Stephen O. Murray: American Sociolinguistics, Theorists and Theory Groups

Jan Kořenský

[Book reviews]

(pdf)

Stephen O. Murray: American Sociolinguistics, Theorists and Theory Groups

Stephen O. Murray: American Sociolinguistics, Theorists and Theory Groups. John Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia 1998. 339 s.

 

Tato publikace je upravenou verzí práce Theory Groups and the Study of Language in North America (1994; rec. v SaS, 59, 1998, s. 221–225). Podtitul naznačuje, že cílem práce je sledovat socio-psychologickou stránku vývoje americké sociolingvistiky v širší časové perspektivě. Její evidenční, informační a interpretační hodnota je však širší. Celkovou strukturu a zaměření dobře charakterizuje sled jednotlivých oddílů a kapitol.

Po stručných úvodních výkladech následuje druhá kapitola zabývající se autorovým viděním způsobu, jakým fungují badatelská seskupení (Theory Groups in Science). Na pozadí kuhnovského modelu je sledován vztah seskupení k „revolucionalizaci“ vědních diskurzů, k úloze institucionalizace vědy a paradigmatických proměn a také k otázkám modelovatelnosti těchto procesů.

Od třetí kapitoly se pak autor zabývá jednotlivými složkami a vývojovými fázemi vědního komplexu, který utváří sociolingvisticky orientované americké bádání. V samotné třetí kapitole pod titulem 1950^s Studies of Lexicons and Psychiatry je řeč např. o vlivu „whorfovské hypotézy“, o počátcích studia mezikulturních vztahů, Swadeshově lexikostatistice, o využívání z (psychoanalytické) psychiatrie převzatých motivů „interview“, výzkumů neverbální komunikace inspirovaných ze stejných zdrojů, jsou identifikovány motivace dané neo-bloomfieldovskými východisky, podílem americké strukturální tradice, pikeovské tagmémiky apod. Tato kapitola je uspořádána spíše podle jednotlivých osobností a pracovišť a přináší informace poněkud fragmentární, avšak pro nás myslím méně známé.

Následující, čtvrtá kapitola je věnována sociologii jazyka, a to především chicagské koncepci teorie jazyka vzniklé v meziválečném období (objevuje se zde poprvé jméno G. H. Meada), připomíná se význam Shantonovy samostatné i spolu se Sapirem a Jespersenem napsané práce o mezinárodní komunikaci. Dále jsou věnovány malé kapitolky jednotlivým osobnostem (Liberson, Hertzler, Reinecke, Pieris) a jednomu z univerzitních pracovišť.

Pátá kapitola (Language Contact and Early Sociolinguistics) uvádí jména dobře nám známých osobností (Haugen, Weinreich, Fishman), dále pak Lamberta a Browna. Je zde dobře možné sledovat, jak zásluhou skutečnosti, že předmětem zkoumání byly jazyky bez psané existenční formy, bylo možné dojít k řadě zjištění týkajících se pojetí jazyka jako otevřeného interaktivního systému. Rovněž praktická potřeba studovat jazyky v kontaktu (Haugen, Weinreich) přinášela podněty pro zkoumání jazyka vůbec. V subkapitole o Weinreichovi je sledován autorův vývoj od studia anglicko-jidiš bilingvismu založeného na představě abstraktně chápané systémové interference k myšlení v dimenzích skupinových a individuálních kontaktů komunikantů. Připomenuty jsou i Weinreichovy inspirační zdroje, např. Jakobson, i kritické kontakty s generativ[66]ní sémantikou (Fodor, Katz). – Také Fishman vycházel z osobní a rodinné zkušenosti, uplatňoval se zejména v projektech řešících politické a společenské problémy multietnického státu (srov. např. práci Language Loyalty in the United States). V těchto souvislostech je sledován jeho organizační vliv, metodologicko-teoretické důsledky praktického zaměření podobných projektů apod. – Lambertova prvotní inspirace byla dána zase anglo-francouzským charakterem vlastní rodiny. – Dále je pak sledována linie zkoumání dětské řeči (R. Brown – Ervin-Trippová, Ferguson, Slobin).

Kapitola šestá je věnována etnografii řeči. Setkáme se zde s osobnostmi, jako je Ch. Ferguson a J. Gumperz (původně tradičně dialektologický přístup zaměření na německé dialekty v USA), který později obrátil svoji pozornost na problematiku sociolingvistického zkoumání hindštiny a vůbec jazykových problémů Asie (srov. projekt Lingvistic Diversity in South Asia – spolu s Fergusonem). V kontextu této kapitoly je sledován i význam Ervin-Trippové, Hymesův, berkeleyské školy, značná pozornost je věnována nejen generační struktuře a institucionálnímu pohybu, ale relativně velmi plasticky je zachycen i konceptuální pohyb. Zvláště v této části je dobře sledovatelná složitost vlivu různých východisek americké klasické lingvistiky, působení určitých faktorů evropské strukturalistické tradice (především prostřednictvím Jakobsona, ale třeba i Martineta), vliv Chomského i polemika s ním, vztah k tzv. symbolickému interakcionismu apod. Tyto relace dobře ilustruje Hymesova programová formulace z roku 1964 na s. 107.

Kapitola sedmá je nazvána Related Perspectives. Obsáhle je připomenut E. Goffman, B. Bernstein, W. Labov. V této kapitole je řeč o institucionálně podporovaném výzkumu „vertikální“ sociální diferenciace řeči, do níž se ovšem promítají pochopitelně i diference etnické a biologické. Jde o myšlení v parametrech standard, substandard, prestižnost atp. Metodologické nástroje těchto analýz charakteristické svou interaktivností jsou dobře patrné např. na s. 172–177. Je tu zřejmé narůstající respektování potřeby neposuzovat formu i duchovní strukturu etnicky či sociálně odlišného jazyka prismatem hodnot a kritérií vlastního nebo jinak preferovaného jazyka a kultury.

Kapitola osmá má název Etnoscience a je tedy věnována etnologii ve vlastním smyslu. Jde o oblast pro naše lingvistické prostředí patrně nejméně známou: počátek je spatřován v Kroebrově polemice s L. H. Morganem, na Kroebra navazují především Goodenough a Lounsbury, u nichž dochází k aplikacím teorie fonologických opozitivních principů na kulturní fenomény, jde tedy o přístupy, které se v Evropě na základě stejných zdrojů spojují především se jménem Lévi-Strausse. Jistým způsobem se tu tyto strukturalistické zdroje prolínají s klasickými distribucionalistickými podněty, komponentovými analýzami, objevuje se matematické modelování, vývoj směřuje až k etnografii komunikace.

Devátá kapitola se zabývá etnolingvistickými teoriemi rozvíjenými na Kalifornské univerzitě. Jde o „gumperzologicky“ orientované studie mezietnických poruch komunikace (inter-ethnic miscommunication). V této linii se setkáváme v souvislosti s lingvistickými kontakty i se jmény jako Fillmore, Lakoff. Podrobnější pozornost je věnována interpretativní sociolingvistice D. Tannenové, jde tedy již o linii, v níž se utváří textologicky orientovaná analýza diskurzu. V souvislosti s tzv. novým etno[67]lingvistickým formalismem lze sledovat vytváření aparátů, které směřují k rovnováze všech účastných faktorů, tj. abstraktně chápané systémové potenciality jazykových jevů, široké sociopsychické individualizující podmíněnosti řečových interakcí a jejich historicko-ekonomické vázanosti.

Desátá kapitola informuje o některých univerzitních školách a v těchto souvislostech o významu Pierceovy sémiotiky, a také formující se pragmatiky jako svébytné disciplíny.

Jedenáctá kapitola je nazvána The Turn Away from Language in Contemporary American Anthropology. Je to kapitola věnovaná způsobům, jakými se v kontextu americké antropologie projevuje objektově-metodologický „obrat k jazyku“, jenž je dominantním faktorem antropologických věd v poslední třetině století vůbec. Vedle pochopitelných připomenutí Meada je dokonce graficky sledován nárůst citací prací Bachtinových apod.

Obsahem kapitoly dvanácté jsou závěry věnované hlavnímu poslání této knihy, totiž „mechanismům“ působení, ovlivňování a vztahům jednotlivých badatelů a badatelských seskupení v jednotě s institucionální determinací procesů vývoje vědního myšlení. Jsou sledovány takové faktory, jako je „revoluční“ a „kontinuální“ vědní rétorika, struktura vztahů a časových dimenzí teoretických seskupení, institucionalizace vědy, pluralizace center apod. Apendix věnovaný metodám je po této stránce zaměřen na postupy sledování vědně vývojových procesů v tom smyslu, jak jsou prezentovány v této knize.

Pokud jde o naposledy zmíněné hlavní poslání práce, je třeba připomenout určitou odlišnost od způsobů, jakými třeba u nás jsme zvyklí modelovat vývoj vědy. Náš přístup bývá zaměřen jakoby na postup myšlenek, idejí samotných, způsob prezentace ostatních faktorů se tomu podřizuje a přizpůsobuje. Naproti tomu v recenzované práci je daleko větší důraz na životopisná data jednotlivců, na popisy „vlivologických“ individuálních i skupinových mechanismů, na organizační struktury práce a života seskupení a pochopitelně především na institucionální support všech těchto procesů. Příslušné vztahy a procesy jsou vyjadřovány tabulkami a grafy. Zvláště některé z kapitol ovšem představují i reprezentativní analýzu samotných myšlenkových procesů, přes složitost jevů dostatečně sledovatelnou. Ze spíše detailních než komplexních a systematických pohledů se dá dobře vyrozumět pohyb jednotlivých disciplín, které se pochopitelně vzájemně složitě prolínají, od základů daných působením strukturalistických a antropologických východisek amerického vědění v oblasti komunikativních a sociálních vztahů, přes různou míru ovlivnění generativní lingvistikou, přes interakce s evropskou jazykovědou až po vyústění do podoby globálně dominujícího antropologického myšlení po tzv. komunikativním obratu. Zřejmé je také „vítězství“ sociálně-psychologicky autentických zřetelů obrácených k procesům řeči nad vysoce abstraktním myšlením o lidské komunikaci, etnosu a societě. Jestliže toto jsou zjištění z mezinárodního hlediska univerzální, pak velmi plasticky vyvstává specifická tematická orientace americké sociolingvistiky. Pochopitelně to jsou interetnické, „rasové“ a sociálně-třídní diference, které jsou předmětem zkoumání především z praktických společenských důvodů, přičemž tyto výzkumy jsou právě z oněch společensko-praktických důvodů institucionálně podporovány, motivovány, orientovány a ovlivňovány. Tento způsob organizace vědy, zvláště lingvistiky je u nás spíše teprve v začátcích.

[68]Pro nás má kniha také ten význam, že představuje relativně úplný obraz mozaiky stavu a vývoje americké sociolingvistiky, jejíž jednotlivé prvky, popř. jejich seskupení více či méně známe, ale představu o celku nám tato a podobné publikace teprve vytváří.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 1, pp. 65-68

Previous František Daneš: „Dialog v srdci Evropy“

Next Jiří Zeman: Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Český jazyk