„Dialog v srdci Evropy“

František Daneš

[Rozhledy]

(pdf)

Dialogue in the heart of Europe

Pod tímto metaforickým názvem se konal v Praze ve dnech 17. až 20. dubna 1996 již šestý kongres „Mezinárodní asociace pro analýzu dialogu“ (IADA). Byl to první kongres v „nezápadní“ zemi (předešlých pět bylo postupně – každý sudý rok – v Münsteru, Bochumi, Bologni, Basileji a Paříži) a přilákal rekordní počet účastníků. Přijelo jich do Prahy více než 120 z 20 zemí Evropy, Severní Ameriky i Asie, mezi nimi též jeden ze zakladatelů konverzační analýzy, E. Schegloff. Je ovšem spravedlivé dodat, že zásluhu na tomto nesporném úspěchu kongresu měla do velké míry promyšlená příprava tohoto zasedání, pořádaného Ústavem pro jazyk český AV ČR, o kterou se zasloužily především zkušené a aktivní členky IADA S. Čmejrková, J. Hoffmannová, O. Müllerová a J. Světlá. (Viz referát o tomto kongresu od J. Hoffmannové v Slově a slovesnosti 1997, s. 112–117.)

Texty referátů z kongresů IADA se už tradičně publikují v sérii „Beiträge zur Dialogforschung“ v Niemeyerově nakladatelství v Tübingenu, vždy ve sbornících s titulem Dialoganalyse. Sborník pražský (vydaný pod redakcí jmenovaných českých badatelek) nese pořadové číslo VI a vyšel ve dvou dílech s vročením 1998. Je pochopitelné, že do něho nemohly být pojaty úplně všechny referáty. Avšak i tak publikování 106 příspěvků vydalo na dva svazky čítající celkem přes 1 000 stran (1. díl 558 s., 2. díl 473 s.). Tedy opravdu úctyhodné dílo, které slouží ke cti nejen editorkám a pořádající české akademické instituci, ale i české jazykovědě vůbec.

Studium dialogu nabylo v posledních letech na rozsahu nejen co do počtu badatelů a publikací, nýbrž též co do tematické šíře zájmů, což vše se obráží právě v „pražském“ sborníku. Jednotlivé referáty jsou v něm seřazeny (analogicky podle pracovních sekcí kongresu) do šesti oddílů. První z nich je věnován klasické problematice argumentace jako významnému rétorickému postupu. Zato druhý oddíl uvádí pod hlavičkou „Sémiotické aspekty dialogu“ témata perspektivní: vztah mluvenosti a psanosti je sledován z hlediska počítačové komunikace, dorozumívání e-mailem a elektronické komunikace pomocí sítě internetu. Zatímco oddíl následující přináší opět problematiku klasickou, totiž „gramatiku dialogu“ v širokém smyslu, tedy poněkud různorodou (syntax, sémantika, pragmatika, fonetika, ale též sociolingvistika), referáty zařazené do dalšího, čtvrtého oddílu se soustředily na oblast velmi aktuální, a to na dialog v institucích a mezi institucemi a veřejností (a není jistě náhodné, že tato problematika přilákala 22 referentů, nejvíce ze všech sekcí). Také pátý oddíl přináší výklady na živá témata: dialog v hromadných sdělovacích prostředcích a v politickém životě. A konečně v oddíle šestém se dostalo zasloužené pozornosti dialogu v umění (v literatuře, na divadle, ve filmu, ba i v hudbě).

[61]Po tomto obecném přehledu by mělo vlastně následovat kritické posouzení jednotlivých referátů. Avšak při daném počtu příspěvků a stránek a při tematické rozrůzněnosti nezbývá než se jen konkrétněji zmínit o těch, které mají širší nebo obecnější záběr nebo které mne z toho či onoho důvodu zaujaly, a samozřejmě upozornit na příspěvky referentů (častěji ovšem referentek) českých. Pochopitelně, příspěvky otištěné ve sborníku jsou nestejné hodnoty a významu. Já zde mohu podat spíše jen informující přehled, který čtenářům usnadní vyhledat si ty příspěvky, jejichž prostudování by mohlo být pro ně přínosné.

V sekci I (s tématem argumentace) byly předneseny dva plenární referáty: předsedy IADA S. Statiho z Bologně (známého svým blízkým vztahem k české vědě) a významného izraelského filozofa jazyka M. Dascala. Zabývaly se různými typy argumentace, argumentačními rolemi, funkcemi, strategiemi a styly jakožto prostředky persvaze a manipulace. Dascal pak dále rozvinul svou teorii tří typů polemiky. Obecněji byl zaměřen i zajímavý referát Rouletův o modulární struktuře dialogů a jejím využití pro popis jejich „topikální organizace“. Příspěvek místopředsedkyně IADA E. Weigandové o emocích v dialogu uvedl diskusi v „dílně (workshopu)“ věnované tomuto relevantnímu tématu. Dialogu ve vědeckých textech věnovali svůj příspěvek hned 4 přednášející, z nichž jmenovitě uvedu filozoficky fundovaný výklad L. Tondla a velmi promyšlený a materiálově podložený příspěvek A. Duszakové o relaxační argumentaci. Za zmínku stojí i některá další probíraná témata, jako dialogické aspekty lhaní, vyvracení argumentu (refutace), manipulace, pragmatické metafory. Několik referátů, spíše popisných, se zabývalo rétorikou dialogu v některých historických obdobích nebo oblastech.

Ze 14 referátů sekce II (sémiotické) mne zaujal kupříkladu výklad B. Naumanna, provokativně nazvaný „Umírá němčina?“. Na základě výzkumu internetové komunikace (IRC = Internet Relay Chat) zjistil, že přes všechen výrazný vliv angličtiny zůstává jazykem tohoto druhu komunikace živá němčina. Referát D. DuBartellové zdůraznil, v navázání na P. Garvina, metodologickou stránku a evaluační procedury při studiu počítačem zprostředkovaného diskurzu a teoretickou oporu našel ve Vachkově konceptu psané a mluvené normy. Jiný referát (P. J. Coppocka) se zaměřil na to, jak se textové a interakční normy začínajících vědeckých spisovatelů mění, když počnou užívat e-mail a internet (jakožto „globální informační dálnici“). V této sekci vystoupil též komunikační psycholog J. Janoušek s výkladem o obsahové analýze dialogu (podle prací Bachtinových). – Volněji se k danému oddílu váže „francouzský blok referátů“, věnovaný hlavně neverbálním prostředkům jazykové komunikace a jejich souhře s prostředky verbálními.

Jak už jsem výše naznačil, obsah příspěvků ze sekce III („gramatické“) je dost různorodý. Jistý počet referátů byl věnován problematice tázacích výpovědí, negaci a formám oslovování, a to většinou na pozadí kontrastivního mezijazykového porovnávání (též češtiny s němčinou (F. Štícha), se srbocharvatštinou (D. Sesarová) a s bulharštinou a polštinou (I. Likomanová)). – Jevy z oblasti aktuálního členění byly předmětem několika příspěvků (byť v různých pojetích a pod různými termíny). Poměrně rozsáhlý výklad podala E. Hajičová spolu s I. Kor[62]bayovou a G.–J. Kruijffem. V první části autoři zopakovali, k čemu jejich skupina došla při psycholingvistickém výzkumu tzv. salience (neboli „stupňů aktivace entit ve společné zásobě znalostí“, tedy jevu poměrně nesnadno objektivně identifikovatelného), a to na materiále příkladů monologických. Tyto poznatky se nyní pokusili aplikovat na diskurzy dialogické a došli k tomu, že by bylo vhodné lišit mezi individuální a společnou zásobou znalostí participantů diskurzu (což jistě není myšlenka překvapující). Zajímavé postřehy o aktuálním členění v dialogu přinesl příspěvek Bearthův o signalizaci rématu („focusu“) v jednom monotónním západoafrickém jazyce a J. Zeman se zabýval tím, jak se v dialogu tematizují jisté složky komunikační situace. – Některé jevy lexikálněsémantické povahy (klasifikace ustrnulých, frazeologických replik nebo užívání anglických spojovacích výrazů typu indeed, in fact) byly tématem dvou dalších sdělení. – Problematiky vztahu dialogu k dialektům, respektive substandardům se týkaly dva české referáty (D. Davidové – E. Jandové a P. Sgalla).

Čeští jazykovědci se vhodně prezentovali též třemi referáty z oblasti auditivní analýzy. Metodologicky čistý byl výklad Z. Palkové, založený na syntéze jakožto výzkumné metodě. Jedním z výsledků tohoto výzkumu je zjištění existence zvukové (hláskové) prominence dvojího typu: jde jednak o funkci signalizovat samostatnost dané repliky, jednak o zdůraznění zásahu do dialogu. L. Lízalová věnovala pozornost zajímavému jevu, jakým je intonační ztvárnění cizojazyčného dialogu, a K. Šenkeřík s Ch. Sappokem prezentovali výsledky svého zkoumání auditivní (a pragmatické) interpretace překrývajících se replik.

Volně byly k této sekci připojeny dva referáty povahy metodologické. T. Jotov uvažoval – v rámci fenomenologických principů – o možnosti globálního lingvistického modelu rozhovoru a Y. Bak podal podrobnou klasifikaci různých druhů rozhovorů na základě německé terminologie pokrývající oblast dialogického vyjadřování.

Příspěvky ze sekce IV (nejobsáhlejší, s velmi aktuálním tématem „Dialog a instituce“ a s mnoha příspěvky českých účastníků) lze rozčlenit na 3 obsahové pododdíly, naznačené třemi plenárními referáty významných badatelů.

J. Heritage se zabýval otázkou, do jaké míry existují specializované systémy toho, co se označuje anglickým termínem „turn-taking“ (nejspíše odpovídající českým obratům jako „vzít si slovo“ nebo „ujmout se slova“, které však lze obtížně substantivizovat, takže se nabízí výraz jinak motivovaný, „střídání mluvčích“), a to systémy odpovídající různým institucionálním kontextům. Referát P. Drewa v podstatě jen potvrdil, že rozhovor pacienta s lékařem má charakter asymetrický, každý z obou partnerů má jiná očekávání. M. Coulthard dále rozpracovával své závažné téma, totiž výzkum v nově rozvíjené oblasti forenzní lingvistiky (tedy lingvistiky „soudní“, týkající se jazykového chování účastníků trestního řízení – termín forenzní se váže k lat. slovu forum). Podle referentových zjištění může být řádnost trestního řízení narušována laickým neporozuměním povaze tohoto typu diskurzu, jeho aktuálnímu zpracování a metodám zapisování, takže se tu otevírá velmi významné pole pro jazykovědný výzkum a kritiku. (Za zmínku stojí, že vznikla Mezinárodní asociace pro forenzní lingvistiku a začal vycházet časopis Forensic Linguistics: the International [63]Journal of Speech, Language and the Law.) Na toto téma byly dále předneseny tři referáty: o policejních výsleších hovořila M. Svobodová a o některých charakteristických jevech jazyka u soudu V. Henzlová a S. Ziccolellová.

Z dalších oblastí institucionálního dialogu byly v referátech zastoupeny tyto: škola (např. ústní zkoušky na italských univerzitách, dialog v hodinách cizojazyčného vyučování, role dialogu při anglickém výkladu českého slovesného vidu: M. Hirschová), ordinace lékaře (cizinec u švédského lékaře, lékař a nespolupracující dítě: J. Mareš – V. Hubková – O. Procházková), různé instituce, obchod, práce (např. podíl jazyka na neúspěšnosti komunikace občana s představitelem instituce: O. Müllerová), telefonický dialog s hasiči (tísňové volání: J. Světlá), kooperace při práci, práce v redakčním kolektivu, uplatnění písemného dialogu v pracovní situaci. – Pozornosti neušla ani řeč dětí a žen.

S příspěvkem obecnějšího rázu, leč materiálově dobře podloženým, vystoupila J. Hoffmannová. Zabývala se kooperativními strategiemi, které užívá tazatel (interviewer) při práci s respondentem v rámci „otevřeného“ rozhovoru. Uvedla řadu postupů a prostředků, kterými tazatel respondentovi jeho účast v konverzaci usnadňuje, stimuluje ho a motivuje.

Sekce V, věnovaná dialogu v politice a masových médiích, nese poněkud neobvyklý název, totiž „Footing“ in Dialogue. Už to, že vydavatelky daly termín footing do uvozovek, svědčí o tom, že jde o termín přicházející teprve v posledních letech do oběhu. Jeho doslovný překlad by byl asi zakotvení (výpovědi či promluvy). Do jaké míry je to název šťastný, nedovedu posoudit, ale jev, pro jehož označení vznikl, je bezpochyby relevantní. Jde totiž o to, že pojem autor (mluvčí/pisatel) nějaké výpovědi nebo promluvy není jednoduchý ani jednoznačný, jak by se snad na první pohled zdálo: Obvykle sice mluvíme/píšeme „za sebe“, ale někdy i za kolektiv apod., vyřizujeme vzkaz od druhého (přání, příkaz, pozdrav atp.), můžeme být někým (osobou nebo institucí) „nastrčeni“, abychom někomu někde něco pověděli/napsali, můžeme být pověřeni mluvit „jménem“ někoho, autorství některých textů je vícenásobné, popřípadě neprůhledné (např. různých zákonných i jiných norem, manifestů ap.). Vzniká tedy otázka, komu se má vlastně ona promluva „připsat“, kdo za ni „nese odpovědnost“. Před lety mne tahle problematika zaujala, ale skončil jsem jen u předběžného náčrtu. Nuže, nemýlím-li se, onen termín footing má právě takovýto smysl. Viděno z druhé strany, účastníci dialogu mohou mít z tohoto hlediska různé role či statusy.

Ve sborníku, o němž tu referuji, se této problematice věnovali ve svém společném referátu Ch. Antaki – F. Diaz – A. F. Collins, a to v souvislosti se zajímavým jevem conversational completion. Jde o případy, kdy mluvčí B dokončuje (doplňuje) neúplnou výpověď mluvčího A, přičemž tento původní mluvčí může toto dokončení vyhodnocovat co do jeho věrnosti, též v případech, kdy „odpovědným autorem“ (footing) byla nějaká osoba třetí (tedy v případech citování). Také J. Holšánová se ve svém příspěvku zabývala užíváním citací, na materiále konverzací českých a švédských participantů. Zjistila snahu užívat citací strategicky, totiž „schovávat se“ za původní autory. Další poměrně nový termín positioning se objevil v několika jiných referátech a též v názvu odpovídající „dílny (workshopu)“. K jeho [64]osvětlení užiji zde výkladu S. Čmejrkové z její stati v minulém ročníku Slova a slovesnosti. Jde o „zaujímání a formulaci postojů a pozic jednoho z partnerů v souvislosti s měnícími se postoji a pozicemi druhých partnerů“. O jeho potřebnosti není pochyb (jde o jakési dynamické „vymezování se“ v průběhu dialogu). Nacházíme jej např. právě v názvu referátu S. Čmejrkové na vynalézavě zvolené téma: Autorka analyzovala rubriky českých dívčích časopisů určené pro podchycení zájmů „náctiletých“. Zkoumala na jedné straně, jaké strategie volí autoři článků ve snaze zaujmout imaginární čtenářky, na druhé straně pak, a to hlavně, „positioning“ čtenářek a jejich responze. Ukazuje se, že specifikou takovýchto časopisů je to, že v nich místo modelu „autor – text – čtenář“ jako by nastupoval model „čtenář – text – čtenář“.

Mnoho pozornosti věnovali referující rozhlasovým a televizním interview. Zajímavý postřeh nacházíme u E. Weizmanové: spolupráce a pocitu sounáležitosti účastníků dialogu se dosahuje cestou stálých konfliktů, pokud jsou ovšem tyto konflikty správně chápány (jinak by vedly k boji). Německá lingvistka I. Hudabiuniggová sledovala aspekt zdvořilosti v projevech V. Havla a R. Weizsäckera v pražském Karolinu a další referent zkoumal funkci stereotypů ve velmi živém dialogu německého prezidenta s holandskými studenty při návštěvě jejich země. Dvě ruské badatelky, M. Kitajgorodskaja a N. Rozanovová, referovaly o vývojových trendech současné politické komunikace v Rusku (jako nejdůležitější se jim jeví fenomén politických mítinků). Z dalších témat uvedu alespoň rozbor způsobů argumentování a hodnocení v televizních interview a zajímavý výklad o uměle konstruovaných dialogických strukturách v rozhlasových relacích věnovaných vědě.

Sekce V (věnovaná dialogu v umění) byla uvedena referátem F. Hundsnurschera na obecné téma „Drama jako předmět analýzy dialogu“, založeným na materiálu Schillerova Wallensteina. Ostatní referáty měly buď charakter obecněji zaměřených výkladů, nebo analyzovaly dialogy z konkrétních literárních děl (např. Čechovových, anebo Kafkových v konfrontaci s Musilovými). Z českých referátů uvedu výklad I. Kolářové o některých jazykových prostředcích dialogu vypravěče se čtenářem a literárními postavami v české próze (bohužel výběr analyzovaných textů byl poněkud náhodný) a dále pak dva referáty, jejichž téma záslužně přenáší koncept dialogu do oblasti hudební. První z nich, J. Doubravové, byl pojat v širším filozofickém kontextu na podkladě tzv. interpersonální hypotézy hudby (v hudbě existuje představitelný intencionální a virtuální dialog či diskurz), v druhém, převážně jen faktografickém, sledoval J. Králík fenomén dialogu v historickém vývoji opery evropské a zvláště české.

 

Na závěr mohu jen zopakovat jinými slovy, co jsem pověděl úvodem: Dvoudílný sborník referátů z pražského kongresu IADA nejen názorně ukazuje šíři záběru a perspektivy současného bádání o dialogu a významné postavení pořádající mezinárodní asociace, ale zároveň velmi dobře reprezentuje rozvoj a mezinárodně uznávanou pozici české textové lingvistiky a jejího centra v Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 1, s. 60-64

Předchozí Jiří Zeman: K lingvistické analýze moderní populární hudby: dva jazyky (čeština, slovenština) v jednom písňovém textu

Následující Jan Kořenský: Stephen O. Murray: American Sociolinguistics, Theorists and Theory Groups