve P. Sgallem v teorii funkčního generativního popisu. Autorka referátu zaujala stanovisko, podle nějž je sémantický přístup při popisu aktantů (participantů) opodstatněn tehdy, má-li sloveso více než dva aktanty (Aktor a Patiens), a uvedla také kritéria pro třídění slovesných doplnění na participanty (vnitřní doplnění, aktanty) a volná doplnění a připomněla jí už dříve navržený dialogový test pro zjištění sématické obligatornosti. Bylo také poukázáno na terminologické diskrepance v rámci bohemistiky, jejichž příčinou jsou zmíněná různá teoretická východiska.

Základních pojmů sociální dialektologie se týkal příspěvek J. Hubáčka. Komentoval v něm zejména nejednotnost a nedostatečnou ustálenost terminologické soustavy této relativně mladé lingvistické disciplíny. Již její vlastní označení je ne zcela „usazeno“; název sociální dialektologie vznikl jako důsledek užívání pojmenování sociální nářečí, ale v novějších pracích se pro její předmět prosazuje termín sociolekt, který je analogickým protějškem k jednoslovnému dialekt. Podobně jsou utvořeny i názvy idiolekt a také genderlect (jím se rozumí specifické vyjadřování příslušníků různého pohlaví, jejichž vyjadřovací styly se liší – jde tedy spíše o stylistické než o lexikální rozlišení). Autor se dále pokusil o vymezení tradičního chápání a upřesnění těchto termínů. Sociolekt lze charakterizovat jako nadřazený pojem pro slang a argot, případně i žargon. Výraz žargon (pro označení profesionálního výraziva odborníků z určitého oboru) je pro svou příznakovost jakožto termín přijímán jen s výhradami. Tradičním a nejstarším sociolektem je slang. Tento termín je však užíván nejednotným způsobem, a sice ve dvojím významu: slang je obecně považován za specifickou vrstvu národního jazyka, tedy nikoli strukturní útvar (charakteristické rysy v mluvnické stavbě má jen velmi omezené). V užším pojetí se slangem rozumí lexikální specifika zájmové komunikace, v širším smyslu se sem zahrnuje vedle lexikální vrstvy příznačné pro zájmovou komunikaci také výrazivo specifické pro prostředí pracovní (nazývané také ne zcela přesně profesní mluva). Přednášející poukázal na obtížnost stanovení hranice mezi profesionalismy a slangismy (v užším smyslu); jako základní diferenční znaky uvedl na jedné straně snahu o rychlé, jednoznačné a úsporné dorozumění (typickou pro pracovní komunikaci) a na straně druhé úsilí o vyjádření emocionality, expresivity a případně i jazykovou hru, příznakové pro komunikaci zájmovou. Upozornil ale, že toto hledisko může být zavádějící vzhledem k tomu, že v současnosti se často stírají hranice mezi činností ryze zájmovou a činností čistě pracovní. V závěru byl připomenut termín interslang (a interslangismus), jímž se rozumí soubor stále dotvářených názvů, kterých se užívá v neoficiálních nebo polooficiálních projevech a které přesahují rámec jednoho pracovního [333]prostředí nebo jedné vyhraněné zájmové oblasti. Jako sociolekt byl zmíněn také argot, který je v české tradici chápán jako specifická lexikální vrstva příznačná pro neoficiální ústní komunikaci sociálních skupin v oblastech činností společensky nežádoucích až škodlivých; na rozdíl od slangu se argotu přičítá záměr utajení před nezamýšleným adresátem, což bývá v novějších pracích zpochybňováno.

Otázkami aktuálního členění věty a výstavby promluvy se ve svém příspěvku zabývala E. Hajičová. Na základě kontrastivní analýzy rematizátoru jenom/only v češtině a v angličtině ukázala vztah mezi univerzálním pravidlem o jeho postavení v aktuálním větném členění a jeho jazykově specifickou pozicí v povrchovém slovosledu. Rematizátor jenom je v prototypickém vztahu k aktuálnímu větnému členění, stojí na hranici mezi základem a ohniskem. V angličtině je situace obdobná – existuje zde možnost přemisťovat rematizátor ve větě tak, aby jeho pozice v povrchovém slovosledu odpovídala jeho postavení na hranici mezi základem a ohniskem. Autorka vyslovila hypotézu, že postavení rematizátoru na hranici mezi základem a ohniskem, resp. to, že rematizátor je nejméně dynamickým prvkem ohniska, je jazykově univerzální. Specifické je povrchové umístění rematizátoru a také vlastnosti jednotlivých rematizátorů. Přednášející se dále zabývala hierarchií aktivovanosti prvků společné zásoby znalostí a zachycením jejího vývoje v průběhu diskursu. V každém bodě diskursu mluvčí předpokládá, že s posluchačem sdílí jistou zásobu znalostí. Tato množina společných znalostí je hierarchicky uspořádána podle míry aktivovanosti. Autorka se zamýšlela nad otázkou, do jaké míry ovlivňuje aktuální členění dané výpovědi změnu stupně aktivovanosti prvků zásoby znalostí (ke kterým se v dané výpovědi odkazuje), a jaké důsledky má tato hierarchie pro užití jazykových prostředků.

I. Nebeská referovala o dvou směrech bádání kognitivně orientované lingvistiky; o směru orientovaném na modelování struktury lidského poznání, k jehož rozvoji přispělo značnou měrou studium metafory a jehož těžiště se přesouvá spíše ke zkoumání psychična – procesů myšlení, usuzování, pojmových struktur, představových schémat a podobně. V tomto přístupu slouží jazyk a jeho poznání spíše jako dokladový či ilustrační materiál. Druhý přístup se soustředí na poznání konkrétního jazyka a jeho užívání, což je východiskem pro rekonstrukci dílčích částí pojmové struktury mluvčích daného jazyka. Zde potom vzniká otázka po specifičnosti konceptualizace světa, kterou provádí mluvčí jednoho určitého jazyka, a otázka, jakým způsobem je tato konceptualizace ovlivněna jazykem, který mluvčí užívají. Tento do jisté míry alternativní pohled na jazyk nepracuje s vyhraněnou metodologií – různé konceptuální oblasti často vyžadují různé metodologické přístupy. U jednotlivých pojmenování se zkoumání orientuje zejména na pojmové rámce, které tato pojmenování evokují, na jejich konotace, které jsou společné členům jazykové komunity. Autorka referovala o výzkumech tohoto směru probíhajících na několika polských univerzitách; na projektu uskutečňujícím se na Varšavské univerzitě se podílí také tým z Katedry českého jazyka FF UK, jehož je autorka příspěvku členkou. Tento výzkum je srovnávací (týká se kromě několika slovanských jazyků také švédštiny a dokonce i vietnamštiny) a soustředí se na tři pojmové okruhy: pojmenování barev, rozměrů lidského těla a mentálních procesů. Na závěr příspěvku byla jako ilustrace popisovaného přístupu k jazyku přednesena analýza slovesa podezírat.

Následoval příspěvek F. Čermáka. Zaměřil se v něm na srovnání izolačního, aglutinačního a flektivního typu jazyka, a to z hlediska základních způsobů budování nominace: polysémie, derivace a kompozice (kolokace). Na srovnávacím materiálu angličtiny, finštiny a češtiny ilustroval, že také v doplňování slovní zásoby se zrcadlí typologická různost těchto jazyků: Polysémie je nejsilnější u jazyka izolačního (analytického) a nejslabší u jazyka flektivního, v poměru téměř 7:1; aglutinační jazyk využívá polysémie vzhledem k oběma dalším typům průměrně často. Derivace se naopak vyskytuje často u jazyka flektivního, nejméně často u jazyka izolačního, v poměru 3,5:1; aglutinační jazyk opět zaujímá střední místo. Kompozice je nejvíce zastoupena u jazyka aglutinačního, proti angličtině a češtině je finská kompozice asi 22x častější. Na závěr přednášející upozornil na to, že se ukázalo jako potřebné doplnit typologii jazyků o parametr polysémie. Vyslovil také názor, že výsledky zkoumání bude nutné rozšířit a frekvenčně potvrdit na korpusovém materiálu.

[334]M. Jelínek přednesl referát, jenž měl pro účastníky konference mj. i užitnou hodnotu – jeho předmětem byl styl encyklopedických hesel. Zařadil jej do kategorie odborného funkčního stylu a vymezil jeho hlavní znaky. V případě encyklopedických hesel jde vždy o texty psané a svým charakterem oficiální, u nichž je kladen menší důraz na autorskou původnost. Jejich významným znakem jsou monotematičnost a snaha o tematickou úplnost, odpovídající zvolené úrovni podrobnosti pojednání. Z jazykových prostředků užívaných v textech tohoto typu je velmi frekventovaným prvkem syntaktická kondenzace. Pro styl encyklopedických hesel je také příznačné používání nejazykových prostředků, jako jsou ilustrace, fotografie, nákresy či grafy, a jejich kombinování s prostředky jazykovými.

R. Večerka pro svůj referát zvolil téma metodologie historického zkoumání slovanské syntaxe. Upozornil v něm na to, že diachronní zkoumání syntaxe je ovlivněno povahou jejího vývoje. Ten je např. na rozdíl od vývoje hláskového specifický tím, že neprobíhá formou směny vývojově starších prostředků vývojově mladšími v relativně krátkém časovém období, nýbrž se děje za jejich dlouhodobé koexistence, případně i druhotné revitalizace odumírajících prostředků, vyvolané např. funkční potřebou stylistické rozmanitosti jazykových výrazů. Druhým prvkem utvářejícím charakter zkoumání historické syntaxe je významný výrazový rozdíl mezí rekonstruovanou prehistorickou fází a stavem nejstarších písemných památek, který je vyvolán povahou realizace jazykových projevů: v prehistorických etapách se komunikace uskutečňovala jen v mluvené podobě, což mělo vliv zvláště na syntaktickou rovinu jazyka. To bylo v referátu ilustrováno celou řadou příkladů – jak přednášející upozornil, reliktové útvary primitivní syntaxe lze částečně nalézt ve starých písemných záznamech, ale také, a to v nezanedbatelné míře, v současných dialektech. Stará slovanská syntax je také specifická z hlediska gnozeologického – možnosti jejího poznání a popisu jsou ve srovnání s živými slovanskými jazyky značně omezené. Jde totiž o uzavřenou množinu textů, a tedy i konečné množství použitých syntaktických prostředků. Pro metodologii zkoumání starých slovanských jazyků je rovněž podstatné, že jde o jazyky mrtvé. Badatelé proto nemohou využít ověřovacích ani jiných metod založených na intuitivní znalosti těchto jazyků a plné jazykové kompetenci rodilých mluvčích. Další významný faktor spočívá v tom, že staré slovanské texty existují pouze v záznamu grafickém, z čehož plyne ochuzení syntaktického popisu o všechny výrazové prostředky specifické pro mluvený jazyk. Při popisu syntaxe starých slovanských textů je také třeba přihlížet k jejich stylově-žánrovému zařazení a u přeložených textů je nutné důkladně zkoumat vliv překládané předlohy a techniku překladu.

Předmětem příspěvku E. Havlové bylo zachycení homonym v etymologických slovnících. Referující v úvodu připomněla, že homonyma vznikají jednak sémantickou divergencí, jednak tvarovou konvergencí. V některých případech prvního typu existuje nejednotnost v otázce, zda jsou tato slova příbuzná, nebo zda jde o homonymní kořeny. Tento spor vzniká tehdy, jestliže mezi zkoumanými homonymními výrazy lze najít sémantické souvislosti, u kterých není možné určit, zda jsou důkazem společného etymologického původu, nebo vznikly až sekundárně jako důsledek tvarové podobnosti. Autorka uvedla, že v těchto případech může dojít k tomu, že ani etymologové nejsou s to bezpečně rozhodnout, zda jde o jednu či dvě slovní rodiny. U homonym vzniklých konvergencí forem je situace ještě složitější. Jednak i zde může jít o slova příbuzná, u nichž došlo ke shodě tvaru různým slovotvorným vývojem, např. odvozením dvou slov z jednoho kořene pomocí stejně znějících, ale funkčně různých sufixů či prefixů. Většinou však jde o slova nepříbuzná, jejichž homonymie mohla vzniknout buďto hláskovým vývojem, nebo užitím stejných slovotvorných prostředků k odvození slov od různých výrazů. Jiné případy vznikly tvarovým přichýlením formálně podobného, i když ne totožného slova k jinému, často jako výsledek jazykové hry či humoru. Další příčinou homonymie bývá přejímání cizích slov a jejich vřazení do domácího slovotvorného systému. Zmíněné příčiny homonymie se také mohou různě kombinovat. Přednášející v druhé části svého příspěvku podrobila analýze české etymologické slovníky a srovnala je s několika dalšími slovanskými slovníky z hlediska způsobu a četnosti zachycení homonymních výrazů. Dospěla k závěru, že nejméně homonym mají etymologické slovníky pro širší veřejnost, které se soustředí [335]na současná spisovná slova. Počet homonym roste spolu s počtem uváděných dialektických tvarů.

Příspěvek L. Uhlířové se týkal pravděpodobnosti v jazyce, resp. problematiky pravděpodobnosti v lingvistice. V úvodu uvedla myšlenku, že jazyk je systémem pravděpodobnostní povahy, podobně jako jiné sémiotické systémy. Jeho kvantitativní výzkum je tedy nepominutelným komplementem výzkumu kvalitativního. Autorka nastínila vývoj české i světové kvantitativní lingvistiky a zvláště zdůraznila přínos Pražského lingvistického kroužku, u nás pro tento obor zakladatelský. Reflexe funkčního zatížení jazykových prvků byla strukturalisty považována za nedílnou součást pohledu na jazyk. Vilém Mathesius formuloval (r. 1911) filozofický základ kvantitativní lingvistiky jako teorii „potenciálnosti jazykových jevů“, čímž mínil tu vlastnost jazyka, že existuje v napětí mezi svým kreativním potenciálem, který se projeví v každé individuální komunikační události, a na druhé straně mezi pravidelnostmi a zákonitostmi, které právě umožňují dorozumění. Přednášející upozornila také na metodologické posuny současné kvantitativní lingvistiky – v poslední době usilují vědci pracující v tomto oboru o konstrukci testovatelných teorií, které by ji zařadily mezi vědy deduktivní. Tento vývoj je doprovázen značnou matematizací. V závěru příspěvku bylo nastíněno několik příkladů kvantitativně orientovaného bádání, např. typologický projekt o délce slova, iniciovaný na univerzitě v Göttingenu, který zkoumá materiál z několika desítek jazyků světa, včetně češtiny.

Nezanedbatelnou částí konference (co do rozsahu, ale i z hlediska věcného přínosu) byly diskusní bloky, vyznačující se značnou otevřeností a přátelskou atmosférou. (Konference byla koncipována tak, aby její těžiště bylo právě v diskusi.) Pro nedostatek místa zde diskusní podněty bohužel nemůžeme reflektovat. Všechny přednesené příspěvky byly v plném znění publikovány ve sborníku „Čeština – univerzália a specifika (Brno 1999). V závěru konference vzešel z pléna spontánní návrh uspořádat další podobné sympozium, což zde budiž uvedeno namísto závěrečného hodnocení.

Ústav českého jazyka FF MU
Arna Nováka 1, Brno

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 4, s. 331-335

Předchozí Petr Sgall: Výročí Karlovy univerzity a lingvistika

Následující Jan Kořenský: Poznámka ke stati P. Sgalla Čekající možnosti a číhající propasti