Tomo Korošec: Stilistika slovenskega poročevalstva

Přemysl Hauser

[Recenze]

(pdf)

Tomo Korošec: Stilistika slovenskega poročevalstva

Tomo Korošec: Stilistika slovenskega poročevalstva. ČZD Kmečki Glas, Ljubljana 1998. 380 s.

 

Slovinská stylistika byla obohacena o rozsáhlé dílo pojednávající zevrubně o zpravodajství, zejména o jeho základním útvaru, zprávě. Autor, slovinský lingvista Tomo Korošec, v něm shrnul výsledky svého dlouholetého bádání uveřejněného porůznu v časopisech i samostatných pracích, doplnil je a rozšířil, čtvrtinu obsahu práce však zpracoval a podal nově. Takto ucelená monografie o stylistice zpravodajství je ve slovinské, ale i v celé slovanské stylistice dílem výjimečným.

Kniha je členěna na tři samostatné kapitoly. První nese název Pojetí stylu a shrnuje v úvodu pojetí stylu slovinských, ale i cizích, zejména též českých lingvistů. Autor přejímá vymezení stylu jako výběru jazykových prostředků, podtrhuje však jejich využití v komunikaci. Pro rozlišení stylu užívá ve shodě se slovinskou stylistikou termínu funkční druh jazyka (funkcijska zvrst jezika) plně odpovídajícího názvu funkční styl jazyka ustálenému v české stylistice. Pro celou oblast stylistiky užívá názvu publicistický styl, svůj předmět zkoumání však podřizuje jen jeho části, zpravodajskému stylu. I této oblasti se týkají některé obecné rysy publicistiky, jako jsou automatizace a aktualizace. Jejich uskutečňování v dané oblasti podrobně analyzuje. Pro celou monografii platí, že výklady jsou podpořeny bohatými doklady, které autor po léta shromažďoval z reprezentativních slovinských deníků, především z novin Delo. Další dvě kapitoly jsou mnohem rozsáhlejší a představují vlastní jádro práce.

Druhá kapitola nese název Stylistika titulů novinových zpravodajských textů. Je věnována důkladné analýze a charakteristice titulků. Autor vytýká tři jejich funkce: pojmenovávací a informativní, informativní a hodnotící, vyzývací a získávací. V prvním případě titulek označuje téma nebo obsah textu, v druhém informuje o obsahu a navíc vyjadřuje stanovisko autora, v třetím je ještě navíc výzva redakce nebo výzva autora ve jménu veřejnosti pro uskutečnění určitých požadavků.

[156]Termínů titul – titulek Korošec neužívá, volí slovinský termín naslov odpovídající českému název a vytváří také hromadný termín naslovje („názvoví“). V naší recenzi používáme termínů titul – titulek běžných v naší stylistice. Velkou pozornost věnuje autor titulkům a podtitulkům a jejich vztahu k obsahu textu a významové hierarchizaci. V oddíle Interpunkční titulky jsou probírány titulky, které ohraničuje jiné interpunkční znaménko než tečka. Jsou tu tedy zařazeny titulky otázkové, zvolací, titulky obsahující přímou řeč, titulky s pomlčkou, se závorkami, s třemi tečkami, s pomlčkou (tedy ty, které vyjadřují apoziopézu a proziopézu). Rozbor těchto titulků je velmi podrobný, vytýká se jejich obsah i různá forma zápisu, tj. umístění znaménka. Pozornost věnuje autor opakování stejných slov nebo slova a jeho synonyma v titulku. Stranou nezůstala otázka elipsy v názvech. Podrobně se uvádí, co je v titulcích vypuštěno, např. sponové sloveso být, tvary pomocného slovesa být v 3. osobě (ve slovinštině jsou jinak nutné), slovesný přísudek, předmět u slovesa. Za elipsu shodně s pojetím české syntaxe považuje pouhé vyjádření příslovečného určení: Z našich měst, Za dalšími úspěchy v atletice apod. Ke skladební struktuře titulků autor přihlíží, podřizuje ji však spíše jejich sémantické stránce, jejich funkci v rámci celé zprávy. Bylo by přece jen vhodné věnovat této otázce větší pozornost. Ukázalo by se, že některé struktury jsou vlastní pouze titulkům, jinak se v jazykových projevech neobjevují, např. neslovesné titulky typu Hokejisté doma, Sparta na 1. místě, Dnešek v Brně, formálně vedlejší věty: Když nevyjdou plány, Jak dostat do nohou 900 km aj. Zajímavé by byly i údaje o frekvenci jednotlivých typů titulků v současné době. Jejich výskyt podléhá i dobové módě. V našich současných denících výrazně převažují titulky vyjádřené celými větami a souvětími. V minulosti byly častější titulky jmenné (neslovesné).

Posledně probíraným druhem titulků jsou titulky zastřené. Korošec tak označuje titulky hyperbolické, obrazné, které nijak nenaznačují obsah zprávy. Pro jejich jistě základní úkol vzbudit zájem čtenáře, senzaci, je možno je též označit jako senzační. Autor konstatuje jejich postupný ústup z prvotního většího výskytu v době po dosažení svobody tisku. V tom byl vývoj u nás shodný. Dnes v obou státech výrazně využívá takových titulků tisk bulvární.

Nejrozsáhlejší, třetí kapitola nazvaná Zpravodajské texty probírá jejich typické a důležité znaky. Východiskem přístupu k nim je „společný sdělovací kruh“. Tvoří jej v autorově podání sjednocení proměnlivých veličin: autora sdělení – sdělení – příjemce v místě a čase.

Zabývá se pak faktory, které k tomu přispívají. Nejprve se věnuje úloze 1. os. pl. zájmen. Vychází z toho, co uvádějí mluvnice o jejich významu. Zdůrazňuje pak, že zájmena 1. a 2. os. všech čísel (slovinština má i duál) se nevztahují k pojmenování slov v textu, ale poukazují na objekty mimo něj, na účastníky sdělovacího aktu, ale tak, že je přímo nepojmenovávají. Pokud nejsou zvlášť zdůrazněna, nejsou zájmena ve sdělení vyjádřena, ale dostatečně je signalizuje osobní koncovka slovesných tvarů. Tvary 1. os. pl. se ve zprávách vyskytují u sloves dvojího významu: 1. sdělovat o sdělování, např. oznámit, zmínit se, prohlásit; 2. zahrnovat k autorovi širší okruh příjemců, např. pohledět, všimnout si apod. Důležitá je také úloha relačních slov v sdělovacím kruhu. Autor jimi myslí slova s označením prostorových vztahů v údajích jako [157]sousední stát, naše republika i v neurčitých označeních jedna z jihoamerických republik. Po právu věnuje Korošec pozornost chápání času ve zprávách. V objasňování využívá soudobých názorů filozofických i psychologických. Z lingvistického hlediska probírá prolínání perfekta a prézenta, vzájemných odkazů ve zprávách, lexikálních prostředků pro časové údaje. Upozorňuje na parenteze, které charakterizuje jako změnu textu, otočení sdělovacího toku, a to tím, že podávaným vysvětlením, rozšířením děje zavádějí děj do doby před vznikem příhody, např. takovým sdělením: jak jsme uvedli, bylo na místě nehody …

Za nejmenší sdělovací jednotku označuje autor výpověď s údaji o čase a místě události. K nim přistupuje ještě chápání věrohodnosti sdělení příjemcem. Stanovuje pak dva sdělovací stupně:

1. Sdělovatel sděluje, že byla událost, že byla situace.

2. Sdělovatel sděluje, že někdo jiný sdělil, že byla událost, že byla jistá situace.

První stupeň představuje formování sdělovacího pravzorce, druhý jeho šíření. Sdělovací pravzorec obsahuje zprávu o tom, co se stalo, co bylo + údaj, kde a kdy k tomu došlo. Autor pak uvádí jako osobitý druh zprostředkovaného sdělení citáty a probírá jejich formální začlenění do zpráv. Zvláštním druhem druhého stupně je též zpravodajské interview. Za příhodu se totiž považuje také to, co kdo řekl, oceňuje se, co o tom soudí veřejný činitel.

K výrazným vlastnostem textu, tedy i textu zpravodajského, patří jeho koheze. Autor spojuje souvislost jednotek z roviny skladební s vázaností jednotek z roviny významové v společném pojmu souvázanost. Analyzuje pak a hodnotí funkci jednotlivých konektorů.

Za velmi užitečný považujeme oddíl věnovaný začátkům textu. Korošec vychází z rozboru tří set zpráv zařazovaných v rubrice Téma dne v deníku Delo. Srovnává různé názory stylistů na pojetí začátku textu. Sám neztotožňuje začátek s úvodem (částí horizontálního členění textu), ale považuje za něj první výpověď v textu realizovanou větou, souvětím nebo větným ekvivalentem. Dospívá k stanovení šesti druhů začátků: sdělovací, konstatovací, tezový, citátový, tázací, figurativní (obrazný). Největší frekvenci zjistil u začátku konstatovacího, nejmenší u citátového.

V oddíle věnovaném zpravodajskému interview se autor soustředil na podobu výpovědního stimulu interviewujícího. Užívá pro tuto složku termín nagovor. Tázací věty, které se v nich uplatňují, třídí podle způsobu běžného v české syntaxi, sestavuje je však do binárních dvojic. V tomto oddíle, ale i v mnohých předchozích užívá Korošec grafických schémat, modelů, jimiž zachycuje jevy a jejich vztahy.

Vsuvku, kterou se autor dále zabývá, považuje za stylový prostředek uplatňovaný záměrně, nikoli za chybu, stylový nedostatek improvizovaného projevu. Považuje ji tedy oprávněně za vhodný prostředek i pro zprávy. Uvádí pak příklady vsuvek vyjadřujících ve zprávě vedlejší odbočující údaj, často jako příslovečná určení, a vsuvky vyjadřující nějaký dodatek, zpravidla mající podobu větnou.

V stati o události a zprávě se autor vyrovnává s různými definicemi zprávy ve stylistikách domácích i zahraničních a s charakteristikami, které se tomuto základnímu publicistickému žánru přisuzují. Sám vychází z události a v jejím záznamu, zprávě, [158]vyzvedá hledisko společenskohistorické. Z něho vyvozuje hodnocení prvků zprávy. Novinář je uspořádává podle společenské důležitosti, okrajové okolnosti pomíjí úplně. Tento postup dokládá autor na konkrétních ztvárněních určitých událostí. Různé možnosti kombinací prvků zachycuje graficky.

V závěrečných oddílech věnuje autor nejprve pozornost poměru mezi fotografií události a zprávou o ní, textem. Vybrané příklady demonstrují, co zachycuje statický obraz a co dynamické jazykové vyjádření.

Závěrečná stať probírá přeměnu psaného textu v mluvený a mluveného v psaný. Analyzuje atributy mluvenosti a psanosti a ukazuje na důsledky z uvedených převodů forem plynoucí.

V hodnocení Korošcovy monografie znovu zdůrazňuji obšírnost a důkladnost autorova přístupu k zvolenému tématu. Vychází z bohatého materiálu, k jeho posouzení pak přistupuje s dokonalou znalostí domácí i zahraniční stylistické literatury. Zdůrazňujeme a oceňujeme přitom využití literatury české, která je autorovi blízká i pro jeho dobrou přímou znalost češtiny. Práci vyznačuje přísný logický postup, snaha o pojmovou vyhraněnost a přesnost, které dociluje autor i volbou nových termínů. Práce je vzorem i impulzem pro pokračování na tomto poli.

Katedra českého jazyka PF MU
Poříčí 7, Brno

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 2, s. 155-158

Předchozí Jiří Zeman: Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Slovenský jazyk

Následující Tomáš Hoskovec: Pražský lingvistický kroužek 1997/1998–1998/1999