Rozhlas a slovesnost

Mts. (= Vilém Mathesius)

[Chronicles]

(pdf)

-

S tímto názvem vydala Olga Srbová knížku o 32 str., která vyšla jako 23. svazek sbírky „Pro život“ v nakladatelství Vyšehrad (Praha, 1941). Autorka dobře určuje význam i podstatu rozhlasového vysílání a správně vytýká, že omezení výrazových prostředků v rozhlase na stránku akustickou nutí k tvořivému úsilí o nové umělecké methody. Jistě je správné také její tvrzení, že toto tvořivé úsilí umělecké bude u rozhlasu stejně podlomeno zevšeobecněním televise, jako bylo tvořivé úsilí umělecké podněcované u němého filmu jeho omezením na výrazové prostředky optické podlomeno zavedením filmu zvukového. Úkoly, které vyplývají ze zvláštních výrazových podmínek rozhlasového vysílání, zabývá se nejpodstatnější část knížky. Jako odbornice divadelní mluví autorka nejobšírněji o problémech rozhlasové hry v nejširším smyslu toho slova. Její výklady jsou tak podnětné, že upřímně litujeme, že se jen zběžně zabývá jinými slovesnými útvary rozhlasovými, zejména rozhlasovou přednáškou, rozhlasovou povídkou a rozhlasovou recitací. Rozhlasová přednáška a rozhlasová povídka mají ten širší význam, že se tiskem mohou stát přístupné také čtenářům a že tím mohou působit i na vývoj pojednání a povídek nerozhlasových. U nás, kde schopnost napsat jasné a také nezasvěcenci srozumitelné pojednání není mezi odborníky tak obecná, jak je toho zapotřebí v národě opravdu kulturním, je věru litovat, že nejlepší přednášky v rozhlase pronesené nejsou jako jinde vydávány v měsíčních sbornících, nýbrž se otiskují podle osobních styků autorových v nejrůznějších časopisech. Takovými měsíčními sborníky by nám vznikla nová, látkově bohatá revue, kterou nenahradí skutečnost, že občas vycházejí nákladem rozhlasu svazečky rozhlasových přednášek, seskupených kolem téhož tématu nebo napsaných týmž autorem. Podrobnější výklad o rozhlasové recitaci by byl autorku jistě vedl k cenným poznámkám o požadavcích, které jest při rozhlasovém vysílání klásti na kulturu hlasovou a na výslovnost. Rozhlasové vysílání je tak důležitý faktor při vytváření orthoepické normy, že by se i u nás, a právě u nás, měla věnovat větší pozornost všem, kdo v rozhlasu mluví do mikrofonu, ať jsou to hlasatelé, přednašeči, recitátoři nebo úředníci české tiskové kanceláře. Bylo by zajímavé se dovědět také něco o požadavcích, které na výslovnost všech těchto rozhlasových mluvčích mají nejširší kruhy rozhlasového posluchačstva. Ukázaly by se tu netoliko různosti individuálního vkusu, nýbrž i rozdíly krajinné a přispělo by se tak ke zjištění, jal daleko a v kterém směru pokročilo u nás tvoření obecné výslovnostní normy. Pražský linguistický kroužek se již několikrát pokoušel organisovat v tomto směru v dohodě s orgány českého rozhlasu anketu mezi rozhlasovým posluchačstvem, ale jeho pokusy dosud vždycky bez jeho viny ztroskotaly.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 2, p. 106

Previous Jindřich Honzl: Z prakse divadelní

Next P. T. (= Pavel Trost): O smyslu jazykových zkratek