Jakobson entre l’Est et l’Ouest, 1915–1939

Petr Sgall

[Recenze]

(pdf)

Jakobson entre l’Est et l’Ouest, 1915–1939

Jakobson entre l’Est et l’Ouest, 1915–1939. Edité par Françoise Gadet et Patrick Sériot. Cahiers de l’Institut de Linguistique et des Sciences du Langage. Faculté des lettres, Lausanne 1997. 260 s.

 

V r. 1996, kdy uběhlo sto let od narození R. O. Jakobsona, pořádaly se v řadě zemí vědecké konference – lingvistické i interdisciplinární – k uctění památky této velké osobnosti světové i české lingvistiky, vědce, jehož dílo mělo vynikající význam pro vývoj mnoha oborů. Slovo a Slovesnost přineslo (1999, s. 329) stručnou zmínku o březnové konferenci pražské, věnované zároveň sedmdesátému výročí Pražského lingvistického kroužku; té se s 80 příspěvky zúčastnili badatelé na Pražskou školu tak či onak navazující. Vybrané příspěvky z této konference tvoří základ třetího svazku nové řady Travaux du CLP (Prague Linguistic Circle Papers 3), který vyšel v nakl. J. Benjaminse (Amsterdam – Philadelphia) v r. 1999.

Na obdobné úrovni mnohostranně informovaného vědeckého bádání byla založena i konference pořádaná univerzitou Lausanne ve švýcarském letovisku Crêt-Bérard v září 1996. Sborník z této konference obsahuje – jak to odpovídá rozmanitosti Jakobsonova díla i dnešních návratů k němu – příspěvky s různou orientací; většinou jsou psány francouzsky, anglických je o něco míň. Pokusíme-li se tyto články (ve sborníku řazené abecedně) podle jejich základní orientace rozdělit, nevyhneme se ovšem zjednodušením, nutně spojeným s tím, že se články zčásti týkají okruhů několika.

Sborník se (jak je zřejmé z dat v titulu) soustřeďuje především na Jakobsonovo pražské období a na dobu druhé světové války, což rozhodně není dáno jen náhodou. Některým autorům jde o hlubší pozadí Jakobsonova díla, tedy o složité vědecké, kulturní, filozofické i ideologické podmínky střední Evropy a Evropy vůbec, s důsledky jejího dávného i novějšího rozdělení a s významem kulturně-historických podmínek pro myšlenková východiska R. O. Jakobsona a jeho blízkých spolupracovníků.

Tyto podmínky charakterizuje především E. Holenstein na pozadí rozdělení daného i dvěma větvemi křesťanství, s rozlišením latinsky jednojazyčného západu od odedávna mnohojazyčného pravoslavného východu, jehož „jednota v mnohosti“ umožnila Jakobsonovi konstatovat, že i myšlenka národní svébytnosti se dřív obje[308]vila právě na východě, kde církevní činitelé přáli rozvoji jednotlivých jazyků nejen u Slovanů, ale (ve 14. stol.) i na ugrofinském severu evropského Ruska.

Východní prameny (spjaté s idejemi eurasianismu, které rozvíjel zejména N. Trubeckoj) vidí v Jakobsonově myšlení i N. Avtonomova, která zajímavým způsobem upozorňuje na vztah mezi jeho dvěma statěmi: zatímco ve Slavische Rundschau z r. 1929 je ruská duchovní tradice zdůrazněna jako zdroj strukturalistických myšlenek, zejména i teleologické koncepce (v níž se podle ní spojuje funkčnost, tedy orientace na cíl, s mesianismem, s. 9), v Harvard Slavic Studies r. 1953 už je vztah k eurasianismu kritičtější. Na přesvědčivosti tohoto porovnání snad mnoho neubírá ani to, že autorka při zmínce o vztahu ke slovanským starožitnostem omylem připisuje autorství knihy o nich Zd. Nejedlému (s. 7, pozn. 5).

Na pozadí selektivního přijímání západních pohledů ruskou vědou rozbírá Jakobsonovu koncepci teleologie (ve srovnání s „mechanickou“ západní příčinností) i P. Caussat. I působení Husserlovy filozofie na PLK, jak připomíná a dokládá M. Dennes, bylo do značné míry zprostředkováno vývojem ruské filozofie. Jiný aspekt ruských kořenů Jakobsonova myšlení charakterizuje B. Gasparov, podle něhož B. Livšic s určitým oprávněním spatřoval právě u ruských avantgardních básníků specifickou schopnost pronikat k „nejhlubším úrovním“ jazyka a Jakobsonovi pak proto analýza Chlebnikovova jazyka pomohla k vytvoření univerzální teorie znakových systémů.

Úlohu eurasianismu konstatuje P. Sériot ve výkladu o tom, že (i přes systémovost fonologie, jejíž jednotky přece pro strukturalistu mají být jen průsečíky vztahů) jazyk může být ovlivňován druhým i tak, že do jeho fonologické soustavy (tedy do jiného systému vztahů) pronikne nový foném.

O Jakobsonovu vztahu k oběma polovinám Evropy uvažuje i J. Toman, zejména se zřetelem k významu středověkých skutečností (Cyril a Metoděj, vývoj českého verše). Tomanovo vysvětlení všech důvodů, které zejména za války vedly k důraznému přihlášení se k Československu (s. 241n.), neztrácí na síle ani tím, že se tu původní spojení „Czech lands“ převádí na Bohemia, jako by Morava byla částí Čech (ne Česka).

Druhá skupina příspěvků se zabývá prameny Jakobsonova myšlení spíš ve vztahu k jednotlivým klasickým autorům, z nichž přístup PLK vycházel; zejména jde o dva nejpřednější z nich. De Saussurův význam (i s údaji o cestách, kterými se jeho dílo k Jakobsonovi dostalo, s. 169) zdůrazňuje K. Koerner, i když připomíná taky Jakobsonův kritický postoj k původní charakteristice jazykové diachronie i k dalším bodům. L. Matějka rozbírá Jakobsonovu reakci na jednotlivé části a aspekty de Saussurova díla, zejména vývoj pohledu na pojem fonému. (Připomeňme, že českýma očima vnímá a třídí vztah Kroužku k velkému zakladateli synchronní lingvistiky Fr. Čermák v druhém svazku PLCP, 1996.) Naproti tomu S. Raynaudová se věnuje významu Husserlovy filozofie a dochází ke zjištění, že se Jakobson dovedl vyhnout takovému uplatňování fenomenologie, které by omezovalo jeho všestrannost jako lingvisty.

[309]Ve třetí skupině statí jde o jednotlivé problémy řešené u Jakobsona: Ľ. Ďurovič charakterizuje (se zdůrazněním petrohradského OPOJAZu jako pramene základních myšlenkových předpokladů) vývoj pojetí fonému až k distinktivním rysům jako základním jednotkám. H. Schaller analyzuje pojem jazykového svazu, u Jakobsona vymezený především fonologicky, na rozdíl od širšího pojetí Trubeckého.

Do skupiny čtvrté můžeme zařadil dvojí pohled na to, jak bylo Jakobsonovo dílo ve své době přijímáno na západě, zejména ve Francii. J.-C. Chevalier zjišťuje, že zatímco kladné přijetí výsledků N. Trubeckého v oblasti fonologie bylo velmi široké, postoje k mnohostranému dílu Jakobsonovu byly v různých obdobích do té či oné míry problematické, i když jeho široký vliv je nesporný. J. Fontaine porovnává kladné (ne docela bezvýhradné) přijetí myšlenek R. Jakobsona A. Meilletem, L. Tesnièrem i A. Martinetem a dalšími s tím, že S. Karcevskému nikdy tolik pozornosti věnováno nebylo.

Zbývá ještě se zmínit o Jangfeldtově stati o podmínkách a podrobnostech Jakobsonových útěků před nacistickou hrozbou, které byly spojeny s překonáváním byrokratických překážek a místy byly opravdu dobrodružné. Na závěr jsme si nechali příspěvek Plungjanův, zdůrazňující rozdíl mezi vyváženou psychologií Trubeckého, soustředěného na své hlavní téma, a nestárnoucím Jakobsonem jako osobností mnoha zájmů; žádný z nich nebyl vzorným pražským strukturalistou. Byli tu i jiní (velká část přispěvatelů si všímá i činnosti V. Mathesia a dalších českých členů PLK), a jednota školy zdaleka nebyla absolutní. V tomto smyslu psal o diskusním prostředí Pražské školy i zesnulý O. Leška (v. zejm. jeho příspěvek ve zmíněném třetím svazku PLCP), a takovou „jednotu v různosti“ můžeme jistě vidět i v pozdějším pokračování klasického Kroužku. Různost i jednotu dnešních pohledů ze zahraničí, která tomu vhodně odpovídá, jsme chtěli stručně připomenout v této zprávě, která ovšem zdaleka nemohla ani zkratkovitě vyjádřit myšlenkové bohatství v recenzovaném sborníku obsažené.

Ústav formální a aplikované lingvistiky
Malostranské nám. 25, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 4, s. 307-309

Předchozí Ludmila Uhlířová: Gejza Wimmer – Gabriel Altmann: Thesaurus of Univariate Discrete Probability Distributions

Následující Karel Kučera: Projekt slovníku staré italštiny