Konference na počest jubilea prof. Jána Horeckého

Jana Hoffmannová

[Rozhledy]

(pdf)

A conference to honour the anniversary of Professor Ján Horecký

Ve dnech 13.–14. března roku 2000 se konala v kongresovém centru SAV ve Smolenicích konference s názvem „Jazyk a kultura“ na počest 80. narozenin prof. dr. Jána Horeckého, DrSc. Tyto narozeniny i tato konference představují dohromady zcela mimořádnou událost; pokusím se zde přiblížit aspoň něco z této „mimořádnosti“, z atmosféry a průběhu konference.

Mimořádná je nepochybně především osobnost prof. Horeckého a jeho postavení ve slovenské jazykovědě. Tento vědec, pedagog a organizátor tak či onak – a většinou velmi výrazně – ovlivnil dráhu snad všech současných slovenských lingvistů, od nejstarších až po ty úplně nejmladší; na všechny působil ať už jako učitel, nebo spolupracovník, ale hlavně (řečeno slovy J. Sabola) jako „neopakovatelný vědecký duch, inspirátor, usměrňovatel, rádce, utěšovatel“. V jednom z úvodních oslavných projevů byl J. Horecký označen také jako „guru slovenské lingvistiky“; a jestliže je v Akademickém slovníku cizích slov (díl I., 1995, s. 276) guru definován jako „osobnost svými přívrženci uctívaná a uznávaná jako vůdce, učitel“, byla tato konference výrazem přesně tohoto postoje slovenských jazykovědců k jejich dlouholetému „duchovnímu vůdci“.

Mimořádné bylo, že se zásluhou Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra a Slovenské jazykovedné spoločnosti podařilo uspořádat toto setkání v krásném zámeckém prostředí a že se dostavilo tolik účastníků (včetně řady lingvistů českých), kteří si nechtěli nechat ujít příležitost složit J. Horeckému svůj vědecký i osobní hold. Mimořádné je i to, že spolu se sborníkem, který bude obsahovat všech asi čtyřicet příspěvků ve Smolenicích přednesených, vyjde v brzké době i svazek přinášející soubor studií prof. Horeckého. A mimořádná je rovněž jubilantova duševní svěžest a výkonnost: nejen že na konferenci přednesl jeden z úvodních referátů a patřil k nejaktivnějším diskutérům, ale představil ve Smolenicích také svou novou knížku. Je to soubor statí, které vycházely vesměs v časopise Kultúra slova (v 80. a 90. letech) a byly věnovány hodnocení jazyka a stylu současných slovenských autorů – beletristů, „memoáristů“, překladatelů, publicistů, esejistů, i autorů literatury odborné a popularizační. (J. Horecký, O jazyku a štýle kriticky aj prakticky. Náuka, Prešov 2000, 162 s. V této knize je místo doslovu na s. 149–159 zařazen blahopřejný text Jána Sabola Jazyk ako ľudské posolstvo, z něhož si zde dovoluji – ve svém překladu do češtiny – několikrát citovat.)

Zcela mimořádné je dále to, že J. Horecký svým dílem zasáhl snad do všech oblastí jazykovědy, a skoro ke všem přispěl buď vlastní monografií, nebo účastí na významném kolektivním díle (nemluvě už o studiích a statích, učebnicích aj.). Týká se to fo[285]nologie, gramatiky, lexikologie i stylistiky; obecné lingvistiky, filozofie jazyka, i lingvistiky kvantitativní; především slovakistiky, ale i slavistiky, jazyků klasických (srov. referát J. Skladané) i některých dalších, např. romštiny. To se také odrazilo v programu konference, jejíž účastníci se přihlásili snad ke všem těmto oborům.

K obecným tématům hovořili např. I. Ripka (o významu jazyka pro národní a kulturní identitu, o pluralitě, jinakosti, toleranci i nacionalismu) či V. Krupa (o exotických jazycích i o exotice v jazyku). M. Krčmová představila jazyk (resp. jazyky) jako pojivo určité society, komunity; tuto roli může sehrát profesní výrazivo, studentský slang (včetně školních přezdívek), obecná čeština, brněnský hantec i starobrněnština („brünnerisch“), a příslušný jazyk může spojovat generační skupinu, tradiční rodovou pospolitost, menšinovou diasporu, obec odborníků… S velmi obecnými příspěvky strukturně systémového charakteru vystoupili J. Dolník a P. Žigo. J. Dolník vyložil, že jazykový systém je založen na kognitivním (mentálním) manipulování s realitou, na homogenizačním, analogickém usuzování inferenční povahy. Na princip analogie v jazyce se pak speciálně zaměřil P. Žigo.

J. Sabol vnesl do programu téma sémiotické: vztah znaků arbitrérních a ikonickosymbolických, jejich fungování v řeči mluvené a psané, v próze a poezii – s krásným příměrem, že „v arbitrérním těle řeči pulzuje ikonické srdce“. Anglicko-slovenskou srovnávací sémantikou se zabývali ve společném příspěvku D. Slančová a P. Štekauer, kteří zkoumali, jak probíhá v obou jazycích přenos zvířecích pojmenování (býk, medvěd, včela aj.) na lidi.

Referát P. Sgalla vyznačil postupný přechod od témat sémantických k syntaktickým; v souvislosti s reprezentací věty na tektogramatické rovině řešil otázky vztahu významu – smyslu – reference, kognitivního obsahu a jazykového významu, a vyústil v závěry o možné dělbě práce mezi empirickou lingvistikou a formální sémantikou. Podobné tematice se věnovala E. Hajičová, která v příspěvku o aktuálním členění zdůraznila sémantické důsledky lineárního uspořádání prvků (slov, klauzí, vět v textu, postavení intonačního centra, rematizátorů, záporu aj.). Syntaktické referáty dále přednesli S. Ondrejovič (určité sloveso jako dominanta věty – i v případech, kdy je „povrchově nepřítomno“) a G. Moško (o komplexním větném členu typu kus sýra, sklenice vody, pět švestek).

Další badatelská položka J. Horeckého – morfematická a morfologická – byla exponována už v úvodu konference v „morfematických reminiscencích“ J. Bosáka. O skloňování vlastních jmen mužského rodu (hlavně o problému Marek – Marka i Mareka, Turek – Turka i Tureka, Vietor – Vietora x vietra, Balleka, Mlacka…) promluvil J. Jacko.

Od sémantiky referenti nesměřovali pouze k syntaxi (kterou J. Horecký v poslední době zkoumal hlavně ve studiích o výpovědních aktech), ale také k problematice lexikální a slovotvorné. J. Kačala se zabýval živým, otevřeným slovotvorným typem – složeninami s původním příčestím přítomným činným (typ spolubydlící, samolepicí, službukonající). M. Považaj věnoval pozornost tvoření obyvatelských jmen od jmen místních (např. Humenčan, Seredčan, Nitran) – jevům, kde se nezřídka chybuje a u nichž je standardizace velmi obtížná. Vytváření neologismů [286]z romských základů ve slovenské karpatské romštině bylo tématem příspěvku A. Rácové, zatímco P. Štekauer popisoval zpětné (reanalytické) tvoření slov v angličtině (editor – to edit, baby-sitter – baby-sit).

Bohatě zastoupena byla oblast terminologie a terminografie – jistě sféra jubilantovi nad jiné blízká, vzhledem k jeho zásluhám o rozvoj slovenské odborné terminologie, k tomu, že J. Horecký „vzkřísil vědeckou slovenštinu, vdechl jí duši“ (řečeno opět s J. Sabolem). K. Buzássyová informovala o zpracovávání odborné slovní zásoby v připravovaném výkladovém slovníku slovenštiny: zejména u mnoha termínů cizího původu je třeba sledovat jejich pohyb na ose mezi knižností, neutrálností, hovorovostí a slangem a bedlivě zvažovat, kdy je opatřit kvalifikátorem odb., odb. kniž., resp. speciálním kvalifikátorem oborovým. (O výsledcích elektronizované lexikografie v JÚĽŠ hovořil i V. Benko, který ve svém „reklamním spotu“ upozornil na již existující počítačové zpracování šestisvazkového Slovníku slovenského jazyka z let 1959–1968.)

Víceslovnými termíny a ustálenými slovními spojeními se zabývala A. Jarošová. Zaměřila se hlavně na motivační zřetelnost některých spojení (psací stůl, balicí papír) a posuny či sémantické transpozice, které probíhají u jiných (cibulový porcelán, reálné gymnázium, vysoká škola, dopravní zácpa), a zvlášť se věnovala zastoupení komponentů s geografickou a barevnou sémantikou (anglické prostírání, ruské kolo; černá kronika, černý trh, černý pasažér, černá skříňka…). Také O. Martincová uváděla četné aktuální příklady nových víceslovných pojmenování a jejich derivátů: substantivních (plážový volejbalista, lyžařský akrobat/akrobatický lyžař), adjektivních (sametově revoluční; smluvně opoziční/opozičně smluvní) i slovesných (stavebně spořit, penzijně se připojistit, sexuálně harašit). Zajímavé jsou i případy, kdy se víceslovnost odstraňuje (maloprivatizovat, plážista, investigativec). O. Sabolová přišla s návrhem termínů pro jednotky kompozice umělecké prózy (kompony a komponémy, dále např. antropokomponémy aj.). F. Šimon názorně předvedl Galenovu anatomickou terminologii (názvy svalů, cév aj.).

Referáty s lexikální a slovotvornou tematikou prezentovali na konferenci ještě A. Habovštiak (hlavně o germanismech, ale i „austriacismech“ ve slovenských nářečích – z pohledu lingvistické geografie); M. Dudok (o možnostech srovnávání lexikálních mikrosystémů ve slovenštině, srbštině a chorvatštině); A. Ferenčíková (k územní diferenciaci derivátů slova bor: borina, borica, borička, boričie, borník, borák, borovička, borovičie). O principech aktualizace frazémů uvažoval J. Mlacek. Velmi emotivně zapůsobil lyricky zabarvený příspěvek M. Nábělkové: ta vykouzlila v jednací místnosti svérázný jazykový svět, založený na přímo eisnerovských řadách krásných slovenských pojmenování květin a rostlin (s důrazem na roli adjektiv – např. krkoška mámivá).

Stranou nemohla zůstat ani stylistika, zastoupená na konferenci dvěma slovenskými klasiky. J. Findra se soustředil na kategorii stylu a její různá chápání (abstraktní – konkrétní, statické – dynamické). Je stoupencem „rehabilitace“ funkčních stylů, ovšem v důsledném spojení s jejich sociálně-komunikačními determinantami, s příslušnými komunikačními sférami a dorozumívacími potřebami. Funkční styly [287]nemají být spojovány pouze se spisovným jazykem a styl je třeba vždy situovat na osu mezi mluveností a psaností, komunikací soukromou a veřejnou (zvláštní pozornost byla věnována „stylu hovorovému“). Na referentův požadavek vyjasnit vztahy mezi stylem – stylovým postupem – stylovým útvarem – typem textu – žánrem reagoval zčásti už J. Mistrík svým příspěvkem o systemizaci stylů. Doporučil v otevřeném systému stylů jemněji diferencovat a pracovat vedle stylů primárních se styly sekundárními. Od nich by pak vedla zřejmě cesta ke stylům žánrovým, třeba i stylům příležitostným, pomocným. Tak by se mohlo konkrétně pracovat třeba i se „stylem matematickým“, ale třeba i „stylem urážlivým“… (Srov. i návrh J. Mistríka v posledním vydání jeho Štylistiky z r. 1997.)

V prostoru vymezeném póly mluvenosti a psanosti, spisovnosti a nespisovnosti se pohybovaly i další referáty. F. Ruščák užíval pojmů standardní komunikace a standardní norma (jako kategorie jazyková + sociálně-pragmatická). J. Hoffmannová a O. Müllerová představily „české míšení“ (přepínání a míšení kódů) na příkladech z nejrůznějších žánrů, typů textů, projevů mluvených i psaných, monologických (např. dopis, umělecká próza) i dialogických (studentská konverzace, rozhovory v lékařské ordinaci, rozhlasová interview aj.).

Komunikačně-pragmaticky orientované příspěvky se jinak zabývaly především komunikací institucionální. S. Čmejrková ukazovala, jak může podobu televizní debaty ovlivňovat typ moderátora, konstelace účastníků a především zaměření na diváky, na publikum a jeho recepční aktivity. Je to komunikace asymetrická, která se často výrazně „odchyluje“ od kooperativního modelu a její podoba je navíc značně proměnlivá. Referát J. Krause byl (v návaznosti na sérii statí J. Horeckého) věnován textové argumentaci; zajímavě naznačil vztah argumentativního diskurzu (nadřazený pojem) a jednotlivých žánrů. Polemický dialog je podle referenta úspěšný v případě, že jsou repliky různých účastníků propojeny „napříč“ argumentačními řetězci; naproti tomu samostatně vedené argumentační linie vedou spíše k neúspěchu, nedorozumění. Pragmatickými podmínkami úspěšnosti komunikace se zabýval i J. Mezuláník; a posléze do tohoto bloku náleží i referát P. Odaloše o speciálních řečově komunikačních technikách v politické komunikaci.

Podíváme-li se na soupis prací J. Horeckého (aspoň těch vydaných knižně), neunikne nám, které emblémy se v jejich názvech nejčastěji vyskytují. Jsou to výrazy jazyk; jazykověda; slovenština, slovenský; slovo; společnost; kultura. Tyto emblémy dominovaly řadě konferenčních projevů, a ostatně jazyk a kultura se objevily i v názvu celé konference. A protože vlastní vystoupení prof. Horeckého neslo název Člověk a jeho jazyk, přidejme k těmto klíčovým slovům ještě výraz člověk. To poslední, co bylo na konferenci mimořádné, byla totiž skutečnost, že všichni účastníci bez rozdílu oceňovali jubilanta nejen jako vědce a učitele, ale především jako člověka – laskavého, vstřícného a skromného, a navíc skutečně živého a naplno žijícího. Vždyť ve Smolenicích kromě díla vědeckého představil i další své zdařilé životní dílo – svou dceru; a za jiné jeho životní dílo mnozí označovali jeho zahradu v rodné Stupavě (srov. i jubilantův osobní erb, do něhož si umístil pero a rýč). Proto měla konference kromě vysoké úrovně odborné a společenské i milý lidský rozměr. Vděčnost všech účastní[288]ků jistě patří řediteli pořádající instituce S. Ondrejovičovi a K. Buzássyové, která byla duší celé akce (oba byli také úvodními slavnostními řečníky). Byl to skutečně – řečeno naposled slovy J. Sabola – „svátek slovenské jazykovědy“. A nejen slovenské.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 4, s. 284-288

Předchozí Ada Vidovič Muha: Prague functional stratification of language in Slovene linguistics

Následující Jiří Černý: Poznámky o chilské španělštině