Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Český jazyk

Jiří Zeman

[Recenze]

(pdf)

Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Český jazyk

Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Český jazyk. Ed. Jan Kořenský. Uniwersytet Opolski, Opole 1998. 218 s.

 

Slovanské národy i státní celky, v nichž tyto národy žijí, prošly v období po roce 1945 hlubokými politickými, ekonomickými a kulturními změnami. Několikeré výrazné proměny společenského systému střední, východní a jihovýchodní Evropy se odrazily i v proměnách jazykových situací teritoria. Je proto pochopitelné, že právě tomuto tématu je v posledním období věnována zvýšená pozornost lingvistů.[1]

Zatím nejobsáhlejší a nejúplnější popis jednotlivých slovanských jazyků konce 20. století přinášejí výsledky mezinárodního výzkumného programu „Slovanské jazyky v podmínkách historických a politických změn ve střední a východní Evropě (1945–1995)“, který vznikl z iniciativy a pod vedením prof. S. Gajdy z Opolské univerzity. Cílem projektu je popis postupných proměn jazykové situace jednotlivých slovanských jazyků a odraz těchto změn ve vzájemných vztazích slovanských a neslovanských jazyků v období po druhé světové válce (k výzkumnému programu blíže viz Kořenský, 1993; Bosák, 1995; Gajda, 1998). Celá práce na tomto popisu je rozdělena do dvou etap. Výsledkem první etapy je dvanáct monografií ediční řady „Moderní slovanské jazyky“, věnovaných vývoji a proměnám systémů a fungování jednotlivých slovanských jazyků v letech 1945–1995.

Dosud vydané svazky[2] naznačují, že přes společné metodologické východisko (kulturně jazyková situace, v níž jazyk funguje) budou výsledky různé. Příčiny tohoto stavu lze spatřovat v rozdílných jazykových situacích i v různých teoretických východiscích, která se při zpracovávání uplatňovala. Ve druhé etapě, která má být komparací, bude potřebné propracovat jednotnou metodologii (srov. Kořenský, 1998).

Publikace věnovaná češtině, předmět této recenze, je výsledkem práce deseti lingvistů a lingvistek z vědeckých a vysokoškolských pracovišť. Hlavním redaktorem, [69]koordinátorem práce a autorem téměř třetiny textu je J. Kořenský: jeho vedení se projevilo především v tom, že celý svazek důsledně vychází z komunikačního přístupu k jazyku. Na celkovém výsledku mají výrazný podíl i členky redakční rady svazku M. Krčmová (autorka čtvrtiny textu) a M. Čechová.

Při vzniku této česky psané publikace se musel autorský kolektiv vypořádat se základním problémem, aby dostál požadavkům, které na něj projekt kladl, ale aby nesuploval české práce, které v té době vznikly a dotýkaly se alespoň částečně týchž témat. Vzhledem k tomu, že v polovině 90. let vznikly dva nové gramatické popisy češtiny (Příruční mluvnice češtiny, 1995; Čechová a kol., 1996), autorský tým se nesoustředil na soustavný popis gramatiky současné češtiny (postihuje hlavně jeho proměny). Tato skutečnost se projevila i v rozsahu příslušné kapitoly: zatímco v ostatních publikacích této řady tvoří až polovinu práce a stávají se centrálními částmi svazku (např. o slovenštině, slovinštině či srbštině), v české publikaci jí je věnována necelá třetina. Oproti knize zpracovávající stav češtiny na přelomu tisíciletí (Daneš a kol., 1997) recenzovaná publikace klade programově větší důraz na postižení dynamiky sledovaných procesů a jevů.

Od ostatních publikací ediční řady „Moderní slovanské jazyky“ se český příspěvek liší i svou výstavbou. Práce vychází z popisu jazykové situace na území dnešní České republiky. V další části je věnována pozornost dominantnímu jazyku tohoto území – češtině: je analyzována její stratifikace a jazykověprávní postavení, následuje kapitola věnovaná péči o češtinu a závěr tvoří popis nejvýraznějších znaků jejího gramatického systému a jeho proměn v poválečném období. Tento přístup posiluje sociolingvistický pohled na téma a v kontextu celého mezinárodního projektu předkládá jeden z nejpropracovanějších popisů vůbec.

Celá publikace vychází ze současného stavu jazykové situace v České republice. V některých komunikačních situacích se na území státu uplatňuje – i když v různé míře – i několik jazyků, a to jak jazyků etnických menšin, tak jazyků etnik, která nejsou na našem území trvale usazena.

První kapitola (Jazyková situace na území ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR) je proto orientována na fungování těchto jazyků na území České republiky. Na rozdíl od práce Daneš a kol. (1997), jejíž 4. kapitola je věnována především jazykům etnik, která nejsou na našem území trvale usazena, se recenzovaná publikace soustředila na fungování jazyků etnických menšin. Kapitolu otevírá článek J. Kořenského charakterizující ekonomický, politický a sociální vývoj na území ČR. Na něj navazují čtyři stati věnované jazykům nejpočetnějších etnických minorit žijících v České republice – slovenštině, polštině, němčině a romštině. Každá ze statí zahrnuje porovnání gramatických systémů těchto jazyků s češtinou, proměny jejich postavení v české jazykové situaci a přehled kulturních aktivit uživatelů příslušného jazyka. Celá první kapitola vybízí k srovnání s obdobnou částí obsaženou v Příručce kontaktové lingvistiky (srov. Goebl – Nelde – Starý – Wölck (ed.), 1997; dále CL), jejímž cílem bylo zpracovat specifické kontaktové situace jazyků na území evropských států. Jazykové situaci v ČR jsou v CL věnovány čtyři články. Příspěvky o němčině (autor J. Povejšil) jsou v recenzované práci i v CL obsahově obdobné (srov. též Povejšil, 1994). Příspěvky o pol[70]štině (autor E. Lotko) jsou orientované především na oblast severní Moravy s autochtonním polským obyvatelstvem; v recenzované publikaci je značná pozornost zaměřena na komparačně systémové charakteristiky, v CL je položen důraz na sociologické a sociolingvistické jevy (viz též Lotko, 1994). Totéž platí i o příspěvcích o slovenštině (v recenzované publikaci J. Kořenský, v CL J. Zeman). Recenzovaná publikace obsahuje samostatnou podkapitolu věnovanou romštině. Autor (K. Kamiš) zpracovává postavení Romů a romštiny v ČR v období 2. poloviny 20. století, sleduje perspektivy dalšího vývoje problému a analyzuje i česko-romské bariéry a jejich možné překonávání.[3] Naopak v recenzované publikace citelně schází obdoba úvodního přehledného článku v CL (autor J. Nekvapil), který čtenáře seznamuje s jazykovou situací komplexně a naznačuje i vzájemné souvislosti mezi jednotlivými jazyky fungujícími na našem území (srov. též Nekvapil, 1995; nejnověji Nekvapil – Neustupný, 1998). V příspěvcích CL je více využito výsledků sociologických výzkumů (v recenzované publikaci se oproti CL např. zcela pomíjí problém, které jazyky v konkrétních komunikačních situacích příslušníci etnických menšin preferují a proč).

Dominantním jazykem, který se uplatňuje ve všech typech společenské komunikace na českém národním a státním území, je v současnosti čeština a její variety. Druhá kapitola (Funkční stratifikace češtiny) je proto věnována diferenciaci češtiny. Autor (J. Kořenský) v ní aplikuje komunikační přístup k řeči na funkční stratifikaci češtiny. Základ kapitoly tvoří přepracovaná a doplněná knižní verze (srov. Kořenský, 1992). Druhá kapitola tak představuje dosud nejobsáhlejší a nejúplnější projekci komunikačního přístupu na fungování češtiny. Navíc je klíčová pro pochopení stavby celé publikace i obsahu ostatních kapitol práce, které z ní vycházejí.

Třetí kapitola (Jazyková politika) je věnována vybraným problémům vztahu jazyka a společnosti se zřetelem ke vztahu stát(nost) – jazyk(y). Zahrnuje tři podkapitoly. První z nich zpracovává problematiku jazykového práva (J. Kořenský). Vzhledem k tomu, že ústava ČR je založena na občanském principu, není v ní uplatněn pojem státní jazyk. Výsledkem toho je, že není přesně stanovena hierarchie takových pojmů jako jazyk vyučovací, služební, úřední aj., které jsou podstatné pro vymezení komunikace ve škole, v armádě apod. – Druhá podkapitola je orientována na problematiku vyučovacího jazyka (M. Čechová). Vyučovacím jazykem na území dnešní České republiky je čeština (výjimku tvoří pouze školy jazykových menšin a vybrané cizojazyčné či dvojjazyčné školy). Autorka nejprve podává přehled vývoje vyučování češtině na základních a středních školách v posledním půlstoletí (dotace hodin, tendence, užívané učebnice aj.), je připomenuto i vyučování češtině jako cizímu jazyku a vzdělání učitelů češtiny. Tato část je pak zakončena vývojem teorie vyučování češtině. Chybí zde pouze zmínka o vyučovacím jazyku na vysokých školách. – Třetí podkapitola se zabývá výukou cizích jazyků (V. Šimeček). V úvodu jsou krátce připomenuty tradice z meziválečného období, na něž výuka cizím jazykům po válce navázala. Zvláštní podkapitoly jsou věnované výuce klasickým ja[71]zykům (latina, řečtina), ruštině (autorka J. Krystýnková) a západním jazykům, přičemž jsou vyčleněna dvě vývojová období – léta 1945–1989 a období po roce 1989. V závěru je připojena informace o přípravě učitelů cizích jazyků.

K této podkapitole je potřebné učinit poznámku. Konstatuje se zde, že 90. léta jsou etapou charakteristickou téměř výsadním postavením angličtiny; tato skutečnost se podle autora projevuje i v zájmu o její studium, avšak zároveň je možné zaznamenat stoupající zájem o němčinu. Údaje, které jsou k dispozici (srov. např. Vasiljev, 1993), však ukazují, že zájem o němčinu a angličtinu je na základních a středních školách značně vyrovnaný, údaje ze školního roku 1995–96 dokonce uvádějí, že na základních školách studovalo více žáků němčinu (304 tisíc) než angličtinu (266 tisíc). Další výzkumy (viz Ammon, 1994) naznačují, že zájem o němčinu v řadě východoevropských a jihovýchodoevropských zemí výrazně konkuruje angličtině.

Specifickou částí svazku je čtvrtá kapitola (Péče o češtinu) – v ostatních publikacích této řady její obdobu nenalezneme. Je věnovaná péči o postavení češtiny v souboru jazyků pokrývajících nejrůznější komunikační potřeby příslušníků národa a péči o to, aby byla schopna dostát všem nárokům, které na ni měnící se komunikační situace kladou. Tato problematika tradičně spadá do teorie jazykové kultury, proto začátek kapitoly vysvětluje tento pojem a jeho vývoj. Autorka (M. Krčmová) shrnuje aktuální úkoly, které stály před bohemistikou po roce 1945, a celá kapitola je tak přehledem lingvistických aktivit, které tyto úkoly plnily. Čtenář zde nalezne informaci o vzniku Ústavu pro jazyk český, přehled časopisecké produkce, ediční činnosti, slovníků a mluvnic současné češtiny, konferencí o jazykové kultuře apod. Stranou nezůstává ani výzkum nespisovných variet (nářečí, obecná čeština) a starších fází jazyka. Závěr kapitoly tvoří přehled lingvistické činnosti popularizující češtinu. Kladem je, že autorka se nesoustředila pouze na aktivity centrálních lingvistických pracovišť, ale připomněla rovněž význam regionálních vysokých škol. Promyšleným využíváním standardního písma a petitu se autorce podařilo na poměrně malé ploše (25 s.) podat vysoce informativní přehled o současné lingvistice a institucionální péči o češtinu v posledním padesátiletí.

Cílem poslední, páté kapitoly (Proměny spisovné češtiny) je zachytit základní obraz proměn jednotlivých subsystémů češtiny v posledních padesáti letech. Při zpracování dílčích podkapitol se autoři opírali především o dobové kodifikační příručky. Části o zvukové rovině jazyka (M. Krčmová), pravopisu (M. Sedláček), formální morfologii (M. Krčmová) a slovní zásobě (J. Filipec) tak odrážejí především vývoj kodifikace těchto jazykových rovin, kapitola o syntaxi (M. Krčmová) pak podává obraz vývoje normy, jak ji zaznamenaly syntakticky orientované práce. Pro popis situace v 90. letech se autoři snažili podchytit ty charakteristické jevy, které jsou příznačné pro projevy zamýšlené jako spisovné. Jak upozorňuje úvod publikace, pátá kapitola tak postihuje více vývoj bohemistického myšlení o proměnách subsystémů češtiny než vývoj samotného jazyka. Autoři se snažili – pokud to bylo možné – odlišit od sebe tři jevy: projevy pružné stability systému (vzhledem k časovému období je lze považovat za dominantní dynamický faktor), vlastní vývojové změny (jde o jevy dlouhodobé) a vývojové tendence (jimi se rozumí jevy na pomezí mezi procesy pružné stability a vývojovými změnami). [72]Výklad je ilustrován bohatým příkladovým materiálem. Celou kapitolu uzavírá část o stylu a stylistice. Česká jazykovědná stylistika se podle autorky (M. Krčmová) postupně vyvinula v nauku o zákonitostech fungování jazyka ve společnosti, čímž se výrazně přiblížila sociolingvistice, pragmalingvistice a teorii komunikace (a dodejme: v některých obdobích je v české lingvistice zastupovala). Tím je zároveň odůvodněno zařazení této části do celé kapitoly.

Omezený rozsah práce neumožnil zařadit sem vše, co by si zasloužilo pozornost. Snad lze jen litovat, že – na rozdíl od dalších publikací této řady – je zcela opominuta čeština v zahraničí (např. v USA, v chorvatské Slavonii, v Rakousku, v Rumunsku, na Slovensku i jinde). Vzhledem k tomu, že se tomuto tématu vyhnula i práce Daneš a kol. (1997), je tím naznačeno, které oblasti zatím česká lingvistika – oproti zahraničním bohemistům – zůstává dost dlužna.

Recenzovaná publikace se obrací především na zahraniční bohemisty a lingvisty, kteří se o češtinu zajímají hlouběji a soustavněji. Jim přináší plastický obraz současné češtiny, jejího vývoje za posledních padesát let i proměn lingvistického myšlení o ní. Bylo by užitečné, kdyby upravená podoba této práce byla k dispozici českým studentům jako úvod do studia bohemistiky.

 

LITERATURA

 

AMMON, U.: The present dominance of English in Europe. With an outlook on possible solutions to the European language problems. In: English Only? in Europe. Sociolinguistica, 8. Max Niemeyer Verlag, Tübingen 1994, s. 1–14.

BOSÁK, J.: Spisovné jazyky v pohybe: Problematika ich opisu. Jazykovedný časopis, 46, 1995, s. 23–36.

ČECHOVÁ, M. a kol.: Čeština – řeč a jazyk. Institut sociálních vztahů, Praha 1996.

DANEŠ, F. a kol.: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997.

GAJDA, S.: Teoretyczne i metodologiczne załoźenia programu badawczego „Współczesne przemiany języków słowiańskich (1945–1995)“. Jazykovedný časopis, 49, 1998, s. 5–14.

GOEBL, H. – NELDE, P. H. – STARÝ, Z. – WÖLCK, W. (ed.): Contact Linguistics. An International Handbook of Contemporary Research. W. de Gruyter, Berlin – New York 1997.

HENTSCHEL, G. (Hrsg.): Über Muttersprachen und Vaterländer. P. Lang, Frankfurt am Main – Berlin – Bern – New York – Paris – Wien 1997.

KOŘENSKÝ, J.: Komunikace a čeština. H&H, Jinočany 1992.

KOŘENSKÝ, J.: Velký mezinárodní výzkumný projekt. JazAkt, 30, 1993, s. 5–7.

KOŘENSKÝ, J.: Metodologické problémy porovnávání vývoje a synchronní dynamiky současných slovanských jazyků. Slavia, 67, 1998, s. 99–106.

LOTKO, E.: O jazykové komunikaci polské národnostní menšiny v České republice. ČMF,76, 1994, s. 9–18.

NEKVAPIL, J.: Etnické menšiny a jejich jazyky na území České republiky. In: Přednášky z 37. a 38. běhu LŠSS. Karlova univerzita, Praha 1995, s. 17–31.

NEKVAPIL, J. – NEUSTUPNÝ, J. V.: Linguistic communities in the Czech Republic. In: Ch. B. Paulston – D. Peckham (ed.), Linguistic Minorities in Central and Eastern Europe. Multilingual Matters, Clevedon – Philadelphia – Toronto – Sydney – Johannesburg 1998, s. 116–134.

ONDREJOVIČ, S. (ed.): Slovenčina na konci 20. storočia, jej normy a perspektívy. Sociolinguistica Slovaca, 3. Veda, Bratislava 1997.

POVEJŠIL, J.: K česko-německému jazykovému kontaktu. ČMF, 76, 1994, s. 101–108.

Příruční mluvnice češtiny. Lidové noviny, Praha 1995.

REITER, N. – HINRICHS, U. – LEEUWEN-TURNOVCOVÁ, J. van (Hrsg.): Sprachlicher Standard und Substandard in Südosteuropa und Osteuropa. Harrassowitz Verlag, Berlin 1994.

[73]VASILJEV, I.: Tschechoslowakei (Ex-CS). In: Multilingual Concepts in the Schools of Europe. Sociolinguistica, 7. Max Niemeyer Verlag, Tübingen 1993, s. 49–57.

ZEMAN, J.: Nad stránkami nového romistického časopisu. SaS, 57, 1996, s. 325–327.

Ústav českého jazyka a literatury Vysoké školy pedagogické
Víla Nejedlého 573, Hradec Králové

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 1, s. 68-73

Předchozí Jan Kořenský: Stephen O. Murray: American Sociolinguistics, Theorists and Theory Groups

Následující Jan Chloupek: Marie Čechová: Komunikační a slohová výchova