Code-Switching in Conversation. Language, Interaction and Identity

Jiří Nekvapil

[Book reviews]

(pdf)

Code-Switching in Conversation. Language, Interaction and Identity

Code-Switching in Conversation. Language, Interaction and Identity. Ed. Peter Auer. Routledge, London – New York 1998. VIII + 355 s.

 

Tento sborník, obsahující 13 příspěvků, má ambici prosadit ve výzkumu vícejazyčnosti novou výzkumnou dimenzi, totiž analýzu toho, co „dělají“ mluvčí v rozhovoru tím, že v jeho konkrétních místech mění (střídají, přepínají) své jazyky (jazykové variety, kódy). Jednotlivé „přepnutí kódů“ je v tomto přístupu pojato jako verbální akce, jejíž význam nelze (v úplnosti) vysvětlit, aniž by se vzala v úvahu sekvenční/situační zakotvenost takové verbální akce v konkrétním interakčním průběhu. Nejde však (jen) o to, jak jednotlivá přepnutí kódů vysvětlí analytikové-odborníci, ale o to, jak si ho vysvětlují, resp. jaký „význam“ mu dávají (a ještě jinak: jak ho interpretují) sami účastníci rozhovoru. Východiskem tohoto přístupu je detailní studium organizace příslušných rozhovorů v pojetí etnometodologické konverzační analýzy.

Tento přístup, jehož počátky lze nalézt v polovině 80. let právě v díle editora recenzovaného sborníku P. Auera, vychází z toho, že se dosud přepínání kódů vysvětlovalo v zásadě dvěma způsoby: jednak se odkazovalo na jazykově-externí, makrosociologické faktory, jako je společenský status relevantních kódů a jejich uživatelů (např. jazyk majoritní versus jazyk minoritní) nebo druh komunikační domény (např. domov, úřad, formální versus neformální), jednak na faktory jazykově-interní, což ve výzkumné praxi znamenalo především analýzu syntaktických struktur příslušných kódů (např. z hlediska možnosti, resp. nemožnosti přepnutí uvnitř určitých syntaktických frází). Představitelé nového „konverzačněanalytického přístupu“ však poukazují na to, že vysvětlování pomocí externě-jazykových faktorů je opravdu efektivní pouze v jazykových situacích, které lze kvalifikovat jako rigidní diglosie, a vysvětlování pomocí faktorů jazykově-interních se zase omezuje na přepínání intravětné, resp. intrareplikové, a nechává stranou velmi časté přepínání mezivětné, resp. mezireplikové. Sborník je pokusem o to zavést ještě třetí způsob vysvětlování, spočívající v tom, že se odkazuje na faktory (interní) organizace rozhovoru. Nemůžeme to však chápat tak, že se působení faktorů externě-jazykových a faktorů gramatických nyní popírá, ale že byl nalezen další faktor, který umožňuje vysvětlovat další jevy, popř. lépe vysvětlovat [298]to, co už bylo vysvětlováno, a dále že se usiluje o analýzu vzájemného působení těchto faktorů.

Autoři ukazují, že přepínání kódů je pravděpodobnější v určitých sekvenčních pozicích a že jednotlivými přepnutími kódů jsou signalizovány různé organizační formy rozhovoru, jako jsou začátky replik, opravy, presekvence[1] apod. Za nejprůkaznější pro etablování explanace založené na dimenzi rozhovoru lze podle nich považovat takové případy, kdy táž organizační forma rozhovoru je signalizována jak přepnutím z jazyka X do jazyka Y, tak z jazyka Y do jazyka X. Např. Li Wei se zabývá anglicko-čínským bilingvismem v čínské komunitě v britském Newcastlu a uvádí příklady, v nichž presekvence je jednou vyjádřena anglicky (přepnutím z čínštiny) a podruhé čínsky (přepnutím z angličtiny). V takových případech nemá podle autora smysl odkazovat k externím faktorům, jako je například to, který z jazyků je v příslušné komunitě dominantní, ale k tomu, jakou funkci má dané přepnutí v organizaci příslušného rozhovoru.

Nicméně všem autorům je zřejmé, že význam jednotlivých přepnutí nelze vysvětlit jen jako význam interakční, emergující „zde a nyní“, tj. v konkrétním rozhovoru. Zásadním problémem pro ně zůstává to, v jaké míře je význam jednotlivých přepnutí vyprodukován („brought about“) v rámci dané interakce a v jaké míře je přenesen („brought along“) zvenčí. Je to tedy v zásadě stejný problém, s jakým se vypořádává etnometodologická konverzační analýza: jaký je vztah širšího „kontextu“ (společenských struktur, rolí, identit …) ke konkrétní interakční události. Jak je známé, na tuto otázku se v konverzační analýze odpovídalo ze dvou výzkumných pozic (viz Duranti, 1997): 1. předmětem analytického zájmu je ta rovina (organizace) rozhovoru, která je vzhledem ke „kontextu“ v zásadě autonomní, 2. nelze apriorně (tj. ještě před konkrétní analýzou) stanovit, jaký „kontext“ byl pro účastníky rozhovoru relevantní, a je právě úkolem výzkumníků relevantnost konkrétních aspektů „kontextu“ pro účastníky rozhovoru detailní analýzou prokázat (a jestliže tuto fázi výzkumník přeskočí, je vlastně jeho „analýza“ zbytečná, v lepším případě má ilustrativní charakter, neboť její pomocí „zjišťuje“ jen to, co v zásadě věděl už před jejím začátkem).

Je zřejmé, že autoři sborníku zaujímají druhou z výše uvedených výzkumných pozic, a problém vztahu makrosociologické explanace přepínání kódů k explanaci odkazující k organizačním aspektům rozhovoru je jedním ze dvou centrálních témat knihy. – Co je tématem druhým?

Druhé téma je rovněž spjaté s emickou orientací autorů sborníku, jinými slovy s důrazem na analytickou rekonstrukci toho, co v rozhovoru „dělají“ sami jeho účastníci. Ve výzkumu přepínání kódů nejde totiž jen o zjišťování významu jednotlivých přepnutí, ale primárně i o samu podstatu, resp. existenci těchto kódů. Je zřetelné, že pojem přepínání kódů „zcela samozřejmě“ předpokládá existenci toho, co se v co přepíná. Kdo však definuje ony relevantní kódy? – Mnohdy jsou to lingvisté a dodejme, že [299]mnohdy nereflektovaně. Autoři sborníku se však zajímají o tyto kódy jakožto o kategorie, které jsou vlastní samým účastníkům rozhovoru. To má dalekosáhlý dopad, neboť takový přístup může odhalit, že to, co se lingvistům jeví jako přepínání kódů, je pro každodenní mluvčí variantní podoba jednoho a téhož kódu. Emická orientace autorů sborníku je tedy přivedla k tomu, že vedle přepínání kódů zcela přirozeně věnují značnou pozornost i míšení kódů a postupnému utváření „gramatikalizovaných“ kódů smíšených (tento závažný aspekt bohužel nechali stranou ve své společné knize P. Sgall, J. Hronek, A. Stich a J. Horecký; viz Nekvapil, 1994).

Podívejme se nyní podrobněji na to, jak je recenzovaný sborník členěn, a věnujme se jeho obsahu. Po úvodním příspěvku P. Auera Ještě jednou k Bilingvní komunikaci, v němž se vrací ke své průkopnické monografii vydané v r. 1984 a v němž načrtává základní problémy studia přepínání kódů, následují příspěvky první části sborníku. Ta je věnována základnímu předpokladu studované problematiky, „kódům v přepínání kódů“, tj. výše nastíněnému druhému centrálnímu tématu. Své příspěvky zde mají C. Alvarez-Cáccamo (K rekonceptualizaci komunikačních kódů), R. Franceschini (Přepínání kódů a pojem kódu v lingvistice), M. Meeuwis a J. Blommaert (Monolektní pohled na přepínání kódů), C. Oesch Serra (Textové konektory v bilingvním rozhovoru – k utváření italsko-francouzského smíšeného kódu) a Y. Maschler (Od přepínání kódů k smíšenému kódu). Druhá část knihy je věnována „bilingvnímu rozhovoru a tomu, co ‘přesahuje’ jeho organizaci“, tj. výše nastíněnému centrálnímu tématu prvnímu. Své příspěvky zde mají Li Wei (Otázky ‘proč’ a ‘jak’ v analýze přepínání kódů), G. Alfonzetti (Dimenze rozhovoru při přepínání kódů – na příkladu italštiny a sicilského dialektu), M. G. Moyer (Strategie v bilingvních rozhovorech na Gibraltaru), J. N. Jørgensen (Jak si děti osvojují přepínání kódů, aby mohly vykonávat moc), M. Sebba a T. Wootton (My, oni a identita: sekvenční explanace přepínání kódů versus explanace vztažená k identitě), B. Rampton (Language Crossing a redefinice reality) a konečně Ch. Stroud (Kulturní variabilita diskursu ve vztahu k přepínání kódů). Za zmínku stojí to, že každý příspěvek je uveden asi dvoustránkovou „předmluvou“ editora P. Auera, čímž je velmi usnadněna jeho četba.

Pro většinu studií je typické, že vedle složky teoreticko-metodologické obsahují i pozoruhodný empirický materiál. Setkáme se tu s popisem jazykových situací z řady kontinentů a s nejrůznějšími jazyky. Přepínání kódů je předvedeno na těchto „jazykových“ párech: němčina/španělština, angličtina/španělština, angličtina/kantonská čínština, londýnská angličtina/londýnská jamajská angličtina, britská angličtina/hindština, italština/francouzština, italština/němčina, italština/sicilština, turečtina/dánština, svahilština/francouzština, lingalština/francouzština, tok pisin/tajapština, hebrejština/ angličtina aj.

V čem může být sborník užitečný lingvistům v Česku, tj. v zemi, která se v průběhu dvacátého století etnicky, a tudíž i jazykově neobyčejně homogenizovala? Pravda je, že tak společensky závažná dvojjazyčnost, jako byla česko-německá nebo česko-slovenská, náleží už v zásadě minulosti, resp. tyto vícejazyčnosti se zredukovaly na problematiku opravdu minoritní. S rozdělením Československa přešla do jiného státu i neméně společensky důležitá a výzkumně zajímavá dvojjazyčnost slovensko-ma[300]ďarská (viz Lanstyák, 2000). Zůstalo nám tedy studium vícejazyčnosti v páru čeština-minoritní jazyk (v to počítaje i jazyky zahraničních pracovníků a imigrantů). Máme tu však i jiný „jazykový“ pár, který je řadou lingvistů konceptualizován jako „spisovná“ a „obecná“ čeština a dynamický vztah těchto dvou „kódů“ v konkrétních rozhovorech je některými lingvisty dokonce pojímán jako „přepínání“ (code switching). Jak je známé, tato koncepce není bez problémů. Při četbě recenzovaného sborníku si to můžeme nejen znovu uvědomit, ale můžeme v něm nalézt i cenné impulsy pro nazírání a další výzkum tohoto specifického aspektu naší jazykové situace.

 

LITERATURA

 

DURANTI, A.: Linguistic Anthropology. Cambridge University Press 1997.

LANSTYÁK, I.: K otázke striedania kódov (maďarského a slovenského jazyka) v komunite Maďarov na Slovensku. SaS, 61, 2000, s. 1–17.

NEKVAPIL, J.: Rec. P. Sgall – J. Hronek – A. Stich – J. Horecký, Variation in Language. Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics. ČMF, 76, 1994, s. 55–56.

NEKVAPIL, J.: Etnometodologická konverzační analýza v systému encyklopedických hesel. Češtinář, 10, 1999/2000, s. 80–87.

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1
e-mail: nekvap@ff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 4, pp. 297-300

Previous Jiří Nekvapil: Political Discourse in Transition in Europe 1989–1991

Next Ludmila Uhlířová: Jan Kořenský – František Cvrček – František Novák: Juristická a lingvistická analýza právních textů (právněinformatický přístup)