K programu lingvistiky textu

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

К программе лингвистики текста / En marge du programme d’une linguistique du texte

1. Lingvistika textu (která by měla spojovat nadvětnou syntax, popř. „gramatiku textu“ s lingvistikou parole, teorií jazykové komunikace či performance, popř. s lingvistickou pragmatikou) je dnes z různých stran proklamována jako nezbytná nová lingvistická disciplína, popř. jako nová koncepce lingvistiky.[1] V tomto článku chceme položit několik otázek. Zdá se totiž, že lingvistika textu patří k oblastem, v nichž je dosud problémem jasně stavět otázky a najít otázky základní.

Je už dávno zřejmé, že nadvětná syntax (struktura verbálního komunikátu, textu) musí být studována. Přesto však většina nejvlivnějších lingvistických směrů považuje větu za „největší“ jednotku jazykového systému a málokdy obrací pozornost k jevům překračujícím hranice věty.[2] Už po desetiletí se o potřebě nadvětné a parolové lingvistiky píší statě a studie, později vznikají i koncepce soustavného studia nadvětných celků (Harris, Hartmann, Bense, Daneš, Hausenblas, Dressler aj.). Jen některé z nich navazují na ty úseky lingvistiky, které danou problematiku již zpracovávaly, jako je zejména stylistika, která — chápeme-li její objekt s Havránkem jako singularizační organizaci promluvy (viz nyní jeho Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 80 a 64, pův. v OSNND VI/1, 472 a ČMF 28, 1942, 409—416) — jistě patří mezi základní východiska vědeckého zkoumání parole. Jiné koncepce jsou formulovány, jako by v dějinách lingvistiky neměly předchůdce a musely zaplnit mezeru, která až dosud brání uplatnění lingvistiky (směrem k literární vědě, popř. k informatice). V posledních letech vznikají už i kompendia teorie textu, přesto však dosud nejsme dál než na prahu textové lingvistiky, o které se i v uvedených knihách píše především jako o deziderátu, o programu, jehož některé rysy je už možno tušit, jiné jsou nám zatím přístupné ještě méně.[3] Pro každou koncepci tu patrně bude jednou ze základních otázek, zda existují jazykové jevy, pro jejichž vědecké zkoumání nestačí „lingvistika věty“ (zkoumající jazykový systém, langue, jazykovou kompetenci bez překračování mezivětných předělů) a které se přitom netýkají jen parole, performance, užívání jazyka (ať už v jeho aspektech singularizačních, nebo v obecnějších vztazích).

2. Zatím existence takového okruhu relevantního právě pro lingvistiku textu přesvědčivě ukázána nebyla. Je charakteristické, že tam, kde práce z lingvistiky textu překračují rámec programových postulátů a rozbírají konkrétní jevy, jde téměř vždy o jevy, kterých si musí všímat i popis věty, a to pro některou ze tří příčin:

[40]a) Proto, že i jediná věta může fungovat jako text (jako výpovědní událost může sama tvořit promluvu); to se týká např. vztahu mezi významem a referencí.

b) Proto, že některé vztahy přesahující hranice věty se uplatňují i uvnitř jediné věty (např. odkazování).[4]

c) Proto, že vztah mezi dvěma sousedními větami promluvy, je-li jazykovým systémem zachycen,[5] je vyjádřen v jedné z obou vět (tedy, proto, totiž …) nebo v obou (nejdřív - pak, na jedné straně - na druhé); popis sémantiky takové věty musí ovšem zahrnovat zjištění, že např. příslovce proto tu vyjadřuje vztah k předcházející části textu (nemusí to však vždy být právě předcházející věta; jinak řečeno, i tyto jevy, které Skalička, o. c., počítá k syntaxi explicitní, mají něco společného se syntaxí lexikální: jde o adverbia, ne o spojky). Složitější je otázka aktuálního členění (kontextového zapojení), ale ani zde (viz odd. 4) nepomůže nadvětná syntax sama překonat omezení, která jsou vlastní popisu věty.

3. Zdálo by se tedy, že lze souhlasit s Katzem a Fodorem,[6] když říkají, že úplný popis sémantické interpretace věty zachycuje i všechny sémantické vztahy uvnitř textu (protože ho lze převést na jedinou větu, chápeme-li mezivětné předěly jako (semi)synonymní se souřadicími spojkami), z čehož by vyplývalo, že sémantické zkoumání vůbec nemusí překračovat hranice věty.

Proti tomu bývá uváděno, že mezivětný předěl často nemůže být převeden na koordinační spojení; uváděné příklady však nejsou vždy přesvědčivé. Lze např. dobře spojit do kopulativního souvětí i dvojici vět Dal se cestou na Prahu, protože spěchal a protože byly rozmoklé silnice. Dojel tam třetího dne.[7] I v případech méně elementárních možnost takového spojení existuje, a musí být v popisu jazyka zachycena, má-li být zachycen např. vztah mezi přímou a nepřímou řečí. Vždyť referuje-li mluvčí o promluvě složené z několika vět, může ji stáhnout do „několikanásobné“ nepřímé řeči: Vysvětlil mi, že se dal cestou na Prahu, protože spěchal a protože byly rozmoklé silnice, a že tam dojel třetího dne. Vhodným kritériem pro zjištění, kdy spojení vět do souvětí není možné, by tedy bylo převádění promluvy (jejího úseku) do nepřímé řeči.[8] Možná by však takový výzkum jen potvrdil, že jde o výjimky (dané např. růzností druhů vět),[9] jejichž existenci Katz a Fodor připouštějí.

[41]Jejich závěr lze však podle našeho názoru vyvrátit přesvědčivěji, a to tím, že jejich výchozí předpoklad přijmeme: uznáme-li, že posloupnost vět je zpravidla v jistém smyslu synonymní se souřadným souvětím, pak právě tím uznáme, že popis jazyka má zachycovat i mezivětné vztahy. Vždyť má-li sémantická interpretace zachytit synonymní dvojice (parafráze), musí v tomto případě zachytit vztah mezi jedinou větou a posloupností vět, a posloupnost vět je pak nutně v popisu jazyka zahrnuta.

Synonymie takových spojení ostatně není úplná, především proto, že mezivětný předěl a souřadicí spojka představují dva různé stupně v hierarchické struktuře textu (tedy v nadvětné syntaxi). Není snadné zjistit, do jaké míry tu je shoda v jazykovém významu a ne jen v ontologickém obsahu. I při snaze neopouštět pevnou půdu jazykové formy lze však patrně říci, že sémantický zápis věty (propozice) nemusí být s větou shodný co do rozsahu, že tedy existují případy, kdy jedné propozici odpovídá posloupnost vět, jindy zase jediné větě odpovídá na sémantické rovině posloupnost propozic.[10] Jinak řečeno, nadvětná syntax má své vlastní pole alespoň ve zkoumání, kdy propozice musí nebo může být na určitém místě rozdělena do dvou vět. Podstatné jsou z tohoto hlediska případy první (na které jsme upozornili v o. c. v pozn. 10), které popis jediné (povrchové) věty nezachycuje. Otázkou zůstává, zda se podaří najít i typy mezivětných předělů, které nejen v povrchové realizaci, ale i v sémantické struktuře musejí být chápány jako předěly mezi propozicemi.

4. Posledně uvedená otázka souvisí s dalším, pro lingvistiku textu závažným problémem, zda totiž existuje jednotka jazykového systému (nejen parolová), která by překračovala hranice věty. Jde o to, zda i „na vyšší úrovni“ existuje obdoba vztahu mezi větou a výpovědní událostí. Jistě musí lingvista studovat i větší celky, než je věta — typy promluv nebo textů a jejich částí (a kritéria pro toto třídění), jejich vnitřní hierarchii (složení textu z odstavců i z obsahových složek, diskursu z promluv) aj. Zde právě jde z velké části o tradiční problematiku stylistiky.

Připomeňme, že i věta bývala chápána jako jednotka parolová. Teprve postupně se ukazovalo, že (a v jakém smyslu) lze chápat jako jednotku jazykového systému nejen větu v terminologii Dokulilově a Danešově, tedy abstraktní jednotku bez specifikace lexikálního obsazení aj., ale i výpověď (viz pozn. 2) nebo větu ve smyslu Chomského. Není však dosud jasné, zda lze v podobném smyslu pracovat i s textem (alespoň na úrovni zobecněného vzorce). Některé argumenty pro a proti uvádí a hodnotí Fr. Daneš v TLP 4 (1971, s. 139n.); lze v podobném smyslu probrat i další: Česká věta je českou větou bez ohledu na to, zda se jí použilo v podobě výpovědní události. Promluva nebo text je však posloupnost výpovědních událostí, nikoli vět. Lze jistě definovat novou jednotku jako posloupnost vět (vyhovující podmínkám sémantické návaznosti), ale pro vymezení uceleného útvaru nevystačíme s prostým přenášením zvyklostí z „lingvistiky věty“ do nové oblasti (srov. např. Urs. Oomen, Folia linguistica 5, zejm. s. 14n.). Postuluje-li se jednotka obecnější, např. textový vzorec, je třeba vzít v úvahu i to, že (v Danešově terminologii) témuž větnému vzorci mohou odpovídat výpovědi s různým lexikálním obsazením, aktuálním členěním aj., a měli bychom si klást otázku, v čem se musejí a v čem nemusejí shodovat texty odpovídající témuž textovému vzorci. Je třeba vyrovnat se také s tím, že (jak uznávají i ti, kdo postulují nejen lingvistiku, ale i „gramatiku“ textu) struktura textu v mnohém ohledu není záležitostí jednoho jazyka a že text je projevem ne jazykového systému, nýbrž jeho užití, fungování.[11] Prolínání jednotlivých typů textu nebo jejich složek může být nedostatkem z hlediska stylu, ale český text nepřestane být českým textem proto, že začíná jako vědecký argument a přechází třeba do polohy [42]umělecké metafory. Jistě má svou pevnou strukturu např. určitý druh důkazu v matematice; ale není to struktura gramatická. Jsou i obecné struktury uměleckých textů, a jejich rozborem se práce z lingvistiky textu nutně často zabývají; zpravidla se zde však přechází, že právě umělecké ztvárnění textu nemůže být ani v úplnosti, ani v základě zachyceno lingvistickou analýzou; a to, čím zde zatím lingvistika přispět může, se týká především zkoumání útvarů parolových.

Pochybnost o tom, zda jsou nadvětné útvary jednotkami jazykového systému, není pochybností o potřebě lingvistiky textu; jde o její povahu a úkoly, o její vztah ke staré dichotomii gramatiky a stylistiky,[12] ne o její existenci. Vždyť do jazykového systému nepatří jen jeho jednotky, ale i strukturované vztahy mezi nimi, a do sémantiky věty patří i různé aspekty týkající se návaznosti.

Podobně jako v odd. 3 dospíváme tedy k tomu, že vedle úkolů stylistických musí lingvistické zkoumání textu obsáhnout systémové vztahy překračující hranice vět. Jistě je nutné hledat podmínky, které sousední věty v (koherentním) textu musejí splňovat, je třeba zjišťovat, které věty mohou nebo musejí stát na začátku promluvy nebo diskursu, které nemohou stát na jejich konci ap.[13]

Za dnešního stavu však může snadno vzniknout iluze o tom, že textová syntax vyřeší otázky, které v rámci syntaxe větné dořešeny být nemohou. Chceme mylnost této představy ukázat na příkladu aktuálního členění. Jak jsme dovodili v SaS 33, 1972, 160—164, rozdělení věty na složku kontextově zapojenou a nezapojenou není v obecném případě jednoznačně dáno; je z jednoho hlediska záležitostí kontextu, z jiného je pro větu sémanticky relevantní. Jak ukázala E. Hajičová (o. c. v pozn. 10), liší se pak sémantika negace v různých variantách dané věty; neguje se totiž ohnisko, zatímco kontextově zapojená část je „před negací“, zůstává v platnosti, jde tu o presupozici. Dalo by se snad říci (jak jsme se původně domnívali), že takové dvě varianty není třeba zachycovat jako různé významy věty, že jsou totiž podmíněny kontextem. Bohužel však k jednoznačnému rozdělení věty na uvedené složky v obecném případě nestačí znát kontext, neboť kontextově zapojený člen může být „znám“ nikoli z kontextu, nýbrž ze situace. Musíme — při popisu věty stejně jako textu — počítat se souborem znalostí společných (podle předpokladu mluvčího) účastníkům diskursu. Tento soubor se v průběhu diskursu obohacuje,[14] ale existoval už na jeho počátku. K jeho plnému zachycení tedy je nutný přístup nejen lingvistický, ale i psychologický a logický.[15]

5. Můžeme shrnout: Nadvětná syntax je nutná, i když není jasné, zda nadvětné celky jsou jednotkami jazykového systému v tradičním slova smyslu. Vlastním předmětem lingvistiky textu mohou být vedle jevů parolových (performance) zejména vztahy mezi větami, které mohou vystupovat jako výpovědní události vytvářející text. Jinak řečeno, pro zachycení sémantických vztahů patrně je třeba mít diferencovanější prostředky než prostou posloupnost sémantických zápisů vět.

Naše poznámky se zdají nasvědčovat tomu, že pro formální zachycení vztahu mezi větou a nadvětným celkem se ze dvou navržených postupů lépe hodí ten, který [43]směřuje (v sémantické rovině) od propozice k větším celkům než naopak.[16] Aby se však perspektiva formálního popisu tohoto vztahu stala reálnou, je třeba ještě mnoho práce věnovat jeho plnějšímu empirickému poznání, a to alespoň ve dvou rovinách: je nutná rozsáhlá materiálová práce, konkrétní výzkum různých druhů textů, různých možností těsnějšího nebo volnějšího navazování za sebou jdoucích vět, různých podmínek pro koherenci textu i pro možnost a zejména nutnost určitého umístění mezivětných předělů; a je nutná analýza získaných materiálových výsledků, jejich klasifikace a zobecnění.[17] Na základě podnětů odtud vzešlých bude patrně možné diferencovaněji zpracovat otázky dichotomie jazykového systému a jeho užívání (parole, performance, pragmatiky)[18] a pak i složitý komplex problémů týkajících se vztahu mezi návazností vět (popř. koherence textu, jako předmětu vlastní nadvětné syntaxe) a oblastmi jinými (k nimž patří obecné aspekty užívání jazyka, dále rysy společné jazykovým a jiným komunikátům i stylům, a také vztahy mezi významem, obsahem, smyslem textu a referencí). Je třeba ukázat, jak dalece a v čem se tyto oblasti přímo týkají teorie jazykových systémů. Často se dnes volá po jednotné disciplíně, která by tyto rozmanité oblasti — nebo větší část z nich — zahrnula;[19] bylo by však krokem kupředu, kdyby u jednotlivých prací aspoň bylo zřejmé, kterými z nich se chtějí zabývat a v čem vidí svou užitečnost pro zvládnutí ostatních oblastí.

 

R É S U M É

On the Programme of the Linguistics of Text

Some questions are formulated, considered as basic for the “new” domain of linguistic investigations which should comprise the study of suprasentential syntax, of linguistic performance and pragmatics, and of the semantic structure of texts. It is shown that the supposition that a sequence of sentences is synonymous with a (co-ordinated) complex sentence is not in accordance with the claim according to which suprasentential syntax is superfluous; on the contrary, this very supposition implies the necessity of such domain. However, the relationship between this discipline and those studying the problems of performance is by far not clear and the existing books on “Textlinguistics” do not tell us much about general aspects of the linguistic structure of texts.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 1, pp. 39-43

Previous Ján Horecký: Poznámky k metóde analýzy textu

Next Miroslav Grepl: Vyjadřování modalitní kategorie záměru