Český jazykový atlas, díl 3.

Josef Filipec

[Book reviews]

(pdf)

Český jazykový atlas, díl 3.

Český jazykový atlas, 3. Red. Jan Balhar a kol. Academia, Praha 1999. 577 s.

 

Třetí díl pětisvazkového Českého jazykového atlasu (ČJA) byl vypracován podle týchž metodických zásad jako dříve vydané dva svazky a završuje jejich lexikální a slovotvornou orientaci (srov. moji recenzi v SaS, 59, 1998, s. 285–291). Také jeho vnitřní uspořádání a vybavení mapami i jejich popisem jsou stejné a byly dostatečně osvětleny v citované recenzi. Pozornosti si proto zaslouží hlavní specifické rysy tohoto mohutného svazku.

Ten obsahuje úsek nářeční lexikální zásoby vztahující se k zemědělství, tj. k obdělávání půdy a k chovu dobytka. Tento materiál má cenu historickou, protože za[236]chycuje slova, spojení slov a zemědělské termíny, užívané dřívějšími generacemi, vystřídané později pojmenováními spjatými s novou technikou, s novou organizací práce a s novými pracovními postupy. Tyto změny souvisí se zánikem zemědělské malovýroby, se zaváděním nových strojů a nástrojů a s procesy kolektivizace. Část nářeční terminologie, kterou tvoří několik vývojových vrstev, byla ovlivněna terminologií spisovnou, a to zčásti i cizojazyčnou.

Lexikální materiál, pojmenovávající mimojazykové reálie, byl získán většinou z (836) vesnických lokalit, zčásti i ve vybraných (95) městech v pohraničí. Princip srovnatelnosti údajů, zakládající se na ekvivalentech z různých nářečních oblastí, byl zachován uvnitř tří jazykových vrstev i mezi nimi. Jde o archaickou vrstvu staré venkovské generace, interdialektickou vrstvu staré generace městské a nejnovější vrstvu městské generace mladé. Ukazuje se však, že při zobrazování rovin hierarchicky nižších nelze zásadu jednoznačnosti významu vždy dodržet. Výhledově lze podle zkušeností zpracovatelů předpokládat, že i při postupujícím stírání nářečních rozdílů zůstane regionální příznakovost nespisovné mluvy ještě zachována.

V třetím svazku ČJA najdeme 253 map. Probírka jimi je zajímavá z několika důvodů: bohatstvím lexikálního materiálu, i když jde jen o částečný popis vybraných reálií; pílí a důmyslem zpracovatelů; evokací situací, které někteří ze starší generace, mající kontakt s venkovským prostředím, ještě pamatují. Např. terminologie popisující části žebřiňáku a selského vozu se uvádí na 31 mapách (120–150), terminologie vztahující se ke koni a koňskému postroji na 24 mapách (152–160 a 190–204). Ocenit je třeba i skutečnost, že se vedle převládajících substantiv uvádějí také slovesa, např. pojmenování zvuků zvířat a ptáků, a že se objasňují leckterá zajímavá a nejasná slova (bajaja pro ohníček na poli, s. 280). Např. neposečená stébla strniště, zvláště při okraji pole, která jsou svědectvím neobratného sekáče obilí, se posměšně označovala jako muzikanti, gajdoši, hutci, dudáci, trumpetři, policajti, vojáci, panáci, žebráci, židi atd. (s. 184).

Různými aspekty svého lexika evokuje ČJA nezastupitelnou epochu českého zemědělství, podstatné složky české historie. „Představuje jedinečné svědectví o českých dialektech před jejich celkovým rozkladem a před zánikem termínů z některých slovněvýznamových okruhů.“

Klírova 1920, Praha 4

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 3, pp. 235-236

Previous Ivan Lutterer: Rudolf Šrámek: Úvod do obecné onomastiky

Next Renata Blatná: Ludmila Stěpanova: Historie a etymologie českých rčení