Ludmila Stěpanova: Historie a etymologie českých rčení

Renata Blatná

[Book reviews]

(pdf)

Ludmila Stěpanova: Historie a etymologie českých rčení

Ludmila Stěpanova: Historie a etymologie českých rčení. Bibliografie pramenů. Karolinum, Praha 1998. 132 s.

 

V nakladatelství Karolinum vyšla v roce 1998 velmi záslužná příručka mapující bibliografii původu české frazeologie pod názvem Historie a etymologie českých rčení. Bibliografii sestavila L. Stěpanova z Katedry slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Autorka se sama problematikou etymologie frazémů odborně [237]zabývá. Bibliografie je setříděna abecedně na základě frazeologických komponentů, tj. plnovýznamových slov, převážně substantiv, a dále tzv. monokolokabilních slov, tj. slov spojitelných pouze s jedním dalším slovem, např. pikle – kout pikle. Takto pojatý heslář obsahuje téměř 2 500 hesel a seznam bibliografických pramenů zahrnuje celkem 214 položek.

Je samozřejmé, že původ víceslovných jednotek, jejichž význam nelze odvodit z významu jednotlivých komponentů, tedy frazémů, nutně přitahoval pozornost lingvistů, a to už od minulého století. Velká část etymologických výkladů frazémů je ukryta ve slovníkových příručkách, a to jak ve slovnících etymologických, především v Machkově Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského (1957), tak ve frazeologických slovnících, zvláště ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky, I–III (1983–1994), ale také v dalších publikacích, např. F. L. Čelakovského Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1949), V. Flajšhanse Česká přísloví (1911 a 1913), M. Kočky Okřídlená slova (1994), J. A. Komenského Moudrost starých Čechů… (1901), S. Kovářové Proč se říká? (1994, 1996), P. Ouředníka Aniž jest co nového pod sluncem (1994), O. Spalové Co to je, když se řekne… (1969) aj. Z excerpovaných článků z různých lingvistických časopisů se do popředí dostávají tzv. Drobnosti v Naší řeči a články, které shrnují větší soubor frazémů, např. článek K. Kučery S ženou na pouť do Kyjova otištěný v roce 1974, který zaznamenává frazeologii s reálnými i fiktivními vlastními jmény, např. utekl z Černovic, být z Fňukálova apod. Vedle excerpce ryze odborných lingvistických textů se autorka zaměřila i na texty popularizační. Mezi ně patří např. knihy autorského kolektivu pod vedením I. Němce Slova a dějiny (1980) a pod vedením I. Němce a J. Horálka Dědictví řeči (1986), dále Malý průvodce po dnešní češtině (1964) F. Daneše, Chrám i tvrz (1992) a Čeština poklepem a poslechem (1996) P. Eisnera, Pověry o češtině J. Chloupka (1968), Vtipná čeština V. Jílka (1967) rovněž s frazémy obsahujícími jako jeden z komponentů místní jméno, avšak v mnohem humornější rovině, např. převést z Nedánic do Štědřejška. K často citovaným autorům patří V. Machek, E. Michálek, I. Němec, V. Šmilauer, F. Trávníček, P. Trost a J. Zubatý.

Množství odkazů u jednotlivých hesel reflektuje jednak repertoár rčení s heslovým komponentem, jednak zájem lingvistů o původ daných rčení. Do centra „frazeologické“ pozornosti se tak dostávají: cesta (celkem 16 frazémů a 24 odkazů), čert (18 frazémů a 25 odkazů), duch (17 frazémů a 22 odkazů), groš (13 frazémů a 27 odkazů), hora (8 frazémů a 12 odkazů), jablko (7 frazémů a 20 odkazů), krev (12 frazémů a 16 odkazů), léta (7 frazémů a 16 odkazů), meč (9 frazémů a 19 odkazů), noha (28 frazémů a 39 odkazů), oko (29 frazémů a 44 odkazů), pán (19 frazémů a 29 odkazů), ruka (26 frazémů a 44 odkazů), sekera/sekyra (14 frazémů a 25 odkazů), ucho (11 frazémů a 12 odkazů), voda (11 frazémů a 18 odkazů), život (12 frazémů a 16 odkazů). Je patrné, že frazémy zahrnující somatickou oblast, které mají v rámci frazeologie ústřední postavení, se i v tomto případě dostaly do centra zájmu (srov. zde noha, oko, ruka). Co se týče monokolokabilních slov, jsou sice zastoupena jen v jednom frazému, ale literatura o jejich původu je velmi bohatá, např. výraz holendr má 14 odkazů, výraz levity 11 odkazů.

[238]Jak částečně vyplynulo z přehledu excerpované literatury, příručka je cenná i tím, že zahrnuje českou frazeologii zhruba za posledních šest set let, tj. i frazeologii, která už dnes není živá, srov. např. doklady z Čelakovského a Komenského tvrdoť jest proti ostnu se zpěčovati, z Flajšhanse za hřbet zavrci aj. Uživatel se však může dobrat i takových frazémů, jako je dát šilink komu, který pochází už z doby Václava IV. a jde o kalk z němčiny.

Pro každého, koho zajímá historie jazyka, je publikace velmi inspirativní a patrně v budoucnu vyvolá další studie etymologů, frazeologů, lexikologů apod. Z tohoto hlediska bibliografie etymologických pramenů lidových rčení není a nemůže být nikdy prací v úplnosti dokončenou. Lze proto očekávat, že autorka bude v tomto sběru pokračovat a že příručka vyjde v rozšířeném vydání.

Ústav Českého národního korpusu UK FF
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 3, pp. 236-238

Previous Josef Filipec: Český jazykový atlas, díl 3.

Next Jan Králík: Studentské práce v Českém národním korpusu