Political Discourse in Transition in Europe 1989–1991

Jiří Nekvapil

[Recenze]

(pdf)

Political Discourse in Transition in Europe 1989–1991

Political Discourse in Transition in Europe 1989–1991. Ed. Paul A. Chilton – Mihail V. Illyn – Jacob L. Mey. John Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1998. XII + 272 s.

 

Sborník šestnácti příspěvků, převážně britských a ruských autorů, navazuje na konferenci uspořádanou v r. 1989 v Moskvě. V popředí zájmu je zhroucení, resp. postupné hroucení sovětských institucí a příslušných politických diskursů a s tímto hroucením spjaté období restrukturalizace, označované jako „přechod“ (transition), tj. časové období 1989–1991. Sborník však má širší záběr – postihuje i odpovídající procesy v některých zemích bývalého východního bloku (NDR, Polsko), stav v Bosně-Hercegovině a okrajově ve Francii a Velké Británii (v souvislosti s některými překladatelskými problémy a s utvářením evropské identity). Výběr autorů a témat byl zřejmě do jisté míry náhodný. Sympatické je na druhé straně to, že diskursivní procesy odehrávající se ve „východní“ Evropě nejsou nazírány jen jako specificky „východoevropské“, ale jako procesy mající širší platnost, popř. jako procesy víceméně univerzální. Např. Ch. Schäffnerová a P. Porsch si mimo jiné kladou za cíl rozlišit, které vlastnosti politického diskursu v NDR vyplývaly z toho, že diskurs se odehrával v NDR, a které vyplývaly z toho, že šlo obecně o politický diskurs. Je pak vcelku logické, že při konkrétních analýzách mohou s úspěchem užívat i metodiku, kterou vypracoval K. Ehlich pro analýzu politického diskursu německého fašismu, a nepřekvapí ani příliš, když najdou v projevech H. Kohla, proslovených po sjednocení Německa, strukturní rysy, které vykazovaly i projevy politiků z bývalé NDR (např. „slibování jednoduchého a lepšího světa“: u Kohla sociálnětržní hospodářství, svobodný právní stát). Jeden z editorů, J. Mey, zase naznačuje, že stav „přechodu“ je vlastností „nového světového řádu“ vůbec.

Sborník má multidisciplinární, nikoli interdisciplinární charakter. Rozumím tím to, že jednotlivé disciplíny zpracovávají dané téma jen víceméně ze svého pohledu, nikoli ve vzájemné kooperaci. Své „disciplinární“ příspěvky nebo autory zde mají politologie, historie, sémiotika, psychologie, lingvistika, (kritická) analýza diskursu, sociolingvistika, zčásti kulturní antropologie, translatologie, teorie komunikace. Své místo si ve sborníku našel i kvantitativně orientovaný sociální výzkum (v případě analýzy polských stereotypů). Tematická heterogennost sborníku je tak umocněna heterogenností metodologickou.

Konceptem, který sjednocuje celý sborník, je „diskurs“. Ten není ve většině příspěvků explicitně definován, ale je zřejmé, že se používá víceméně ve foucaultovském smyslu. J. Mey na s. 27 říká: „Diskurs formuje naše myšlení a zároveň je naším myšlením formován – diskurs je ‘implicitní autor’ našich příběhů.“ Jednotlivé aspekty diskursů se nejčastěji zkoumají na textech určitého žánru (vládní prohlášení, letáky) nebo na jednotlivých slovech. Takové příspěvky mají textovělingvistickou nebo lexiko[296]logickou orientaci. Tento víceméně lingvistický přístup přesahují příspěvky, které si všímají restrukturace komunikačních kanálů a různých interakčních forem a dále utváření nových diskursů na základě výběru z kulturních zdrojů (tedy už z historicky etablovaných diskursů), které jsou na daném území k dispozici. Ale i mnozí autoři zařazení do části věnované analýze politického slovníku se nevěnují jen sémantice klíčových politických výrazů, ale i jejich „argumentačnímu potenciálu“ a zdůrazňují, že se nelze omezovat na rozbor jednotlivých slov a že je třeba analyzovat komplexní „komunikační praktiky“. Studium politického lexika přivedlo řadu autorů k tomu, že se zabývali politickými metaforami; k nejcitovanějším odborníkům patří ve sborníku G. Lakoff a jeho teorie metafory. Celkově lze konstatovat, že ačkoli interakční přístupy nejsou zcela zanedbány (viz např. článek o proměnách oslovovacích systémů v Rusku od L. Minajevové), převažuje orientace kognitivní.

Konkrétní analýzy jsou prováděny na textech z řady jazyků. Jde hlavně o tyto jazyky: ruština, němčina, francouzština, angličtina, srbochorvatština. Příspěvek o etnických stereotypech v Polsku má – v důsledku své kvantitativní metodologie – k přirozeným textům dosti zprostředkovaný vztah. Ačkoli je analyzována i situace např. v baltských zemích nebo v Gruzii, jsou v těchto případech východiskem texty ruské, které nicméně mají status originálů (souvisí to s postavením a funkcí ruštiny v těchto zemích). Sborník dělá neobyčejně zajímavým to, že jsou v něm uváděny nejen překlady analyzovaných textů do angličtiny, ale paralelně i jejich originály.

Budu se nyní stručně věnovat obsahu a členění recenzovaného sborníku. Je rozdělen do čtyř částí. Ta první, nazvaná Politický diskurs a evropská transformace, obsahuje pouze články editorů sborníku – tři úvody, resp. rámce pro studovanou problematiku. Jde o tyto příspěvky: M. Illyn, Chronologie změny, P. Chilton, Jak porozumět kolapsu studené války a J. Mey, Pragmatika přechodného období. Další část se jmenuje Kolaps sovětského diskursu. Sem byli zařazeni následující autoři s těmito články: V. Sergejev a N. Birjukov, Kolaps impéria a hledání kulturní identity, G. Počepcov, Komunikační procesy v oblasti politiky v SSSR a A. Bourmeyster, Restrukturace sovětského politického diskursu. Třetí část, která je nejobsáhlejší, byla nazvána Politický slovník v přechodném období. Své příspěvky zde mají L. Minajevová, Od soudruhů ke spotřebitelům: interpersonální aspekty slovníku, M. Kaul, Průlom a slepá ulička: slovník perestrojky, E. Borisovová, Opoziční diskurs v Rusku: politické letáky z r. 1989–91, A. Baranov, Spravedlnost, rovnost a svoboda: struktura hodnotových pojmů, Ch. Schäffnar a P. Porsch, Kontinuita a změna: německý diskurs po sjednocení a konečně K. Richardson, O překládání přechodného období: jak se řekne rusky ‘perestrojka’? (na okraj poznamenávám, že vtip tohoto názvu těží ze skutečnosti, že slova perestrojka – ale i glasnost – začala žít svůj vlastní sémantický život v angličtině, a proto jejich překlad do ruštiny může být opravdu problémem). Poslední část sborníku má titul Diskurs, identita a konflikt. Své příspěvky zde mají P. Achard, Konstrukce národa a státu: diskurs a sociální prostor, I. Kurcz, Kognitivní dimenze identity: etnické stereotypy v Polsku, Ch. Teichmann, Jak definovat demokracii: diskurs přechodu v Gruzii v r. 1990–1991 a konečně J. Levinger, Jazyk a identita v Bosně-Hercegovině.

[297]Sborník je velmi zajímavý, ale na druhé straně je třeba vidět to, že jeho zajímavost spočívá spíš v zajímavosti samotné látky než v zajímavosti vyplývající z jejího originálního a promyšleného zpracování, i když i z tohoto obecného tvrzení jsou výjimky (viz např. příspěvek A. Baranova). Příspěvek P. Acharda mající ambici zabývat se spíš teorií diskursu než analýzou „atraktivních“ dat zůstal zcela osamocený. Sborník lze nepochybně doporučit dalším čtenářům. Je natolik rozmanitý, že si v něm v zásadě každý čtenář pro sebe něco najde.

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1
e-mail: nekvap@ff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 4, s. 295-297

Předchozí Jiří Černý: Poznámky o chilské španělštině

Následující Jiří Nekvapil: Code-Switching in Conversation. Language, Interaction and Identity